Svět temnoty 2.kapitola

Gabriel sedí ve svém křesle v kanceláři, očekává otce. Je to deset dní co se znovu oženil. I když měl být pořád na líbánkách, situace se vyhrotila, a proto se musel urychleně vrátit. „V našem světě jen málo klidných dní“, pomyslí si sarkasticky Gabriel, po incidentu s Davisem se situace opakovala ještě třikrát. Rizní reportéři dostávali e-maily s informacemi o konání jeho záležitostí.
„Tohle není náhoda.“ Promluví k Adamovi, který sedí na pohovce. Ten na něj pohlédne,
„Vypadá to na cílenou akci, někdo se snaží zveřejnit naši existenci. Je to víc než jen nepříjemnost“, pronese jeho společník.

Dveře se otevřou a v nich stojí Julien. Tmavý kabát má přehozen přes pravý loket.
„Gabrieli, Adame...“ Promluví k přitomným, načež se rozejde rázným krokem k pohovce a odloží kabát. Nejdříve si potřese pravicí se synem a následně i s Adamem. Jeho pohled na krátký okamžik spočine na sekretářce, která se právě objevila, aby přinesla občerstvení a záhy zmizela za dveřmi.

„Dobře, podle informací, které si mi poslal, si pachatel či pachatelé vybírají novináře. Zatím jen z magazínů věnující se nadpřirozenem. To je logické.“ Začne Julien s rozhovorem, jeho hlas je tichý a přesto plný autority a hnědé oči při tom zabodne do Gabriela. Tvrdý pohled mladík oplácí stejnou mincí.
„Co mě zaráží je, že tohle není cílené na jedno město, či zemi. Je to útok globálního hlediska. V každém hlavním městě je to stejné.“ Tato informace Gabriela i Adama překvapí.
„Počkejte, pane Luna, chcete říct, že tohle se děje i v dalších panstvích?“ vyhrkne Adam překvapeně, i Gabriel je překvapen. Čekal, že je to jen záležitos v Anglii.
„Ano, podle informací, které se ke mně zatím dostaly to tak vypadá. Po téměř sto letech se uskuteční setkání všech princů.“ Jestliže informace o tom, že se někdo snaží celosvětově uveřejnit existenci upírů byla překvapující, zpráva o setkání všech pánů Camarilly ty dva naprosto šokovala.
Setkání takového rozsahu se stává jen málo kdy. Každý princ spravuje své území, jsou to absolutní vládci daného regionu. Jen ve vyjímečných situacích jsou schopni se sejít. Ovšem jejich setkání stojí každého z nich několik let klidného spánku.
„Kdy a kde?“ optá se Gabriel se zájmem, Julien si povzdechne.
„Za tři měsíce v Tokyu. Jak se zdá tam to začalo.“ pronese Starší Luna a konečně se natáhne pro kávu, chvíli zamyšleně sleduje černou tekutinu, následně se napije a odloží šálek opět na stolek.
„Gabrieli, jelikož jsi mým synem a budoucím zástupcem v Londýně pojedeš také. Nejdřív chci ovšem všechny informace a podklady které máme k dizpozici.“
Adam, se postaví a přejde k dominntě pracovny, tou je magahonový stůl. Vezme složky a ty přenese k Julienovi. Ten se opře zády o pohovku a začne číst. Gabriel mezitím vyhlédne z okna a Adam se posadí na pohovku, v tichosti vyčkávají.
„Cože?!“ vyhrkne Julien vztekle a hodí poslední složku na stolek, prudce vstane a jeho hrozivá mohutnost se blíží ke Gabrielovi.
„Okamžitě mi vysvětli, jak sis dovolil pomlčet o Davisovi!“ Julien, jindy klidný a rozvážný muž, se pohledem vztekle zabodne do modrých chladných oči svého syna. Adam, který vycítil změnu v ovzduší jen na prázdno pokl, já ti to řikal, neubrání se myšlence.
„Omluvte mě.“ Promluví tichým hlasem Adam a raději odejde z místnosti. Není ochotný pozorovat hádku těch dvou. Julien dokáže být stejně děsivý jako je laskavý. A Gabriel je jen děsivý. Tohle není pro jeho žaludek. Adam rozrazí dveře a spěšně vycouvá z kanceláře.
„Nemyslel jsem, že by to bylo důležité.“ Jsou poslední slova které zaslechne od svého přítele.
Idiote!, pomyslí si a je rád, že odtamtud unikl.
„Ach, pan Hurts.“ osloví jej Misaki Luna, která právě dorazila. Adam několikrát zamrká zda se nepřehlédl.
„Paní Luna, myslím, že se jednání poněkud protáhne.“ pronese mladík a na dámu se široce usměje.
„Nechci se míchat do záležitostí Vašeho manžela, ale teď...“ mávne rukou ke dveřím. Misaki provrtává mladíka pohledem. Samozřejmně ví, že její manžel není smrtelník. Zná jeho tajemství stejně jako ví, že tento mladík by jí při nejlepším mohl dělat dědečka, kdyby ovšem nevypadal na 22 let.
„Chápu. Nebudeme ty dva rušit.“ Usměje se Misaki, „Prosím, řekněte mému muži, že jsem šla na oběd.“ pronese k sekretářce a pokyne Adamovy aby jí následoval.
„Je mi ctí dělat vám společnost.“ promluví ve výtahu Adam, a pohlédne na postarší ženu, neubrání se myšlenkám o tom, že je tato žena nejen atraktivní, ale i velice inteligentní. Musí se pousmát, nad představou, že kdyby nebyla manželka Juliena rozhodně by se jí pokusil svést. Jisté aspekty jeho osobnosti se nezmění.

„Nemyslel jsem, že je to důležité,“ promluví Gabriel k Julienovi. V ten moment se zavřou dveře, to jak se jeho přítel vypařil a zanechal ho ve spárech jeho otce. Pohledy obou mužů jsou do sebe vkliněny. Gabriel moc dobře ví, že jeho otec je rozzuřený. Jen málo stačí k výbuchu, nakonec sklopí oči k desce stolu. Nedokáže již jeho pohled dál snášet.
„Uvědomuješ jsi co si vlastně provedl?“ tichý hlas jeho otce prozrazuje, jak moc se ovládá.
„Zbavil jsem se svědka.“ Pronese Gabriel ledovým tónem, dvě obří ruce padnou na pevnou desku stolu jako dvě závaží. Julien se opírá o stůl a jeho oči kdyby mohli metat blesky tak je z Gabriela jen mastný flek.
„Ty malej drzej fracku, kolikrát jsem ti říkal, že rodina je základ. Byl to Yukin otec. Ač se s Misaki rozvedli již před několika lety. Pořád to byl její otec! Rodina je svatá. A je jedno zda je jen přízeněná!“ Šepot pomalu dostával na síle. „To, že neakceptuješ Misaki a Yuki jsem přešel. Ale, že sis dovolil zabít blízkého člena někoho z rodiny je absolutně neodpustitelné.“ Kratičkou pauzu pro nádech v Julienově spílání využije Gabriel k protiargumentu.
„Jednal jsem jako vždy, nedovolil jsem nikomu aby ohrozil naši existenci. Byl to jen obyčejný smrtelník, jen jídlo.“ vylitne Gabriel a prudce se postaví, modré oči plné hněvu upírá na svého otce. „I kdybych ti o tom řekl, Maškaráda musí být dodržena. Nic by se nezměnilo...“ Gabriel zatne prsty do pěsti a vzdorovitě hledí na otce.
„Ty malej bastarde, to jen tvoje nenávist ti zaslepila oči, jen kdyby si chvíli uvažoval...“ Vybuchne na oplátku Julien.
„Jsi posedlej tou ženskou stejně jako její dcerou, neuvažuješ rozumně.“ vykřikne mladší Luna a v tu chvíli na Gabrielově tváři přistane pěst, ten hlavu s příchozí ránou pootočí a zavrávorá. To je poprvé co Julien něco takového udělal. Gabriel překvapeně zamrká, pohlédne na druhého muže. Ten zatíná prsty.
„Kdy je konečně přijmeš? Chováš se jako rozmazlenej spratek co mu někdo ukradl oblíbenou hračku. Jakmile pojedeme do Tokya, ty tam zůstaneš a budeš se starat o Yuki. Tentokrát dohlédnu na to abyste se konečně poznali. A ty, můj milý synu, snad do své palice dostaneš i nějaký rozum.“ Hnědé oči provrtávají synovu tvář.
„Pořád jsi jen dítě. Myslíš si, že ve svých 100 letech mi můžeš odporovat?! To se šeredně pleteš, uvědom si, že i já mám právo na to abych byl šťastný.“, Julien se otočí rozejde se ke dveřím. Cestou si vezme kabát z pohovky a aniž by se na Gabriela podívá pronese tichým hlasem.
„Misaki mě požádala o uchvácení.“ S těmito slovy otevře dveře a zmizí venku.

Jakmile se ocitl sám, sedl si opět do křesla. Zhluboka se nadechl a šáhl po krabičce cigaret. Jednu si zapálil a zapalavač odhodil na stůl.
„Sakra, tentokrát jsem ho fakt vytočil.“ prsty volné ruky si prohrábne černé vlasy opře se o opěrku křesla. Zhluboka vdechne cigaretový kouř. Přivře oči a nechává se ztrhnout emocemi, které ohledně nově získané rodině pociťuje.
Nesnáší je, nenávidí, jak se Julien na Misaky kouká. Ten ubohej smrtelník si otce dokonale obtočil okolo prstu. Gabriel to nechápal, copak po Julienovi netoužilo mnoho žen dokonce z jejich vlastního druhu?
„Misaki mě požádala o uchvácení“, problesknou Gabrielovi poslední slova jeho otce, pohrdavě se zasměje.
„Tak o to jí jde, strávit věčnost po Julienově boku? Ta mrcha...“ Gabriel típne cigaretu a vztekle si odfrkne. Musí připustit, že Misaki se vždy chovala velice kultivovaně. On opravdu vidí, že jeho otce hluboce miluje, podporuje a díky ní Julien vypadá šťastně. A to je přesně to co jej štve, nikdy by si nedokázal připustit, že ta nenávist pramení jen ze sobecké žárlivosti. A nejvic jej uráži to, že je pouhou smrtelnicí. Postaví se, přejde k baru a nalije si skotskou. Se sklenicí přejde k oknu a hledí na město.
„Tohle nedopadne dobře.“ Povzdechne si a kopne do sebe obsah sklenice, tu následně položí na stůl a s jistým krokem se rozejde ke dveřím z pracovny. Cestou vytáhne mobil z kapsy.
„Jo?“ ozve se Adamův hlas ze sluchátka.
„Potřebuju se napít.“ pronese Gabriel.
„Aha dobře, za 20 minut tam budu.“ Rozloučí se Adam. Gabriel típne mobil a zmizí ve výtahu.

Adam pohlédne na Juliena, který se objeví v restauraci, kam zašel s Misaki. Jiný by z Julienova výrazu nevyčetl nic, ale to by nebyl Adam. Dokonce i u někoho, Jako je Julian, dokázal vyčíst, ze tentokrát Gaby přestřelil – a to na plné čáře.
„Misaki,“ promluví Julien ke své ženě a letmo jí políbí do rozpuštěných vlasů. Misaki pohlédne na Juliena s úsměvem. Ale když si všimne jeho výrazu zvážní.
„Chceš si o tom promluvit?“ Jednoduchá otázka, ale v ten moment si Adam uvědomí, jak citlivá a milující žena to je.
„Musím odejít, aby Gabriel neudělal nějakou neuváženost.“ Pronese Adam a stoupne si, Julien pohlédne na mladého upíra, kterého skoro vychoval.
„Děkuju ti, vždy jsi mu po boku. Obdivuju tvou trpělivost.“ Promluví Julien na Adama, ten se šibalsky usměje, na rozdíl od Gabriela, je tento muž příjemným a citlivým upírem.
„Nemysli si, taky jsme se párkrát pořádně servali, abych mu v tloukl do palice trochu rozumu.“ šibalský úsměv zmizí z Adamovy tváře.
„Juliene, on tě hluboce miluje, jsi pro něj to nejcenější na světě.“ Pohledem spočine na Misaki, ta se chápavě usměje.
„A já jsem mu ukradla jeho otce.“ Promluví žena měkkým hlasem. Adam jen přikývne a po rozloučení odchází.

***

Je to měsíc od pohřbu. Od příštího týdne nastupuje do druhého ročníku. Dala se do kupy jen díky své matce, která po jejím hysterickém telefonátu okamžitě přijela. Odvezla Yuki do Londýna, kde strávili bolestivý týden. Frank, otec, kterého milovala i když se její rodiče rozvedli a on odjel zpět do Evropy. Nikdy spolu nepřestali být v kontaktu. Jejich vztah se víc utužil, jezdila do Londýna vždy na půlku letních prázdnin. A otec za ní dojíždel jednou za dva měsíce na celý týden. To on jí naučil milovat literaturu a vždy jí podporoval když se mu svěřila, že bych se v budoucnu chtěla stát spisovatelkou. Po vyřešení pohřbu a pozůstalosti odjela s mámou zpět do Tokya. Týden chodila jako tělo bez duše, sotva promluvila a jedla velice málo. Po týdnu se dostala z nejhorší deprese. Misaki o ní pečovala, věděla moc dobře, co pro Yuki Frank znamenal.
Misaki sledovala svou dceru u snídaně, zdálo se, že má lepší barvu než včera, a kruhy pod očima nebyly už tak výrazné.
„Zlatíčko,“ Promluvila na svou dceru, ta na ní pohlédla, ač jindy její zelené oči hýřili jindy životem, poslední dva týdny vypadali bez života. Ale dnes v nich kapka jejího optimismu přeci jen byla. To vyvolalo u Misaki úsměv.
„Neboj se, mami. Je mi líp.“ Promluvila Yuki, byla to pravda. Včera v noci konečně usnula a ani jednou se neprobudila. První noc, od té doby co se dozvěděla, že její otec měl nehodu, kdy spala klidně.
„To jsem ráda, Yuki. Nechtěla by ses se mnou dneska projít?“ Zeptala se Misaki poté co dopila sojí ranní kávu. Mladá dívka chvíli zaváhala ale nakonec přikývla. Nemužu se zavírat věčně, pomyslela si.
Těch posledních pár dní strávených s mámou jí zotavili natolik, aby byla schopná se opět aspoň trochu radovat. Nakonec přišel poslední týden, než odjede zpět do Evropy.
„Yuki, dneska přijede Julien a Gabriel.“ promluvila Misaki na svou dceru, u snídaně. Ta překvapeně vzhlédla. Těšila na Juliena, to ano, byla ráda, že přijede, ale jejího nevlastního bratra ještě nikdy nepotkala. Po tři roky, co o Gabrielovi věděla si myslela, že se jí vyhýbá - pro ni z nenámého důvodu. Ani Julien o něm nikdy moc nemluvil. Věděla, že je to jedináček, jeho matka umřela, když byl malý. Ale kdykoliv měli naplánované oficiální setkání, nikdy se neukázal. Měla neodbytný pocit, že Gabriel se nedokázal smířit s tím, že jeho otec se opět oženil. Na jednu stranu to chápala, její rodiče se rozvedli, když bylo Yuki pět let. Vyrůstala sice víceméně jen s matkou, byla pro ní velice důležitá, ale nikdy nechtěla aby nakonec skončila sama. Ale na druhou stranu nedokázala pochopit, proč se Gabriel chová jako rozmazlené děcko.
„Aha, to je dobře.“ řekne Yuki lehce pochybovačně. Netuší, co má od nevlastního bratra vlastně čekat. Kousne se do spodního rtu, což matce neunikne.
„Nemusíš se bát, i když je na pohled velice chladný, je to milý chlapec. Je jen o tři roky starší než ty.“ prohodí jejím směrem Misaky, Co na tom, že ve skutečnosti je starší než-li já, u nich se věk počítá jinak, neodpustí si myšlenku a usměje se.
Yuki se postaví, políbí mámu na tvář a rozejde se směrem ke dveřím.
„Vyzvednu tě po škole,“ zavolá ještě Misaki
„Dobře, odcházím.“ zvolá Yuki a zmizí na chodbě.

„Kawaki,“ promluví mladík, stojící u brány vedoucí na univerzitu. Světlé podlouhé vlasy mu splývají na ramena, oči barvy kamramelu se usmívají stejně jako jeho rty. Zamává na Yuki, a ta se široce usměje.
„Shinjo,“dojde Yuki k mladíkovi a společně se rozejdou do areálu univerzity.
„Nečekal jsem, že se objevíš na zahajovacím ceremoniálu, ale asi je to tak dobře, že jo?“ promluví mladík pohledem upřeným na cestu, Yuki si povzdychne.
„Znáš mě opravdu dobře, ano musela jsem přijít. Už je mi líp. Děkuji za tvou starost.“ pohlédne na mladíka po jejím boku. Tento člověk je její nejlepší přítel, seznámili se na vyšší střední a od té doby jsou nerozluční přátelé. Je až s podivem, jak tento kluk dokáže vycítit její pocity. Ač asi všichni mysleli, že nakonec budou pár nestalo se tak. Jistě, Shinjo Taki je velice pěkný chlapec, mohl by mít jakoukoliv dívku, ale na rozdíl od playboyů se o dívky nezajímá a Yuki moc dobře ví proč.
„Nemáš za co děkovat.“ Promluví k ní oním něžným tonem a obejme jí okolo ramen. Políbí jí na tvář. Po skončení ceremoniálu se studenti rozejdou do poslucháren.
„Hele Shinjo, dneska se mám sejít s nevlastním bratrem.“ pronese velice tiše Yuki když se posadí do lavice společně se svým společníkem.
„Ale nepovídej...“ povytáhne obočí Shinjo a pootočí hlavu ke své spolužačce. Zadívá se na Yuki pozorněji a vycití z ní nervozitu, což jej nepřekvapuje. Chodili do stejné třídy už od prvního ročníku když Yuki poznal, byla to tichá dívka, spíše samotářka než společenský tvor. To, co jej zaujalo byly její velké zelené hluboké oči a fascinoval jej její klid. Nikdy nevyčnívala, tichá šedá myška. Seděla v lavici a pořád si něco psala, byla ve svém světě, ale vždy dokázala mile reagovat. To jej napadlo po týdnu školy kdy jí tiše pozoroval. Přišlo mu až neskutečně roztomilé jak vždy lehce zčervenala když na ní někdo promluvil. Začal se s ní bavit a po pár týdnech si uvědomil jak mu přirostla k srdci, objevil skrytý poklad. Velice blízký jeho klidné povaze. Staly se z nich nerozluční přátelé, začaly spolu chodit ven a zanedlouho se na střední škole rozneslo, že ti dva spolu rozhodně chodí.
„Máma tam bude, ne? Takže to bude v pořádku, ne? A kdyby něco, můžeš mi zavolat a já tě přijdu vyzvednout.“ zašklebí se Shinjo na kamarádku a ta se odlehčeně usměje.
„Jsi miláček.“ pronese a zamrká na mladíka Yuki. Ten se rozesměje na celou učebnu,
„Zase chceš pokračovat?“ pronese Shinjo směrem k Yuki a ta se zamračí.
„Hele já nic neřekla...“ zarazí se Yuki a pak se rozesměje. Jejich pošťuchování ukonči až příchod profesora.
Po skončení školy kráčejí k bráně, Yuki se ošije a její úsměv je víc než umělý.
„Co je?“ Promluví Shinjo se zamračením, studuje svou kamarádku pohledem.
„Já nevím, přijdu si hrozně nervozní, jako kdybych měla předtuchu, že se něco zlého stane.“ promluví tiše Yuki a zastaví se.
„Uvidíš, že všechno bude v pořádku, si jen ve stresu. On ti hlavu neukousne, vždyť tam bude tvoje máma i Luna-san.“ pronese Shinjo tiše a obejme Yuki. Ta objetí opětuje tiše se zasměje nervozním smíchem.
„Hele oni spolu chodí? Vypadají, že jsi jsou si velmi blízcí.“ ozve se dívčí hlas studentky.
„A je to tu zase.“ Promluví Yuki i Shinjo ve stejný moment a následně se na sebe podívají. Oba se začnou smát. Opět se rozejdou k bráně, Yuki očividně v lepší náladě.
„Shinjo, vím, že dnes si v práci ale i tak ti děkuju, po setkání ti zavolám.“ Promluví dívka a rozejde se směrem k autu co stojí kousek od brány.
„Jasně, budu čekat žhavé novinky.“ zazubí se mladík a sám se rozejde se opačným směrem. Jen doufám, že budeš v pořádku, pomyslí si mladík a spěchá do práce.

Shinjo dojde do malé rodinné restaurace ve které pracuje jako číšník, majitel je velie vstřícný a Taki má směny naplanované tak, aby měl dost času na školu. Plat je slušný a atmosféra přátelská. Má toto místo rád, pracuje tu druhým rokem. Převlékne se do pracovního a vyjde na plac, rovnou k baru. Z kuchyně se ozve cinknutí zvonku, upozorňující na hotovou objednávku. Začátek směny proběhl v klidu, reataurace měla teď klidnější hodinku. Proto Taki stál u baru a povídal si s kolegyni Haruno.
„Slyšela jsem, že dneska otevírají nový klub.“ rozplývala se mladá servírka s hnědými vlasy.
„Jo, něco jsem zaslech ve škole,“ přikývl Shinjo. Měl Haruno rád, byla velice příjemnou spolupracovnicí. V tu ránu zacinkal nad dveřmi zvonek, který oznamoval příchozí zákazníky.
„Tak si o víkendu udělej čas a půjdeme, chtěla bych se tam podívat, a doufám, že Yuki dorazí s tebou.“ Pronese Haruno a odejde se věnovat zákazníkům. Taki se zašklebí a odejde do šatny aby zkontroloval mobil. Podle displeje Yuki ještě nevolala, oddechne si, napíše textovku a opět se začlení do pracovního koloběhu.