Poslední úsvit (2.)

Pokračování příběhu Poslední úsvit.
Tento díl je podstaně delší než první.
Zde se Airenin život celý změní, a její život nabere jiné obrátky.
Upozorňuji, že se zde začínáme zaplétat do tajuplna a řekněme, že ten, kdo má rád upíří story, tak si může jásat
Přeji příjemné čtení.

**********************************************************************************************************************************************
kapitola (II.)

konec minulého dílu:
Že tady…. Tady má konečně možnost ukončit své trápení, aniž by se musela obávat, že ji tu někdo bude mít na očích. Tady se přece každý ztratí, a nikdy……. nikdy se už nenavrátí zpátky. V tomto všemi nenáviděném, jí však jedinou nyní milovaném lese zapomnění.
-----------------------------------------------------------------------

Druhý život

Půlnoc už nejspíš dávno odbila, a tam v osamění , s pocitem ztraceného života i mládí bez jakékoliv něhy sedí vprostřed zatraceného lesa plném temnoty. Stejné temnoty, ve které se její srdce po většinu jejího života utápělo. Nikdy nikomu nic neřekla, ani své myšlenky, ani to jak velkou bolest v sobě skrývá. Vždy se na každého snažila jen smát, aby svými city nikoho zbytečně nezatěžovala.
„Vždyť přece jenom stačí jedna osoba na to, aby se trápila. Proč by jich mělo být víc?“
Tohle si vždy pro sebe v hlouby duše říkala, a tím své zchřadlé srdce i svůj žal utěšovala.Nebylo to nic na co by mohla být pyšná, dobře to věděla. Ale rozum jí kázal, ať vše v sobě dál ponechává utajené. Jinak by ji ostatní odsoudili za její bláhové pocity, které se dnešní době už dávno nepřísluší.Už jen proto si vždy připadala tak jiná, odlišná…Sama nevěděla čím přesně. Nikdy na to ani nepřišla, třebaže se snažila sebevíc. Přesto stále vždy doufala, že jednou snad konečně odhalí pravdu o tom, čemu vlastně byla na tento svět předurčena. Pravdu o tom, proč je tak od ostatních uvnitř rozdílná.
Teď tu ale pohlíží, skloněná nad průzračnou jezerní hladinou s jediným pohledem odrážejícího se obrazu, ukazující její životem a bolestí znavenou tvář. I přes její mladou pleť, mohla teď vidět svou ztrápenou duši, která se v ní tiše po většinu života skrývá.Všude kolem tma a ticho. Pouze třpyt jezerní vody a jas měsíce ji jemně ozařoval.
Zapomněla však na to, za čím šla, to co až sem sledovala, a kvůli čemu zašla do takové hloubky lesa. Zapomněla i na to, že ty oči nemuseli být pouhým přeludem její fantazie, ale možná skutečností.Přece jen v lese zapomnění se skrývají ta nejrůznější tajemství lidským očím dodnes neodhalená. Nevěděla však, že ten plamenem spalující pohled je její budoucnost.Stále na sebe hledíc, rozplynul se náhle její obraz ve vodní hladině od jediné kapky slzy, co si jí nevědomky našla cestičku ven, aby po tváři unikla do jezera, s kterým se záhy ihned v jedno spojila.
Opět se objevil po chvilce její odraz v jezeře. Zlehýnka se odklonila a setřela si to mokré místo na své tváři, kudy se kus její bolesti z duše probojoval ven.S citem si přiložila své navlhlé prsty od své mokré tváře ke rtům, a jen jemně si je olízla, aby ucítila tu chuť po jejích bolestí naplněných slzách. Jen proto, aby se ujistila, že dělá správně.Mírně pozdvihla svou tvář, a lehce se pousmála s pohledem do prostřed jezera, kde se noční měsíc předváděl v odrazu třpytů svou neodolatelnou krásou. Po malé chvilce rozjímání se postavila s přesvědčivým pohledem, a velmi odhodlaně se rozešla za tím, po čem její srdce tak moc najednou zatoužilo. Po klidu, a pocitu bez trápení.Kousek od ní z pravé strany se přímo u jezera odrážel stín jedné nepříliš nízké skalky vrhající svůj odraz až k jejím nohám.
Pohlédla tím směrem velmi šťastným pohledem, a lehkým krokem bez tíže se k tomu místu rozešla. Stála tam, na vrcholku s rozhledem pouze do polovic těch vysokých stromů všude kolem. Nijak ji to netížilo. Ba naopak, její srdce bylo najednou tak lehké, jakoby její duše mohla létat. Nepatrný pohled dolů z té výšky opětovala jako poslední tomu, co měla ve svém životě v plánu spatřit jako poslední. Jediný krůček ji odděloval od vysvobození. Už neváhala. S lehkým svědomím našlápla do prázdnoty, která se pod jejíma nohama právě nacházela. Cítila ten něžný vánek, jak ji hladí po těle, a noční ptactvo ji doprovází svým zpěvem do jejího vysněného ráje.Byla teď tak šťastná. Konečně po tak dlouhé době pocítila tak velký pocit spokojenosti a klidu na duši.
Záhy se jí v posledních vteřinách života na její tváři objevil tak čarovně omamující úsměv, až by z toho druhý ztratil dech. Ten úsměv s posledním pohledem věnovala do dálky k jednomu zvláštně porostlému stromu. Netušila však, že ji někdo po celičkou dobu sledoval. Jakou shodou okolností v tento osudový okamžik věnovala svou usměvavou tvář při pádu zrovna místu, odkud ji po celou dobu sledoval pár pekelně pohlížejících očí, až nelidských. Byli to ty samé oči, díky který se dostala až sem.
Při posledních vteřinách svého vnímání jen letmo zahlédla, jak se z toho místa odrazil krátký záblesk spalujícně krvavého pohledu.
„Možná to bylo ono. To, za čím jsem celou dobu šla, a co mě zavedlo až sem.“ Prolétlo jí najednou myslí.
„Teď už je to ale stejně jedno. Vlastně bych tomu stvoření měla poděkovat.“ Byli její poslední myšlenky, a pak…..
Pak už byla všude kolem ní jen další temnota.
Se zavřenýma očima ucítila ten náraz dopadu do chladem prosátého jezera, které ji pomalu ale jistě pohlcovalo ke svému dnu, kde už ji nikdo jiný nikdy nespatří, ani nenajde. Ten tělem prostupující chlad jezerní vody, kterou byla sevřená ze všech stran ji doprovázel až do spánku zapomnění.
Myslela si, že už snad konečně najde svůj vysnění klid, ale nečekala, že ten strachem nahánějící pár očí, který ji celou dobu z povzdálí tajně sledoval nemíní nechat její duši s klidem odejít. Ten poslední úsměv jakoby snad jemu věnovala, bylo to něco i pro něj omamného. Takový pohled bez špetky pohrdání a strachu nepamatoval, že by někdy spatřil. Nemohl nechat jediného člověka, co se na něj díval jinýma očima, než kdokoliv jiný jen tak zemřít, a ještě k tomu tak krásného a na duši neposkvrněného.I když sám spíše vždy lpěl chtíčem po krvi, tentokrát to bylo jiné. A právě protože nevěděl proč tomu i tentokrát není, nemohl ji nechat jen tak odejít, aniž by to zjistil.
Možná to byl osud, a možná tím začalo její věčné prokletí. Tou cestičkou, která ji zavedla až sem, už prvním krůčkem zpečetila svůj osud. Pouze ona sama to zatím nevěděla. Myslela si, že dojde jiného konce, ale život jí nikdy nepřál.
Bylo možné zahlédnout jen černý oblak snášející se z výšky k hladině jezera. Člověk by řekl, že je to snad nějaký přelud, jako by někde měl schovaná svá křídla, která ho nesou vzdušnou lesní krajinou. Tichý vpád do mrazem nasátého jezera, až se orosili i stromy v okolí. Tak jak se rychle prodral do jezerní vody, stejnou rychlostí se po chvilce vynořil i s tělem té dívky v náručí.
Od nohou se mu táhli mokré stopy, až k místu kus od břehu, kde byla mechem vystlaná lesní tráva. Opatrně položil její bezvládné tělo na mechové polštářky, měkoučké a jemné jak samo hedvábí.Její srdce ještě stále bylo, ale přesto už byla tak bledá od prochladnutí, i od dlouhého bezvědomí, které ji pomalu doprovázelo do světa duší. Hleděl na ni, a viděl jak bledá a utrápená je její tvář. Přišlo mu divné, že ho člověk může tak fascinovat. Nikdy ho na lidech nezajímalo nic jiného, než jen teplá krev, až do poslední kapky jejich života, a on teď namísto usmrcení jí právě život daroval. Sám nevěděl proč, ale jedním si byl jistý, že je pro něj něčím zvláštní, a hodlá za jakoukoliv cenu zjistit čím.
Až najde odpověď bude ji moct stejně jako ostatní doposud zabít, a pohltit její tekutinu života, co jí i teď ještě koluje v žilách.Pomalu si sundal svůj havraně černý plášť, a opatrně ji s ním překryl. Ještě krátce se na ni zvídavě podíval, a pak tiše odešel s poslední větou ze svých úst vyřknutou.
„Ještě se uvidíme, už brzy.“
Odešel s klidem, protože si byl jist, že bude v pořádku. Byla by tam o něco déle, a už by ji nikdo na svět neprobral. Dobře to věděl, a s lehkým úsměvem a myšlenkami plnými jen o ní zmizel. Les, který málem pohltil i její tělo ji nyní mlčky na svém mechovém porostu hlídal, až do jejího probuzení. Stále byla noc, ale už téměř začínalo svítat.
Bezvládné tělo dívky, která se chtěla zbavit svého života konečně přicházelo opět k sobě. Stěží otevřela svá víčka, a s rozmazaným obrazem pohlédla před sebe, kde se jí ihned do očí vštěpil silný záblesk měsíční záře. Lehce si překryla dlaní svou tvář, aby ji příliš neoslňovala ta nádherná obloha od počínajícího úsvitu.V rozpacích s všelijakými myšlenkami si ani neuvědomovala, co se vlastně stalo.
„Tohle je ráj? Jsem konečně pryč z toho hnusného světa??“ Bylo první na co pomyslela.
Ještě chvíli se dívala do nebe, když najednou si uvědomila, že kolem ní se nachází pustý les, kousek dál od toho spasení očekávajícího jezera, ve kterém si přála zanechat svou minulost, i se vším co zde na zemi prožila. Namísto toho ležela překrytá jakýmsi mužským pláštěm zbarveným jak sama noc. I když nevypadal příliš teple, měl dokonalou vlastnost zahřát, a to nejen na těle, ale i na duši. Nerozuměla naprosto ničemu. Nepamatovala si jak se dostala z vody, kdo ji vytáhl, její myšlenky byli prázdné jako dno šálku. S jistotou mohla ovšem říct, že se cítila velmi zvláštně. Jakoby ještě stále cítila něčí ruce na svém těle. Jakoby se jí zdál sen, kde v hluboké tmě, která ji ovinovala svým neprohlédnutelným pláštěm spatřila pár tajemných očí, které jí byli jediným vysvobozením.
Pochopila, že zřejmě ještě nenadešel její čas, že jí asi ještě není dovoleno smět odejít za klidem z tohoto světa, který jí připadá spíš jak nějaké vězení bez oken, svírající ji v ocelových poutech každým dnem.Smířená se svým osudem, s tím, že musí dál trpět se pomalu zvedla od země a rozešla se krokem, aniž by věděla kam. S jistotou teď ale mohla říct jedno, že nenávidí toho, kdo jí této noci z neznámých důvodů daroval „druhý život“.
Se smutkem v očích, rozešla se polo mokrá lesní cestičkou, která se jí v závoji mlhy záhy zjevila pod nohama. Bylo jí jedno kam vlastně jde, ani se neobtěžovala přemýšlet nad tím, kolik času už uplynulo.Krok za krokem jí odkapávali kapky jezerní vody z jejích vlasů, které za sebou zanechávala. Z dálky vypadala jak lesní víla, co se bezvědomky toulá temnou lesní krajinou. Začínalo svítat, a v dálce se před jejíma očima zjevil obrys nějaké stavby. Byl to jejich dům, který viděla ve stejné dálce, když do lesa začátkem noci vcházela. Paprsky úsvitu ranního světla jí naznačovali cestu domů. Pomalým, až váhavým krokem se potichu vloudila až k zahradním dveřím vedoucím přímo do kuchyně, kterými se začátkem noci tiše vykradla ven.
S nejistotou v očích zatáhla opatrně za kliku, a očekávajíc vše možné vkročila dovnitř s vyděšeným pohledem. To co ale spatřila zasáhlo její srdce možná ještě víc, než kdyby tam byl jak očekávala.
Nikde nikdo, všude v kuchyni jen tma, až na jedno jediné místečko pod obývacími dveřmi, kde proklouzávalo světlo z místa pracovního stolu jejího muže. Pomalu se přiblížila potichu ke dveřím, a nahlédla klíčovou dírkou do místnosti. Stále tam seděl, a bez přestání se celou noc věnoval jenom té své nové tvorbě. Ani si nevšiml, že jeho žena celou noc nebyla doma. Tak moc jí v ten okamžik zabolelo na duši… Uvědomila si, že kdyby neexistovala, nikomu by to nejspíš nevadilo, ba co víc, nikdo by si toho ani nepovšiml. Připadala si tak bezvýznamná… Její srdce se svíralo žalem samo v sobě, který na ni teď dolehl ještě rázněji po tom, co se oné noci stalo. Jen lehce se pro sebe pousmála nad tím, jak žalostný to má osud, který jí ani není dovolen nijak změnit. Ztratila tím tak poslední kapku naděje, že by snad ještě někdy mohla pocítit tu radost, a vědomí, že žije, že dýchá… Už delší dobu si připadala jak prázdná skořápka, která kdysi v sobě něco měla, ale teď,.. teď už je v ní nic, než samá prázdnota.
Tohoto večera uzavřela v sobě své pocity i naděje na lepší život. Potichu odkráčela do ložnice, kde se neslyšně převlékla do suchých šatů, a vrátila se zpět do kuchyně, aby připravila jako každý den chutnou snídani. Dveře od pokoje se otevřeli, a s tácem v rukou mu nese snídani.
„Ah, to už je ráno? Ani jsem nepostřehl jak rychle ta noc uplynula, ale přece jenom ve snech to plyne rychleji, že?“ Tázavě na ni Montaro pohlédl, když v ten moment si všiml jejího zvláštního výrazu. Její pohled byl jiný než kdy jindy. Byl naplněn něčím, co v ní nikdy předtím nebylo, nebo to alespoň dřív nedávala tak najevo. Nic na to však neříkal, a opět se obrátil zpátky ke své práci. Už byla na odchodu se skloněnou hlavou, když za svými zády náhle zaslechla opět hlas svého muže.
„Airen, jak ses vyspala? Tvá tvář dnes vypadá …. Jinak.“ Dodal s menší odmlkou a pak okamžitě ztichl, jakoby to, co měl v úmyslu říct si najednou rozmyslel, a zas dál jen mlčel. Zády k ní očekával její odpověď, ale až po chvilce mlčení se ozval její hlas.
„Měla jsem špatný sen. Jen to, nic víc to nebylo.“Pak jí to ale došlo. Vždyť on se jí nikdy neptal jak se má, natož jak se odpočala. Nikdy se nezajímal o její vzhled, ani jak se tváří. Za celé roky spolu ani moc neleželi v jedné posteli. Většinou vždy zůstával do ranních hodin vzhůru, když něco tvořil, a nebo spíše ona nemohla spát. Jen málo kdy se setkali ,a to vždy jen na pár chvil. Nedalo jí to, a tak se zeptala.
„Proč se mě ptáš??“ Ticho, ani slůvka se nedočkala. Mlčky se věnoval dál své práci, a ani okem o ni už víc toho dne nezavadil. Připadala si jako vzduch, o kterém nikdo neví, že kolem vane.
V dalších dnech se jen bezduše toulala po místnostech, a mlčky dělala svoji každodenní práci. Jediné chvíle, kdy alespoň na krátký čas ožila byli, když byla u Sayri a Koyro. Ani se SHADOW to nebylo jiné, ale i ta zvířata vycítila, že s ní není něco v pořádku, že už není stejná tak jako dřív. Chodívala k nim každým dnem, ale už si s nimi tak nehrála, už ani nejezdila tak často na projížďku se Shadow.
Jakoby ztrácela i svou lásku, kterou v sobě chovala ke všemu. Z důvodu beznaděje snad? Jen těžko by se dalo říct.

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.