Pekelný anděl - 5 - Bolest (část 3.)

*** Titivillus

Následující dny jsem lorda vůbec neviděl. 'Doufám, že to není špatné znamení.' S andělem jsem trávil veškerý čas a po nocích se snažil dohnat moje zpoždění s papíry. Cresil se mi s tím snažil pomáhat, sice mu to moc nešlo, ale jeho pomoc jsem ocenil.
Andílek se trochu vzchopil a dneska se i poprvé po více jak deseti dnech prošel po pokoji. Předčítal jsem mu z knih, které jsem nasbíral v lidském světě. Zvolil jsem lehčí četbu s optimistickým nádechem. Také jsem měl pěknou sbírku různých básní.

Přečetl jsem poslední verš milostné básně. Cassi seděl vedle mě na pohovce. Položil si hlavu na moje rameno. Nechal jsem ho tak. „Zvláštní.“
„Děje se něco? Byla to špatná báseň?“ Opravdu jsem si o něj dělal starosti. Pozoroval jsem ho. Nové oblečení, které jsem pro něj nechal speciálně připravit, se skládalo z volné košile a zvonových kalhot. Oboje mělo bílou barvu a na košili byly zelenou nití vyšité květiny. Kalhoty měly na zvonových koncích zelené šmouhy, které připomínaly vysokou trávu. Komplet pak doplňovala kožená spona ve vlasech s vypáleným emblémem sakurového květu.
„Ne, byla moc krásná. Já jen … “ všiml jsem si, jak víc sevřel pěst. „Mám pocit, že jsem tě už někde viděl.“ podíval se mi do tváře.
'Je možné, aby se mu vracely vzpomínky? Je to pravděpodobné, prvotní šok je pryč.'
„Ah, možné to je.“ souhlasil jsem, víc jsem však neřekl. Cítil jsem úzkost.

Později jsme se ten den procházeli v zahradě. Nebyla to skutečná zahrada, ale jen iluze stvořená kouzly. Lordovo úsilí vybudovat zde skutečnou zahradu však jen zesílilo. Pozorovali jsme rozkvetlou okrasnou třešeň, když jsem vycítil nebezpečí. 'Co … ?' Hned jsem zareagoval. „Pozor!“ Odstrčil jsem ho na jednu stranu a sám uskočil na druhou. Mezi námi přistál kamenný chrlič.
Prostor se začal vlnit, iluze byla narušena. Škrábl jsem se do nohy a udělal pečeť, se kterou jsem ji co nejrychleji stabilizoval. „Titi!“ rychle jsem se zvedal, ale moji ránu stejně zahlédl. „Jsi raněný!“
„Je to jen škrábnutí. O nic nejde.“
„Ale … “ otočil se na sochu a cukl sebou. Věděl jsem, že jsem ho k sobě přitiskl příliš pozdě. „Nic se nestalo. Všechno je v pořádku.“ Uklidňoval jsem ho. Vložil jsem svoji energii do země a cíleně se zaměřil na specifické místo nad námi. Na okamžik jsem si tam všiml dvou existencí, ale ty velmi rychle zanikly. Odvedl jsem Cassiela do jeho pokoje a omluvil se s tím, že musím něco naléhavého vyřídit, ale že hned budu zpátky.

***

Stál jsem u zábradlí na balkóně, kde chyběla jedna socha. Očividně to byla práce šotků, ale vyzpovídat je už nebudu moct. Pokud se dá nějak rozumně konverzovat s popelem, rád se o tom poučím. Přičichl jsem k němu a ochutnal ho. 'Hmm … ' Vyplivl jsem to. 'Kdo může používat zelený plamen Nog-Saeg?' Bylo mi hned jasné, že na nikoho nepřijdu. 'Používání takového ohně vyžaduje dobrou koncentraci a dostatek sil. Navíc je to vzácná varianta.'
Cestou jsem potkal lorda. Tvářil se jako Cresil, když dostal lízátko. „Můj lorde? Děje se něco?“
„Mám to!“
„To je dobře. Je teď u sebe v pokoji.“
„Můžeš ho odlákat? Chci, aby to bylo překvapení.“
Přikývl jsem a zrychlil krok.

„Cassi?“ promluvil jsem na něj, když si četl knížku. „Vím, že se ti líbí knihovna, co si tam dát oběd?“ Radostně přikývl. Vrátil knihu do police, ale zatočila se mu hlava. Zachytil jsem ho. „Jsi v pořádku?“
Rychle se ode mě odstrčil. „A-ano, jsem.“

***

I během oběda byl zamlklý a přešlý. 'Jeho vzpomínky se musejí vracet. Začíná cítit nejistotu. Kolik času mu ještě zbývá? Dny? Týden? Nebo už jen hodiny?'
„ … Titi … Titi.“
„Ah!“
„Musím ti ubírat spoustu času.“
„Co? Cože … Já … jen jsem se trochu zamyslel.“ omlouval jsem se.
„Musíš mít hodně práce a … “
„Ne, tím to vůbec není!“ rychle jsem mu skočil do řeči. „Posláním andělů je přeci pomáhat druhým.“
Souhlasně zamručel a na tváři se mu objevil chvilkový úsměv. „Já … “ Vycítil jsem blížící se nebezpečí. „Já … už to nesním.“ omluvně se na mě usmál. Ulevilo se mi.
„To je v pořádku.“
Po obědě jsme v knihovně strávili ještě několik chvil. Neblahé tušení mě však neopustilo.

„Zvládnu to sám!“ řekl mi. „Nejsem malé dítě!“ odrazoval mě od doprovodu až k jeho pokoji. Stejně jsem ho zpoza rohu pozoroval. Najednou zakřičel. Moje první myšlenka patřila všemu špatnému, ta druhá pak tomu, že můj lord to vážně nemá v hlavě v pořádku. Běžel jsem ke dveřím.
„Není roztomilý?“ Cassi mi ukazoval králíka, kterého držel v náručí.
„Ach, to je.“ Ruce měly nutkání někomu přidusit přívod kyslíku. 'Lorde! Já neříkal, abyste vytvářel chiméry!' Tvoreček měl tělo králíka s ušima zlomenýma v polovině. Zbytek už králíkovi nepatřil. Měl malé růžky, zadní nohy se podobaly tygřím a na hřbetě měl ještě jeho černé pruhování. Zbytek srsti měl béžový nádech. Upíral na andílka rudé oči a vydával zvuky, které by se daly připodobnit k ranému dětskému žvatlání.
„Jaké mu dáme jméno?“ Opřel si králíčka o hruď.
„Hmmm … co třeba Gankki?“
„To je hezké jméno. A co další?“
„Další … ?“ Nechápavě jsem naklonil hlavu na stranu.
„Pro ně.“ ukázal prstem dolů a až teď jsem si všiml, že ho obklopila menší chiméří armáda. Leknutím jsem zařval a padl na zadek, vlasy mi trčely všemi směry. To ještě nebylo to nejhorší, mnohem horší byl jejich sborový pohled „To je ale hysterka.“
„Můj lorde … “

Snažil jsem se nabýt ztracené rovnováhy, urovnal si oblečení a vlasy. „Tak se na to podíváme.“ všichni měli králičí tvar těla.
„Tenhleten se zlatou hřívou, hnědou srstí a černými tečkami bude Chikki.“ Vzal jsem ho a dal stranou, ať se mi neplete. Sedl jsem si na bobek a pořádně si jednoho po druhém prohlédl.
„Tady ten s delfíní ploutví, rybí hřbetní ploutví a poloušima poloploutvemi bude Saekki.“ Zase jsem ho odstrčil.
„Ten, co vypadá jako kombinace páva a tarbíka, bude Ginkki. … Hele … “ Dodal jsem, když jsem ho vzal do ruky. „Tak to peří je jen barevná srst.“ Položil jsem ho dál.
„Tenhle tmavě šedivý mrňousek s bílým bříškem, kde má ještě dvě rudé skvrny, a netopýřími křídly bude Tajkki.“ Unaveně jsem si povzdechl, chiméří králíci nebrali konce.
„Em … Tahle chlupatá koule s velikýma ušima by mohla být … Meokki.“ Nadzvedl jsem chlupy na hlavě a setkal se s velmi zvláštním pohledem typu „Jsi idiot.“. Radši jsem ho dal stranou.
„Polojelen bude Saskki a tady ten kříženec s mourovatou kočkou a dvěma ocasy bude Goykki.“ Setřel jsem si z čela pot.
„Tady ten … “ už jsem nemohl skoro ani mluvit, natož přemýšlet. „ … s rohy kamzíka a bílohnědou srstí bude … bude … Syakki.“
„Devítiocasý králíkolišák bude Yeokki a mývalí králík zase Neokki.“ Musel jsem si protáhnout záda.
„Beraní králík s obrácenými rohy a načančanou srstí bude Yankki a tenhle … “
'Pomstychtivý Satane, děkuji ti za to, že je už poslední.'
„Který mi připomíná grizzlyho s ušima do tvaru položeného 'L' a zvláštním chlupatým prohnutým ocasem bude Hoekki.“ Konečně jsem si mohl vydechnout.

Teď je zbývalo už jen spočítat. 'Jedna, dva, tři … sedm … deset … třináct!!!' Nevěřil jsem vlastním prstům a radši jsem je znovu spočítal a pro kontrolu ještě jednou. Cassi mezi nimi seděl, hladil je a prohlížel si je. 'No, svůj účel to splnilo, tak co na tom, že jich je o něco víc.'
„Ale … “ posmutněl.
„Eh?“
„Co když někomu patří?“ Viděl jsem mu na tváři, že se s nimi nechce loučit.
„No … “ položil jsem mu ruku na rameno. „Je-li tomu tak, tak se to jistě brzo dozvíme. Pro teď je bude dobré nechat tady a najít jim místo na bydlení.“ Šťastně přikývl. Udělal jsem krok ke dveřím jeho pokoje a ztuhl. Mé blízké okolí zachvátila sněhová bouře. „Co se to … “
Všude se válely bobky, cáry látek, peří, kaluže, chlupy a já nevím, co ještě. Ruce mi sebou samovolně cukaly. 'Klid … To chce klid. Hlavně zachovat chladnou hlavu.' To by také šlo, kdyby se ti králičí mutanti nevrhli do pokoje a nezačali ho devastovat ještě víc. Moře mé trpělivosti se vylilo. Zařval jsem na celý hrad: „Tak a dost!!“ ještě než dozněla ozvěna, stáli přede mnou v řadě jako vojáci. „Abychom si to ujasnili, ještě se tu něčeho dotkněte a bude k večeři králičí pečínka!“
Tak si říkám, proč jsem se vlastně namáhal. Velmi cenná váza se zhoupla, spadla, roztříštila se na kousky a z ní vyjeveně koukala ta chlupatá koule. Tedy spíš vyjeveně stříhala ušima. Zaskřípal jsem zuby, přišel k ní a udělal jí na hlavě pořádnou palmičku, takže jsme si mohli pohovořit z očí do očí. „Ještě něco rozbij a udělám z tebe náhradní díl pro smeták. Jasné?“ Radostně zapískala. Začal jsem pochybovat, že by mě poslouchali, neboť jsem se otočil a ten s růžky žral zbytek závěsu a pokukoval po mně. Když se naše pohledy střetly, přestal. Opatrně několikrát zkousl, zkoušejíc, co to se mnou udělá.

Zničeho nic hlasitě zapískal a v pokoji se strhla mela. Všichni chaoticky běhali, já nevěděl kam se mám vrhnout dřív a oni se na druhou stranu synchronizovaně vrhli pod postel. Přestal jsem se točit, cítil jsem se neuvěřitelně unavený. Prošel jsem okolo andílka, který mě celou tu dobu udiveně sledoval. Hrdě jsem se vypjal a odkráčel zrealizovat můj antikrálíkokatastrofický plán.

*** Cassiel

Sledoval jsem ho, jak mizí. 'Asi bych mu neměl říkat, že mu mrňouskové ožrali plášť a kalhoty.' Řev mi rozcuchal vlasy. 'Už na to přišel.' Vešel jsem do pokoje a než jsem za sebou zavřel dveře, zamumlal jsem: „Má moc pěkný zadek.“

*** Titivillus

Svolal jsem partu skřetů, hobgobliních dělníků, goblinů a několik šotků a pustil se do realizace mého velkolepého plánu. Rozkazy lítaly na jednu stranu, z druhé strany létaly kameny, řinul se prach, pobíhali démoni a vůbec tu byl tradiční stavební frmol. Pečlivě jsem si svůj plán prohlédl a byl jsem s ním navýsost spokojený. Pozoroval jsem, jak dělnicí pracují a jak mé dílo roste před očima. Měsíc zrovna začínal svoji cestu, když byl zatlučen poslední hřebík.
Ještě jsem své dílo naposledy zkontroloval. Všichni dělníci ode mě dostali pořádnou odměnu a taky týden volna. Celou cestu ke Cassiho pokoji jsem si prozpěvoval. Ten se v pokoji mezitím pokoušel trochu uklidit. „Stěhujeme se.“ řekl jsem a naznačil, ať jdou za mnou. Králíci si mezi sebou šuškali a zvědavě po mě pokukovali. Zastavil jsem u normálních dveří v druhém podlaží, zlikvidovaná ložnice byla v pátém patře. Významně jsem si odkašlal a pomalu otevřel dveře. Všechny nás pohltila záře mého díla.
„Představuji vám Králičí ráj!“ Hrdě jsem se vypjal. Králíci na to koukali s otevřenou tlamkou. „Co na to říkáte?“ Mutantíci sborově zapískali a vrhli se do pokoje. „Při návrhu pokoje jsem vzal v potaz jejich individuální potřeby. Po naší levé straně je odpočívárna, veliký a měkký pelech s krytím jim dá pocit komfortu i bezpečí. U toho se i nachází misky s jídlem a koryto s odtokem i přítokem.“
Přišel jsem k tomu blíž a ukázal Cassielovi špunt a jak se koryto plní pomocí pákového vodovodu. „Odtok je napojen na vlastní kanalizační síť hradu, takže je vše vedeno mimo budovu.“ Blízko stěny pak bylo ve dvou řadách srovnáno třináct různobarevných misek. „Zbytek místnosti tvoří hřiště.“ Ukázal jsem k rohu napravo ode dveří, kde rostly větve stromu na menším schodu. „Namu je mezi stromy naprostý unikát. Patří k rychle rostoucím dřevinám, podražte ho a do týdne ho tam máte znova. Navíc nemá žádný kmen, ze základu pod zemí rostou jednotlivé větve a také nemá žádné listy. Jeho nároky na vodu jsou tedy minimální. Větve jsou vždy propletené, vedle broušení zoubků poskytnou i prolézačku. Potřebná hlína je ukryta pod vyvýšeninou.“
Významně jsem pokýval hlavou. Několik králíků se zápalem testovalo větve a další po nich šplhal. „Vedle je herní koutek, plný prolézaček, skrýší a menších domečků. Materiál je odolný vůči poškrábání i exkrementům. … Toaleta je vedle pelechu!!“ vykázal jsem králíka do patřičné části místnosti. „Mají tam také bedýnku s různými hračkami, od tlustých uzlů a různých kousátek až po míčky. V neposlední řadě tu je škrábadlo na drápky a vedle toho je již zmíněná toaleta. Okolo ní je bariéra, která zastavuje pouze únik plynů a dalších nežádoucích pachů. Oboje se nachází hned naproti dveřím.“

Cassiel se nevěřícně rozhlížel, králíci pobíhali sem a tam a všechno pečlivě zkoušeli. Medvědí králík se s vervou pustil do škrábadla, které mu však zatím odolávalo. „Tohle je opravdu úžasné!“ vydechl ohromený andílek.
Ďábelsky jsem se zachichotal. „A to ještě není vše.“ Všechny oči se zaměřily na mě. Jednou rukou jsem uchopil plachtu, která zakrývala poslední část králičího ráje, umístěnou ve středu místnosti. „Andílci a králíčci.“ začal jsem slavnostně. „Představuji vám králičí minibrodiště!“ Strhl jsem přehoz a odkryl kruhovitou vodní plochu, obklopenou plochými kameny. Ještě jsem nezačal vysvětlovat a už se tam chiméřata cachtala. „Voda je přihřívána a vhodná k relaxaci i k tradičnímu umytí.“
„Titi … “ Otočil jsem se k andílkovi. „To je naprosto úžasné!!“ Objal mě. Vydal jsem několik vyděšených zvuků. „Po tom, co ti zlikvidovali plášť a kalhoty, jsi jim vybudoval hřiště! Jsi úžasný! Ten nejlepší!“ Zesílil své objetí.
„Ach … Děkuji za pochvalu, udělal jsem to jen proto, abych dalším podobným katastrofám předešel. … “ Ztuhl jsem, neboť mě naplnila zvláštní předtucha. Opatrně jsem se ohlédl doprava za sebe. Tam mi cíp kabátu mizel v tlamě patřící chlupaté kouli s ušima. Roztomile jimi zastříhala. Podíval jsem se na druhou stranu, tam to zase mizelo v pávím králíkovi. Unaveně jsem si povzdechl. „To chce čas.“ Dal jsem si ruce v bok a vyprostil se tak z jeho sevření. Z jeho pohybu jsme poznal rozpaky. „Je čas spát.“ Zatleskal jsem. „Najíst, uklidit hračky a spát!“
Králíci udělali přesně, jak jsem řekl. Každý si zabral jednu misku s různorodým žrádlem. Podle podobnosti k daným tvorům jsem to namíchal. 'Hmmm … Zdá se, že převážně žerou kočičí stravu. Výborně, to řeší jeden problém.'

Protáhl jsem si záda a procvičil ramena. Společně s Cassielem jsme je chvilku pozorovali, když spali, vypadali tak sladce. 'Dokud se vám nepustí do oblečení.' pomyslel jsem si ironicky, ale nijak jsem jim to nezazlíval. Však já je vychovám.
S Cassim jsem se pak rozloučil a vydal se do horkých pramenů. Nejdřív jsem mu však ukázal jeho nový pokoj, který byl vedle Králičího ráje. 'Dneska na to papírování vážně kašlu.' Představa horkých pramenů mi dodala sílu i rychlost do nohou.

*** Cassiel

Oblékl jsem si noční košili a ulehl s neurčitým pocitem. 'Proč cítím takovou tíseň? A kde jsou ostatní andělé?' Pozoroval jsem strop a pak zakroutil hlavou. 'To je fuk, dokud je tu Titi, je mi jedno, kde jsou ostatní.' Zavřel jsem oči a v témže okamžiku se mi před očima odehrála odporná a brutální scéna. Vykřikl jsem a posadil se. 'Co to bylo?' Chytil jsem se za hlavu, v pravé ruce mi pulzovalo. 'Zatracená spálenina … ' Nadával jsem. Za chvilku to naštěstí přešlo. Znovu jsem si lehl, ale tísnivý pocit mě neopustil.
'Kdo to byl? Kdo tam tak trpěl?' Oči se mi pomalu zavřely a já usnul. Nespal jsem však klidně, někdo mě ve snu pronásledoval. Byl jsem nahatý a utíkal jsem kamennou chodbou. „Pryč!! Musím pryč!!“ Chodba přešla v temnotu a moje pohyby se staly čím dál tím víc pomalejší. „Ne!“
Za zády mi zněl smích. Otočil jsem se. Ze tmy vyrazily ruce, vjely mi do zad, vytáhly křídla a začaly je trhat na cucky. Řval jsem a snažil se utéct, ale nohy mě vůbec neposlouchaly. Stejné ruce mě uchopily za hýždě. Otočil jsem se. Za mnou se šklebila děsivá tvář se dvěma páry velikých rohů. Ruce trhly a …
Zakřičel jsem a vypadl z postele. Odhrnul jsem deku a rychle oddechoval. Srdce mi bilo jako o závod. 'Co … '
„Co … ten … sen … “ nedokázal jsem uvažovat. Na povrch vypluly zmatené vzpomínky. Začala mě nesnesitelně bolet hlava. „Dost! Prosím, dost!“ bolest postupně ustoupila. Cítil jsem, že už nemohu v pokoji zůstat, musel jsem pryč, někam daleko.
Vypotácel jsem se z pokoje. „Titi … ?“ ohlédl jsem se. Postava zmizela za rohem. „Titi počkej!“ Utíkal jsem za ním, jenže on mi pokaždé zmizel. Vyběhl jsem na malé nádvoří. „Co je tohle za místo?“ Opatrně jsem šel. Všude se válelo kamení, kamenné podloží studilo a vítr vydával melancholický zvuk. „Socha … tahle socha přeci spadla … “ Udělal jsem několik nejistých kroků dozadu a upadl jsem. Najednou se ve mně něco zlomilo a vypustilo to ztracené vzpomínky. Křičel jsem, všechno se to na mě tlačilo, drtilo mě to.

'Já … ' Nemohl jsem tomu uvěřit.
„Cassi!“ zakřičel známý hlas, ale místo pocitu úlevy mě naplnil hněv. Když mě uchopil za rameno, hrubě jsem ho odstrčil.
„Nesahej na mě!!“ Odklopýtal jsem dozadu, ale znovu jsem upadl. Zůstal tam stát s napřaženou rukou. Měl na sobě jen župan.
„Vidím, že se ti již vzpomínky vrátily.“ V jeho hlase jsem vycítil zklamání.
„Lháři! Odporný lháři!“
„Byl bys raději, kdybych ti řekl pravdu?“ zeptal se mě ostře. Trochu víc jsem se schoulil.
„Byla to vážně taková legrace, hrát si se mnou?“ Třásl jsem se.
„Nehrál jsem si s tebou.“
„Lhal jsi, to je to samý!“
„Musel jsem nějak získat tvoji důvěru, jinak by sis jen ubližoval.“ Nikdo z nás nic neříkal. „Lhal jsem jen v tom, že jsem archanděl a o tvém válečném zranění. Vše ostatní byla pravda.“
Vybuchl jsem. „A to ti mám jako věřit?!“ Spěšně jsem se zvedl a natrhl si špinavou košili. Titi přešel k padlému sloupu, každý jeho pohyb jsem bedlivě pozoroval, usedl.
„Co je pravda a co je lež? Na to musíme přijít sami.“

„To má být co?“ odplivl jsem si. „Nějaká moudra?“
„Ano, moudrost, kterou jsem se naučil u lidí.“
„Pff … A co to s tím, že mi rozumíš? Jak bys mi mohl rozumět?“ Pohrdavě jsem si odfrkl. Na jeho tváři se objevil lehký úsměv. „Co je tu k smíchu?“ Zvedl se. Udělal jsem krok zpátky. Rozvázal si pásek a shodil župan na zem. Šokem se mi víc rozevřely oči. „Co je to?“
Po celém jeho těle byly jizvy, navíc se přede mnou začal nakrucovat a otáčet jako nějaká prostitutka lákající zákazníka. „Co to má být?!“ zakřičel jsem, když jsem to už nevydržel.
„Bolestivé vzpomínky.“ Pořád jsem ho sledoval. „Vzpomínky na bolest, kterou oba známe.“ Zachvěl jsem se a ač nerad, musel jsem si sednout. „Tuhle mám nejraději.“ Přejel si zasněně po dlouhé jizvě na levé paži.
„Má snad nejvíc sexappealu?“ zeptal jsem se podrážděně.
„No … “ vážně se zamyslel. „O něčem takovém jsem ještě nikdy nepřemýšlel.“ poslal mým směrem lehký úsměv. „Tahle jizva má však jiný význam. Není plná bolesti, ale radosti.“
'Je fakt divný … '
„Lidé mívají občas tendence udělat za svojí minulostí čáru a začít znovu. Tahle jizva je moje čára za minulostí a počátek nového života.“ Nechápal jsem ho, ale na okraji podvědomí mi něco říkalo, že vím, o čem mluví.

„Jsi hodně starý anděl, že?“ Zaváhal jsem a pak jen vydechl souhlasné „Ah.“. „Jistě jsi vybojoval mnoho bitev. Viděl jsi někdy … démona s bílými vlasy?“ Jeho otázka měla zvláštní nádech minulosti.
„Hmm … ty jsi vůbec první démon, kterého s bílými vlasy vidím.“ Odpověděl jsem po chvíli a zarazil se nad tím, že mi to už dřív nepřišlo zvláštní.
„Právě proto mám ty jizvy. Už moje první vzpomínky jsou plné bolesti, utrpení a násilí.“ Jeho tvář potemněla. „To všechno kvůli těmhle vlasům. Byl jsem pro ostatní trofej. Něco, čím se mohli chlubit.“ Hrál si s nimi. „Všechna ta bolest jen kvůli nim. Nenáviděl jsem je. Ale také … “ Na tváři se mu zase objevil lehký úsměv. „Ale také jsem se díky nim dostal sem.“
„Moc mi to smysl nedává.“ řekl jsem bezmyšlenkovitě.
„Možná ne, ale je to pořád důkaz toho, že jsme stejní.“
„Stejní?! My nemáme vůbec nic společného!!“
„Ale máme!“ řekl zostra. „Jsem démon, a přesto mám bílé vlasy. Není to s tebou stejné? Jsi anděl, a přesto se mezi svými cítíš jako cizinec. Sám jsi mi to řekl.“
„Manipuloval jsi se mnou!“ Prudce jsem se postavil.
„Moc dobře víš, že to není pravda.“
Chvíli jsme mlčeli, pohrouženi ve vlastních myšlenkách. Byl jsem to však já, kdo prolomil mlčení jako první. „Nejsi jen padlý anděl? Máš bílé vlasy, ne?“

„Tím si nejsem jistý.“ Oblékl si župan a nechal objevit svá křídla. Strnul jsem úžasem, ještě nikdy jsem neviděl někoho se třemi páry úzkých křídel. Byla úplně černá a ve světle hvězd to vypadalo, že okolo nich hoří fialový plamen. „Jsem-li padlým andělem, kdo jsi pak ty?“
Zarazil jsem se. „Já?“
„Mé vlasy jsou stále bílé, ale tvé získaly vlivem pobytu zde v Pekle šedivou barvu.“ Trhl jsem sebou a rychle si vlasy zkontroloval. Měl pravdu, opravdu měly šedivý nádech. Vyděsilo mě to a nechal jsem prudce objevit svá křídla. Ve stejné chvíli jsem toho litoval. Cítil jsem, že je s nimi něco špatně, ohlédl jsem se a uviděl ty dva úzké pahýly. Podlomila se mi kolena.
Titi mlčel a nijak nekomentoval moje slzy. „Sakra! Sakra! Sakra!“ Ucítil jsem jeho jemný dotek. „Nesahej na mě! Je to tvoje vina!!“ Stáhl ruku a tiše řekl: „Máš pravdu, je to moje vina. Kdybych byl opatrnější, nemuselo se nic z toho stát.“
Svěsil hlavu. Vycítil jsem jeho smutek, ať už býval andělem nebo ne, pořád to byl démon. Nemohl jsem mu věřit. 'Vlastně … věřil jsem já někdy někomu?'
„Chápu tvoji nedůvěru.“
Prudce jsem zvedl hlavu.
„Ne, nečtu tvé myšlenky. To bylo jen dočasné.“ Rychle mi vysvětlil a znovu se přesunul k padlému sloupu. „Vím, že tomu nechceš věřit, ale já opravdu chápu tvoji bolest, nedůvěru i pocity. Také jsem podobně trpěl a tím vším si prošel.“ Pak tiše dodal: „Mohu nějak získat tvoji důvěru?“
„Odpověz mi.“ Pouze přikývl. „Co mám s pravou rukou?“
Zakroutil hlavou. „Je mi líto, ale moc ti o tom říct nemohu. Není to však proto, že bych chtěl něco tajit. Jde o to, že toho moc nevím. Když jsem sem přišel, měl lord toto znamení již několik let. Kolik přesně nevím, nikdy se o tom nezmínil. Vždy to označoval za 'frajerský suvenýr'.“ Nadzvedl jsem obočí, ale v jeho případě mě to ani tolik nepřekvapovalo.
„Jediné, co vím jistě, je to, že je potřeba to alespoň jednou za týden namočit do vody z horkého pramene, který jsi měl možnost navštívit. Voda zklidňuje černočervený plamen. Pokud mohu dodat svůj skromný odhad, jestliže by se plamen neuklidnil, začal by hořet a pohltil tak svého vlastníka.“

Otřásl jsem se, až moc dobře jsem si to pamatoval. „Nemusíš se však obávat. O tvou ruku bylo dobře postaráno. Sám lord na to dohlédl.“
„Proč mě tu nechává? Už nejsem panic, tak jakou pro něj mám ještě cenu?“ Trhl sebou.
„Aha …“ Zamyslel se. „To jsem nevěděl, ale na druhou stranu … je to celkem pochopitelné, i když ne tak úplně.“
„Co tím jako myslíš?“
„Jak to říct … Nemáš vůči ostatním důvěru, to by však nebyl důvod, proč je třeba nevyužít.“
„Jsem snad démon?“
„To ne, ale tvoje vrčení by si ten titul zasloužilo.“ uklonil se mi jako mnich a usmíval se. Já mu úsměv oplatil a chvilku ho zkoumavě pozoroval. „To je vážně osobitý způsob, jak složit kompliment.“
„Vřelé díky.“ Znovu se mi uklonil. „Ale zpátky k tvojí otázce. Ani tady nemám uspokojivou odpověď. Ať je už v tom však cokoliv, je to pro lorda velmi důležité.“
„Ty jizvy … některé byly nové. Kdo je udělal?“
„Ty vznikly vlivem nedorozumění.“ řekl klidně. „Když jsi byl nalezen ve svém pokoji … “ na chvilku se odmlčel a počkal, až se přestanu třást. Nevěděl jsem, jestli to udělal z potěšení nad mojí bezmocností, nebo z opravdového soucitu. „Jisté stopy vedly ke mně. Lord mě nechal okamžitě uvěznit a bičovat.“
„Cože?! Myslel jsem si, že jsi jeho oblíbenec!!“ Vyštěkl jsem.
Titi se zarazil a po jeho tváři přeběhl stín zármutku. „Přesněji řečeno, jsem jeho milenec.“ Znovu se objevil ten lehký úsměv. „Jeho hněvu se nedivím, kdokoliv na jeho místě by byl rozlícený.“

„To ale není důvod, proč někoho dát hned bičovat!“ On se tomu jen usmál a zakroutil hlavou.
„Je to jen důkaz, že pro něj mnoho znamenáš.“ řekl, jako by se ho to netýkalo.
„Tobě to snad nevadí?“
Zvážněl. „Doteď jsem byl upřímný.“ Zpozorněl jsem. „A také to tak zůstane.“ řekl rozhodně a dodal: „Chtěl jsem, abys zemřel.“
Chvíli mezi námi panovalo hrobové ticho. „Než jsi přišel ty, byl jsem od lorda na několik desítek let odloučen. Tu noc jsme se milovali, ale … “ Všiml jsem si, jak zatnul pěsti. „... tu noc myslel … “
„Mlč!“ okřikl jsem ho. Můj výbuch vzteku ho překvapil. „Nemluv o tom, jestli nechceš.“ odvrátil jsem hlavu, zastrčil si pramen vlasů za ucho a snažil se tvářit nenuceně. Koutkem oka jsem zachytil jeho neznatelný úsměv.
„Kdo to udělal?“ zeptal jsem se po chvilce dalšího kostelního ticha.
„To bohužel ještě nevíme.“
„Řekni mi o tom víc.“
„Jsi si jistý, že … “
„Mluv!“ znovu jsem ho okřikl a cítil se mizerně. Bylo mi hůř než psovi na dešti. 'Počkat … nemají psi rádi déšť ? Fajn … tak je mi jako psu před prázdnou miskou na žrádlo v době oběda.'
„ … dal jsem na dveře pečeť, která bránila otevření dveří zevnitř, avšak ne zvenčí, kdokoliv se tam mohl dostat.“ zaslechl jsem zbytek věty. Zamručel jsem, abych navodil dojem, že ho plně poslouchám. „Kolik toho víš o démonické magii a pečetích?“
„Hmmm … pokud vím, tak pramení z jejich krve, ale nic přesnějšího nevím. Jsem přeci jen řadový voják. Archandělé nám toho nikdy moc neřekli.“ odfrkl jsem si.
„To je správná, i když značně chudá informace.“ Postupně se pustil do vysvětlování a odhalil mi jedno z jejich velikých tajemstvích. Pozorně jsem naslouchal.

„To je zajímavé. Je to hodně podobné našim křídlům.“ Natáhl jsem se dozadu, uvědomil jsem si, že žádná křídla nemám, křečovitě jsem sevřel pěst a stáhl ji zpátky. „S pomocí našich pírek dokážeme vytvořit zbraně neuvěřitelné ostrosti i kvality. Případně magické kruhy. Někteří andělé mají i léčitelské schopnosti.“ ve vlastním hlase jsem cítil hořkost. Radši jsem je schoval.
Znovu se rozhostilo hřbitovně-kostelní ticho, které protrhl až divoký řev. Z chodby, ze které jsem přišel, se vyřítil démon. 'On?'
„Ach!! Titíčku!“
Zachtělo se mi zvracet. Démon si mě vůbec nevšiml, doběhl k Titimu, prudce s ním zatočil, až byl ke vchodu čelem a schoval se mu za zády. „Udělej s nimi něco! Vůbec mě nechtějí poslouchat!“ rozčíleně ukazoval na menší armádu naježených králíků. Kousek jsem poodešel stranou, abych měl lepší výhled.
„Dal jste jim při tvoření příkaz, aby vás poslouchali?“
„No … tak nějak jsem měl hlavu plnou andílka, tak jsem asi zapomněl.“ rozpačitě se podrbal na hlavě.
Uslyšel jsem, jak Titimu praskají klouby v rukách, jak jimi cuká. „V takovém případě je nutné získat jejich důvěru přirozenou cestou.“
Démon si je musel přeměřovat, neboť se chvíli ani nehnul. „Sedni!“ Třináct králíků se proměnilo v naježené koule. Démon se s křikem ještě víc schoval. Titi se pleskl do čela a poraženě zakroutil hlavou. Já mezitím za dlaní dusil chichot. Tohle byla vážně podívaná za všechny prachy.
„Proč jste vlastně vzhůru? A proč jste vůbec tady?“ Titi mírně zvýšil hlas.
„Chtěl jsem se podívat na andílka.“
„Takže sexuální obtěžování.“ zkrátil to.
„Ne, ne!“ bránil se. „Chtěl jsem ho jen vidět, nic víc.“ Sklonil hlavu. „Co mám dělat? Nechci, aby mě nenáviděl.“ zašeptal.

Ucítil jsem vůči němu lítost. Pomalu se otočil a spatřil mě. Jeho oči se rozšířily překvapením. Titi se ani nehnul. Všiml jsem si, jak se jeho dech srážel v páru. Dýchal pomalu, čas se na chvíli zastavil. Udělal ke mně několik nejistých kroků. „Andílku … “ Tvář se mu začala divně kroutit. Naklonil jsem se víc na stranu a málem se udusil smíchy. Na jeho zadku viselo několik ušatých tvorečků a ostatní okolo cvakali zuby nebo vrčeli.
„Jauuuuu … !!“ křičel a začal utíkat okolo nás. Pobaveně jsem ho sledoval a cítil, že Titi se také výborně baví. Nakonec vyšplhal na osamocený sloup a podařilo se mu tak setřást chlupaté přívěšky.
„Zmínil jsem se o tom, že je neuvěřitelně přitahují kalhoty?“ zeptal se nevinně Titi, ale jen velmi těžko skrýval pobavení.
„Dík! Sem si nevšiml!!“ zaskučel démon, zatímco objímal sloup. Králíci pod ním vyskakovali do vzduchu, ale z jejich pokusů jsem vycítil pobavení a hru. Zahleděl jsem se na démona, protože jsem spatřil něco, co mě zarazilo. Postavil jsem se, přišel blíž a zaostřil jsem. O dva okamžiky později jsem vyprskl smíchy a zlomil se v pase.
Dusil jsem se. „Cassi!“ Titi se ke mně sehnul. „Jsi v pořádku? Co se děje?“ Zatřásl mnou.
„ … ch … “ nemohl jsem mluvit. Sotva jsem vnímal Titiho ustaraný hlas. „Kach … !!!“ bylo to jediné, co jsem ze sebe dostal a začal se znovu válet smíchy po zemi.
„Eh?! … ?“

*** Titivillus

Vůbec jsem nechápal, co tím slovem myslí, ale rozhodl jsem se to řádně prověřit. Se svojí schopností dokážu vnímat barvy, tvary i vzdálenosti. Pokud však chci znát detaily, musím se soustředit na konkrétní místo. Vložil jsem svoji energii do země a mířil si to k mému lordovi. Ještě živěji jsem vnímal andílkův smích, škrábání králičích drápků, lordovo úpěnlivé skučení a … začal jsem to vidět.
Znal jsem lordovo tělo příliš dobře na to, než abych si toho nevšiml. Zkoumal jsem to pořád blíž, nemohl jsem tomu uvěřit, bylo to příliš šokující.
„On má na zadku tetování gumové kachničky!!!“ vyhrkl ze sebe smíchy Cassiel.
Pravda byla příliš krutá. „Sežerte ho!“
Králíci se na chvilku zarazili, zastřihali ušima a pak začali sloup škrábat ještě víc. Lord zavřeštěl. „Žádný strach, můj lorde. Rozhlásím po celé zemi, že jste zemřel mučednickou smrtí.“
„No tak, Titi. Udělej něco.“
„Budu se modlit za vaše utrpení.“ Sepnul jsem ruce a pustil se do modlení. „Pomstychtivý Satane, nedopřej jeho duši ani chvilku klidu.“ Místo kříže jsem před sebou udělal pentagram.
„Titi … “ slzy měl na krajíčku. Podíval jsem se vedle sebe. Andílek se už dost vynasmál, teď ležel na zemi natažený jako žába a oddechoval. Všechen stres i bolest byla pryč. Lord se na něj také díval s úsměvem.
Najednou přestali králíčci skákat a podívali se ke vchodu. Smutně zapištěli.

*** Cassiel

Zvedl jsem hlavu. „Co se děje?“ Titi se také podíval ke vchodu.
„To je další králíček!“ vydechl. Hned jsem se zvedl a pořádně se rozhlédl. Vypadal jako hvězda zářící ve tmě. Byl úplně bílý, měl okolo krku huňaté chmýří, dlouhé uši měl spojené s křídly a na zádech měl také jeden malý pár. Vypadal sklesle, kulhal a kňučel. Okamžitě jsem k němu běžel a Titi mi byl s celou smečkou v patách .

Vzal jsem ho do náruče. Chudáček se třásl. „Musí být nemocný.“
„Ono to ještě žije?“ řekl démon a trochu sešplhal dolů. Zle jsem se na něj podíval. „Vážně vypadal jako mrtvola!“ rychle vyšplhal zase výš. Bílý králíček mi v náruči zakňučel.
„Co budeme dělat?“ zeptal jsem se Titiho úzkostlivě.
„Možná bych se mohl pokusit do něj vložit svoji energii. Třeba to pomůže.“ Odhrnul si pramen vlasů z obličeje, posadil se, vzal si králíčka na klín a začal do něj vkládat svoji energii. Králíček sebou zaškubal. Ostatní hlodavci se vypjali a nakukovali. Titi zakroutil hlavou. „Nedokážu to. Pokud ji do něj vnutím, můžu ho zabít.“
Vzal jsem si ho zpátky. Jeho dech byl sotva znatelný. Okolo nás se ozývalo kňučení. Gankki se mi opřel o nohy a šťouchal do něj čumáčkem. Meokki se k němu přidal a začal mu olizovat špičku ucha. Yeokki a Neokki se mi vyšplhali na klín a začali ho zahřívat.
Kousl jsem se do rtu. Viděl jsem mnoho smrti, mnoho krve, mnoho utrpení, ale nikdy to tak nebolelo. Tenhle tvoreček byl úplně nevinný, ani nevěděl, co je život a už o něj měl přijít!? Zvedal se mi z toho žaludek, nechtěl jsem to tak nechat, nebylo to správné. Zakousl jsem se do rtu ještě víc, až mi tekla krev. Setřel jsem ji rukávem košile a nechal objevit křídla.
Bez nich jsem si připadal tak nahatý, zostuzený … „K čertu s tím!“ tiše jsem zaklel, sáhl dozadu a nahmatal malé pírko … poslední, které jsem tam měl.
„Cassi!“
Usmál jsem se. „A co? Život tohohle mrňouska je důležitější než nějaké blbé brko!“ Vytrhl jsem ho a ztuhl bolestí. Křídla byla rozcitlivělá a každá ranka bolela desetkrát víc než obvykle. Přiložil jsem pírko ke králíčkovi.

„Slyš můj hlas.
Následuj můj krok.
Volám tě z hlubin temnoty.
Vyslyš!
Povstaň!“
Pírko se rozzářilo a začalo vydávat pulzující světlo. „Dol-Awa!“ Po pár vteřinách z něj nezbylo nic víc než zářící prášek, který odnesl vítr. Králíček pomalu zvedl hlavu a upřel na mě veliké červené oči. „Cheokki … budu ti říkat Cheokki.“ Běloučký mutantík radostně zapískal a dal mi čumáčkovou pusinku.

„Můj lorde.“ řekl Titi, když se démon dotkl země. „Ano?“
„Když už jste tak dole, můžete mi vysvětlit, co má tohle znamenat ?“ Ukázal na chumel radujících se králíků.
„No, přeci to, co jsi mi přesně řekl.“ pokrčil rameny. „Lidem v depresi a po těžkých nehodách pomáhá přítomnost malých, chlupatých a roztomilých zvířátek.“ Chytil se za hlavu. „Jenže jsi mi neřekl, že v lidském světě je spousta malých a roztomilých zvířátek! Jak jsem měl vybrat jedno, když jich tam byla taková spousta?“
Usmál se a nad hlavou se mu rozsvítila žárovka: „Takže jsem si řekl, proč neudělat z roztomilých zvířátek chiméru? Jenže … “ zatvářil se trochu smutně a unaveně. „Se mi nepodařilo trefit mé oblíbené číslo, tak jsem musel zaokrouhlit na nejbližší podobné. … A? Co jim říkáš?“
„Skutečně moji podmínku splňují, ale … proč třináct? Jeden by bohatě stačil. … Tedy teď už čtrnáct.“
„No, původně jsem chtěl tři.“ Titivillus přikývl, že tomu rozumí. „Pak jsem však zjistil, že jich už mám šest a jeden vypadal mrtvě, tak jsem to musel zaokrouhlit na třináct.“
„Cože?! Jakou to má logiku?“
„Jednoduchou.“ pán démonů se usmál, přistoupil k Titimu a oběma rukama ho chytil za pozadí. „To protože trojka je jako tvůj zadeček krásně kulatá a symetrická.“

---

Následující scéna musela být kvůli své brutalitě vystřižena, děkuji za pochopení, přeji vám krásný den a příjemné čtení.
Eba-chan

---

Lorda jsme nechali za sebou a šli chodbou zpátky do budovy. „Víš … “ začal jsem. „Nebyl to krásný kompliment?“ Nového králíčka jsem nesl v náručí, další za mnou poskakovali a každý si v tlamičce nesl suvenýr.
Titi vedle mě kráčel s nasupeným pohledem a uraženě vztyčenou bradou. „Nejde o kompliment, ale o jeho logiku.“ Zastavil se, hluboce a velmi unaveně vydechl. „S lordem je to opravdu někdy těžké. Občas si říkám, zda bych mu neměl domluvit schůzku s psychologem nebo psychiatrem.“ Zamyslel se.
„Nestačilo by rande s palicí?“ Udiveně se na mě podíval. „Sice to není elegantní řešení, ale zato je vždy po ruce, je to jednoduché a jeden si ho i užije. Má to v sobě navíc takovou zvláštní divokou krásu a nemusíš se otravovat s papírama.“
Dokonale jsem viděl, jak se Titimu v hlavě otáčejí kolečka. Náhle se dal do smíchu a nemohl ze sebe vydat ani slovo, i když se o to urputně snažil. Králíci se jen usmívali, minimálně jim v očích tančily jiskřičky.
Nakonec jsem musel Titiho podpírat, protože nemohl jít, aniž by se na každém druhém kroku neřítil k zemi. Jeho smích měl krásný zvuk, možná proto, že byl upřímný. 'Zvláštní … ' pomyslel jsem si.

***

„Eeeh … eeeh … “ unaveně oddechoval. „Bolí mě žaludek … “ řekl, když jsem mu pomáhal do pokoje.
„To bude spíš bránice.“
„Detaily.“ řekl hraným uražením. Sedl si na postel a znovu unaveně vydechl. Usmíval se. Králíci mezitím začali házet svoji kořist na jednu hromádku a Titi se začal zase smát. „Dost! To stačí!“ svalil se na postel.

Než jsem se nadál, usnuli králíci na podlaze. „Hej, Titi.“ zašeptal jsem. Neodpověděl mi. Přišel jsem k němu blíž. Pravidelně oddechoval. Usmál jsem se. Ještě jsem chvíli počkal a pořádně ho na postel položil. Musel toho mít dost.
Nemělo cenu se někam přesouvat. Stejně jsem pořádně nevěděl, kde mám pokoj a celá tlupa chlupů spala na zemi. Pokrčil jsem rameny a lehl si vedle Titiho. 'Má dost velkou postel.'
Stalo se toho však příliš moc, než abych mohl hned usnout. Poslouchal jsem Titiho rytmické oddechování a sledoval nebesa nad postelí. 'Já … jak bych to mohl vyjádřit … je to jako … bych byl doma.' Na tváři se mi objevil ironický úšklebek. 'Anděl se cítí doma v pekle.' Měl jsem chuť se nahlas rozesmát, ale nechtěl jsem Titiho vzbudit.
'Takže tyhle mrňousky udělal ten démon.' Pohladil jsem Chokkiho, který mi spal na břiše. 'Jen pro mě … ' pohltil mě tísnivý pocit, netušil jsem proč, nevěděl jsem ani, co ho způsobilo. 'Proč? … Proč mám pocit, že mi něco drtí srdce?!' Zatnul jsem zuby a napnul svaly. Naštěstí to za chvilku zmizelo a já zase mohl volně dýchat. 'Co to bylo?'
Setřel jsem si z čela pot. 'Je to nějaký vedlejší účinek pekelného vzduchu?' Sice jsem si už zvykl, ale nikde nebylo psáno, že mi stejně nemůže být špatně. Titi se otočil a přitulil se ke mně. 'Eh?!' Nejdřív mě to vyděsilo, ale stačil jediný pohled na jeho mírumilovnou tvář a usmál jsem se. 'No, proč ne.' Zavřel jsem oči a za chvilku spal také.

*** Titivillus

Cítil jsem, jak mi ruka leží na něčí hrudi. 'Můj lorde … ' pomyslel jsem si v polospánku a začal jsem ji hladit. 'Co se mu stalo s hrudí?' Znal jsem její křivky až moc dobře, ale v polospánku jsem nebyl schopen pořádně používat mozek. Přejel jsem naučeným pohybem k bradavce a jemně ji stiskl. 'Změnila tvar … ?' Začínal jsem se probouzet, až jsem konečně nakopl mozek na správné otáčky.
„To tu máte vždycky tak sexy budíček?“
„Araghuuah!“ neartikulovaně jsem zařval, odstrčil se od Cassiho a přepadl přes okraj postele. Držel jsem si hlavu. Andílkovy oči mi hleděly přímo mezi nohy. „Ohhhh … Pěkný kousek.“ z jeho hlasu čišelo pobavení i uznání. Spěšně jsem si ho zakryl jako školačka spodní prádlo, když jí vítr nadzvedne sukni. Taky jsem stejným stylem zrudl a vypískl. Rozesmál se. „Netušil jsem, že jsi až tak stydlivý.“ Pořád si mě se zalíbením prohlížel.
Snažil jsem se nenuceně a co nejdůstojněji zvednout. „Stalo se něco … v noci?“ zeptal jsem se třesoucím hlasem. Obával jsem se nejhoršího.
„Hmm … stalo se toho hodně.“
Polil mě ledový pot. 'Satane, co jsem to prováděl?' Otočil jsem se na něj a on začal vyjmenovávat. „Měl jsi několik záchvatů smíchu, pak jsi usnul napůl v posteli a radši jsem tě do ní pořádně uložil dřív, než z toho budeš mít bolavá záda. Potom tu usnuli všichni mutantíci. Stejně nevím, jak se odtud dostat do mého pokoje, tak jsem tu zůstal.“ Vyjmenoval mi události minulého večera. Viditelně se mi ulevilo. „A jako zlatý hřeb večera ses ke mně přitulil.“ nasadil lišácký úsměv.
„A … proč jsi jen ve slipech?“
„Bylo mi vedro.“ Pokrčil rameny. Vydechl jsem úlevou. 'Tak se nic nestalo.'
Andílek si mohutně zívl. „Nevím jak ty, ale já mám pořádný hlad. Co je k obědu?“

„K obědu?“ Nechápavě jsem se zeptal. Ukázal palcem k oknu. Vykoukl jsem a zařval na celé nádvoří: „Cože?!!“ Strhl jsem ze sebe župan a zaběhl za zástěnu. „Já zaspal!! Jak je to možné?! Vždyť jsem nevyřídil žádné ranní papíry! Lord určitě není ve své kanceláři!“ Vyhopsal jsem ke dveřím a snažil si obléknout ponožku. Neméně komickým způsobem jsem si obouval boty. „Satane! Satane! … “ Znělo z chodby.

*** Cassiel

Celou tu dobu jsem ho jen pozoroval. Když zmizel, lehce jsem se usmál. „Tady je to čím dál tím zajímavější.“ Prohrábl jsem si vlasy. Králíci už seděli u postele. „Tak co? Vyčmucháte mi cestu do pokoje?“ Souhlasně zapískali. Vzal jsem do ruky košili a přehodil si ji přes rameno. Na to, že tu svítí měsíc, tu je docela teplo.

***

V pokoji jsem se převlékl do bílého oblečení. Už od včerejšího večera jsem měl v sobě tíživý pocit. Nedokázal jsem se ho zbavit. 'Je to kvůli mým obnoveným vzpomínkám?' Přemýšlel jsem a snažil si vybavit své nejhorší chvilky. Ale ať jsem se snažil, jak jsem se snažil, nedokázal jsem si na nic vzpomenout. Akorát mě rozbolela hlava. 'Kruci … proč si to nemůžu vybavit?' Zakroutil jsem unaveně hlavou.
Sedl jsem si do křesla a v hlavě si přehrával to, co jsem si ještě pamatoval. 'Vzteky jsem žmoulal polštář.' Souhlasně jsem přikývl, jako by mi to říkal někdo jiný. 'Pak jsem vstal a oknem viděl, jak Titi s nějakými vojáky odlétá pryč. Pak jsem se pokusil otevřít dveře, ale nešlo to. … … Párkrát jsem do nich vztekle kopl.' Zavřel jsem oči. 'Než jsem došel k posteli, dveře se otevřely a … ' Před očima se mi mihlo několik rychlých rozmazaných obrazů.
Utíkal jsme na záchod, protože se mi zvedl žaludek. V pravé ruce mi rytmicky škubalo. Když jsem konečně přestal zvracet, musel jsem ji strčit pod horkou vodu. Po chvilce se uklidnila. 'Ruce … veliké ruce … rohy …' Bylo všechno, na co jsem si pamatoval. 'Čtyři rohy … ' Něco mi to připomínalo, ale nevěděl jsem, co přesně. Vyšel jsem z koupelny a sepnul si několik vrchních pramenů koženou sponkou.
Hlavou mi prolétla vzpomínka na odpolední vstávání. Otřepal jsem se. Z čistého popudu jsem nechal objevit křídla. Pohled na pahýly mě nevyslovitelně bolel. Byly mojí pýchou, vždy jsem je udržoval čisté a krásně srovnané. Někomu by se mohlo zdát, že jsem se chystal na schůzku a chtěl vypadat co nejkrásněji. Pravdou však bylo, že jsem s nimi chtěl ostatní anděly štvát. Málokdo měl tak krásná křídla.

Ani jeden ze čtyř hlavních archandělů neměl tak překrásná křídla. Někdy se jim také říkalo Knížata. Archandělů bylo více, ale tihle čtyři byli ze všech nejsilnější. Společně s normálními anděly tvořili hlavní vojenskou složku Nebeského království. Zamyslel jsem se. Jelikož jsem byl nespolečenský, trávil jsem většinu volného času v naší knihovně. 'Nebyla tam někde zmínka o … '
Někdo zaťukal. „Vstupte.“
Do místnosti vstoupil Titi a vypadal unaveně. „Oběd se bude podávat za chvíli.“
Přikývl jsem a řekl: „Co si ho dát společně? My všichni dohromady.“
Titi pokýval hlavou. „Hned to zařídím.“ Po tváři mu přeběhl pobavený úsměv a já tušil, že myslíme na to samé.

***

„Je pěkné, že jíme spolu.“ Pán démonů se rozhlédl. Já mu seděl po levici, Titi po pravici, zatímco on v čele stolu. „Ale proč tu musí být tyhle chlupaté koule!“ rozhodil rukama. Zbytek stolu okupovali moji mutantíci. Před každým byla jeho miska se žrádlem.
„Jako jejich tvůrce jste v podstatě jejich otcem, můj lorde.“ řekl klidně Titi. Já se jen uculil, skutečně myslel na to samé jako já. 'Potměšilý bastard.' Znovu jsem se usmál a nabral si lžíci bramborového salátu. Nikdy jsem o lidské kuchyni nečetl, ale tady v Pekelném království se to zdálo být normou.
Ne že bych potřeboval energii přijímat tak jako lidé. Šlo spíš jen o takovou kratochvíli. Zakousl jsem se do šťavnatého řízku. Démon očividně zjistil, že mu nic jiného nezbývá, a tak se taky pustil do jídla. Osobně jsem si za tu krátkou chvíli potrpěl na zeleninou oblohu, což o démonovi nešlo říct. Papriku a okurku ještě snědl, ale rajče opatrně odstrkoval na okraj talíře. Po očku jsem se na něj podíval a dostal doslova ďábelský nápad.
Napíchl jsem si jeho rajče na vidličku, opřel si hlavu o dlaň a začal s ním kroužit. Ten ho soustředěně pozoroval. „A za Titíčka.“
Titi se zakousl do vidličky, praštil se jejím druhým koncem do čela a ještě sletěl dozadu. My pak už jen zírali na škubající se nohy. Vyskočil na ně. „Co … Co jsi to řekl?!“ Úplně mu zrudly uši.
„No, za Titíčka.“ řekl jsem, jak nejsladčeji to šlo. Usmíval jsem se jako kočka na kanárka namočeného ve smetaně. Znovu jsem zakroužil rajčetem. „Mňamka.“ Lord se začal viditelně potit. Můj odhad, že doslova nenávidí rajčata, se potvrdil.
„Heh … heh … “ nervózně se zasmál.
Přistrčil jsem ho blíž. „Rajčátko. Slaďoučké rajčátko.“ Vůbec jsem své pobavení neskrýval. Naopak, dával jsem ho najevo, jak nejvíce to šlo.

Všiml jsem si Titiho zmateného výrazu. Lord zavřel oči, zakousl se do vidličky a s největším odporem ho rozkousával. Jeho obličej se kroutil do různých grimas, jakmile polkl, vyplázl znechucením jazyk. „Jsi horší než Titi.“
„To má být kompliment nebo urážka?“ vzal jsem si bramboru. Démon se podíval na Titiho a ten nadzvedl levé obočí. Oba se radši pustili znovu do jídla. Jedna nula pro andílka.

***

Později jsem před spaním šel zkontrolovat chiméřata. Všichni spali v pelechu, až na Cheokkiho, který na mě čekal. „Chceš spát u mě?“ Přikývl a postavil se na zadní. Vzal jsem ho do náruče a ještě jednou přehlédl pokoj zrakem, jestli tu není moc nepořádek. Mrňata se pečlivě starala o to, aby z toho co nejdřív udělala kůlničku na dříví.
Vrátil jsem se do pokoje. Cheokki se usalašil na horní části polštáře a čekal. Sundal jsem si košili a zadíval se na její květinový motiv. Přišlo mi to velmi zvláštní. Cítil jsem se lépe mezi démony než mezi anděly. 'Kdo vlastně jsem?' V minulosti jsem o tom značně pochyboval, ale časem jsem to pustil z hlavy. 'Nikdy jsem mezi ostatní nezapadl. Každý se mi vyhýbal a nechtěli se se mnou moc bavit.'
Pověsil jsem svršek na ramínko a dal ho do skříně. Zběžně jsem pohlédl na další oblečení. Přejel jsem po něm prstem a sáhl si pak i na krk. Obojek byl už dlouho pryč. 'Nedal mi ho, protože mé síly jsou stejně pryč?' znovu se mě zmocnil tíživý pocit. Chytil jsem se za ramena a přešel k oknu. Dřív tam byla iluze zahrady a světla, teď se tam rozprostírala skutečnost. Ubývající fialový nádech okolí mi dal znát, že měsíc pomalu zapadá.
Otřásl jsem se. Od chvíle, co jsem se sem dostal, mě ten melancholický pocit neopustil. Jen jednou nebo dvakrát jsem cítil spalující touhu. Přejel jsem si rukou po pravé bradavce. Tak, jak to ráno udělal Titi. Projelo mnou vzrušení a najednou i nepopsatelná bolest. Zakřičel jsem a skrčil se. Někdo mě o pár okamžiků plných strachu později uchopil za rameno. Vyškubl jsem se a odklopýtal dozadu.
„Ty … ?“ sám pán démonů stál přede mnou. Rychle jsem se od něj odvrátil. Nechtěl jsem, aby v mých čích viděl to zděšení. Mé tělo ovládlo napětí. Uslyšel jsem, jak udělal krok. Stál přímo za mnou. Sevřel jsem pěsti. Mé tělo se třáslo a já cítil, jak napětí roste. Polkl jsem tak, že to muselo být slyšet na kilometry daleko.
Kotkem oka jsem zahlédl jeho ruku, jak přejíždí jen pár milimetrů od pravého ramene dolů. Bylo to, jako by mi do kůže bily blesky. „Chceš vyměnit obvaz?“ zeptal se mě. Vydal jsem jen souhlasné „Ah.“ a vydal se s ním k prameni.

U pramene jsme si sedli na kameny. Démon na sobě už neměl plášť ani vestu, ale jen hnědé kalhoty a napůl rozepnutou košili. Se zájmem jsem pozoroval jeho hruď. Pohledem jsem sklouzl k jeho rukám a sledoval, jak si jeho prsty podávají obvaz. Jemně ho odmotával. Podíval jsem se na jeho obvaz. Nějak jsem začal pochybovat o tom, že by to zranění mohl způsobit archanděl nebo jakýkoliv jiný anděl.
Něco mi na tom zranění nehrálo. Vrátil jsem se ke své ruce. Pořád měla tu zvláštní kůži, jen se na ní objevily tenké červené linky. Vzal ji do dlaní a přejel po ní prsty. Vynechal jsem nádech a pak zalapal po dechu. Pustil ji. Nechal jsem ji klesnout. Vzal obvaz a namočil ho do vody. Pořád jsem ho mlčky pozoroval a nezdálo se, že by se po mně někdy podíval.
Vytáhl ho, vyždímal a pronesl několik tichých slov. Voda v obvazu se změnila na znaky a spojila se s obvazem, aniž by ho učinila mokrým. Stejně jemnými pohyby mi ho vracel na ruku. Uprostřed vázání se nakrátko zachvěl. Rychle jsem se mu podíval do obličeje, ale neviděl jsem mu do očí.
Obvaz zakončil uzlíkem. Stáhl jsem ruku k sobě a pocítil zklamání. 'Proč … ?'
„M-můžu?“ zeptal se a zaryl nehty do stehen. Trhl jsem hlavou.
„A-ano.“ tiše jsem vydechl. Napětí stoupalo exponenciální řadou nahoru. Přiblížil se ke mně. Naše tváře byly jen kousek od sebe. Zavřel jsem oči. Naše rty se setkaly a spojily. Ucítil jsem chuť rajčete. Přitiskl se ke mně a víc mě políbil. Hlavu jsem držel pevně a neuhýbal. 'Sladké … '
Jeho ruce se zvedly a chytily mi hlavu. Prudce mi vnikl do úst. Vzepřel jsem se a odstrčil ho, načež se mi zvedl žaludek a já vyhodil večeři za nejbližší kámen. Když jsem skončil, nadzvedl jsem hlavu a viděl, jak se nade mnou naklání. Díval se na mě s bolestí. Zastrčil jsem si pramen vlasů za ucho a odvrátil zrak.

Tiše mě doprovodil k pokoji. Zrovna jsem vzal za kliku, když řekl: „Kasdeya.“ Otočil jsem se. „Jmenuji se Kasdeya.“ Snažil se uvolněně usmívat.
„Cassiel. Jsem Cassiel.“ Odpověděl jsem mu a tiše vklouzl do pokoje. Lomcoval se mnou zvláštní pocit, tušil jsem, co chci, ale bál jsem se, že je to jen iluze. „Kasdeya … Kasdeya … “ opakoval jsem jeho jméno, než jsem usnul.