Pouze láska vítězí nad utrpením

Trochu menší experiment… :DD A zatím nejdelší jednorázová povídka, co jsem napsala

„Proč je Bůh tak nespravedlivý?“ Díval se na svou životní lásku. A rvalo mu to srdce, když ho viděl před oltářem.
„Není nespravedlivý, je milosrdný.“ Položil mu ruku na rameno hnědovlásek, vedle kterého seděl.
_____

"Bože, prosím tě, dnes můj bratr odjíždí pryč, prosím Tě, dej na něho pozor, vím, že Tě za něho prosím vždycky, ale je to můj bratr. Možná se někdy stane zázrak a on se změní, ale dokud se nezmění, prosím, ochraňuj ho. Amen."
„ Žádnou ochranu nepotřebuju," odfrkl si Harry. "navíc, nejedu sám, jede se mnou i Kuba."
„Kuba? Myslel jsem, že jedeš s Igorem. To jsi ho tak rychle nechal?"
"Igor je ignor..a navíc, tobě se nezpovídám, nezpovídám se nikomu, na rozdíl od tebe." Přešel k lednici a vytáhl si s z ní pivo.
„Jsem starší Harry.."
„O pár minut." Bouchl plechovkou o stůl, nesnášel, když mu to jeho starší dvojče připomínalo. Slyšel to vždy, když si našel nového přítele. Vždycky to bylo to stejné.
„Co vůbec hledáš u toho Boha? Myslíš si, že ti pomůže s tvými problémy? Nebo si myslíš, že ti pomůže s semnou? Že mě nějak ponukne k tomu, abych se změnil, to těžko. Doufám,že až přijedu,budeš se chovat jako někdo normální a ne jako někdo, kdo se snaží stát knězem." S plechovkou piva v ruce si šel sbalit poslední věci,které byly poházené v jeho pokoji, a měly být v kufru.
"Jo, abych nezapomněl, na letiště mě vozit nemusíš, pojedu s Jakubem." zakřičel přes byt na svého bratra v kuchyni.
„Vincent...Michal..Jakub, Igor a teď znova Jakub..proč mi tohle děláš?" Zakřičel po něm nazpátek Henry.
"Já ti ale nic nedělám, jenom si umím užít života, ale ty," přišel Harry s kufrem do kuchyně "ty to nikdy nepochopíš, kdyby ses nechoval takhle, tak by tě možná někdo chtěl, ale já ti říkám, nikdy nebudu jako ty... měj se."
Kdyby mu ten vztah alespoň nějakou hodnou chvíli vydržel, ale na co je vztah,který netrvá ani půl roku? Pokud šlo o vztahy,tak to svého bratra nechápal. Vždy za ním Harry chodil se svými problémy. Byli hodně věřící rodina..ano rodina, to když ještě žili jejich rodiče. A když se Harrymu nechtělo, vždycky ho nějak dokázal nalákat na mši. Když zemřel jejich otec, vzal roli otce na sebe. Nevadilo mu to, chtěl pomoct své matce, aby neměla tolik starostí, když dokončili s Harrym základku, jejich matka onemocněla a lékaři ji zavřeli v nemocnici do bílého pokoje a od tamtud už ji nikdy nepustili. Museli jít do děcáku.

Na co je rodina..vždycky měl Henryho, kterému svěřil své trápení a pocity, proč už to nemůže být jako za starých časů? Když zemřela jejich matka, začal ze žalu vinit Boha. Odmítal chodit s bratrem do kostela, začal být agresivní. Na co je Bůh? Vždyť ani neexistuje, kdyby existoval, jejich otec by nezemřel, když mu s Henrym bylo jedenáct, kdyby byl, jejich matka by se uzdravila. Kolikrát se modlil za zdraví jejich matky a nikdy se jí neudělalo lépe. Modlil už se jen z toho důvodu, že nechtěl, aby byl Henry tak smutný. Měl svého bratra moc rád, respektoval ho ve všem, co dělal. Měl ho radši než svého otce, jeho bratr mu byl lepším otcem než jeho skutečný otec. Založil si ruce na prsou a povzdechl si.
"Povíš mi o tom?"
"O čem?" podíval se na svého přítele.
"O tom, nad čím přemýšlíš."
"Vracím se ve vzpomínkách ke starým dobrým časům, kdy vše bylo jednoduché a můj bratr mě tak neštval."

Často přemýšlel nad tím, proč je Harry tak nepochopitelný, teda proč se tak chová. Od doby, kdy byl ve třetím ročníku na střední, s ním přestával mluvit. Vždy jen přišel ze školy, šel se osprchovat a vracel se až po jedenácté večer. Měl o svého bratra strach a tak se ho rozhodl jednoho dne sledovat, bylo pro něho velkým překvapením, když viděl svého bratra v objetí nějakého kluka. Jak se dozvěděl, byl to jeho spolužák, se kterým už nějakou chvíli chodil. Tehdy se mu zhroutil svět, to co sliboval jejich matce, když ji v její poslední hodině držel za ruku, bude se o něho starat a nedovolí, aby udělal něco špatného. A pak se všechno pokazilo. Nikdy z toho ale svého bratra nevinil, nikdy mu to neměl za zlé, bral to tak, jak to bylo. Jediné, co mu vadilo, bylo to, jak často Harry střídal své partnery.

„A, to je přece Henry. Jak se daří?“
„Dobrý den“ pozdravil Henry starší paní, kterou dobře znal.
„Naposledy jsem tě viděla, když jsi byl takhle maličký a bylo ti deset. Jak se máš a jak se daří Harrymu?“
„Mohlo by být lépe, ale znáte to, člověk si nemůže vybrat, nemůže si žít jako král. No a Harry..ten se má dobře, právě teď je se svou přítelkyní na dovolené.“
„Na dovolené, s přítelkyní? To je báječné.“ Henrymu se staré paní nechtělo říkat pravdu a tak radši zalhal, když si vzpomenul, že jim pomáhala, když byla jejich matka v nemocnici. Každý den za ní chodila.
"Hraješ ještě na housle?" Hnědovlásek s úsměvem přikývl, byl docela rád, že paní změnila téma.
"Víš, mám jednu vnučku a napadlo mě, že bych nenašla lepšího učitele."
"Jistě, tak ji za mnou pošlete. Stále ta stejná adresa."

"Dáme si na chvíli pauzu, dobře?" Zeptal se mladé dívky s havraními vlasy, když uslyšel bouchnutí vchodových dveří a následně se ve dveřích objevila rozcuchaná hlava jeho dvojčete.
"Mé prosby byly vyslyšeny! Že by přece jenom existoval?" Podíval se Harry s úšklebkem na svého staršího bratra a pak se usmál na dívku.
"Myslel jsem, že jsi na dovolené." Následoval Henry hnědovláska do kuchyně.
"Ále to už je dávno," mávl nad tím rukou a otevřel ledničku, ze které vylovil plechovku s pivem.
"Takže jste se rozešli?" Opřel se starší o linku.
"Já mám opravdu velmi bystrého bratra…" zamumlal mladší a spokojeně do sebe začal lít obsah plechovky. "Ale mám z tebe radost, konečně jsi mě poslechl a začínáš si užívat života, já na tohle sice moc nejsem, ale je hezká, to se musí nechat." Henry si povzdechl a zavřel dveře, aby jejich rozhovor nebyl slyšet.
"Pamatuješ si na tu starou paní, která chodila za mámou? Je to její vnučka."
"Tak ty do toho jdeš pořádně! Teda nevím, co by na to řekla máma."
"Ale ne! Její babička mě poprosila, jestli bych ji dělal učitele, chce se naučit hrát na housle!"
"Vždyť já to chápu, učitel." Harry neměl často možnost, kdy by si mohl pořádně rýpnout do svého sourozence. Proto když měl možnost, užil si to rýpání pořádně, protože ho to aspoň trochu uklidnilo.
"Harry…mohl by jsi aspoň jednou uvažovat normálně?" Snažil se to říct co nejvíc v klidu, ale věděl, že momentálně si na něm vybíjí frustraci ze svého dalšího nepovedeného vztahu.
"Já mám jenom radost, že sis konečně vzal něco ode mě k srdci. Fakt vám fandím, určitě vám to vyjde. Teď když mě omluvíš, půjdu si vybalit do pokoje."

"Co to děláš?" Nakoukl do Henryho pokoje. "Myslel jsem, že tady máš návštěvu." Starší k němu zvedl oči.
"Modlím se…dnešní lekce skončila." Harry si k němu přisedl na postel.
"Chceš se snad modlit se mnou?" Mladší nad tím chvíli uvažoval a pak mírně zaklonil hlavu do strany.
"Lákavá nabídka, můžu se pomodlit za cokoliv?" Jeho bratr mu kývl na souhlas. "Fajn…" Harry sepnul ruce k sobě, zavřel oči a klidným hlasem pronesl svou modlitbu. "Pane Bože vykastruj Jakuba."
"Harry!" Usykl na něj zlostně starší hnědovlásek.
"Jo promiň, zapomněl jsem říct prosím. Prosím, vykastruj ho." Henry nad tím zavrtěl hlavou a dodal svou modlitbu.
"Já tě prosím, aby si už Harry konečně našel někoho, s kým bude šťastný." Mladší dvojče jeho přání překvapilo a tak mu ani nevadilo, že společně s ním začal odříkávat Zdrávas.

"Je obdivuhodné, že se pořád držíš doma." Pošeptal starší hnědovlásek Harrymu, mezitím co poslouchal, jak hraje jeho žačka.
"Mám dovolenou, zapomněl jsi?"
"Nějak dlouho."
"Zasahuje ti snad moje přítomnost do tvých plánů?"
"Zase začínáš? Nech toho!" Usmál se na mladšího a dloubl ho mezi žebra.
Ani jeden to nepřiznal, ale ve skutečnosti byli oba rádi, že si po dlouhé době opět rozumí a dokáží se bavit bez jakýchkoliv hádek. Henry každý den doma učil hru na housle a u Harryho bylo opravdu neobvyklé, že se nepotuloval po barech a nesnažil si najít nového přítele.

"Jak to jde s přítelem?" Harryho bratrova otázka zaskočila natolik, že se začal dusit pátečním obědem.
"Jak to myslíš?"
"Sleduju tvoje chování už pár týdnů a podle toho jsem usoudil, že někoho máš, někoho s kým si rozumíš. Jak se jmenuje?" Jeho bratr mu chvíli neodpovídal a jen tak se nimral v jídle.
"Potkal jsem ho asi před třemi týdny, když jsem šel z práce." Víc ale neřekl, rychle dojedl, umyl talíř a pak se vytratil z bytu. Henry se podíval na hodiny, za deset minut měla přijít jeho žákyně. Věděl, že dřív nebo později se s Panem záhadným setká. Znal všechny bratrovy přítele. Aspoň že byl tak ohleduplný a představil mu člověka, se kterým tráví volný čas. Ale tentokrát to bylo trochu jinak. Tři týdny ho před ním tají?
"To jsem opravdu zvědavý, kdo to bude tentokrát."

"Vysvětlíš mi, proč teď stojíme před restaurací?" Jeho bratr na někoho zamával a pak se k němu otočil.
"Chtěl bych ti někoho představit."
Mezi davem se vynořil vysoký mladík s fialovými vlasy a širokým zářivým úsměvem. Měl vlídné tmavě modré oči a o hlavu převyšoval Harryho, ale jinak si byli postavou hodně podobní. Počkal až se přivítají polibkem a pak k němu natáhl ruku.
"Henry." Kluk se nepřestával usmívat a pevně stiskl jeho ruku.
"Filip." Staršímu hnědovláskovi se na tváři objevil úsměv.
"Těší mě," pak se podíval na svého bratra. "Filip jo?" Dobře znal bratrovu slabost pro to jméno.
"Hele ticho, jo?" Podíval se na hodinky a zavrtěl hlavou. "Musíme si pospíšit, nebo to nestihneme."
"Tak to vás nebudu zdržovat."
"Já myslím, že ty zdržovat nebudeš." Káravě se podíval na svého přítele.
"Jsem se trochu zdržel no…"
Henry zamával rukama ve vzduchu, aby na sebe upoutal trochu pozornosti.
"Promiňte, ale nějak vás nechápu."

O dvě hodiny později seděli v restauraci.
"Harry, ten film byla tvoje volba?"
"Ne, původně bylo v plánu jít úplně na jiný, ale tady expert se někde zdržel, že?!"
"Tak mu to chudákovi pořád nevyčítej." Filip se na Henryho děkovně podíval.
"Ano Harry, vidíš, tvůj bratr má aspoň trochu pochopení-" Mladší hnědovlásek ho zatahal za jeho fialové vlasy. Filip si je okamžitě začal upravovat.
Henry je s úsměvem pozoroval a pomalu upíjel teplého kafe. Už dlouho se tak dobře za jeden večer nepobavil a jak to vypadalo, ještě není konec. Ti dva se k sobě opravdu perfektně hodili.
"Harry se zmínil, že za chvíli odcestuješ." Vytrhl ho z jeho proudu myšlenek Filip.
"Ano, je to pravda. Pojedu na misie. Už několik měsíců se na to připravuji." Zdálo se, že to nejmladšího člena jejich skupinky zaujalo a tak pokračoval. "Jedu do Indie. Hlavní náplní mé pomoci bude učit děti."
"Takže tam jedeš jako učitel…a na jak dlouho tam zůstaneš?"
Harry se o něj opřel.
"Představ si, že můj bratr mě opustí na celé dva roky."
"Dva? To je docela dost…" Podivil se Filip a objal mladšího hnědovláska kolem pasu.
"Ty děti potřebují pomoct. Mají tam zřízenou školu, do které chodí pouze hrstka dětí. Není to sice něco extra, ale přece jenom, když ty děti chodí do školy, mají se lépe, než když jsou doma a pomáhají své rodině dřít na živobytí."
"A jak ses k tomu vůbec dostal?"
"Můj spolužák ze střední, když se oženil…řekli si s manželkou, že ten vstup do manželství chtějí mít nezapomenutelný a našli si právě Misii v Indii, kam se na první dva roky manželství vydali. A ti dva mě hodně inspirovali. Ale ještě jsem neměl dostudovanou vysokou, tak jsem musel počkat. Ty taky studuješ že?"
"Ano, ještě mi chybí dva roky."
"A co rodiče?" Harry zvedl hlavu k Filipovi.
"Pozor, teď by ses měl připravit na výslech."
"Harry! Já ho přece-"
"Ne to je v pořádku." Usmál se na něj. "Studuji ekonomku. Mí rodiče mají vlastní firmu a žijí v Austrálii. Já sem přijel akorát studovat, ale asi už tady zůstanu."
"No to bych ti radil."

"Víš co, mě se nakonec po tobě bude vážně stýskat."
"Nemluvte za jízdy s řidičem." Upozornil ho jeho bratr, který se snažil dávat pozor na cestu, protože hustě pršelo. Ale ve skutečnosti se snažil odbočit od toho tématu. I jemu se bude moc stýskat. Nemohl uvěřit, že to tak rychle uteklo. Vždyť teprve před měsícem poznal Filipa a najednou už zítra odjíždí. Prudce dupl na brzdu, protože několik aut před nimi najednou zastavil u vchodu do hotelu taxík.
"Ne…" Hlesl Harry, když uviděl dvě mužské postavy, které z auta vystupují. Jedna měla nepřehlédnutelně fialové vlasy a až příliš se podobala jeho příteli. Oba se dobře bavili a zamířili do hotelu.
"Harry, to určitě není tak, jak si myslíš."
"Ne…je konec." Přetáhl si přes hlavu kapuci a otevřel dveře.
"Harry! Ihned se vrať do auta!"
"Jeď domů, já přijdu, to se bát nemusíš." Pak z auta vystoupil a rozběhl se temnou deštivou nocí. Henry ještě nikdy neslyšel tak zoufalý tón bratrova hlasu.

Stál před vysokou budovou. studené kapky mu dopadaly na jeho promočené oblečení a ještě víc se mu vpíjely do kůže. Jediné místo, kde by mu mohl někdo pomoct je naštěstí vždy pro všechny v každou hodinu otevřeno. Zamířil k velkým vratům a zkusil zatáhnout za kliku. Bylo zamčeno. Obešel budovu a přešel malé nádvoří k menší budově. U dveří našel příslušný zvonek a stiskl ho. Za chvíli se na chodbě rožnulo světlo a na schodech se objevila postava. Otevřel dveře a prohlédl si promočeného Harryho.
"Co se děje, synu?"
"Otče, zhřešil jsem." Jeho slova z úst mu bral vítr a tak mu kněz moc dobře nerozuměl.
"Pověz mi o tom." Vyzval ho a ustoupil ode dveří, aby mohl jít hnědovlásek dovnitř.

Henry seděl na židli v kuchyni a čekal, až se jeho bratr vrátí. Když uslyšel tiché cvaknutí klíče v zámku, vystartoval ze svého místa i s ručníkem, do kterého následně Harryho zabalil. Ten si o něj opřel čelo a rozbrečel se.
"Končím, slyšíš?! Končím!" Henrymu bylo bratra nesmírně líto, nikdy ho neviděl tak zlomeného.
"A já ho tak miloval…byl moje první opravdová láska…"
"Měl by sis s ním promluvit, určitě to vysvětlí." Snažil se nějak Henry situaci zachránit.
"Ne, já už končím. Už nikdy. Je třeba začít žít s otevřenýma očima. Už nikdy nechci mít něco s mužem. Už na to nemám…"
"To zvládneme, spolu to zvládneme." Utěšoval ho starší.
"Můžu tě o něco poprosit?" Zvedl k němu oči s nadějí Harry.
"Cokoliv."
"Potřeboval bych začít znovu a tak bych tě chtěl poprosit, jestli bych nemohl jet do Indie místo tebe."
"A-ale ty jsi neměl školení! Nevíš, jak to tam chodí!"
"Vím všechno od tebe. Angličtinu ovládám a vypadám úplně přesně jako ty."

Sledoval bratrovu tvář, která byla nyní zkřivena bolestí, ale Harry svůj špatný zdravotní stav nesl statečně, žádný doktor nevěděl, co mu je. Vše bylo v pořádku, když se z Indie vrátil. Přišlo to tak náhle… Z druhé strany nemocničního lůžka seděla Bela. Byla to drobná usměvavá, hodná a velice milá dívka s kudrnatými blond vlasy, které ji sahaly do půlky zad. Dočetl se o ní v dopisech od Harryho, který se s ní seznámil na misii. Nadšeně mu popisoval, co spolu všechno zažívali a jakou mu je velkou oporou. V jednom z posledních dopisů před odjezdem se zmínil, že by se chtěli vzít. Říct mu o tom, kdo byl tu osudnou noc, kdy se Harrymu od základů změnil život po zpovědi u místního faráře, v hotelu s Filipem, jaký velký omyl to byl, už nemělo cenu. Bela a Harry se měli vzít.
"Bráško…" Zamumlal slabě hnědovlásek, Henry k němu ihned zvedl hlavu.
"Co potřebuješ?"
"Nemůžeš se tvářit takhle. Víš co řekl Pierino Galeone? Pouze láska vítězí nad utrpením, protože mu daruje to, co mu chybí, a tím jej proměňuje v radost. A já přece lásku mám." Bela ho chytla za ruku a stiskla mu ji.
Ozvalo se ťukání na dveře a pak do místnosti vešel muž s červenými vlasy.
"Vidím, že jsi stále barevný." Pozdravil ho Harry a vybídl ho, aby se k němu posadil. Filip se posadil vedle Henryho a sklopil hlavu. Nedokázal se mu podívat do očí. Nedokázal si ani představit, a vlastně ani nechtěl, jak moc mu tenkrát ublížil. A teď mu to vhánělo slzy do očí, když věděl, že už našel štěstí s někým jiným. Tak moc by chtěl vrátit dva roky, ale nešlo to. Oba si z toho odnesli bolestivý šrám na duši i na srdci.
"Já už ti odpustil." Pohladil ho po hlavě Harry. "Chtěl bych, abychom spolu vycházeli dobře. Budu potřebovat někoho, kdo pomůže Henrymu s hlídáním dětí." Filip spolykal hořké slzy a se smutným úsměvem se na něj podíval.
"To víš, že ti rád pomůžu. A teď mě prosím omluvte, musím už jít."

Nemohl déle vidět jeho tvář. Už by to nevydržel a rozbrečel by se. Proč o to požádal právě jeho? Jak by se s klidnou tváří mohl dívat na dítě, které je výsledkem šťastného společného života Bely a Harryho. Vyšel z nemocnice a posadil se na lavičku do parku. Schoval obličej do dlaní a nechal kanout jednu slzu za druhou. Proč mu to slíbil? Vždyť tohle nedokáže dodržet. Nemůže být ani jeho přítelem, tak proč se o něj tak stará. A jak mu dokázal odpustit? On sám si to nikdy neodpustil a neodpustí.
___

Filip ani nevnímal, jak si budoucí novomanželé odříkávají své sliby. Byl opravdu rád, že se Harry uzdravil. Byl to skoro až zázrak, ale ty se naštěstí jednou za čas dějí.
"Promiň, Henry, ale já tady už déle být nemůžu." Zašeptal hnědovláskovi. Ten mu ale pevně sevřel loket.
"Jak teď můžeš odejít? Harry by ti neodpustil, kdybys právě teď odešel."
"Ty to nechápeš…"
"Chápu, vím, co ti teď běží hlavou a vím, že se prostě nedokážeš dívat na to, jak je Harry šťastný s jinou osobou, ale prosím, udělej to pro něj."
"Ne, já opravdu nemůžu, nedokážu se na to dívat…prosím pust mě."

"Všichni se divili tvému odchodu." Posadil se na lavičku vedle kostela. Od mohutných dveří kostela byl slyšet smích a radostné výkřiky. Ale pouze jedna osoba na svatbě se těch radovánek nechtěla zúčastnit.
"Řekl jsem, že se ti nebylo dobře a tak jsi potřeboval na čistý vzduch." Henry ho vzal za ramena a opřel si ho o hruď.
"On ani neví, jakého má úžasného bratra…vše, co jsi pro něj udělal. Neměl jsi to s ním lehké a přesto jsi se ho snažil vést vždy tím správným směrem…"
"HENRY, FILIPE, SPOLEČNÁ FOTKA, TAM NESMÍTE CHYBĚT!!" Zakřičel na ně Harry. Mladší z dvojice si utřel slzy. Oči měl sice pořádně rudé, ale pořád se mohl vymluvit na to, že to jsou slzy štěstí.
"Taky ti můžu pomoct najít ten správný směr."
"Proč bys to dělal? Já se odstěhuju za mámou a tátou do Austrálie a nebudu vás zatěžovat."
"Proč? Protože věřím, že mi tě Bůh nepostavil do cesty jen tak bezdůvodně." Filip nechápavě zavrtěl hlavou.
"Co tím myslíš?"
"Nevím, chtěl bych to zjistit. Ale jedno vím jistě, měl by ses zase usmívat, protože úsměv sluší každému." Pokrčil Henry rameny a podal Filipovi ruku. Pak se společně vydali za svatebčany, aby byli v tento krásný den navždy zvěčněni. Aby měli památku na to, jak začala nová kapitola jejich života.