Pád

Kolem půlnoci jeho oči konečně získaly tvar. Jejich pohled byl na půl kočičí, napůl odhodlaný a napůl napjatý -- a celý usoužený.
Ano. Ty oči měly pravdu. Klenuly se k elgegantnímu obočí, kousek pod temnou záplavu vlasů.
Podržel před sebou papír na vzdálenost paže, aby dokázal posoudit svůj pokrok. Bylo to těžké pracovat, aniž seděl před ním.
Ale nikdy se ho nesnažil zachytit v jeho přítomnosti. Od té doby, co přijel do Londýna - ne, od té doby co se s ním poprvé setkal -,
si dával pozor, aby ho od sebe udržoval v patřičné v zdálenosti.
Teď k němu přicházel každý den, a každý den to bylo těžší a těžší. Proto musí odjet - do Indie, do Ameriky, jedno kam.
Ať skončí kdekoli, všude to bude snažší než zůstat tady. Sklonil se znovu nad svou kresbou a povzdychl si, když se pokoušel palcem rozmazat čáru uhlem tak, aby vystihoval jeho spodní ret. Tenhle neživý papír, krutý podvodník, byl jediným prostředníkem, který ho s ním mohl svést dohromady.Když se narovnal v koženém křesílku, náhle to ucítil. Teplý dotek vzadu na krku.
Jeho.
Už jen pouhá jeho přítomnost v něm probouzela ty nejpodivnější pocity. Jako když se polínko rozpadne v žáru krbu na popel.
Věděl to, aniž se musel obracet: je tady. Ukryl jeho podobiznu v hromadě papírů na svém klíně, ale jemu uniknout nemohl.
Jeho oči ulpěly na polstrované slonovinové pohovce na druhé straně salonku, kde se před několika hodinami nečekaně objevil. Dorazil pozděj než ostatní hosté, oblečen v hedvábném černém obleku, aby zatleskal nejstarší dceři jejich hostitelky za hru na cembalo. Zalétl očima k verandě, kde ho překvapil včera, nenápadně se kněmu přiblížil s náručí bílých pivoněk.
Pořád ještě si myslel, že to, co ho k němu táhne je zcela nevinné, že jejich častá setkání v zahradní besídce byly jen.. šťastné náhody. Jak je naivní! Ale to by mu nikdy neřekl. Břímě tajemství patří jemu. On ho musí nést.
Postavil se, obrátil se k němu odložil skici na křeslo. Byl tam, Tiskl se k sametovému závěsu v prostém bílém županu. Z copu se mu uvolnily pramínky černých vlasů. Výraz měl stejný jako na portrétech, které tak často kreslil.
Všiml si i jeho zarudlých tváří. Zlobí se? Je na rozpacích? Toužil to zjistit, ale nedokázal se odhodlat k otázce.
"Co tady děláš?" Uslyšel podráždění v hlase a zalitoval své přísnosti. Věděl, že on to nikdy nepochopí.
"Já... nemůžu spát," vykoktal a vydal se ke křesílku u krbu. "Viděl jsem, že se u tebe svítí, a všiml jsem si ...,"
sklopil oči ke svým rukám. "že máš za dveřmi kufr. Ty někam jedeš?"
"Chtěl jsem ti to povědět..." Odmlčel se. Proč mu lže? Nikdy neměl v úmyslu světřit se mu se svými plány. Kdyby mu to pověděl,všechno by bylo jen horší. Už teď nechal věci zajít až příliš daleko. Ale doufal, že tentokrát to bude jiné.
Přišel blíž a jeho oči dopadly na skicář. "Tys maloval mě?"
Jeho úžas mu připomněl, jak veliká propast zeje mezi tím co oba vědí. On ani po všech těch chvílích,
které v uplynulých týdnech strávili společně, nezahlédl pravdu, ukrytou za jejich vzájemnou přitažlivostí.
Tak to bylo nejlepší - přinejmenším to tak bylo správně. Během několika posledních dní, kdy se rozhodl k odjezdu, bojoval s tím, aby se dostal z jeho vlivu. To úsilí ho stálo
tolik sil, že stova se ocitl o samotě, musel dát své potlačované touze průchod aspoň v jeho portrétování.
Skicář měl plný jeho dlouhého krku, mramorových klíčních kostí, temné záplavy vlasů.
Když mu pohled sklouzl na skici, necítil stud. Bylo to něco mohem horšího.
Tělem se mu šířil mrazivý chlad vědomí, tenhle jeho objev - odhalení jeho pocitů - znamená jeho zkázu.
Měl být opatrnější. Takhle to začínalo vždycky.
"Teplé mléko se sirupem." zamumlal, pořád ještě zády k němu. Po chvíli smutně dodal:
"To ti pomůže usnout." "Jak to víš? Totiž... přesně to mi vždycky dávala mamka..."
"Vím to" Přerušil ho a obrátil se k němu. Úžas v jeho hlase ho nepřekvapil, ale nemohl mu vysvětlit,
jak to ví. Kolikrát mu podával prévě tenlhe nápoj, když se se připlížily stíny, a držel ho, dokud neusnul.
Když mu nežně položil dlaň na rameno, ucítil jeho dotek, jako by mu propálil hedvábnou košili.
Zalapal po dechu. V tohmle životě se ještě nedotkli, a první kontakt ho vždycky připravil o dech.
"Odpověz mi," zašeptal "Odjíždíš?"
"Ano."
"Tak mě vezmi sebou!" vybuchl. Viděl, jak se okamžitě kousl do rtu a zatajil dech,
jako by si přál vzít svou prosbu zpátky. Vnímal, jak se v rýze mezi očima zrcadlý změny jeho pocitů:
impulzivnost, zmatek, zahanbení nad vlastní opovážlivostí. Tohle dělal vždycky, udělal to už tolikrát předtím.
A on se tolikrát dopustil té chyby, že se ho pokusil uchlácholit...
"Ne" zašeptal a vzpomínal.., stále vzpomínal... "Odplouvám zítra. Jestli ti na mně záleží, už nic víc neříkej."
"Mně na tobě záleží." zašeptal, jako by mluvil sám k sobě. "Já... miluju..."
"Ne."
"Musím ti to říct. Já... já tě miluju, vím to jistě a jestli odjedeš..."
"Jestli odjedu, zachráním ti život." Mluvil pomalu, snažil se proniknout k té jeho části, která by si mohla vzpomenout.
Bylo to všechno v něm, jen hluboku pohřbené? "Některé věci jsou důležitější než láska. Tomu bys nerozuměl, ale musíš mi věřit."
Zavrtal se do něj pohledem. Ucouvl a zkřížil paže na hrudi. I tohle byla jeho vina.
Pokaždé, když s nim mluvil, v něm probouzel vzdor.
"Chceš říct, že jsou důležitější věci než tohle?" zaptal se vyzývavě, natáhl se po jeho rukou a přitiskl si je k srdci.
Ach - kdyby tak mohl být na jeho místě, nevědět, co přijde! Nebo kdyby byl aspoň silnější,
než je, a dokázal ho zarazit. Jestli ho neudrží, on se to nikdy nenaučí, a minulost se bude zase opakovat,
mučit je oba znovu a znovu.
Zmámé teplo jeho kůže pod jeho dlaněmi ho přimělo zaklonit hlavu a zasténet. Snažil se ignorovat
jeho blízkost. Ignorovat to, jak dobře zná ten pocit, když se jeho rty přitisknou k jeho.
Jaká hořkost se ho zmocňuje z vědomí, že tohle všechno musí skončit. Ale jeho prsty už začaly
lehounce přejíždět po jeho. Cítil, jak mu pod tenkou bavlnou pyžama prudce buší srdce.
Měl pravdu. Nic nebylo důležitější než tohle. Nikdy nebylo. Už to chtěl vzdát
a chyttit ho do náruče, když zahlédl záblesk v jeho očích. Jako by spatřil ducha.
To on se od něj odtáhl a přitiskl si dlaň k čelu. "Cítím se hrozně divně." zažeptal
Ne - že by už bylo pozdě?
Jeho oči se přimhořily do toho tvaru, který měly na jeho skice. Vrátil se k němu, položil mu dlaně na hruď
a jeho rty se dychtivě pootevřely. " Řekni, že jsem šílený, ale přísahám,
že přesně tady jsem před chvílí stál..."
Opravdu už bylo pozdě. Se zachvěním vzhlédl a viděl, jak temnota houstne.
Chopil se poslední příležitosti sevřít ho v náručí, přitisknout ho k sobě tak pevně, jak po tom toužil už celé týdny.
Sotva se jeho rty vpily do jeho, oba je opustila vůle. Z medové chuti jeho rtů se mu zatočila hlava.
Čím víc se k němu tiskl, tím víc se mu žaludek svíral vzrušením a agonií.
Jazyk se spojil s jeho a mezi nimi vyšlehl oheň, jasněl, pálil a mohutněl při každém novém doteku, novém objevu.
A přece nic z toho nebylo nové.
Místnost se zachvěla. Aura kolem nich se začala třást.
On si ničeho nevšiml, nic si neuvědomoval, nezajímalo ho nic než jejich polibek.
Jen on sám věděl, co se má stát. Jací temní společníci přeruší jejich opětovné shledání.
Opět nedokázal změnit směr, jímž se jejich životy ubíraly. Ale věděl, co je čeká. Stíny jim zakroužily přímo nad hlavami.
Byly tak blízko, že bych se jich mohl dotknout. Tak blízko, až si říkal, jestli i on slyší jejich šepot.
Díval se, jak jeho tvář halí temnota. A na okamžik spatřil v jeho pohledu jiskru poznání.
A pak už nebylo nic, vůbec nic.