Přátelství nebo láska 13

13.

Štěstí je tím větší, čím méně si je člověk uvědomuje.
Alberto Moravia

Zhluboka si oddechl, když zazněl rozsudek, který si myslel že nikdy neuslyší. Konečně se Sunny zbaví té noční můry, která jej tak dlouho sžírala.
„Gratuluji,“ ozvalo se mu za zády příjemným hlubokým hlasem. Kdyby ten hlas neznal dokázal by se do člověka kterým takovým hlasem mluví i zamilovat a to byl právě ten problém. Tohohle člověka znal a upřímně jej nesnášel. Ale v téhle chvíli byl tak šťastný, že by mu odpustil i všechna příkoří která se mu kdy od něho dostali. Natahl ruku a chtěl si s druhým mužem potřást, ale ten jako kdyby to neviděl. Zvláštním pohledem ve kterém zahlédl jen odpor, ne ten strach, se podíval na nabízenou dlaň a trhl s sebou. Ucukl a minul jej.
„Hej,“ vykřikl, „já nejsem prašivej!“
„Já,...“ zakoktal se druhý z mužů a nervózně přešlápl z nohy na nohu. „... já přeci neřekl, že...“ Kousl se do rtu a sklopil hlavu.
Loki si odfrkl. „Nemusíš mít strach...“
Druhý na něj pohlédl s nadějí v očích. Že by pochopil?
„...změna orientace se nepřenáší dotekem!“
Jak mohl být tak hloupý! Nikdy mu přeci nenaznačil, že... Co se mu stalo, jak moc trpěl když... Nemohl ani tušit, co si vytrpěl jako malý nevinný chlapec!
Polkl a vyběhl ze síně jako malý chlapec kterého nachytali při lumpárně.
„Neměl byste jej soudit tak příkře, když jej neznáte!“ odvětila Sunnyho procházející advokátka. Sjela jej od hlavy k patě a poté k němu natáhla ruku. „My se vlastně ani neznáme, že? Vy jste Loki? Dominikův.... patron, že?“
„Patron?“ na chvíli se zamyslel. „Dalo by se to tak říct. Vy se s ním znáte, že?“ kývl hlavou směrem kterým druhý muž před chvílí utekl. „Mohla byste mu vzkázat, že jej a samozřejmě i Vás zveme na oslavu vítězství spravedlnosti? Bude to v našem domově, zítra kolem šesté večer!“
„Jistě, bude mi ctí se blíže seznámit s člověkem, který ovlivnil život mému nejlepšímu příteli!“ odvětila s úsměvem, a než mohl říct Loki: „Popel!“, byla pryč.

****

Seděl stranou od toho všeho a utápěl se ve své melancholické náladě, která jej přepadla vždy když byl ve větší společnosti, jejíž většina tvořila muži. Nenáviděl je z celého svého srdce a nic na tom nezměnil fakt že ho právě MUŽ přitahoval.
Proto tak nezaslechl opatné otevření dveří. Místnost na chvíli ozářilo světlo a pak se ozvalo tichým dívčím hlasem: „Ublížil Vám někdo?“
Zmateně se podíval směrem odkud ten hlas přišel. Uviděl před s sebou jen mlžpou postavu a po její opětovné otázce si uvědomil, že to co mu brání ve výhledu jsou slzy.
Otřel si oči a opět se otočil na druhou stranu. „Běž pryč.“ odvětil, ale nebylo v tom žádné přesvědčení.
„Strýček říkal, že nesmím nechat samotného nikoho kdo má v očích slzy!“
Rozesmál se, ale neotočil se na ni: „Strýček? Takového člověka, který to řekl bych chtěl poznat!“
Udělala několik kroků a posadila se na postel jen několik centimetrů od něj. „Určitě jej znáte, je nepřehlédnutelný a hlavně si toho za svůj život hodně prožil. Sice když ho uvidíte tak vás nenapadne, že by někdo jako on mohl trpět, ale je tomu tak. Nesuď člověka na první pohled. Tohle mi řekl taky.“
„Máš pravdu,“ pousmál se a setřel si z tváře poslední kapky slz, poslední pozůstatky po tom že jej zachvátila slabá chvilka. Natáhl k ní ruku a rozcuchal jí vlasy. „Jakpak se jmenuješ?“
„Sella!“
„Zvláštní jméno.“
„To mi říkejte! Když jsem začala pořádně chápat... byla jsem z toho jména smutná, ale teď jsem šťastná, alespoň jsem něčím jedinečná.“
„Sello?“ ozvalo se nedaleko mužským hlasem. Dívka na muže spiklenecky mrkla a pak zašeptala. „Neřeknete mu že jsem tady byla?“ a než se nadál byla pryč. Chvíli na to se otevřely dveře a dovnitř vstoupil Loki. „Já...“ nedořekl, protože si ihned uvědomil kdo před ním stojí. Přešlápl z nohy na nohu a pozorně si druhého muže prohlédl. „Nechtěl jsem tě vylekat... Clarku.“ dodal o něco tišším hlasem. Jeho pozorovací schopnosti totiž byly mimořádné a tak si všiml rudých očí druhého a hlavně jeho uhýbavého pohledu. „Stalo se ti něco?“
„Co se staráš!“ osopil se na něj a vyskočil na nohy. „Nikdo není zvědavej na tvoje b*********ý výstupy!“ vykřikl, až pozdě si uvědomil co vyslovil, ale vyslovaná slova už vzít zpět nelze. Přitiskl si dlaň k puse a opět se rozplakal. „Omlouvám se,“ vyhrkl a než se Loki nadál proběhl kolem něj jako lasička a byl pryč.

Klopil do sebe už několikátého panáka a podnapilýma očama zamžoural na barmana, který jej pozoroval zpod sklenice, kterou tak soustředěně leštil. „Nalej mi ještě...“ škyt „...potřebuju se ožrat!“
„Myslím, že...“ začal mladík, ale byl přerušen opilým a podrážděným mužem. „Nekesej mi do toho! Já jsem platísí zákazník a ne žádnej...“
„...ožrala,“ dodal s nepatrným úsměvem a nalil mu dalšího panáka. „Hlavně mi to tady nepoblij, jasný! Za deset minut zavírám tak bys měl...“
„Mohl bych prosit sklenici minerálky?“ ozval se další platící zákazník, který si sedl vedle Clarka. „A tady pro mladýho jedno pivo!“
„Heej, kdo je u tebe mladej ty-ty...!“ slova se mu v hlavě motala a ta bolest na hrudi byla silnější čím víc toho vypil. A přitom si myslel, že ji alkoholové výpary zaženou. „Co ty můžeš vědět o tom...“ zamrkal a nevěřícně si protřel oči, aby si dlaň přiložil co nejblíže k očím a až pak si uvědomil, že zase brečí. „Sakra!“ zařval a uhodil pěstí do pultu.
„Mám ti zavolat taxík?“
„V pohodě, já ho hodím domů!“ ozval se další hlas.
„Konečně jste tady šéfe! Už jsem se bál, že ho budu muset poslat šupem do nemocnice pro otravu alkoholem. Ještě že Venice volala, jinak...“
„Ale Loki? Co ty tady? Snad tenhle koloušek není tvoje další trofej!“
Clark zamžoural na nově příchozího a vodopád slz se ještě znásobil. „Já...“ vykřikl a vrhl se černovláskovi kolem krku, „...omlouvám se, moc se omlouvám!“ brečel a vtíral slzy do druhého košile. Loki jej chlácholivě hladil po zádech a do vlasů mu šeptal slova útěchy. Sice mu to trvalo dvě hodiny než z Clarkovi kamarádky dostal alespoň něco z toho co se mu stalo a právě proto byl užaslý z toho, že druhý nepociťuje žádný odpor z toho, že jej objímá jiný muž. Po chvíli však pochopil když uslyšel tiché oddychování. On usnul!