Od nenávisti je k lásce jen kousek - 7.díl

Walijan

Co se to děje? Proč mě líbá? Chtěl jsem se odtáhnout, ale je to jako byste proti sobě tlačili skálu, ani se nehl. Ještě to zkouším, ale ty jeho polibky, jsou až moc příjemný. Sice se nejedná o můj první polibek, ale poprvé cítím něco takového. Nakonec neodolám a do polibku se začnu pomalu přidávat.

Povolím tlak a pomalu přesunu svoje ruce kolem jeho krku. Rozum mi říká, že bych neměl, ale tělo a srdce si dělá, co chce. Jeho sevření taky lehce povolí a začne mě jemně hladit po zádech. Stále mě líbá a já na své studené pokožce cítím jeho horké ruce. Když pak sjedou k mému zadečku a jemně jej stisknou, zaskučím mu do polibku. Přestane mě líbat a přesune se na krk. Čekal jsem jemnější zacházení, ale to kousání a sání mojí kůže se mi taky líbilo, a když potom jazykem přejel od klíční kosti přes krk až k uchu, měl jsem pocit, že se mi podlomí nohy a po zádech mi přebíhal lehký mrazík. Nezmohl jsem se na nic, jen na vzdychání a vyvrácení mojí hlavy tak, aby měl lepší přístup.

Začal jsem se lehce prohrabovat jeho dlouhými vlasy, které byly mnohem jemnější, než jsem si myslel. Na chvilku se zastavil a já jsem si pomyslel, že mu to snad vadí. Tak jsem přestal a jen cítil jeho horký dech. Potom se vrátil zpátky k ožužlávání mého ucha a já to bral jako svolení k vískání.

Náhle se ode mě odtrhl a já měl pocit, že ho to snad přestalo bavit, ale stačilo se na něj podívat, jak se na mě hladově dívá, jak si mlsně olizuje rty a to mě utvrdilo v tom, že to ještě nekončí, že mi ještě dopřeje krásné pocity, které se momentálně rozlévají po celém mém těle. Trochu se sklonil a dal se do cumlání, sání a lízání jedné mé bradavky. Zalapám po dechu, jak jsem říkal, že s líbáním zkušenosti mám, tak to jsou současně i veškeré mé sexuální dovednosti a tak mě ten příval vzrušení překvapil. Nejednou vzdechnu a to mě nutí si kousat rty, abych nebyl ještě hlasitější.

Ant se opět vrhne na moje ústa a palci mi zlehka přejede po obou bradavkách, které jsou už pořádně ztvrdlé. Nechápu reakce svého těla, ale Ant je s nimi očividně spokojený, a tak překvapeně vyjeknu, když mi rukou vklouzne do kalhot a začne mě hladit po mém naběhlém údu. Chci se mu vymanit, tohle mě přece jen trochu děsí, ale on mě k sobě jen víc natiskne a začne pohybovat rukou, že nemám šanci jakkoliv protestovat, i když teď nevím, jestli vůbec chci.

Opřu si hlavu o jeho rameno a oddávám se tomu slastnému pocitu. Mám zavřené oči a zhluboka dýchám. Mám pocit, že moje veškeré smysly jsou soustředěné pouze na osobu u mě a na tu ruku v mém klíně, jako by svět kolem neexistoval. Ten pocit je tak dokonalý, že je mi už všechno jedno, ať si se mnou dělá, co chce.

Když ona ruka zmizí, překvapeně otevřu oči, ale vidím, jen to, že on sám se snaží osvobodit svou chloubu z těsných kalhot a když se to podaří, vezme svou i mou chloubu do ruky a začne je třít zároveň. Pocity jsou ještě intenzivnější a i krásnější, když vím, že on se nejspíš cítí stejně krásně jako já. Netrvá dlouho a já v sobě pocítím silnou vlnu vzrušení a ta projede celým mým tělem. To se celé napne a s výkřikem se uvolním přímo Antovi do ruky. On mě následuje o chvilku později. Opět opřu hlavu o jeho rameno a snažím se vydýchat a vstřebat všechno, co se právě teď stalo. Tohle je první krásná chvíle, kterou prožíváme oba.

Najednou se Ant ode mě vzdálí, a aniž by mi věnoval jakýkoliv další dotek nebo aspoň pohled, si umyje ruce a vyrazí směrem na břeh, kde začne znova oblíkat. Nevím, co si najednou myslet. Udělal jsem snad něco špatně? Proč se na mě ani nepodíval?

Antalias

Tak tohle jsem totálně podělal! Už zase jsem se neovládl a podlehl mu tak snadno. Jak to, že na mě působí takhle? Jsem snad nějaká slabá slečinka, která se zamiluje na první pohled? Nejsem! Tak proč takhle vyvádím? Uvidím před sebou polonahého elfa, a jak smyslů zbavený, se na něj vrhnu. A ještě ke všemu se mi to tak šíleně líbí. Naštěstí jsem se ovládl a nedokončil to. Jinak bych si ho vzal úplně celého, se vším všudy. Tohle se už nesmí opakovat! Tohle se rozhodně nesmí opakovat… Ještě že do večera bychom měli být ve městě, tam by měli veškeré mé problémy skončit…

Walijan

Když jsem se ještě lehce omámený vykoupal a na břehu se oblékl, překvapilo mě, že mě Ant k sobě opět přivazuje. Kouknu se na něj, ale on se na mě nedívá a do obličeje mu přes spadané vlasy nevidím.

Vydáme se na cestu a Ant nasadí o něco ostřejší tempo. Tentokrát panuje ticho a já se jej opět neodvažuju narušit. Takže mám dostatek času přemýšlet o tom, co se u jezera stalo. Zčervenám při té vzpomínce, a když si vybavím veškeré pocity, které to ve mně vyvolalo. Naštěstí Ant si mého rozpoložení nijak nevšiml, protože se až tak soustředěně věnuje cestě, že nějaký elf v jeho patách ho nemůže zajímat.

Je mi z toho trochu smutno. Poslední dva dny, byli opravdu super. Ant se konečně začal projevovat jako člověk se srdcem a ne jak kus ledu či kamene bez citu. Jsme tak ponořen ve svých myšlenkách, že si ani nevšimnu, že se Ant zastavil, a tak do něj narazím, až spadnu na zem. S ním to ani nehlo, jako by se nic nestalo. Jen se pomalu otočí a v očích mu opět plane hněv a snad nenávist, či jiné negativní pocity vůči mně.

„Dávej pozor,“ zavrčí a ani mi napomůže se zvednout.
„Promiň,“ špitnu a začnu se zvedat ze země.
„Večer budem ve městě,“ pronese jen jako mimo řeč a když vidí, že stojím, opět se rozejde.

Povzdechnu, ale to jediné co můžu dělat. Jako pejsek ho poslušně následuji a tentokrát si dávám pozor, abych do něj opět nenarazil, či neudělal něco jiného, čím bych jej mohl rozzlobit.

Jen doufám, že náš vztah se o tolik zlepšil a že dnešní nálada je jen dočasná a že plán jít do města, je jen za účelem doplnit zásoby a nikoliv můj prodej na místním trhu otroků.

Antalias

Jak jsem měl v plánu. Je pozdní odpoledne a slunko je hodně nízko nad horizontem a nebude trvat dlouho a zmizí úplně. Stojíme na okraji lesa a koukáme před sebe, kde se z kopce dolů klikatí pěšina a dole v údolí je vidět menší opevněné městečko. To je náš cíl.

Aniž bych elfovi cokoliv řekl, rozejdu se směrem dolů. Dnes jsem s ním promluvil sotva pár slov. Opět se snažím navázat na ten chladný vztah, který jsme měli na začátku a nepřipouštět si, že by na mě mohlo i záležet.

Jelikož je ještě celkem světlo, brána do města je ještě stále otevřená a tak se nemusíme složitě dožadovat vstupu přes zavřená vrata. I přes pokročilou hodinu, je na ulicích celkem rušno, aby ne, sice je to jen menší město, a povětšinou skromné budovy, ale nachází se na celkem dost strategickém místě. Což mu zaručuje pravidelný přísun surovin od nejrůznějších obchodníků a s tím i spojený zisk od lidí, kteří sem přijeli, aby výhodně nakoupili nebo koupili nejrůznější vzácnosti. Protože tihle lidé se povětšinou zdrží víc jak na jeden den a tak většina domů jsou vlastně menší či větší hostince, kde se dá najíst a i složit hlavu k spánku. Stejně tak většina obchodníků má otevřeno i pozdě do noci, kdy se uličky rozzáří stovkami loučí a malými lucerničkami se svíčkami. Takhle to vypadá jako kouzelné a romantické místo. Ale není to tak. Vzduch je tu prosycen penězi, intrikami a bůhví čím ještě.

Koukám kolem sebe a snažím se najít jednu hospodu a doufám, že i jednoho člověka.

Walijan

Sleduju dění kolem sebe a valím oči. Tolik lidí a věcí. Tohle jsem ještě v životě neviděl. Ještě že jsem k Antovi přivázán, jinak bych se bál, že se brzy ztratím. Nakonec se rozhodnu sledovat jen jeho a nevšímat si okolí. Ant asi něco nebo někoho hledá, soudě podle toho jak se kolem sebe rozhlíží. Taky se rozhlížím a všimnu si, že lidé, kolem kterých procházíme, si mě zvědavě prohlíží. Někteří až moc zkoumavě a já se musím pod těmi pohledy ošít, jak mi jsou nepříjemné. Ant jako by mou náladu vycítil, se zastaví, stáhne mě k sobě a přehodí přeze mě svůj plášť.

„Děkuju,“ ale on dělá jako by mě neslyšel anebo mě přes ten hluk kolem opravu neslyšel. Opravdu nevím…

Nakonec vejdeme do jedné hospody. Neuvěřitelně to tu páchne a je tu šílené hlučno. Lidi na sebe křičí, tam zas někdo zpívá a do toho hraje hudba. Smrdí tu všechno, od špinavých a ošuntělých lidí, kteří vodu viděli snad jen z dálky, přes všudy přítomný kouř z tabáku, který se line z dýmek. Málem se z toho pozvracím a lehce zavrávorám, ale díky Antovi, který mě podepřel, se nesvezu na zem. Posadí mě k jednomu prázdnějšímu stolu a přivítá se s člověkem, jež sedí naproti. O něčem horlivě diskutují a přitom se oba každou chvíli otáčí na mě a něco i ukazují. Trvá celkem dlouho, než domluví a oba přejdou ke mně a Ant mě opět chytne za ruku a táhne kamsi pryč. Jsme mu vděčný, měl jsem pocit, že se každou chvíli složím.

Jdeme chviličku, než se dostaneme před větší a o něco luxusněji vypadající dům. Hned mě strčí do nějakého pokoje a tam mě nějací mladíci začnou svlékat. Bráním se, nevím, o co tady jde, když v tom vejde Ant a já se na něj podívám s otázkou v očích.

„Jen je nechej, chtějí tě vykoupat a čistě obléct,“ a než stihnu cokoliv říct, opět zmizí. Běhen chvilky jsem bez oblečení a sedím ve velké kádi, kde mě koupou v příjemně vonící lázni. Poté mě oblečou do jednoduché bílé tuniky a vlasy mi rozčešou a nechají volně rozpuštěné.

Potom jsem vyveden z pokoje a chodbou jsme zamířili do dalšího. Nejednalo se tak ani o pokoj, jako spíš o velikou síň, která vypadal jako aréna pro bojovníky. Kolem terasa se sedadly a na nich seděla velká spousta lidí. Soudě podle oblečení a šperků bohatí lidé. Já stál uprostřed toho všeho, plný strachu z toho množství lidí, jež se na mě dívali, a z toho, co se bude dít.

„Vážení pánové a dámy,“ začne mluvit nějaký muž. Kouknu se po tom davu a opravdu tam vidím i nějaké ženy, „Jsem rád, že jsme se tu dnes sešli. Máme tu dnes opravdový unikát. Elfa,“ s tím ukáže na mě a v síni to zašumí, jak si všichni začnou šeptat, a mě pomalu dochází skutečnost, že tohle bude dražba, dražba otroků. Moje oči se zalíjí slzami, přestávám poslouchat, co říká ten chlap, a snažím se skrze zamlžený pohled najít jedinou známou osobu. Anataliase. Nakonec ho najdu, stojí u vchodu, kudy jsem přišel, a opírá se o zárubeň dveří. Propaluje mě pohledem, ale to je vše. Najednou ze mě kdosi strhne onu tuniku a já se pokusím zakrýt svůj klín, ale není mi to nic platné. Dva z těch služebníků, co mě přivedli, ke mně příjdou a zablokují mi ruce za zády. Znovu pohlédnu na Antaliase a vyšlu k němu němou prosbu o pomoc. Ale nic, on jen odvrátí zrak a mě zaplaví ještě větší vlna zoufalství.

„Prodáno pánu Rufusovi,“ zakřičí ten muž a tím ukončí dražbu. Kouknu se do publika, kde se na mě šklebí nechutně tlustý chlap s ještě nechutnějším pohledem. Teď se mi chce zvracet ještě víc. Stále se snažím dostat z toho sevření, ale je mi to málo platný. Přehodí přeze mě tu tuniku, ve které jsem přišel, a už mě někam vedou. Ještě se rozhlížím po Antaliasovi a když ho uvidím, chci běžet za ním, doufajíc, že mě odsud vyvede s tím, že se jedná o nějaký omyl. Ale on se jen kouká a nic nedělá. Proč to udělal? Proč to udělal po tom, co se dnes stalo? Myslel jsem, že…

„ANTALIASI!“ zakřičím na něj a vší silou trhnu rukou. Podaří se mi vymanit, ale ne na dlouho. Hned na to mě čapne někdo další a k nosu mi přiloží nějakou látku, která je něčím napuštěna, a já pomalu ztrácím vědomí i sílu, až se úplně zhroutím a mě obklopí tma.

„Antaliasi…“