Poslední oběť

Osamělá duše sedící na staré lavičce. Kolem prochází lidé. Osamělejší, zraněnější, bez jediného kousku citu nebo jen pohledu pro zachránění osamělé dívky před branami smrti.
Nikdo si jí nevšímal.
Proč taky? Znají ji? Milují ji? Nebo snad ji vidí? Ne. Nechtějí. Nezajímá je její bolest, smutek, strach či bázeň před Bohem.
Křičí na ně, ale nikdo ji nevnímá. Nikdo se neotočí a nikdo se nezeptá, co se jí stalo. Je jí zima, zkouší si přitáhnout nemocniční košilku blíže k tělu, ale to nepomáhá. Je jí do breku, ale slzy vykoupení nepřicházejí. Ptala se sama sebe proč? Proč ona? Ona z cesty nesešla.
„Proč?!“ Snaží se vykřičet svou frustraci na nevnímající chodce zabývající se jen svými titěrnými problémy.
„Mám stejný problém. Taky mě nevidí a neslyší.“ Prudce se otočila za hlasem, který přímo hladil po duši. Byl to kluk. Né o moc starší než ona sama. Byl velmi pohledný se skrytou touhou v očích.
„Ty mě vidíš?“ Vyhrkla možná trochu moc horlivě očekávající kladnou odpověď a doufající, že si dotyčného nevymyslela. Ticho bylo delší, než by si přála. S myšlenkou, jestli ji vůbec slyšel, si ho přeměřila zkoumavým pohledem.
V tu chvíli se rozesmál krásným, melodickým hlasem. „Jistě a ty vidíš mě.“
Dívala se na něj s malým pocitem zahanbení nad absurdností vlastní otázky. Usedli na lavičku poznamenanou věkem a nelibostí místních teenagerů. Díval se na ni jako na svatý obrázek. Jako by nemohl uvěřit, že našel někoho, kdo vnímá jeho přítomnost. Jeho samostatnou existenci. Někoho, jako je on sám.
„Pověz mi, co se ti stalo?“ zeptal se jí, aby zahnal začínající rozpaky nad líbezností její tváře a něhou jejích očí.
„Víš, já ani nevím. Ale mám pocit, že jsem tu už dlouho. Kdo vlastně jsi?“
„Promiň, že jsem se nepředstavil už dříve, jsem Jean. A ty?“
„ Já jsem Tereza. Jeane, co tu vlastně děláš?“ pronesla. Měla strach. Ale z čeho? Z koho? Z jeho odpovědi? Nebo z něho? Ne. Z něho rozhodně ne.
„No, pamatuji si jen strašně málo, ale myslím, že jsem měl autonehodu a ležím v nemocnici. Neboj, k tomu, proč jsme tady a ne v nemocnici, se dostanu.“ Odpověděl rychle, protože už viděl, jak otevírá ústa k dotazu, ze kterého má strach, ale i tuší, o co půjde.
„ Mám takovou teorii“ odpověděl opatrně, „a myslím, že jsme v kómatu a naše duše si vyšly na procházku.“ Viděla na něm, že ten pokus o vtip jen maskuje jeho nejistotu.
Chtěla ho zachránit, chtěla mu pomoct. Byl to moc milý člověk a smrt si rozhodně nezasloužil. Ale než se ho pokusí zachránit, musela se ho ještě na něco zeptat.
„Jeane, a netušíš, proč nás ostatní nevidí?“
„Myslím, že je to jejich existencí, jejich duševní silou. Opravdu silní jedinci, kteří nevěří, by nás viděli, ale jen matně. Jako šmouhu. Výplodem jejich fantazie. Ignorovali by to. Ale ti, co věří, co se nevzdali svého snu, ti nás uvidí. A je jen na nich, jak se k tomu postaví.“
Koukala na něj jako na obrovskou gotickou katedrálu, kde zní ta nejúžasnější melodie. S bázní, s úctou, s pocity tak silnými, až jí to trochu vyděsilo. Musí ho obejmout. Musí. Chce. Potřebuje ho obejmout. A tak se taky stalo. Sevřela ho tak silně, jako kdyby měla ztratit něco velmi důležitého.
„Všechno bude v pořádku. Pomůžu ti. Vyřeším to.“ zašeptala s lesknoucíma očima od přicházejících slz.
V tom okamžiku ji taky obejmul. Tak vřele, pevně a přitom něžně. Jako porcelánovou panenku, která se nesmí rozbít. Usmála se na něj se slzami v očích. Ano, to byly ty slzy. Slzy záchrany. Slzy vykoupení. Věděla, co musí udělat. Věděla to. Musí ho zachránit. Musí sebrat sílu to udělat.
Usmál se na ni. Jen na ni. Úsměv jako od anděla. Byl to anděl spoután pozemskými řetězy. Vymanila se z jeho sevření a stoupla si.
Nějak věděla, jak dál postupovat. Co pronést. Jak zachránit. Bývávala zbabělá, ale teď to bude jiný. Zachrání milovanou osobu. Jean seděl a zíral na ni, neschopen pronést jediné slovo. Patří k sobě. Táhlo ho to k Tereze.
Usmála se a roztočila do kola, jako by byla lesní panna, co tancuje na louce při noční luně, kterou střeží bohyně Nix. Musí odejít. Nastal čas. Čas. Ten nástroj lidí. Pro ně dva nic neznamená. Je nerozdělí. Znovu se shledají. Shledají a budou šťastni. Šťastni na věky věků. Jak hořkosladké loučení. Ví to, a proto musí odejít. Zastavila se. Díval se na ni s otazníky v očích.
Nadechla se a pronesla: „Vrať se tam, kam patříš. Já duše zbloudilá, duše tvoje spřízněná ti dávám propustku k životu.“
Díval se na ni, jak mizí, jako mlha nad ránem, a ve vzduchu zůstalo viset jen jediné slůvko. Slůvko, které vyjadřuje vše, co pro ni udělal. Že žije a že žít bude.
‚Děkuji‘

„To bylo poprvé, co si mě někdo opravdu všiml.“
„To bylo poprvé, co na mě někdo pohlédl“
„To bylo poprvé, co si ke mně někdo přisedl z vlastní vůle.“
„To bylo poprvé, co si se mnou někdo povídal.“
„To bylo poprvé, co jsem našla spřízněnou duši.“
To byla poslední slova co, se jí roztančily v hlavě. Byla ráda, že ho zachrání, i když věděla, že mu tím způsobí bolest sice jen dočasnou, ale přece. Nechce mu ublížit, ale takhle to bude lepší. Stejně jejímu tělu nezbývalo moc času, tak věnovala život jemu. Snad to pochopí.

Chlapec ve svém pokoji se pomalu probouzel s mírnými bolestmi a zastřenou myslí.
Jeho rodina byla šťastná. Byl to zázrak. Jen on byl zmatený a zdál se mu sen. Byl to vůbec sen? Nebo to byla skutečnost?
Bylo to tak reálné. Ty oči, ten hlas, ten smích. Musel to být sen, něco takového se stává jen ve filmech, ne?
Když nastal večer a za ním přišla doktorka zkontrolovat jeho stav a dát mu něco proti bolestem. Když odcházela, Jean se odhodlal zeptat se na to, co mu vrtalo hlavou celý den.
„Paní doktorko, chtěl bych se zeptat, jestli tu neleží dívka asi v mém věku se jménem Tereza.“ Doktorka stála s rukou na klice od dveří. Nevěděla, jestli mu to má říct. Dívala se tomu chlapci do očí a studovala, co se za tím dotazem skrývá. Viděla tam jen naději, strach a touhu.
Touhu spatřit někoho milovaného. Nakonec se rozhodla, že mu nebude lhát.
„Víš, chlapče, nevím, jestli ti to mohu říct, ale měli jsme tu jen jedinou Terezu.“ Minulý čas. Ten minulý čas ho zraňoval. Drásal ho zevnitř. Přesto položil další otázku.
„A co se stalo. Je v pořádku?“ Otázka, která vysvětlí dosud nevysvětlené. Jeho pohled doktorku vykolejil. Přetékal bolestí z poznání, které chtěl, aby nebylo pravdivé.
„Obávám se, že není. Dnes ráno zemřela. Měla vážná zranění. Někdo jí napadl, když před dvěma týdny šla ze školy. Hned, co jí sem převezli, upadla do kómatu. Nedalo se nic dělat. Jen se modlit.“ Snažil se zadržet slzy, ale jedna si našla cestu ven a propustila tak další slzy na svobodu, které vytvořily na jeho tváři cestičky bolesti. Doktorka z úcty k tomu chlapci odešla a zanechala ho samotného se svým žalem.
Ne. To se nestalo.
Ona byla jediný a první člověk, ke kterému cítil tak hluboký cit. Sice se znali jen krátce, ale cítil, že ona je jeho spřízněná duše. Taky to vyslovila. Ví to. Znovu se shledají. Budou spolu, ale musí žít.
Tak by to chtěla. Dala mu šanci a on tu šanci nesmí promrhat.
Ano, ano. Ona je jeho spřízněná duše. Duše, která kvůli záchraně milovaného vyměnila svůj život pro někoho jiného.
To bylo poprvé a naposled.