Pohled z okna 01

Znáte takový ten pocit, když se kouknete na někoho, kdo jen projde okolo a říkáte si: "Kam asi jde?" "Co dělá za práci?" "Na co myslí?" Takové otázky si kladu, když se koukám z okna. Ne že by mě zajímali ostatní lidi, ale zajímají mě jejich životy. Jak asi žijou? Mají šťastné manželství? Mají práci, která je baví? Mají přítele, přítelkyně nebo milenky a milence? Chtěla bych znát jejich životy, ale nikdo cizí vám o svém životě nic neřekne.
Každý den koukám na ostatní lidi a představuji si, jak asi žijí. Bydlím v ne moc frekventované ulici, takže jsou lidi, které vidím i několikrát denně a jelikož už tu ulici pozoruji nějaký ten pátek, tak už vím, že ta paní v pět odpoledne jde z práce rovnou nakoupit, ten mladý muž v teplákovce si jde zaběhat a ten starší pán s kloboukem si jde přečíst noviny do parku, ale ještě před tím si zajde za Karlosem do trafiky pro trochu tabáku do fajfky. Ty lidi z okna pozoruji už asi dva roky.
Málokdy se stane, že se v ulici objeví nějaká nová tvář, většinou to jsou nějací příbuzní nebo kamarádi školáků z vedlejší ulice.

Bydlím tu sama jen se svým kocourem Mackem. Ven chodím pouze večer a nakupuji ve večerce o ulici vedle. Mám bohaté rodiče, kteří mi posílají peníze na účet, ale mě nechtějí vidět. Od malinka mi říkají, že jsem jejich nepovedené dítě. Dítě, které se nemělo narodit. Nevím proč na mě byli takoví, za to můj bratr pro ně byl svatý, což jsem nechápala.
Nakonec, když mi bylo kolem dvaceti a doma už to bylo k nevydržení, tak jsem se s našima domluvila, že půjdu bydlet sama a oni s tím souhlasili a nabídli mi, že mi budou měsíčně posílat peníze. Nejen že to dodrželi, ale navíc neposílali zrovna málo. Pro mně to bylo až dost,ale raději jsem jim nic neříkala, ještě by jsi o mně mysleli, že jsem nevděčná.

Po těch letech jsem si svou anonymitu užívala. Je to opravdu osvěžující, když vás nikdo nezná a nikdo vás neotravuje. Jediný kdo mě znal, když nepočítám občasné pozdravení se sousedy, byl starý Čang, který vlastnil večerku. Prohodili jsme spolu vždy pár obvyklých frází a já šla domů. Říkával o mě, že jsem jeho nejvěrnější a nejkrásnější zákazník. Byl to milý pán a já si ho za ty léta oblíbila.
Jelikož už od malinka mě moji nejbližší shazovali, uráželi a podpory od nich jsem se nikdy nedočkala, tak jsem si myslela, že jsem méněcenná a ne moc hezká, takže Čangova slova mě vždy potěšila, ale nedávala jsem jim váhu, jelikož on tohle říkal každé, i té sedmdesátileté paní s pudlicí, která bydlela vedle mě ve vchodu.

Jednou, když sedím na parapetu a koukám dolů, zahlédnu jak u vchodu zastaví velká dodávka, za ní sporťák a z něho vystoupí nádhernej chlap. Zabouchne za sebou dveře, zastrčí si ruce do kapes svého luxusního obleku šitého na míru a podívá se ve svých tmavých brýlích nahoru na barák.
Má pět pater a já bydlím ve druhém. Mám krásný výhled na ulici, ale lidé z ulice i na mne. Takže když se koukal nahoru, tak se na mě zasekl. Pomalu zvedl ruku k obličeji a brýle si povytáhl nahoru. Koukal se na mne a malinko se usmál. Já z něho nespustila oči, najednou zahoukalo auto a naše pohledy se stočili na další sporťák, který se postavil za ten jeho a z něho pomalu vystoupila krásná, hubená a blonďatá holka.
Popošla k tomu chlapíkovi, on jí objal okolo ramen a políbil na čelo. Pak se koukl zpátky na mě a znovu se usmál. Chtělo se mi z něho zvracet. Nechutně jsem se odvrátila od okna a šla si udělat něco k obědu, jelikož bylo kolem poledne a pravidelná strava je pro mě důležitá.
Protože nepracuju a celé dny trávím doma, mohlo by se stát, že bych za chvilku vypadala jak bečka, kdybych se nehlídala a to samozřejmě nechci, takže pravidelně s Mackem jíme a já každé ráno cvičím jógu. Jednou za dva dny si z bytu na pár hodin udělám malou posilovnu. Když nemusí člověk chodit do práce, je to fajn a díky penězům od rodičů jsem si mohla opravdu vyhazovat z kopýtka.

Udělala jsem si rizoto a s Mackem si šli po obědě lehnout. Byli jsme přejedení a příjemně ospalí. Pustila jsem si Matrix, i když jsem ho viděla několikrát, pak se zahrabala do peřin ve svém spacím vytahaném triku, které mi sahalo pod zadek a chystala se spát. Sotva jsem ale zabrala, zazvonil zvonek. Nechtělo se mi tam jít, ale byla jsem zvědavá, kdo to může být, protože ke mě chodí jedině pošťačka, která chodí navíc jen dopoledne a ke všemu byla sobota. Otevřela jsem dveře dokořán a v polospánku se zadívala na osobu přede dveřmi.
"Dobrý den... jé, omlouvám se, jestli jsem vás vzbudil, jen jsem se přišel představit. Jsem váš nový soused, Alex O'Sullivan." A podával mi ruku. Koukala jsem na něj škvírou ve víčkách, přátelit jsem se sním nechtěla, takže ruku jsem mu nepodala.
"Zdravím, pane O'Sullivane. Teď víme oba, že tu na patře nejsme sami, takže dodržujte prosím domovní řád a noční klid, ať se vyhneme problémům. Díky." S těmito slovy jsem mu zavřela před nosem a šla zpátky do pelechu. Díky polospánku jsem si ho ani pořádně neprohlédla, ale měl krásné hodinky a překvapivě je měl na pravé ruce. Zvláštní, nepotkala jsem nikoho, kdo by je nosil na pravé ruce. No nic. Nebudu se jím zabývat.

Po dokonalém a už ničím nerušeném spánku jsem si zase sedla do okna a pozorovala začínající noční život v naší ulici. Macek si mi po chvilce vlezl na klín a spokojeně předl. Byl krásný večer a lidé chodili na procházky se psy nebo na rande do nedalekého parku. Když už pak bylo hodně pozdě večer, viděla jsem, jak se z našeho baráku vynořil ten nový chlapík se ženou, začali se objímat, on jí pak políbil na čelo, ona nastoupila a odjela za jeho horlivého mávání. On se pak otočil zpátky, pohlédl nahoru, uviděl mě, usmál a zvedl ruku na pozdrav.
Znechuceně jsem se na něj zašklebila a slezla z okna. Nesnáším lidi, kteří podvádějí a lžou. Jen co jsem slezla z okna, zase někdo zvonil. Otevřu a kdo tam nestál. Opět můj nový soused.
"Omlouvám se za minule. Opravdu jsem vás nechtěl vzbudit. Co třeba večeři jako omluvu?"
"Ne, díky. Slovní omluva mi bohatě stačí. Dobrou noc." A chystala jsem se zavřít, ale on byl rychlejší a zastavil dveře rukou.
"Počkejte, prosím, mohl bych znát aspoň vaše jméno?"
"Ne! Nevím, k čemu by vám bylo. Pochybuju, že si vedete deníček, do kterého byste si to potřeboval zapsat nebo o mě povídal vaším kamarádům. Jsem jen člověk, kterého občas potkáte na chodbě a k tomu, abyste mě pozdravil nepotřebujete znát moje jméno. Takže dobrou noc." A než stačil nějak zareagovat, tak jsem mu zavřela před nosem. Dnes už po druhé. Ne že bych se tím nějak bavila, ale u něj mi to vůbec nevadilo.

Dny šly tak jako jindy. Občas jsem se s ním pozdravila, když jsem šla v noci do večerky nebo když jsem přebírala od pošťačky balík. Docela dost si objednávám věci z internetu, opravdu nerada chodím mezi lidi. Navíc mám pocit, že na mě každej kouká. Jednou ke konci léta jsem zahlédla na internetu program do letňáku a dávali zrovna Repo Men. Ten film mám strašně ráda a velký plátno má něco do sebe, takže jsem se ani moc nemusela rozmýšlet.
Kolem šesté večer jsem vyšla z baráku, v černém roláku bez rukávů, upnutých tmavých džínách, taškou přes rameno, kde byla deka, voda a černá mikina. Už byl konec léta a v noci už nebylo až takové horko, takže jsem nechtěla riskovat.
Před barákem jsem se zase setkala s Alexem. On mě jako vždy nadšeně pozdravil a já na jeho pozdrav jako vždy odpověděla kývnutím hlavy. Píchla si pak sluchátka do uší a vydala se na druhý konec města pěšky. Nevadily mi dlouhé noční procházky, ba naopak, ale v zimě jsou ještě lepší. Po městě jsem se snažila chodit pěšky. Taxi je zbytečně drahý a v MHD je moc lidí. Nebála jsem se po nocích chodit sama. Na základce jsme s bratrem chodili na aikido, takže si myslím, že bych se bez starostí ubránila, navíc se udržuji pořád ve formě.

Kino nebylo až tak plný, jak jsem si myslela, že by mohlo být. Navíc poslední řada byla celá volná, tak jsem se tam zasoukala. Film začal a Jude Law byl dokonalej. Přibližně v půlce filmu mi začínala být zima, tak jsem se navlékla do mikiny a počítala s krásným a klidným koncem. To by se ale vedle mě nesměl z ničeho nic objevit Alex. Snažila jsem se nedat ve svém výraze překvapení, ale asi mi to nevyšlo a ignorace z jeho strany taky ne.
"Copak překvapená?"
Bez odpovědi, přilíplá pohledem na plátně.
"Viděl jsem tvůj překvapenej pohled, takže asi ano. Možná tě taky překvapí, že jsem se na tebe ptal pár lidí v okolí a kupodivu o tobě skoro nikdo nic neví."
Se samolibým úšklebkem jsem se dál dívala na film. Své soukromí si snažím hlídat a pokud možno, nikomu nic neříkat.
"Já ale jednou přijdu na to, co jsi zač Michalo Malinová. Přijdu na to, co se skrývá za tou tvou neprostupnou maskou, za tvým nepřátelstvím."
Opět bez odpovědi, ale teď se ke mě přisunul nějak moc blízko, chytil mě za bradu a otočil mou hlavou k němu. Naše pohledy se setkaly a jeho jeho výraz byl opravdu odhodlaný.
"Já přijdu na to, kdo je má krásná sousedka." Pronesl medovým, hypnotickým hlasem, naklonil se ke mě ještě blíž, já se mu sice vysmekla, ale pohled z něj nesundala. "Jak myslíš Michalo, když chci o někom něco zjistit, tak to zjistím."
"Jak chcete pane Alexi, ale ostatní nebude tak lehké jako jméno, které mám napsané na schránce." A mrkla jsem na něj šibalsky jedním okem. To že to jméno bylo falešné asi říkat nemusím. Pak jsem se otočila zpět k plátnu a chystala se dokoukat film. On seděl vedle mě a koukal se celou dobu na mě. Po chvilce mi to bylo nepříjemné, ale film už se blížil k závěru, tak jsem ho nechala být. Při závěrečných titulcích si posbírám saky paky, hodím tašku přes rameno a chystám s k domovu, ale on se mě nečekaně drzí jak žvejkačka. Jde za mnou pár ulic v tichosti, nakonec jsem to už ale nevydržela.
"Copak, něco není v pořádku?" Nezastavila jsem se a stále se koukala před sebe.
"Ty se nebojíš chodit v noci po městě sama?"
"Mám tu přece vás."
"Ale co kdybych tu nebyl?"
"Pravda, tak to bych asi celou cestu běžela."
"Cože? Běžela? Vždyť to je ještě přes tři kiláky?"
"Pravda. Takže pane Alexi, snad se uvidíme někdy příště." Zvedla jsem ruku a zamávala do vzduchu a nabrala šmíra. Je fakt, že jsem už dlouho neběžela, ale fyzičku jsem pořád měla, takže se mi nedělalo špatně a ani mě nepíchalo v boku. Když jsem po chvilce uviděla naší ulici, hned se mi běželo o něco líp.
Můj barák byl sice až skoro na druhém konci, ale to už mi vůbec nevadilo. Jak jsem se ale přibližovala, uviděla jsem pod kuželem světla, co vydávala lampa u našeho vchodu, mužskou siluetu u sportovního auta. Doběhla jsem k němu s jazykem na vestě a s nechápavým výrazem. Byla jsem tu asi za sedm minut, nemohl mě předběhnout, navíc jsem běžela nejkradší cestou.
"Jak jste se sem dostal tak rychle?" Vyšlo ze mě udýchaně.
"Ty jsi opravdu neuvěřitelná. Myslel jsem, že tu budeš tak za čtvrt hodiny, ale tobě to netrvalo ani polovinu. Co jsi vůbec zač?"
"To bych se měla ptát spíš já vás. Ale na rozdíl od vás, já bez toho dokážu žít. Dobrou noc pane O'Sullivane." Prošla jsem kolem něj a snažila si ho nevšímat.
"Počkejte. Jen jedna otázka." Nezastavovala jsem se, tak mě chytil za ruku a otočil si mě k sobě. Já se mu ale vysmekla.
"Tak tohle, pane O'Sullivane, bylo naposled, co jste něco takového udělal." Podívala jsem se mu zpříma do očí a v jeho pohledu bylo vidět překvapení.
"Promiňte, já... jen jsem se chtěl na něco zeptat."
"Říkám vám to naposled. Nechte mě být!" Pak jsem se od něj otočila a šla spát.

Asi si má slova vzal k srdci, protože mě nechával na pokoji. Nevyhledával mě, jen jsme se občas pozdravili a kupodivu už nebyl ani tak nadšený jako býval. Trochu mě překvapilo, že spolu se ženou nežijou. Možná jsem s spletla a nebyla to jeho žena, ale jezdila sem docela často. Možná že to byla jen jeho přítelkyně. Zajímavé bylo, že to byl, za posledního dva a půl roku co tu žiju člověk, na kterého jsem docela často myslela. Ale teď tu byla jedna více nepříjemná záležitost, než můj soused.
Blížili se Vánoce a s nimi i tak věc, kterou jsem nesnášela. Rodiče pořádali každoročně vánoční večírek a aby vypadali před svými přáteli a obchodními partnery jako dokonalí rodiče, musela jsem na ten jejich nemožný večírek jezdit. To byla jedna z jejich podmínek mého osamostatnění. Sice všem říkali, že už žiji sama s přítelem, který samozřejmé neexistoval, a že je tak zaneprázdněný, že se nemůže účastnit našeho večírku. Stejně jsem tam byla vždy jen na zahájení a pak jsem se vytratila do naší zimní zahrady s Frenkem, naším psem a tam jsme se společně zašívali až do konce. Pak jsem se vždy z nenadání vynořila, povyprávěla, jak jsem se moc bavila a popřála jim krásný svátky. Letos to naši ale pojali trochu jinak než obvykle.
Většinou to byl honosný ples s přehlídkou nejkrásnějších šatů, ale letos to bylo na téma maškarní a jelikož to pořádala naše rodina, já měla jít samozřejmě za princeznu, bratr za prince a moji rodiče jak jinak než za krále s královnou. Máma mi to volala už měsíc předem. Byla z toho samozřejmě strašně nadšená, já s ní ale její nadšení nesdílela.