SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Nečekaná láska 04

Akira
Pomalu jsem se začal probouzet. Ležel jsem ve svém pokoji a nikdo jiný tam nebyl. V duchu jsem si oddechl a nemotorně se postavil.
Měl jsem na sobě pořád oblečení ze včerejška, proto jsem se začal převlékat a pohled mi padl na zrcadlo. Odrážel se tam odraz, který mi byl podobný. Kdysi byl mnou, ale teď mi z nějakého důvodu připadal jiný. Byl stejný, ale přesto tolik odlišný.
Začal jsem lovit v paměti, co se asi mohlo změnit a přitom si oblékal čisté tričko. Když jsem se převlékl, vydal jsem se ke dveřím. Už jsem držel kliku, když mi to docvaklo.
,,Yukiko a já... my.... ON!“Zmateně jsem začal přecházet po pokoji.
,,O-On mě políbil?! A řek, že.... proooč?“ Úplně jsem zapomněl na Takahashiho a jeho špatný humor, měl jsem hlavu plnou toho, co řekl a udělal Yukiko.
´Musí pro to být nějaké racionální a hlavně logické vysvětlení! Třeba byl opilej nebo... nebo...,ale nejhorší je, že se mi to líbilo! To je ono... byl jsem taky opilej!
Ne... to je blbost, protože jsem byl mimo z Takahashiho hry.
...Tak proč to udělal?! ...Mám nápad... budu dělat jakože nic. Třeba byl jenom nějakej rozhozenej a byl to omyl, takže bude taky dělat jakože nic. To je určitě ono! Oba budeme dělat, jakože nic a zapomeneme na to.´
,,Ale proč mě to tak štve?!“ Připadal jsem si naprosto bezradně. Na jednu stranu jsem na to chtěl zapomenout, ale na druhou stranu mě štvala myšlenka, že to byl jen omyl.
,,Co to se mnou je? Proč nad tím vůbec přemýšlím?!“ Odhodlaně jsem chytil kliku a vyšel ze dveří. Moje tělo si dělalo co chtělo a začalo se rozhlížet, když nikde nikdo nebyl, opatrně jsem přešel do chodby a schoval se za věšák.
Chvilku jsem poslouchal, jestli někoho neuslyším a pak jsem opatrně přešel do kuchyně. Na stole ležel lísteček od Hikariho, že šel nakoupit nějaké jídlo. Radši jsem nabral zpátečku. Nechtěl jsem ještě Yukika vidět, nebyl jsem na to psychicky připravený, a obzvlášť ne, když tu nebyl Hikaru.
Opatrně jsem se vyplížil zpátky do chodby a schoval se za věšák.
,,Akiro?“Ozvalo se mi za zády.
,,A-Ahoj Hikaru.“ Rychle jsem se narovnal a se zmrzlým úsměvem na tváři se otočil k Hikarimu.
,,Co to tady děláš?“ Podivil se Hikaru.
,,No já... no... chtěl jsem se jít projít.“ Vydrkotal jsem ze sebe. Bylo vidět, že se to Hikarimu moc nezdálo, ale nic na to neřekl.
,,A už je ti líp?“ Jen jsem přikývl a následoval ho do kuchyně.

Yukiko
Brzy ráno jsem se vyplížil z domu. Šel jsem radši uklidit do baru. Nějak jsem se bál jak bude Akira další den reagovat. Asi ode mě nebylo správné říct, že ho miluji a líbat ho po tom, co se stalo, ale nějak jsem se nedokázal ovládnout. Prostě jsem mu to musel říct a nedokázal jsem čekat, ale teď zbaběle utíkám před jeho reakcí.
Bojím se, že mě bude nenávidět, že se mě bude stranit. To bych asi nepřekonal. A to bych se ještě před pár dny smál, kdyby mi někdo řekl, že se bezhlavě zamiluji do nějakého špunta.
Je sice o rok a půl mladší než Hikari, což znamená, že jsme od sebe zhruba dva roky, ale stejnak vypadá a chová se dětinsky.
To mi připomíná, že po cestě domů se ještě stavím popovídat si s jeho “kamarádíčkem“.

Akira
,,Kde je vlastně Yukiko?“ Nedalo mi to a zeptal jsem se.
,,Nevím. Když jsem vstal, už tu nebyl.“
´Už tu nebyl? Zlobí se snad na mě? Nenávidí mě kvůli tomu, co se stalo.´ Nebyl jsem si zcela jistý- vlastně vůbec jistý- proč, ale ta myšlenka mě sžírala a nedovolovala mi jasně uvažovat.

Nejednou cvakli dveře a v nich stál Yukiko. Hned jak si mě všiml stočil svůj pohled na Hikariho. Ta reakce mě doháněla k šílenství, měl jsem sto chutí mu skočit po krku. Jeden den mě líbá a vyznává mi lásku, zatímco druhý se na mě pořádně ani nekoukne. ´Ale proč mě to tak štve?!?!´
,,Dobré ráno.“ Hlesl Yukiko a nalil si čaj.
,,Dobré.“ Odpověděl jsem mu společně s Hikarim. Všiml jsem si, že sebou cukl, když jsem promluvil a opatrně se na mě podíval. Ale hned zase svůj pohled strhl zpátky k čaji, když se naše pohledy zkřížily. Já jsem také automaticky uhnul pohledem a lehce jsem se začervenal.
Vypadalo to, že si toho Yukiko všiml a napětí v místnosti lehce polevilo.
,,Kde si byl?“ Přerušil Hikaru to neúprosné ticho.
,,Uklidit v baru.“ Odpověděl Yukiko.
Po chvíli si Hikaru a Yukiko nenuceně povídali o všem možném. Po napjaté atmosféra už nebyla ani stopa, když v tom se Hikaru postavil a rozešel se ke dveřím. Já a Yukiko jsme po sobě hodili kraťounký nejistý pohled, ale hned jsme se znovu podívali na Hikaruho.
,,Kam jdeš?“ Vyhrkli jsme na něj oba jako jeden hlas. Hikaru se otočil a nechápavě si nás prohlédl.
,,Přece do práce.“ Odpověděl po chvíli a stále si nás prohlížel. Potom nám zamával a zmizel ve dveřích.
Najednou, jakoby vzduch kolem zhoustl. Oba jsme seděli a potichu popíjeli čaj. Když jsme oba dopili, nikdo se neodvážil postavit a odejít.
Zůstali jsme tam sedět jako dvě sochy.

,,Špunte?“ Ozval se váhavě Yukiko.
,,Neříkej mi špunte!“ Zařval jsem na něj. Dal jsem do toho řvu veškerou svoji nervozitu a zmatenost. Takže už jsem byl schopen se pohnout nebo mluvit. Využil jsem toho a postavil se. Yukiko se také postavil a stoupl si přede mě.
Střelil jsem po něm nechápavým pohledem a pokusil se ho obejít, ale znovu se mi postavil do cesty.
,,Řekni mi co si o tom myslíš.“ Zaškemral potichu.
,,Že mi stojíš v cestě a já se nedostanu do...“
,,Né o tomhle!.“ Zarazil mě. ,,Ale o tomhle.“ Sotva to dořekl začal se ke mně pomalu sklánět. Jeho chování mě zaskočilo a nestihl jsem reagovat. Zlehka mě políbil na pusu a já ho odtáhl dřív, než přešel k něčemu jinému. Srdce mi přitom bušilo tak zběsile, jako snad ještě nikdy.
,,A já se nedostanu do pokoje.“ Dořekl jsem větu. Yukiko na mě tázavě pohlédl. Jenom jsem tam stál se skloněnou hlavou a přemýšlel nad tím, co se stalo. Stále jsem měl ruce na Yukikově hrudi a držel ho od sebe v přijatelné vzdálenosti.
,,Mám to!“ Vykřikl jsem nečekaně, abych přehlušil tlukot mého srdce. Yukika to zaskočilo a vyděšeně na mě pohlédl. ,,Zase jsme oba opilý!“ Oznámil jsem mu moje zjištění.
Yukiko zůstal stát jako přimražený.
,,O-O čem to mluvíš?“ Zeptal se po chvíli.
,,To je přece jediné logické vysvětlení....“ Pohlédl jsem na něj. ,,Ne?“
Yukiko na mě chvíli zíral jako na blázna a potom se začal smát.
,,Co je?!“ Zaječel jsem na něj dotčeně.
,,Někdy se vážně chováš jako malé dítě.“ Oznámil mi pobaveně. Když jsem pozoroval, jak se směje, srdce mi začalo být ještě rychleji. Ani jsem si nemyslel, že je to možné. Bylo to jakoby se mělo každou chvílí, každičkým okamžikem rozskočit na tisíce malých kousíčků.
,,Miluji tě.“ Řekl najednou Yukiko s vážnou tváří a objal mě. Začal jsem rudnout až za ušima.
,,Ale... vždyť....“ Namítl jsem téměř neslyšně. ,,Jsme oba kluci.“ Yukiko se ode mně zlehka odtáhl.
,,A to vadí?“ Zeptal se laskavě. Byl jsem tak unesen jeho laskavým hlasem a okouzlujícím pohledem, že jsem se zmohl jenom na záporné pokynutí hlavou.
,,Tak vidíš.“ Šeptl a začal mě něžně líbat. Po chvíli se jeho polibky staly vášnivější a delší.

Dodatek autora:: 

Tak pokračování =o) Hezké čtení a děkuji za komentáře =o)

4.68421
Průměr: 4.7 (19 hlasů)