SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Pekelný anděl - 6 - Radost a ...

*** Cassiel

Dneska jsem snídal sám. Titi nahnal Kasdeyu do kanceláře, sotva otevřel oči. Po včerejšku jsem byl pořádně unavený a vlastně … jsem byl rád, že jsem je ráno neviděl. Nevěděl jsem, jak bych reagoval. V noci jsem usnul hodně pozdě. Pořád jsem si opakoval jeho jméno. Teď jsem si připadal jako největší pitomec. 'Co to se mnou sakra je?' Ptal jsem se sám sebe, když jsem se procházel po nádvoří. Zahlédl jsem několik démonů, nikdo se ke mně však nepřiblížil. 'Nejspíš se bojí.'
Zastrčil jsem si vlasy za ucho a šel dál. Nudil jsem se. Na čtení nebyla nálada, procházet se mezi kameny se mi nechtělo a povídat si tu taky nebylo s kým. V duchu jsem si povzdechl.
„Nuuda!“ zaslechl jsem hlas, který se linu shora. Vydal jsem se tam. Na zábradlí ochozu věže sedělo malé dítě. Kopalo nohama a jen tak koukalo do dáli. 'Není to Cresil?' Usmál jsem se. 'Je to on. Jediné dítě, které jsem tu kdy viděl.' Trochu mě to zaráželo. Nedá se říct, že by Nebeské království bylo poloviční školkou, ale čekal jsem, že si démoni ohledně rozmnožování moc hlavu nedělají. Andělé mají své vymezené období, aby nevznikal chaos, nebo aspoň tak to říkali.
„Nuda!“ stočil se do kuličky.
„Tak to jsme na tom stejně.“ řekl jsem a on se prudce otočil.

„Eh … Ty seš ten novej, ne?“ Zamračil jsem se.
„Neuškodilo by mluvit o něco spisovněji.“ napomenul jsem ho.
„Síš … seš úplně jako bráška. Ten mě taky pořád poučuje.“ Přesedl do tureckého sedu.
„Tvůj bratr určitě ví, o čem mluví.“
„No jo, no.“ řekl sklesle.
Mezi námi vzniklo ticho. Neuvěřitelně mě to štvalo, konečně jsem našel někoho, s kým si mohu alespoň povídat a teď to zamrzne v mrtvém bodě. „Jsem Cassiel a ty jsi Cresil, že?“ pokusil jsem se znovu navázat hovor.
Se zamručením přikývl a řekl: „To jméno mi dal bráška.“
„Ty jsi nedostal jméno od otce?“ já ho od něj dostal a předpokládal jsem, že to tak funguje i jinde.
„Ne, ani nevím, kdo to je. Mám jen brášku.“
„Aha. To je mi líto. Promiň.“

Zazubil se. „Proč se omlouváš?“ seskočil dolů. „Jsem rád, že mám brášku. Nepotřebuji mámu ani tátu, ani dva táty, ani dvě mámy … “ rozpřáhl ruce. „Mám brášku, a to mi stačí.“
Radši jsem jen přikývl, jeho logika mě trochu zarážela. 'Na malé dítě dokáže myslet docela dospěle.'
„Neříkal jsi, že se taky nudíš?“ zeptal se mě náhle.
„Ano, to ano. Titi i Kasdeya jsou teď zaneprázdnění.“ Šli jsme po schodech dolů.
„Jo, to je normálka, bráška je takový pořád.“
„Bráška? Kasdeya je tvůj bratr? Nebo … ne?“ Zarazil jsem se, protože jsem si vzpomněl na naše první setkání. Navíc mi na Kasdeyu neseděla výchova dítěte.
„Můj bráška je Titivillus alias Titi.“ doširoka se usmál.
„Eh? Ale … vždyť si vůbec nejste podobní.“
„A to snad musíme být?“ zeptal se mě dotčeně.
„Samozřejmě že ne, to není důležité. Jen mě to trochu překvapilo. Nic víc.“
„V pohodě, já vím, jak to myslíš. Já a bráška nejsme spojeni krví.“ Zasněně se podíval na měsíc a začal mi vyprávět svůj příběh. Čím víc jsem poslouchal, tím víc mi ho bylo líto a zároveň jsem jej obdivoval.
'Tolik bolesti a přesto … se dokáže pořád smát.' Pozoroval jsem ho, jak skáče po jedné noze a mumlá nějakou naprosto náhodnou říkanku. 'Možná přeci jen máme něco společného.'

Zakopl a rozplácl se na zemi. „Jsi v pořádku?“ klekl jsem si k němu.
Zubil se. „Jsi úplně jako bráška. Ten si taky o mě dělá starosti.“ Zvedl se, oprášil kolena a podíval se na mě. „Můžu … Můžu ti říkat bratříčku?“
Hrklo to ve mně. Nevěděl jsem, co mám dělat. 'Být démonovi bratrem? Je to vůbec možné?' Usmál jsem se. 'Proč si vlastně dělám těžkou hlavu?' Pohladil jsem ho po vlasech. „To víš, že jo.“
Radostí vyskakoval do vzduchu a provolával slávu. Popadl mě za ruku. „Pojď, ukážu ti svůj pokoj!“ Ani jsem nestačil odpovědět a už mě táhl za sebou.
„Počkej! Ne tak rychle!“ Než se zastavil, omlátil se mnou na několika místech omítku a kamení.
„Jsi v pořádku, bratříčku? Já nechtěl.“ ptal se mě ustaraně, když jsem si rovnal záda.
„Neboj, jsem v pořádku, ale … “ postavil se na špičky. „Až někoho za sebou potáhneš, nezapomeň před zatáčkou zpomalit.“ Usmál jsem se a několikrát mi křuplo v procvičovaném rameni.
„Dobře, budu si to pamatovat.“

Konečně jsem se rozhlédl kolem. Můj obdiv nejdříve patřil spoustě plyšových medvědů všech možných barev i materiálů. „To je moje sbírka medvídků. Bráška mi je přivezl z lidského světa.“ Chlubil se a hladil béžového medvěda s červenou mašlí, který byl vysoký jako on sám.
„Z lidského světa?“ Posadil jsem se na medvědí plyšovou židli, protože tu nic jiného nebylo.
Souhlasně přikývl. „Bráška tam dřív studoval. Přivezl si odtamtud spousty knížek a mě medvídky.“ Posadil si na klín malého medvídka v obleku a začal se pomalu houpat na špičkách.
„Co se tam jít podívat?“
„Eh?“
„Mohl by to být pěkný výlet, podívat se do lidského světa.“ Nejdřív na mě vyjeveně koukal a pak začal jásat.
„To by bylo skvělý, ale … “ posmutněl. „Na to potřebujeme propustku.“
„Propustku?“
„Takový papír, který musí být úředně podepsaný. Ten dává takový starý dědek, je strašně mrzutý a je s ním nuda.“ Stěžoval si Cresil. „Taky si musíme vyzvednout věci pro cestování, jako jsou peníze, oblečení a průvodce.“ Vysvětloval mi cestou k mrzutému démonovi od cestovky.
„Průvodce?“
„To je taková knížka, kde se píše o lidském světě. Máme je snad pro každou oblast, která tě napadne.“

„To zní jako něco, co vymyslel Kasdeya.“
„Jo, přesně tak.“ Vstoupili jsme do dveří malé kanceláře. Většinu místnosti tvořila prosklená dřevěná přepážka chráněná přiléhavou bariérou před agresivními zákazníky. Na okénku byla cedule „Přijdu později.“.
„To snad ne!“ zakřičel Cresil. „Takhle tu můžem tvrdnout tejden!“ Vyskočil na odkladovou plochu přepážky a začal bušit do okénka. „Hej, ty skřetí vejškrabku!! Koukej otevřít!“ sklo se otřásalo a já začal tušil, že ta bariéra tu byla snad jen kvůli Cresilovi.
Okénko se prudce otevřelo a vylezla z něj ošklivá hlava plná bradavic. „Co má ten rámus znamenat!?“ Cresil spadl na záda, ale hned byl zpátky na nohou a začal se se skřetem přetlačovat.
„Chceme dvě propustky do lidského světa!“
„Takovýmu spratkovi, jako seš ty, bych nedal ani bradavici, natož pijavici!“ prskal na něj a shodil Cresila zase na zem. Konečně si mě všiml, otočil se mým směrem a zamrzl. Jeho hlava zmizela v okénku, z budky se pak už jen ozýval randál a občasné zaúpění. Když se znovu objevil, voněl po kolínské, zářil čistotou, byl ve fraku a měl nakřivo nasazenou paruku krátkých černých vlasů.
„Co si budete přát, velectěný pane?“ snažil se mě oslnit slintajícím úsměvem.
„Dvě propustky do lidského světa.“ Snažil jsem se nedat znát své překvapení a nejistotu.
„Ano, velectěný pane. Hned to bude, velectěný pane.“

Cresil se postavil a koukal na prázdné okénko. „Tý jo. Začínám si říkat, jestli tu nejsi ty ten veliký šéf.“ překvapeně jsem naklonil hlavu. „Se nedivím.“ zasmál se a dal si ruce za hlavu. „Kvůli tobě nám tu klesla populace o dost procent.“
Než jsem se stačil zeptat na podrobnosti, byl tu zase démonický úředník. „Tady to máte, velectěný pane. Přeji vám krásný den, velectěný pane.“ na rozloučenou nám zamával. Jen co jsme byli dost daleko, unaveně jsem si povzdechl.
„Nikdy by mě nenapadlo, že být obávaný dokáže být tak únavné.“
„Neboj, na to si zvykneš.“
Přešli jsme do odbavovacího oddělení. Jakmile mě tam spatřili, jejich chování bylo hned o dost přátelštější. Celé oddělení se staralo o pravidelný a hlavně aktuální přísun informací ohledně zásadních novinek v lidském světě. Jednalo se hlavně o oblečení, mapy měst, jazyk a spoustu dalších věcí.
Nejdřív jsem se přesunul k části s oblečením. Zvonové kalhoty pro mě už byly standard. Tyhle měly tentokrát na sobě několik hnědých svislých proužků, které se od kolen dolů rozšiřovaly, až se spojily. Košile byla bílá, volná a zapnul jsme si ji jen do poloviny, takže mi koukala hruď. Boty jsem zvolil jednoduché páskové sandály, protože v Japonsku, kam jsme se chystali, panoval velmi teplý letní den. Jako doplňky jsem zvolil hnědý šátek s tlustým zeleným proužkem a uvázal si ho na hlavu, na krk jsem pak pověsil přívěšek s několika drápy.
Cresil si své oblékání taky užil. Měl tmavě modré kraťasy, bílé tričko s písmenem „I“ a pak obrázky srdce a medvídka. Nemusel jsem umět cizí jazyk, abych poznal, co to znamená. Pak taky sandály a jednoduchou modrou kšiltovku.
„Cool lidi ji nosí na bok.“ vysvětloval mi.
Od pečlivých asistentek jsme dostali letáky a průvodce po Tokiu. Dovedly nás do stájí, kde jsme si museli vzít pekelného koně, který jako jediný mohl projít skrz bránu do lidského světa.

***

„Řekni, není to úžasný!“ volal na mě Cresil a ukazoval na veliký strom v parku. Koně jsme nechali v jedné zapadlé uličce, lidé je sice nemohli vidět, ale jeden nikdy neví. Navíc tenhle druh je radši ve stínu.
„Je nádherný!“ Poprvé ve svém životě jsem byl v lidském světě. Nikdy mě to sem nelákalo a ani jsem neměl důvod sem jít, ale teď to bylo jiné. Připadal jsem si volný.
Procházeli jsme se pak po ulici plné obchodů a lidí. Při přechodu jsme se naučili místní jazyk, takže s dorozuměním nebyl žádný problém. Cresil koukal do každé výlohy, hlavně s hračkami a všechny holky i ženy se po mně otáčely. Já se jen lehce usmíval a pozoroval Cresila, sám jsem okolí věnoval jen okrajovou pozornost. Jeho radost pro mě znamenala mnohem víc.
Jeho štěstí bylo i mým štěstím. Nedokážu to asi slovy řádně popsat, ale … chtěl jsem s ním být víc. S Titim, s Cresilem i s Kasdeyou. Zavřel jsem oči. Vzpomněl jsem si na včerejší večer. Jak se jeho prsty dotýkaly mojí kůže, jak jsme se líbali. 'Nebyl to můj první skutečný polibek?' Narazil jsem do překážky. Otevřel jsem oči.
Přede mnou stál svalovec. Díval se mi přímo do očí a vrčel. Po jeho boku stála pěkná slečna, usmál jsem se na ni. Hrubě do mě strčil a křikl: „To je moje holka, přestaň na ni čumět!“
„Cožpak lze takovou krásu přejít bez povšimnutí?“ blonďatá dívka se zachichotala a on si vztekle odfrkl.
„Děláš si ze mě p*del?“
„Není potřeba, zadnici máte už tak dost velkou.“ mile jsem se na něj usmál. A lidé okolo něj prskali smíchy. Rudl přímo před očima. Ještě mileji jsem se na něj usmál. Jeho otravná přítomnost mě naprosto sváděla k trápení a ponižování nic netušících lidí. Prostě jsem parchant a bastard v jednom a jsem na to patřičně hrdý. Ladně jsem uhnul jeho pěsti a přesunul se mu za záda. Otočil jsem se. Pohodil jsem provokativně vlasy, se zuřivým vrčením se na mě znovu vrhl, tentokrát jsem mu vedle úhybného manévru podtrhl i nohu. Krásně to žuchlo. Tanečně jsem se okolo něj prošel a měl ruce složené za zády.

„Ty za**aný bastarde!“ Znovu se zvedl.
„Tebe to ještě baví? Já se už začínám nudit.“
„Předělám ti ciferník!“ znovu se napřáhl. Znuděně jsem si povzdechl a udělal krok stranou.
„Bratříčku!“ zavolal Cresil ve skoku. „Tak už pojď!“ křikl, když dopadl vazounovi za krk a poslal ho na bližší setkání s chodníkem. „Seš pomalej!“ udělal kotoul dozadu a zaryl mu paty do kříže.
„Dobře, dobře. Už jdu.“ vzal jsem ho v podpaží a vysadil na krk.
„Super! Teď tě mám na povel!“ ukázal před sebe. „Jedem! Jedem!“ zavelel.
„Rozkaz, generále!“ udělal jsem však jen pár kroků, když mě ta blondýnka zastavila.
„Nechceš si vyrazit s někým jiným? Vím o pěkném dětském koutku.“ hodila po mně svůdným pohledem.
„Co je to za ošklivou babiznu?“ Cresil jí způsobil poloviční infarkt.
Slyšel jsem její klení. „Netuším.“
„Ale … “ pokusila se získat ztracenou rovnováhu. „Vždyť jsi říkal, že jsem krásná.“ znovu se usmála.
„Ah … Zmínil jsem se o tom, že jen v jeho přítomnosti?“
„Eh?“ nechal jsem je tam stát s otevřenou pusou.

Já se podíval nahoru na Cresila a on se podíval na mě dolů. Vyměnili jsme si široký a spokojený úsměv. Cresil mě navigoval pomocí plácání do hlavy a já ho za to shodil dolů, ale držel jsem ho za nohy. V dalším parku jsme pozorovali velikou fontánu, z jejíchž útrob se linula relaxační hudba.
Nakonec jsme dorazili k zábavnímu parku. „Zajdem tam? Zajdem?“ ptal se nedočkavě Cresil a tahal mě za cíp košile.
„To víš, že jo.“
Tohle místo se mi líbilo. Všude se tu ozýval smích, barvitá hudba a spousta šťastných hlasů. Zamířil jsem si to ke střelnici a vystřílel pugét papírových rudých růží. 'Snad se jim budou líbit.' Přivoněl jsem k nim, protože byly dokonce i navoněné.
Svezli jsme se na hrníčcích, kde se Cresilovi pěkně zatočila hlava. Zašli jsme na horskou dráhu, kterou jsme si oba naplno užili, dokonce jsme ani nezvraceli. „To bylo žůžo! Pojďme ještě jednou!“ žadonil Cresil, když jsem si od správce atrakce přebíral papírové květiny, které jsem si u něj uložil.
„Možná ještě později. Začínám mít hlad, co se jít někam najíst?“ zastavili jsme se u laviček a posadili se.
„No jo!“ chytil se za žaludek. „Tak proto jsem nic nevyhodil, nebylo co!“ společně jsme se tomu zasmáli. Najít restauraci nebyl až tak veliký problém, ale najít místo už ano. Všude bylo plno, ale nakonec jsme měli štěstí a našli si volná místa u stánku s rychlým občerstvením.
Dali jsme si menu pro dva, hamburgery, hranolky a krokety a pití. „To je ale bašta!“ Cresil se do hamburgeru naplno zakousl a hned byl celý špinavý. To já se snažil jíst kultivovaněji, ale taky mi to všude lezlo.
Hranolky jsem v podstatě už jen mlsal a krokety taky. Pití, kterému říkali Colala, šumělo a lechtalo na jazyku. Bylo taky sladké, ale to mi nevadilo. Pomalu jsem ho usrkával.

„Hej, bratříčku!“
„Copak?“ vytáhl jsem brčko z pusy a podíval se na poskakujícího Cresila.
„Nevíš, kde je tu záchod?“
Vytáhl jsem mapku. „Jdi po téhle cestě a uvidíš ho napravo.“ Hned si to metelil a já se smál. 'No … asi si taky dojdu odskočit.' Nechtěl jsem, aby viděl, jak taky poskakuji. Sbalil jsem věci a vyrazil za ním. Akorát jsem ho viděl, jak s úlevou opouští místnůstku.
„Cítím se jako znovuzrozený.“ Dal jsem mu pohlídat věci a sám vykonal nutnou potřebu.
Znovu jsme si prošli stánky, koupil jsem Cresilovi veliký balónek ve tvaru medvědí hlavy. Pochutnali jsme si i na cukrové vatě. Měl ji až na špičce nosu, jak se do ní bořil.

*** Cresil

Cukrová vata byla výborná a celé tohle místo bylo senzační. Rozhlížel jsem se kolem. Ten šum davu mě udivoval a zároveň trochu děsil. Cítil jsem se nesvůj. Na něco takového jsem nebyl zvyklý. 'Ale je tu se mnou bratříček. Taky jsem silný! Nemám se čeho bát.' Stejně jsem byl nervózní, ale to mě přešlo v okamžiku, kdy jsem uviděl velikého a chodícího plyšového medvěda. „Jé! Živý plyšový medvěd! Já ho chci domů!“ křičel jsem a tahal ho za ruku.
„Chlapče, chlapče! Počkej! Já nejsem plyšový medvěd!“ volal. Pustil jsem ho a on si sundal hlavu. „Vidíš?“
Nakrabatil jsem čelo. „Fuj! Ošklivý člověk.“
„Eh … “ Nervózně se poškrábal tlapou ve vlasech. „Ty máš rád medvídky?“
„Jo, miluju je.“ rozpažil jsem ruce.
„Tak to ti pošeptám malé tajemství.“ sklonil se a já mu naslouchal. Ústa se mi změnila v rozšklebený půlměsíc.
„Vážně?! Vážně?!“ Třásl jsem se vzrušením.
Ukázal mi zdvižený palec a mrkl na mě. „To ti ručím.“ Rozběhl jsem se za bratříčkem, až jsem balónek táhl skoro po zemi.
„Bratříčku!! Bratříčku!!“ poutal jsem na sebe veškerou pozornost. Ten se na mě otočil a podezíravě si mě prohlížel. „Je tu soutěž! Můžu se jí zúčastnit?! Že můžu? Že jo?“ žadonil jsem a tahal ho za košili.
„Kde se koná?“
„Tam, tam!“ táhl jsem ho za sebou a vůbec nezpomaloval. Naštěstí mají naše těla po přechodu do lidského světa omezující pečetě, ale i tak jsem měl pořád páru.

Zastavili jsme u pódia a on mě vysadil na ramena, abych pořádně viděl. Už tu byla spousta lidí a všichni čekali, až to všechno začne. Na pódium vyšel pán v obleku a řekl: „Dámy a pánové, děti všech věků! Vítám vás zde u příležitosti stého výročí naší hračkářské firmy ToyZ. Jsem pan Yowaki a budu vás provázet celou soutěží. Naše soutěž má samozřejmě také svoji cenu, vedle poukázek na nákup v našich obchodech se vítěz celé soutěže může těšit na unikátního medvídka, který byl speciálně vyroben pro oslavu výročí.“
Z davu se ozval jásot dětí, já jen vzrušením zatínal pěsti a nevšímal si bratříčkova podezřelého pokukování. Na pódium vyjela plošina s velikým nákladem.
„Toto je cena pro vítěze celé soutěže!“ pořadatel strhl plášť a odkryl obrovského sedícího medvěda béžové barvy. Byl oblečen v kimonu a měl starý slaměný klobouk. Jásot ještě zesílil.
„Hej, Cresile! Cresile!“ bratříček mě musel štípnout do tváře, jinak bych ho nebral na vědomí.
„Co se děje?“
„O tomhle monstru ses mi nezmínil!“
„Ale no tak. Vždyť je to jen medvídek.“
„Kterej by mohl jít na rande s Godzillou!“ dodal naštvaně. „Uvědom si, čím jsme sem přijeli. Nemusí vůbec přežít cestu zpátky.“
Tímhle mi bratříček zkazil náladu, ale musel jsem přiznat, že na to jsem zapomněl. Projet tunelem mezi vstupními bránami není jen tak, panuje v ní silný vítr, který už strhl a roztrhal nejednoho silného démona, a to i když měli pekelné koně.
Pohladil mě po vlasech. „Nebuď smutný, něco vymyslíme.“
„Eh? … Vážně!“ ohnul jsem se a doširoka se usmál. Přikývl. „Super!“ Seskočil jsem dolů a běžel se zapsat.
„Kdo získá přes šedesát bodů, získá medvídka!“ pronesl poslední slova.

Celé klání bylo tvořeno pěti soutěžemi. V první jsme lovili jablka z kádě plné vody. Za každé jablko byl bod a kdo je vyloví všechny před vypršením časového limitu, dostal dalších pět bodů. Nemusím říkat, že jsem to zvládl za necelých třicet vteřin a ještě získal svačinku.
Druhá soutěž se skládala ze shazování pyramid z plechovek. To bylo taky jednoduché, aspoň pro mě. Dále následovalo házení kruhů na cíl a pak připíchnutí ocasu oslovi. To byla opravdu sranda, ale i tak jsem měl zase nejlepší skóre. Ale pár dětí tam taky mělo velmi dobré skóre.
Poslední soutěž byla ta nejlepší. Překážková dráha, v cestě jsem měl pneumatiky, prolézačky, překážky, lanovou dráhu i sjezdovku. Proletěl jsem jí na jediný zátah a na konci se dožadoval dalšího kola. Pořadatelé ze mě byli pěkně vyjevení, ale já už letěl na začátek. Celou tu dráhu jsem měl za méně než 45 vteřin, a to jsem ani moc neletěl.
Už asi po páté jsem udělal závěrečné salto a zubil se na celé okolí. Lidé mi tleskali a volali: „Bravo! Výborně!“ Úplně jsem se červenal. Takovou chválu jsem ještě nezažil. Otočil jsem se na bratříčka, ale za tím davem dívek jsem ho skoro ani neviděl.
Co nejzdvořileji odpovídal, ale tvářil se docela křečovitě. Zazubil jsem se na něj.

„Chlapče.“ řekl pan Yowaki. Otočil jsem se na něj. „Gratuluji k tvému výkonu.“ všiml jsem si, jak se potí.
„Můžu si už vzít medvídka?“
„Eh … no … to ještě ne.“
Zamračil jsem se. „A proč ne? Cožpak nemám přes šedesát bodů?“
„Samozřejmě, že ano.“ řekl a stíral si kapesníkem pot. „Je tu však ještě jedna soutěž pro získání medvídka.“
„Super! Bude sranda! Co mám udělat?“ Procvičil jsem si rameno.
„Pojď se mnou.“ poskakoval jsem za ním.

*** Cassiel

Všiml jsem si, jak Cresil odchází s tím panem pořadatelem. Jeho úsměv se mi ani trochu nelíbil. Dostatečně slušně jsem se prodral davem šílených holek a šel za nimi.
„Cožpak překážková dráha nebyla poslední soutěží?“ zeptal jsem se ho jedovatě, když se zastavili u vysoké stupnice.
„Tohle je speciál pro získání speciálního medvěda.“ řekl mi rozesmátě Cresil a znovu to začal obdivovat. Hodil jsem po muži velmi zamračený pohled a on se velmi, ale velmi nervózně zasmál.
„Co mám dělat?“
„Vezmi si tady to kladivo a udeř s ním do podstavce. Pokud se rozezní zvonek, dostaneš svého medvěda.“
Za mnou se ozvalo nespokojené breptání: „To nemůžete po malém dítěti chtít! … To není spravedlivé! … Poctivě vyhrál! … Dejte mu jeho výhru!“
Cresil si vzal kladivo a vyhodil ho do vzduchu jako mažoretka. Dav utichl. Zazubil se na ně a s kladivem v jedné ruce udeřil do podstavce. Zvonky se rozezněly. „On … on to dokázal. … On to dokázal!!“ dav jásal, pískal a provolával slávu.
Cresil se začal ošívat a rudl. „Ale … to nic nebylo. … Vážně.“
Spokojeně jsem se podíval na pořadatele a muže od atrakce. Něco si mezi sebou šuškali. Přísně jsem si je přeměřil. 'Určitě mají něco v plánu.'
„Chlapče, můžeš ještě jednou? Byla tu menší technická závada … “ nervózně se podrbal ve vlasech.
Dav mu začal nadávat a křičet na něj. Cresil je však utišil svým rozzářeným obličejem. Nabarvit ho nažluto, mohl by si hrát na sluníčko. „Je to sranda.“ Rozpřáhl se a máchl, ale místo toho se svalil na zem. „Eh?“ Vyjeveně koukal na tyč.
„To kladivo se v polovině rozlomilo?!“ křičel jeden muž. „Ale takhle nemůže soutěžit! … Dejte mu nové kladivo!“ skandoval dav.

Pan Yowaki byl očividně na vážkách. Věděl jsem, že se nechce speciálního medvěda vzdát, ale nechtěl taky ztratit svoji tvář. Cresil s odfrknutím odhodil zbytek tyče. „Jak se říká.“ procvičil si rameno. „Když nemáš po ruce palici, použij pěst!“ Udeřil do podstavce a zvonky znovu zněly.
Dav jásal a já se usmíval, jen pan organizátor nevěřil vlastním očím, natož ten chlapík od atrakce. Nakonec jim nezbylo nic jiného než Cresilovi předat obrovského medvídka. To už jsem se tolik neusmíval, ale … za jeho úsměv to stálo. Připadal jsem si trochu jako idiot, když jsem ho na zádech nesl a musel si ho k sobě přivázat. Navíc jsem po chvíli ucítil jisté nutkání a nebylo zrovna příjemné. 'Sakra.'
Cresil vedle mě poskakoval a broukal si písničku. Sedl jsem si na zábradlí lavičky, protože jinam jsem nemohl a odpočinul si trošku. „Uteklo to strašně rychle.“ posteskl si Cresil, když pohlédl na tmavnoucí nebe.
„To je pravda.“ Hluboce jsem vydechl.
„Jsem unavený.“
„Zvládneš ještě malou procházku?“
„Jasně!“
Lidí na ulicích neubylo a všichni koukali po našem medvědovi, někteří se i smáli a ukazovali si na nás. Nevnímal jsem je. Tenhle den mi už nic nemohlo zkazit. Musel jsem se však zastavit před rychlým občerstvením, protože Cresil si už nutně potřeboval odskočit.
Postavil jsem se před výlohu sousedního obchodu a prohlížel si ji. Bylo to zrovna knihkupectví a mě napadlo, že bych Titimu vzal nějakou dobrou knížku. 'Co by se mu tak mohlo líbit?' Pečlivě jsem si ji prohlížel. 'Ha! … Tohle bude ono!' Uličnicky jsem se usmál. 'Radši mu ji dám nějak nenápadně, jinak mě bude chtít uškrtit.' Zachichotal jsem se.
„Hej, můžeš mi píchnout?“ ozval se vedle mě mužský hlas.
„Co se … ?“ snesla se na mě sprška tmavé tekutiny a spousta bublin.
„Bwahaha!! To bylo dobrý! Díky!“ smál se ten hromotluk, kterého jsem po ránu ponížil. Byl jsem celý mokrý a lepilo to. „Sis myslel, že ti to jen tak projde?“ hnusně se šklebil. Všiml jsem si plechovky, ze které ještě nápoj tekl.

Co mě však velmi štvalo, byl fakt, že se můj pugét růží namočil. Zle jsem se na něj mračil, ale nějak to nebral v potaz. Buď byl tak b*bý, nebo si tolik věřil, případně obojí, což byl nejspíš jeho případ. „Copak, ztratil jsi řeč?“
Vážně jsem přemýšlel, že mu jednu napálím. 'Jaké jsou možnosti? V jedné ruce mám květiny, v druhé tašku, na zádech medvěda. Zdá se, že ho to nezasáhlo. Dobře, nebudu ho moc trápit.' Jemně jsem se rozkročil.
„Copak? Chceš utíkat?“ zeptal se mě posměšně.
'Hmm … tak není jen dutý, má i docela postřeh.' usmál jsem se. „Zrovna jsem se tě chtěl na to samé zeptat.“[i] řekl jsem provokativně. Zamračil se.
[i]„Ty asi nechápeš svoji situaci, co?“
výhružně zachrčel.
„Občas mívám … pomalejší chvilky.“ Ó, jak já rád provokuji primitivy. Baví mě sledovat, jak se jim v hlavě otáčejí a zadrhávají kolečka, nepopsatelný pocit radosti a slasti. Pomalu rudl, očividně mu došla moje provokace. Ušklíbl se a čelo se mu nakrabatilo ještě víc. 'Něco chystá.' Pohledem sklouzl na růže a pak na medvěda. Z kapsy mrštně vytáhl další plechovku. 'Sakra!' S obrovským medvědem se špatně pohybovalo, obzvlášť pokud šlo o rychlé manévry, mohl jsem uskočit jen dozadu.

„Copak to tu máme?“ ozval se za mnou sladký hlas.
„Cože … ?“ než jsem se nadál, vytrhla mi ženská ruka mé růže.
„To je od tebe tak pozorné.“ Byla to ta blondýnka, udělala několik kroků dozadu, přivoněla k růžím a škodolibě se usmála. Mračil jsem se. „Oh … jsem já to ale nešika.“ vůbec se nesnažila své překvapení hrát. Hodila na zem růže, které následně podupala. Díval jsem se na to s hrůzou.
„Ty d*vko!!“ zakřičel Cresil, když se objevil ve dveřích rychlého občerstvení. Vyděšeně se na něj otočila a ještě vylekaněji vyvalila oči. V očích mu planula nenávist. Skočil ženě na záda a zarazil jí obličej do chodníku. Řvala bolestí, Cresil na ni několikrát dupl a pak ji odkopl do silnice. Jemně zvedl růže. „Tyhle růže … byly pro brášku a magora!“
Lehce jsem se uchechtl. Ten vazoun ucouvl, uslyšel jsem dvojité kovové cinknutí. „Ten … ten kluk není normální!“ Podobnou hrůzou procházeli i svědkové celé situace.
'Tohle není dobré. Neměl bych … '
„Ty růže byly důležité, ale za to, co jsi udělal bratříčkovi … “ s nevídanou krutostí v očích se na něj ohlédl. „Tě zabiju!“ vrhl se po něm, jednou rukou mu předělával obličej a v druhé držel ohořelé růže.
Mohl jsem ho zastavit, ale nechtěl jsem. Je důležité si vybít zlost a nedržet ji v sobě. Člověk se pak uvolní a není zbytečně ve stresu. Vzduchem létala krev.
„To stačí, Cresile.“
Na zem dopadl zub.
„Nech ho být.“
Ucítil jsem led.
„Nech ho na pokoji!“
Cresilova ruka se napřáhla.
„Řekl jsem dost!“

Led se roztříštil a zaplavil mé tělo. Cresil znehybněl, otřásl se a otočil se na mě. V jeho očích jsem zahlédl záblesk strachu.
„Vždyť se na něj podívej.“ Cresil povolil ruku.
„Hele … nezašel si na plastiku zobáku?“ pokusil se o vtip. Ignoroval jsem ho.
„Je to ubožák, takové je lepší nechat žít, stejně jsou mrtví. Jejich krev ti jen zašpiní ruce. Není na tom ani trochu hrdosti.“
Souhlasil zamručením. Z dálky se ozval zvláštní ječivý zvuk. „To se mi nelíbí. Pojďme.“ zavelel jsem. Cresil vyskočil a utíkal za mnou.
„P-Počkejte … “ Snažil se nás zastavit jeden muž. Sjel jsem ho nepříjemným pohledem, až se mu podlomila kolena. Naposledy jsem se ohlédl na muže. Odhadoval jsem to na vážný otřes mozku, sem tam vnitřní krvácení a spoustu zlomených lebečních kostí, jestli to přežije, ponese si následky až do konce života. 'Doufám v možnost B.' Zabočili jsme do postranní uličky a šli dál.
Dolehlo k nám naléhavé volání. Nevšímal jsem si ho. Vzduchem se rozezněl zvláštní a prudký zvuk, který mi svojí agresivitou drásal uši. To mě přimělo se otočit. Muž v modrém oblečení držel malý podlouhlý předmět. 'Aha, pistole. Tak takhle to zní, když se z ní vystřelí.' Zamračil jsem se. 'Odporný zvuk!'
Něco na nás křičel. „Nezabít, ani moc nezranit.“ Cresil přikývl a nakopl plechovku. Trefil ho do ramene, zakolísal a upadl. „Je jako strážný, který chrání svůj poklad. Zaútoč na něj a budeš jeho nepřítelem. Tihle lidé chrání jiné lidi, ať už jsou zlí nebo špatní. Naše zákony ani uvažování zde neplatí.“
Cresil mlčky přikývl. Došli jsme ke stínům. „Iliwa!“ ze tmy se vynořili dva černí koně s rudou hřívou, která žhnula jako plameny. Nasedli jsme a zmizeli v okamžiku, kdy se do uličky vrhli další muži. 'Váš zákon je zvláštní, možná až k smíchu.' Ironicky jsem se usmál sám pro sebe. 'A možná to je to, co se mi na něm líbí.'

***

Cestu jsme proletěli mlčky. Museli jsme být opatrní, protože silné větry v tunelu byly opravdu nebezpečné. Bylo důležité se držet středu, ale to nebylo až tak jednoduché. Síly působící uvnitř víru se neustále měnily, a tak se mohlo stát, že vás proud začal najednou tlačit na jinou stranu. Naopak se také žádná síla nemusela vůbec projevit. Občas se mohlo zdát, že tunel je jako náladový starý dědek s velikým smyslem pro škodolibost a náhodnost.
Konečně jsme vrátili koně do stájí. Úlevně jsem vydechl. Cesta to byla velmi únavná. „Cresile, koukni na medvěda, jestli je v pořádku. Neměl jsem moc možnost ho kontrolovat.“ Chvilku na mě jen koukal a pak ho zkontroloval.
„Je v pořádku, jen přišel o kousek klobouku.“ usmál se. Vycítil jsem strach. Snažil jsem se ho uklidnit vlastním úsměvem, neměl jsem však potřebnou sebedůvěru.

*** Titivillus

'Ach … konečně!' Povzdechl jsem si. Několik hor papíru zmizelo, ale pár jich také během dne přibylo. 'A to jsou ještě v archívu … ' Procvičil jsem si ramena. 'To už je tak pozdě?' Z měsíce koukal už jen kousek. 'Úplně jsem na andílka zapomněl. Musím mu to nějak vynahradit a pořádně se omluvit.' Otevřel jsem dveře a vyděšeně od nich odskočil. „Co to je?!“ spadl jsem na zadek, poslední dobou nějak moc často.
„Bráško, podívej!“ ozvalo se za medvědem. Podrážděně mi zacukalo obočí. Zpoza plyšáka se prodral Cresil, za kterým se vznášel veliký balónek a zubil se na celé okolí. „Není skvělej?“
„Za prvé! Něco jsem ti říkal o spisovné mluvě! Za druhé!“ zvedl jsem se a oprášil ze sebe prach. „Kde jsi ho sebral?“ Káravě jsem zvedl ukazováček. „Neříkej mi, že jsi byl v lidském světě!“
„Byl, ale s bratříčkem, neboj nic jsem tam neprovedl … nic vážného.“ trošku se schoval.
„S bratříčkem?“
„To jsem já.“ řekl Cassiel, který byl úplně zakrytý medvědem.
„Aha … “ řekl jsem nejdříve nechápavě a pak jsem se usmál. „Ah.“ řekl jsem šťastněji. Cresil se pak s mumláním omluvil, že musí pana medvěda seznámit s ostatními.

S Cassielem jsem odešel do jeho pokoje a spícího lorda jsem klidně nechal dál chrápat na stole. Přikryl jsem ho svým pláštěm a odstranil veškeré papíry, které by mohl nepatřičně znehodnotit.
Všiml jsem si jeho skleslé aury. „Je něco v nepořádku?“ zeptal jsem se ho, když zavíral dveře pokoje.
Trošku sebou trhl, dal si krátký pramen vlasů za ucho a řekl: „Ne, jsem v pořádku, možná jen trochu unavený. Nic víc.“ Nezněl moc přesvědčivě, ale nenutil jsem ho. „Klidně si sedni.“ vyzval mě. Sedl jsem si na gauč, který byl naproti posteli. Přišel ke mně a měl jednu ruku za zády.
„Tohle je pro tebe.“ podal mi pomuchlanou papírovou růži. Vyděšeně jsem vyskočil.
„T-To nemohu přijmout! Já … “ Nervózně jsem se ošil. „Já cením si tvého daru, ale já … neudělal jsem přeci nic významného.“ Nevěděl jsem, co mám říct.
„Že jsi nic neudělal?“ vyštěkl na mě, ale spíš dotčeně než naštvaně. „Copak ses o mě nestaral, když jsem ztratil paměť?“ Položil si ruku na hruď. „To je snad málo?“
Sklonil jsem hlavu.
„Já vím, že je to divné a nenormální, ale … “ zarazil se. „Děkuji ti, že ses o mě staral.“
Nakonec jsem nabízenou růži přijal. „Krásně voní jako pečené špekáčky.“
Uraženě se otočil. „Cestou trošku načichla od kouře. Zrovna vedle grilovali.“ řekl a dal si další pramen vlasů za ucho. Tohle gesto se mi na něm líbilo, bylo provokativní, svůdné a zároveň plné vzdoru.
„Doufám, že jsi s Cresilem neměl moc potíže. Démon nebo ne, je to přeci jen dítě.“
„Ještě žije.“ Jeho poznámce jsem se usmál. Věděl jsem, jak to myslí.
Sedli jsme si vedle sebe a jeden druhému jsme sdělili své celodenní zážitky. Cassi se smál, když jsem mu vyprávěl, jak Kasdy vyryl do země brázdy, když jsem ho táhl do kanceláře. Mně se naopak líbil popis pouťových atrakcí. „Měl jsem tam Cresila brát častěji. Jsem špatný bráška, pořádně se mu nevěnuji.“

„To není pravda! Zbožňuje tě! Ví, že máš své povinnosti a tak tě nechce otravovat. Nechce ti být na obtíž.“ Zadíval se mi rozhodně do očí. „Já s ním budu rád trávit čas. Když bráška nestíhá, nastoupí bratříček.“ řekl hrdě.
„Ach … ohledně toho oslovení si s ním promluvím.“
„Ne! Líbí se mi, když mi říká 'bratříčku'.“
Chvilku jsem ho udiveně sledoval. Tolik se změnil. Počáteční nenávist a nedůvěra, to všechno bylo pryč. „Dobře.“ přikývl jsem. „Byl však ten medvěd nutný?“
„Nejsi jediný, o koho se pokoušel infarkt.“
Společně jsme se tiše smáli. Posunul jsem ruku a dotkl se té jeho, hned jsem ucukl. „Omlouvám se, nechtěl jsem!“ položil jsem si ji na klín. 'Co to se mnou jen je? Proč mi tak buší srdce?'
„Za co se omlouváš?“
„Eh … já … no … “ Ztuhl jsem, protože se ke mně přitiskl a položil mi hlavu na rameno. 'Eh?'
„Můžu?“
„Samozřejmě.“
„Vadí ti to?“
„Ne.“
Brzo usnul, však už bylo pozdě. Ucítil jsem touhu, touhu poznat jeho spící tvář blíž. Plně jsem se na ni soustředil a brzo ji viděl se všemi detaily. 'C-Co to dělám?' Tohle zaměření na jedinou osobu jsem dělal, jen když jsem se miloval s lordem. 'M-Musím být unavený. Ano, tím to je. Jsem jen hodně unavený.' Počkal jsem a pak přenesl andílka do postele. 'Měl bych ho svléknout.' napadlo mě. Nechal jsem mu jen šortky.

'Uf … dnešní noc je nějak horká. To je už vážně léto i tady?' Setřel jsem si pot z čela. Chtěl jsem odejít, ale ucítil jsem menší tlak na hlavě. „Co to … ? Eh?“ držel mi vlasy. 'Ale no tak.' Snažil jsem se vyprostit z jeho sevření. Něco zamručel a otočil se ke mně zády. Vzal sebou i moje vlasy, takže jsem ho musel následovat. 'Co mám dělat?' Ležel jsem napůl v posteli. 'Nechci ho vzbudit.' Znovu mě zatahal za vlasy. „Dobře, dobře, už lezu.“
Lehl jsem si vedle něj. „Sakra, je mi vedro!“ S menšími i většími potížemi jsem si sundal svrchní oděv i košili. Chtěl jsem si sundat i kalhoty. 'Ne, ty radši ne.' Znovu jsem je zapnul. opět mě zatahal. Bylo to tak podivné. Točila se mi hlava. Cítil jsem jeho teplo, slyšel tlukot srdce a dotýkal se jemné kůže. 'Dneska jsem to vážně musel přehnat.' Otočil se. Než jsem usnul, stočil jsem se mu do náruče.

***

'Satane, Bože! Satane, Bože!' Vím, že je to na démona zvláštní a nesluší se to, ale jen tohle mohlo vyjádřit moji situaci. Sebral jsem ze země svoje spodky a rychle si je natáhl. 'Bože! Bože! Já snad spáchám harakiri!' V noci mi bylo takové vedro, že jsem ze sebe shodil zbývající oblečení. 'Rychle pryč.' Tiše jsem se oblékal a prsty si pročísl vlasy. Cassi se převrátil na záda a ukázal mi svoji ještě spící tvář. Zastavil jsem se a jemně ji pohladil.
O dvě vteřiny později jsem unaveně oddechoval asi o tisíc metrů dál. 'Dneska to jde se mnou od desíti k pěti.'
„Bráško?“ Naježil jsem se a nadskočil.
„Cresile?“ můj malý nevlastní bratr stál za mnou. „Děje se něco? Jsi neobvykle brzo vzhůru.“ podíval jsem se z okna, měsíc byl zhruba z půlky venku.
„Špatně se mi spalo.“
„Není ti nic? Nechytil jsi v lidském světě nějakou nemoc?“ rychle jsem mu zkontroloval teplotu.
„Jsem v pořádku! Nejsem malý dítě!“ protestoval, ale postál.
„Ale něco tě trápí, viď? Je to proto, že jsem se ti v poslední době nevěnoval? Jsi na mě naštvaný?“
Zavrtěl hlavou. Chvilku mezi námi panovalo ticho. Přikývl. „Já … já se bojím bratříčka.“ řekl tiše.
Nevěděl jsem co říct. „Možná sis to jen špatně vyložil.“ snažil jsem se ho uklidnit.
Zavrtěl hlavou. „Cítil jsem to … ten strach … jako když se magor naštval.“ rychle si setřel slzy.
„Mluv o něm jako o lordovi, i když připouštím, že je často obojím.“ rozčepýřil jsem mu vlasy. „Řekneš mi víc?“ Jeho vyprávění jsem při chůzi pečlivě naslouchal. Došli jsme až k balkónu s výhledem na nádvoří. „Tak proto byl tak skleslý.“
„Říkal jsi něco?“
„Eh? … To nic, to jsem jen nahlas přemýšlel.“

„Vás dva zrovna potřebuji.“ ozval se za námi lordův hlas. Uklonili jsme se. „Jste vzhůru nějak brzy, můj lorde.“
„A čí je to asi vina?“ na čele mu pulzovala žíla.
Zamyslel jsem se. 'A sakra … ' Podle mého výrazu poznal, že jsem si vzpomněl.
„No to je fuk. Chci, abyste se podívali na tohle.“ dal mi před nos papír. Pozorně jsem si ho přečetl.
„Lord Dailos byl znovu otráven?“ Skoro zbytečná otázka.
„Jo, další neúspěšný pokus.“ Z jeho odfrknutí bylo znát zklamání. Nebylo se čemu divit, lord Dailos byl velmi starý démon, kterého se už snažili asi po sté otrávit. Nikdy jim to nevyšlo. „Proč nemůžou zkusit něco tradičnějšího? Třeba dýku v srdci? To je taky čistá práce. Jedy jsou plný chemie a dalších hnusů.“
S posledním konstatováním jsem musel souhlasit.
„Takže to tam nějak vyřiďte.“ Odešel.
„Ano, můj lorde.“ uklonil jsem se. Pokud lord myslel „vyřídit“, měl na mysli jen tři věci. Najít ty, co dělají trable a zneškodnit je, zneškodnit toho, kdo je cílem potíží, nebo v tom nejlepším případě obě předchozí možnosti.
Poslal jsem Cresila svolat jeho jednotku. Otřásl jsem se. 'Něco je špatně.' Kousl jsem se do palce. 'Ale co?'

*** Cassiel

Protáhl jsem se na pomezí mezi spánkem a polospánkem. Otočil jsem se a nasál vzduch. 'Co je to za vůni … ?' Znal jsem ji, ale nedokázal si ji zařadit. Otevřel jsem oči a po několika zamrkáních jsem je promnul. Zívl jsem a převalil se na záda. Ruka mi o něco zavadila. 'Eh?' Zvedl jsem papírovou růži. 'Není Titiho? Musel ji tu zapomenout.'
Přivoněl jsem k ní. 'Krásně voní … ' Znovu jsem přičichl. '… Po Titim?' Usmál jsem se a znovu nasál jeho vůni. Zasmál jsem se. 'Musím být vážně zvrhlík, jinak si to nedokážu vysvětlit.' Chvilku jsem se jen tak povaloval, hrál si s růží a pak se konečně zvedl. Znovu jsem si procvičil ramena. Se zívnutím jsem se svalil na postel. 'Hmm … proč si znovu nepamatuji minulý večer?' Rozhlédl jsem se po pokoji. 'Takže vínem to nebude.'
Něco zaškrábalo na dveře. „Kdopak to je?“ Otevřel jsem je. „Nebo spíš který z vás?“ díval jsem se na zástup smutných očí. „Žádný strach, už jdu, už jdu.“ Hodil jsem na sebe bílozelené oblečení a šel je nakrmit. Hned se tvářili šťastněji. Snídani jsem si objednal k nim do pokoje, což byla zásadní chyba.
Zeleninový salát vzali nájezdem, sýr jim taky nebyl svatý, nemluvě o čerstvém chlebu. Připadal jsem si jako indické ženy, které všechno nosí na hlavě. Nakonec mi ke snídani zůstal kus chleba, šunka a vejce. Unaveně jsem si povzdechl.

Měl jsem dobrou náladu a tak jsem dopoledne vyplnil uklízením. Vím, že na to mám šotky, ale prostě jsem měl náladu na uklízení. Po obědě jsem zjistil, že Titi i Cresil jsou pryč, a tak jsem se přestěhoval do knihovny. Trochu jsem toho litoval, protože jsem mu chtěl dát růži a ztracenou ponožku. K té jsem radši nečuchal, ale věděl jsem, že je jeho. Trochu jsem si vybavil události minulé noci.
'Co to se mnou vlastně včera bylo?' Vzpomněl jsem si na led. Nikdy jsem nic takového necítil, ale věděl jsem, že jsem se nenávratně změnil. Ten pocit se však už nedostavil. Zavřel jsem knihu a odložil ji na stolek. Relaxoval jsem. 'Neměl jsem Titimu o tom říct? Možná by mi poradil.' Hned jsem tu myšlenku zahnal. 'Jen bych ho otravoval.'
Opřel jsem si hlavu o opěradlo a zavřel oči. Během těch několika týdnů jsem se hodně změnil a začal jsem pochybovat, že bych byl andělem. Vybavil jsem si Titivillova křídla. 'Šest křídel … Šest křídel … Kde jsem o tom jen četl?' Věděl jsem o nich, ale nedokázal jsem si vzpomenout. 'Něco … něco … '
Prudce jsem se zvedl. „Arrg!“ naštvaně jsem vrčel. Tohle mě vždycky dokázalo vytočit. Zvedl jsem se a šel se projít po knihovně. Prsty jsem přejížděl po hřbetě knih. 'Tahle knihovna je opravdu obrovská.' Ustaraně jsem se rozhlédl kolem. 'V Nebeském království byla vždycky plná andělů, ale tady nikdo není … ' Zaslechl jsem šramot.
'Někdo tu přeci jen je.' Napnul jsem uši, zda znovu něco nezaslechnu. Znovu se to ozvalo. Rychle jsem za zvukem běžel. 'Vychází to z téhle uličky!' Zabočil jsem a srazil se se sloupcem knih, který bolestivě vykřikl. „Promiň, Titi, nechtěl jsem.“ Zarazil jsem se, na zemi neseděl Titivillus, ale úplně jiný démon. „Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se ho.

Rychle se zvedal. Hluboce se mi poklonil. „Velmi se vám omlouvám.“ řekl pokorně.
„To já bych se měl omlouvat, to já tě srazil.“ Sedl jsem si na bobek a sbíral knížky.
„Ne, já to seberu! Prosím, nenechte se rušit.“ Kvapně sbíral knihy.
Lehce jsem ho udeřil hřbetem do hlavy. „Pomůžu ti a hotovo!“ nedal jsem se odbýt.
Zaslechl jsem slabé zavrčení, ale jinak to nekomentoval. Složili jsme knihy na blízký stolek. „Studuješ magii?“
„Nemám žádnou moc, proto jsem zde v knihovně. Zrovna jsem je přerovnával.“ odpověděl stroze. Z jeho tónu jsem poznal nechuť k rozhovoru.
„Jak se jmenuješ? Já jsem Cassiel.“
Udiveně se na mě podíval, ale nedával to na sobě znát. Za ty roky v Nebeském království jsem se však naučil rozpoznávat i ty nejmenší záchvěvy hlasu a změny v obličeji, které mohly trvat jen vteřinku. Se svojí odpovědí si dal načas a hrdě řekl: „Jsem Ornias.“
'Nač ta hořkost v hlase?' podivil jsem se. Dokázal jsem říct, že ten černovlasý démon je hrdý démon. Jeho jednoduchá sutana s nenápadnou, ale elegantní výšivkou ho činila tuctovým. Navíc oblečení mělo šedivou barvu a vlasy si taky pevně svázal do culíku. Nedávalo mi to smysl. 'Proč někdo tak hrdý chodí nenápadně oblečený? A proč je tak pokorný?'
Uklonil se mi a obešel mě. V pravém okamžiku jsem chytil konec stuhy a trhl. Vyděšeně se otočil a vzduchem pluly jeho černé vlasy. V té chvíli jsem měl pocit, že přede mnou stojí obarvený Titi.
„Okamžitě mi to vrať!“ pokora byla pryč. Zarazil se a zahleděl se do země.
„Takhle ti to sluší víc.“
„Vraťte mi to.“ s hořkostí v hlase dodal: „Prosím.“
Cítil jsem to. Dusil v sobě velikou zlobu, zášť a nenávist. Bylo mi ho skoro líto. „Proč je nenosíš rozpuštěné?“ vážně vypadal jako Titi.
„Nepřísluší mi to.“ odpověděl vyhýbavě.
„Proč?“ Věděl jsem, že se mu můj výslech nelíbí, ale chtěl jsem ho víc poznat. Zaskřípal zuby, ale nic neřekl. „Rozumím, nechceš o tom mluvit.“ Lehce se uklonil a natáhl ruku pro stužku. „Ale stejně ti ji nedám.“ Zamával jsem mu s ní před obličejem.
Nakrčil nos, jako by cítil něco odporného, ale jen na chvilku. Sáhl do kapsy, vytáhl jinou a svázal si cop. Nejdřív jsem jen vyjeveně koukal a pak se začal smát tomu, jak mě dostal. „Hele, víš, že jsi úplně jako Titi? Tohle by totiž určitě taky udělal!“ bez jakéhokoliv skrývání se zhrozil. Jeho černé oči se rozšířily a na chvilku vypadaly jako oči kočky, která se pohybuje ve tmě.
Rychle se uklonil a s hněvem řekl: „Nepřirovnávejte mě k lordu Titivillovi!“ s těmi slovy rychle odešel. Z pevně sevřených pěstí mu odkapávala krev.

Trochu mě tím vyděsil, nemyslel jsem to jako urážku. 'Zvláštní chlapík.' Vyšel jsem z knihovny a všiml si, že se blíží večer. 'Při večeři můžu Kasdeyovi dát tu růži.' Od sloužícího jsem se dozvěděl, že lord je ještě ve své kanceláři. 'Moc by mě zajímalo, co tam dělá? Že by využil Titiho nepřítomnosti a kopal únikový tunel?' Zachichotal jsem se. 'To by mu bylo podobné.'

*** Ornias

Zastavil jsem se až na úplném konci knihovny, v místech, kam jsem chodil jen zřídkakdy. Těžce jsem oddechoval. 'Ten bastard!' Drápy jsem drásal kámen. 'Za tohle mi zaplatíš!! Vy všichni zaplatíte!' Do stěny jsem vyryl svůj hněv. Konečně mi bylo lépe. 'První část plánu prošla bez chyby a krásně sis ji užil.' Zamračil jsem se. 'Druhou budeš jistě milovat.'
Otočil jsem se a za mnou stál první generál. „Co chceš?!“ neměl jsem náladu na jeho řeči.
„Chci si užít! Už jsem dlouho neměl žádnou zábavu!“ chtivě se olízl. Věděl jsem, na co myslí.
„Užiješ si dost, ale ne teď. Tvoje část teprve přijde.“ založil jsem ruce na hruď. Vztekle si odfrkl. „Postupuj podle plánu.“ řekl jsem přísně a otočil jsem se k němu zády, že odejdu. To však byla chyba.
„Nemám rád čekání.“ než jsem stačil zareagovat, nasadil mi na krk obojek. 'Cože!' Chytil mi ruce a přirazil mě ke stěně.
Z nosu mi začala téct krev. „Vím moc dobře, že máš velikou magickou moc, ale fyzická síla ti chybí.“ cítil jsem jeho odporný dech na zátylku.
„Ty bastarde!“ Snažil jsem se ho zabít pohledem.
„Tak? Kde jsem to přestal? Aha!!“ Hrubě mi sevřel zadek a zaryl mi drápy do masa. Vykřikl jsem bolestí. „No tak! Určitě to umíš líp!“ zatnul jsem zuby. Popadl mě za hlavu a praštil se mnou o zem. Ucítil jsem prasknutí kostí a bodavou bolest v rameni. Snažil jsem se zvednout.
„No tak dělej!!“ kopl do mě. Vyplivl jsem sliny, ale nic víc. Několikrát mě nakopl do žeber. „Kam zmizela tvoje pokora? Uh?“ Šlápl mi na hlavu a tlačil.
Zahleděl jsem se do uličky a skrz rudou clonu jsem viděl něco bílého. Pískalo to. „To je ta bílá potvora?“ Generál se hrdelně zasmál. Tlak na hlavě povolil, šel k ní. „Tak co s tebou provedu?“ zaslechl jsem praskání kloubů. Zbytek byl zahalen v černé mlze.

***

S úpěním jsem otevřel oči. Ležel jsem na zemi. Prudce jsem se zvedl a rozhlédl se kolem. Generál nikde nebyl. 'Co se stalo?!' Zvedl jsem se. 'Deka?! Někdo přes mě hodil deku?!' Zmateně jsem se rozhlédl a dokonce se štípl do tváře, vážně se mi to nezdálo. „Co se přesně stalo?“ zvedl jsem se a udělal krok, na něco jsem šlápl. „Obojek?!“ Ztuhl jsem a nechápal.
Obojek mohl sundat jen ten, kdo ho nasadil. Tenhle však byl přeseknutý. „Obojky nelze přeseknout! Jak je to možné?!“ Vzal jsem ho do ruky a pořádně si ho prohlížel. 'Řez je čistý, ani trochu se netřepí a není tu žádné jiné poškození. Kdo však mohl?' Vzpomněl jsem si na bílé světélko. 'To není možné!! Jaká moc by dokázala roztrhnout obojek?!' Byl jsem zmatený a rozrušený zároveň. Nejvíc jsem však byl zvědavý a ohromený. Usmál jsme se. 'Objevím tě, bílé světlo!'

*** Cassiel

Zaklepal jsem na dveře Kasdeyovy kanceláře. Nic se nedělo, tak jsem opatrně vstoupil a rozhlédl se kolem. Byl jsem tu poprvé. Všude se válely role papírů, knihy, různě plné i prázdné kalamáře, zlomené i nové brky a papírky s poznámkami. Na jeden jsem se podíval, stálo na něm:
„Zavřít Titiho do kumbálu na košťata.
Nasypat mu do čaje projímadlo.
Zakopat se pod zem.
Udělat sto chiméřat, ať se něčím zaměstná.“
Smíchy jsem se třásl. 'Kasdy, ty se nikdy nepoučíš. Titiho se tak snadno nezbavíš.' Za mnou se ozval krok, prudce jsem se otočil a uviděl rozšklebeného, svraštělého a jazyk vyplazujícího démona. Vyděšeně jsem zařval a až když začal prosit o milost, uvědomil jsem si, že jsem o něj omlátil židli, ze které mi zůstaly už jen dvě nohy.
„Auuu, to bolí!“ Z odporné tváře se vyklubala maska a z démona Kasdeya.
„Ty!!“ (Mentální poznámka: I andělé mohou planout pekelným plamenem.)
„To byl jen vtip, jen vtip!“ Rychle se ode mě vzdaloval, protože nohy židle se nebezpečně třásly. „Copak tě sem přivedlo, můj andílku?“
„Za A. Nejsem tvůj. Za B. Už jsem na odchodu.“
Uchopil mě kolem pasu, ani jsem se nestihl dotknout kliky. „Nebuď tak nerudný. Udělám ti dobře, slibuji.“ Něco se mi na jeho tónu nelíbilo.
„Co tím … ?“ nestačil jsem doříct a ocitl jsem se natažený na pracovním stole, papíry pluly vzduchem. „Hej!“
„Neboj, bude ti dobře.“ Jeho pohled se mi ani v nejmenším nelíbil. Byl plný touhy a chtíče. Ani jsem si nevšiml, kdy mi rozepnul košili. Špičkou jazyka mi olízl bradavku. Zachvěl jsem se a vrazil mu facku.

„Co si sakra myslíš, že děláš?“ prudce jsem se zvedl.
„Nemyslíš si, že je načase, abys mi projevil vděčnost?“ odpověděl mi otázkou a úkosem se na mě podíval. Jeho oči byly chladné jako led, zarazilo mě to. Podvědomě jsem ucouvl. Nepoznával jsem ho. Chvěl jsem se. Udělal ke mně krok a já udělal dva dozadu. Přitlačil mě ke zdi.
Nikdy jsem nic takového necítil, strach se mísil s očekávání a byl okořeněn touhou s nádechem paniky. 'Je tohle skutečný pán démonů?' Nedokázal jsem se odpoutat od jeho očí, ani když mě políbil a pak následně vnikl dovnitř úst jazykem. Škubl jsem sebou a znovu se vymanil z jeho sevření. „Co tě to popadlo?“ Byl jsem zmatený a vyděšený.
Chytil mě za ruce a přišpendlil k zemi. Bolestně jsem vykřikl, když mi hlava otestovala tvrdost podlahy. Jo, je z kvalitního materiálu. Lehce jsem otevřel oči a vyděsil se. Svět okolo mě se změnil na masu bílých, šedivých a černých mlh zkřížených s plameny. Většina předmětů a věcí byla bílá, sem tam měly více či méně šedivý nádech. Nejděsivěji však působil Kasdeya. Byl úplně černý, jeho oči žlutě zářily a v jeho těle pulzovalo světle modré světlo. 'Co je to?' Nedokázal jsem se hnout.
Nejvíc mě uchvátil zlatě zářící a složitý znak na čele, z něhož vedly řetězy k modrému světlu v hrudi. Znovu mě dravě políbil a svět okolo se vrátil do normálu. Strach však zůstal. „Přestaň! Dost! Pusť mě!“ Má slova však ignoroval.
„Kdybys sebou tolik necukal, bylo by ti dobře.“ řekl mezi olizováním bradavek. Cukal jsem sebou a napínal svoje tělo k prasknutí. Snažil jsem se mu vytrhnout. Políbil mě na krk a pustil mi ruce. Nemohl jsem ho však udeřit tak, jak jsem chtěl, protože mi je okovy upevnil k zemi.
„Ne! Nech toho! Prosím!“ Začal jsem ho dokonce i prosit, až tolik jsem se ponížil. Vzpomínky se vracely a bušily do mě jako kladiva. Pořád mi šeptal: „Uvolni se. Neboj se.“
Stáhl mi kalhoty a zajel rukou k rozkroku.
„NE!“

______________________________________________________________

Avatar: Anime Avatar Maker
Seznam povídek

Dodatek autora:: 

No, co bych k tomuto vydání mohla dodat ... *mysli ... mysli ... mysli ... musly ??? ... *
No, tak nic Laughing out loud

Tedy, užijte si poslední odpočinkovou část, od příště se to bude přiostřovat Laughing out loud Taky se tu seznámíte s jednou důležitou postavou, o Titiho se pokusí infarkt, Cassi si pomalu uvědomí své city (a nejen on >)), mutantíci ještě neuspějí v plánu "Kůlnička na dříví", ale předvedou se jinak, Cresil získá vzácný kousek do své sbírky a nejen to Big smile

Suma sumárum se tu ještě nasmějete, ale od příště tu bude panovat nádech tragična ...

5
Průměr: 5 (14 hlasů)