Dean si zrovna užíval teplou sprchu, vím, tato věta je trochu neohrabaná, ale tak tomu skutečně bylo. Náš hrdina měl za sebou jeden z těžkých, hodně fyzicky náročných lovů v mrazu a teplá sprcha mu přišla skutečně potom všem v hod. Zrovna lovec uzavřel vodu a vzal do ruky mýdlo, když se za ním ozval jakýsi podivný zvuk, nejblíže se to podobalo máchnutí obřích křídel, a za Deanem se zjevil anděl. Lovec sebou poplašeně trhl a energicky se otočil, div neuklouzl a nepomlátil se o malý prostor v sprchovém koutu.
„Do pr**le, Cas!“ vyklouzlo mu šokovaně z úst.
„Dobrý den, Deane,“ pozdravil uctivě Castiel svého svěřence. „Rád tě vidím,“ přihodil ještě k tomu jednu z lidských pozdravovacích frází, kterou se zrovna nedávno naučil. Dean však nevypadal moc potěšeně, jak rychle se jeho anděl učí komunikačním dovednostem, ne, byl spíš po čertech naštvaný.
„Rád mě vidíš, rád mě vidíš,“ opakoval lovec, naprosto vyvedený z míry. „k***a, Cas, zrovna se sprchuji!“
Anděl se rozhlédl kolem, jako by si až teď všiml, že stojí ve sprchovém koutě a to ve svém obleku s modrou naleženo uvázanou kravatou, baloňáku a lakýrkách, pak však pohled opět stočil na Deana, kterého projel od špiček u nohou po hlavu a zase zpět než se jeho pohled zakotvil v Deanových jasně zelených očích. „Už to tak vpadá,“ pravil nakonec osvíceně.
„Už to tak vypadá! Nekecej Sherlocku!“ začal celý rudý opět křičet Dean.
„Nerozumím tomu, jsi naštvaný. Udělal jsem něco špatně?“ anděl se zamračil a v chápavém gestu naklonil hlavu na jednu stranu.
„ANO! Sakra, vždyť jsem nahej!“ vyštěkl ještě jednou Dean v záchvatu vzteku, pak však náhle utichl.
„Jsi,“ přikývl Castiel stále nechápající, kde je problém, do náhlého ticha a Dean si uvědomil, že možná pro nadpozemskou bytost, jako byl Cas, mohly být lidské zvyky i intimita naprosto cizím pojmem.
Lovec si unaveně povzdechl a nervózně přešlápl z jedné nohy na druhou. V hrdle najednou měl knedlík a zoufale si začal uvědomovat trapnost celého okamžiku. Tohle bude těžké! Jak jen mu to má správně vysvětlit?
„Poslyš, Casi, já vím, že ses tu objevil asi z dobrého důvodu. Že se mnou musíš naléhavě mluvit a tak…“ pravil Dean pomalu a rozvážně, Castiel horlivě přikývl. „Ale lidé potřebují něco jako osobní prostor.
„Osobní prostor?“ zopakoval anděl.
„Ano, osobní prostor. Víš, nemůžeš se jen tak někomu zjevit ve sprše, nebo být tak blízko něho, že se vaše nosy téměř dotýkají. I když jsou si lidi blízcí… velmi blízcí, přátelé nebo i bratři, jsou věci… intimní věci… které lidé nechtějí, aby ten druhý o nich věděl, nebo viděl,“ zasnažil se Dean.
Nevypadalo to však, že by to Castiel nějak pojmul. Ne, ten stále stál na místě a zamyšleně se díval do Deanových očí, jako by v nich hledal odpověď a Dean byl čím dál tím víc nervóznější a nervóznější. Poté se však nakonec ozval Casův hluboký chraplavý hlas. „Ale Deane, já jsem ten, co tě pevně chytil a vytáhl ze záhuby. Vytáhl jsem tě z pekla a znám dobře, velmi dobře tvoji duši, tvoji nenávist, tvoji lásku, tvůj strach, i všechny tvé touhy. Vytáhl jsem tě z pekla a byl jsem to také já, kdo opět sestavil tvoje tělo…“ pravil Castiel, přistoupil ještě o krok blíže k lovci, tak jak to měl ve zvyku, a Dean téměř zadržel dech. „A není jediný detail na něm, s kterým bych nebyl… obeznámen,“ vydechl nakonec anděl a Dean, kdyby tuto větu nepronesl jeho nejlepší přítel, byl by přísahal, že to mělo vyznít značně eroticky. Ne, to pravděpodobně byla ta nejerotičtější věta, co kdy slyšel… Pane Bože, pude do pekla… zase!
Dean na sucho polkl. „Jo, myslím, že chápu, kde je problém, ale no… Nemohl bys prostě dodržovat tyhle hloupé lidské věci, jako je osobní prostor, bez ohledu, jak nesmyslné jsou?“ poprosil lovec svého anděla.
„Dobře, jak si budeš přát,“ kývl nakonec Deanův opeřený přítel.