SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Třiadevadesát dní (5.)

IKUTO

Psal jsem úkoly, ležel na posteli, poslouchal hudbu a stále měl na rtech pocit těch měkkých, poddajných rtů a v hlavě se mi kreslily oříškové něžné oči. Ale spíš oříškové jako skořápka od ořechu co vybledne do světlunce hnědé. Té překrásné, křehké barvy. Stejně tak křehké jako samotný Yoshi.

Nešel jsem za ním a nic neujasňoval. Pobavila mě představa jeho nechápavého výrazu. Myslel to se mnou vážně! Ale zároveň si se mnou hrál, to jsem na něm poznal. Hrál si, ale ne, že by mě obelhával. Měl jsem chuť mu to oplatit. Trochu ho pozlobit. Možná jsem si zahrával s ohněm, protože se na mě mohl i docela lehce vybodnout, ale na to jsem příliš arogantní a samolibý. Něco v tom polibku - polibcích - mě přesvědčilo, že mě jen tak neobejde. Sám pro sebe jsem se usmál a čekal jsem až on dojde za mnou.

Za chvíli se ozvalo váhavé přešlapování a pak několikrát šustění látky. Konečně. Tři rytmické klepy na mé dveře. S línou pomalostí a úsměvem (který jsem smazal v momentě, když jsem otevřel) jsem šel otevřít.

YOSHI

Sledoval jsem jeho matoucí úsměv a odchod pryč do svého pokoje. Seděl jsem tam stále otočený tak, ve stejné pozici jak jsem ho držel a nemohl tomu uvěřit. V puse mi stále doznívala hra našich propletených jazyků a celé mé tělo hořelo. Než jsem si cokoli stačil uvědomit, začalo se stmívat a já automaticky šel chystat večeři.

Trochu prkenně jsem ušlehal těsto a to jsem pak rozlíval systematickými pohyby (ani jeden navíc) na rozpálený omastek na pánvy. Když mi došlo tekuté těsto a ubrousky nasávaly přebytečný tuk z palačinek, šel jsem se upravit do pokoje.

Hlavu jsem měl jako po opici a stále se mi nic v hlavě nerozsvítilo. Já ho líbal. On mě líbal. Líbali jsme se. Nevrazil mi. Usmál se na mě!!! Když se mi to všechno v hlavě projelo do detailu asi po padesáte, nadšeně jsem stiskl ruku a málem se dal do vítězoslavného tance. Ale zas takovej šílenec doopravdy nejsem.

Dal jsem si na sebe dlouhou, tmavě zelenou košili, kterou mi už několik lidí pochválilo. Uvědomil jsem si, že si ji beru právě proto, že jsem si byl jistý jak mi sluší. Chtěl jsem se mu líbit. K tomu jsem si dal hnědé tříčtvrťáky, kterých jsem v různých barvách měl plnou polici. Rozčesal jsem si vlasy a svázal si je do copu. Pár pramínků se mi však tak jako tak vymanilo z culíků a já se s nimi bezesmyslu ještě deset minut pral, než jsem to vzdal.

Přešel jsem k jeho dveřím. Nervózně jsem přešlapoval a nebyl si vůbec jistý sám sebou. Ten kluk se mnou dělal divy. V jednu chvíli jsem byl statečný milovník, v další nerozhodný romantik. Dost hrůza.
Párkrát jsem ke dveřím vztáhl ruku a zese ji spustil. Asi o pět takových akcí později jsem už méně roztčeseně, ale stále ne uklidněně, zaklepal.

Otevřel mi s jasným svitem hvězd v jeho obličeji, které jako by v sobě měly všechny tajemství světa. Vydechl jsem dlouho zadržovaný kyslík a on se na mě jen tajuplně zadíval s hlavou na stranu. Těch modrých tůních - ne dost průzračných, spíš tmavých a jiskrných - se objevilo značné pobavení, ale i něco jiného co jsem nedokázal identifikovat. Bez toho, aniž bych kontroloval své reakce jsem k němu natáhl ruku, jako by to byla naprostá přirozenost a pohladil jsem ho po tváři. Strnul pod mým chováním, ale já rukou vjel dál až do jeho neskutečně úžasných vlasů.

"Je večeře." zamumlal jsem do ticha mezi námi. On se jen netečně díval trochu vyděšeným - toho jsem se obával - a zároveň rezignovaným pohledem do mých očí. Chtěl jsem přestat, ruku vyndat, ale v ten moment si povzdechl, natáhl se ke mě a taky se mi začal probírat vlasy.
"Miluju tvoje vlasy. Jsou tak - tak dlouhé, jemné, krásné." zasmál se jiným smíchem než jsem u něj slyšel. Takovým tichým, klidným, spokojeným a důvěrným. Ten smích mě zahřál u srdce.
Spokojeně a s pocitem neuvěření jsem zjistil, že mi právě vyznal lásku. A když né lásku tak aspoň tělesné zalíbení. Ale v jeho slovech jsem slyšel víc než chtíč a ten smích mi to potvrzoval.

Opatrně jsem se k němu sehnul a zadíval se mu tázavě do očí. On se však díval na mé rty a pak jen váhavě kývnul. Nevěděl jsem z čeho pramení jeho váhavost a bojácnost, ale doufal jsem, že ne ze mě.
Něžným, tentokrát skutečně láskyplným dotykem jsem se otřel zlehoučka o jeho rty. Nechtěl jsem spěchat, nechtěl jsem být příliš unáhlený a dychtivý jako na tom gauči. Můj chtíč teď nevycházel z vášně, ale z lásky. Chtěl jsem si plně vychutnat chvilku našeho porozumnění, udržet její příchuť v ústech co nejdéle a pak ji tam ještě o něco déle líně převalovat dokud by nezmizela jako ten nejjemnější střípek čokolády.

IKUTO

Stál tam a probíral se mi ve vlasech. Po nekonečně dlouhé chvíli strnutí jsem se odhodlal, mé zábrany padly a já mu články prstů taky začínal projíždět ty neuvěřitelně dlouhé vlasy.
"Miluju tvoje vlasy." zašeptal jsem pak a ještě něco dodával, ale sám sebe jsem nevnímal a jen spoléhal na svou pusu, že za mě řekne vše co je potřeba. Vnímal jsem jen ten neuvěřitelný samet proklouzávající mi mezi prsty. Po chvíli se ke mě přiblížil a já se jen ohlížel na tu posvátnou hebkost jeho krásných rtů. Když jsem si uvědomil o co asi žádá, přikývl jsem a on se o mě začal otírat.

Po chvíli se naše polibky staly trochu odvážnějšími a přesto se nepřiblížili k tomu na té pohovce. Já si to však chtěl zopakovat. Chtěl jsem si ho zapamatovat jako vášnivého a neuvěřitelně krásného. Připomínal mi spíš anděla z obrazu v kostele, který jde proti ďáblovi s odhodláním a nemístným naštváním v očích. S hříšným naštváním.
Věděl jsem, že to co se děje je asi také proti bohu, ale nemohl jsem si pomoct. Zamiloval jsem se do něj.

Přitáhl jsem si ho o něco blíž a zamotal se mu prsty ještě víc do jeho vlasů a rozmotával mu u toho úhledný copánek, který si spletl. Cosi mi neslyšitelně do rtů zamumlal, ale já ho nedbal a ještě víc ho k sobě tiskl. Pak jsem byl neuvěřitelně opovážlivý a vjel jsem mu jazykem mezi rty a ochutnával ho stejně jako on odpoledne mě. Ale já se narozdíl od něj nemohl zastavit. Všechny mé pochybnosti posledních dnů a složitost mého problému - vymotal jsem si z jeho vlasů pravou ruku a vjel mu ji pod triko na záda. Pod tím pohybem téměř vykřikl, ale já ho něžně utišil.

Jezdil jsem mu ze začátku jedním prstem, potom všemu mozaiku po zádech a překvapovala mě teplá jemnost jeho pokožky. Přejížděl jsem přes lopatky a pak dolů a zpátky a užíval si dotyk mé ruky na jeho těle. Dál jsem se však neodvážil zajít. Po chvilce jsem se odtrhl a sladce se na něj usmál, odstoupil od něj a prošel ledabyle okolo něj.
U schodů jsem na něj zavolal: "Stydne ti večeře."

IKUTO - DALŠÍ DEN

Ten večer jsme už pak moc nemluvili ani se nelíbali a nic nedělali. Jen jsme jedli a hleděli zamyšleně na sebe. Věděli jsme, že nás to posunulo někam dál. Že už je to asi vážnější.
"Chodíme spolu?" zamumlal tiše, když jsme tam seděli na židličkách v jídelně asi půl hodiny.
"Ch-chceš?" zakoktal jsem a nepochopitelně zrudnul. Tolik se u mě měnily nálady!
"Ano." přiznal po pravdě a usmál se nejkrásnějším úsměvem na světě.
"A ty?" dodal zase tím klidný, smířeným a zároveň soustředěným tónem.
Mlčky jsem přikývl. Natáhl ke mě ruku a já ji neohrabaně sevřel. A tak jsme tam seděli, upíjeli čaj, koukali na sebe a mačkali si ruce. V ten den jsem se dvakrát líbal s chlápkem co ho miluju a on mě.
Byl jsem v tu chvíli nejšťastnější na světě. Ale zároveň jsem tak nějak tušil, že vítězství neznamená jen toto.

Dodatek autora:: 

Z důvodu nemoci a pracovní vytíženosti prostě delší části být nemohou, ale moc mě těšíte, takže děkuju, děkuju děkuju.
Tuhle povídku mám víc promyšlenou a jen si musím ještě vybrat verzi, časem se nám budou oběvovat nové postavy a zádrhely... Ále nebojte jsem bezútěšný yaotik (misto romantik)... Smile:)Smile

4.954545
Průměr: 5 (22 hlasy)