Přátelství nebo láska 13 b

****

Protřel si ospalé oči, mroukl a protáhl se než oči poprvé po probuzení otevřel, aby se kolem sebe zděšeně rozhlédl a zjistil že není ve své posteli. Pokusil se z postele vyskočit, ale jakmile tak učinil, opět se svalil zpět do peřin. Ach ta bolest. Hlava hrozila že se každou chvíli rozletí a to bodavé světlo které vycházelo zpod záclon tomu ještě napomáhalo.
Otočil se na břicho dlaněmi si podepřel hlavu a vzdychl, aby vzápětí zabořil hlavu zpět do polštáře. „Sakra, sakra, sakra.“
„No jo, kocovina.“ ozvalo se vedle něj pobaveně. Až nyní si Clark uvědomil, že v posteli není sám. Zděšeně vyvalil oči a hlava jej opět šíleně zabolela. Přitáhl si přikrývku těsněji k tělu a natočil se na stranu ze které ten hlas vyšel. Jaké bylo jeho překvapení, když si uvědomil, že se dívá na tvář svého úhlavního (roztomilý kukuč) nepřítele.
„Co-co tady děláš?“
„Já?“ pobaveně odvětil a natočil hlavu na stranu. „Bydlím tady.“
„By-bydlíš?“ vykníkl a zrudl jako rajské jablíčko.
Lokimu zacukalo v koutcích úst, ale ovládl se aby se nerozmesál jinak by to malé uke rozplakal. Kdyby nevěděl že není Clark na kluky asi by se neudržel a ošu.... Zavrtěl rozhodně hlavou a vyskočil z postele aby se vydal do koupelny a dal si pořádně ledovou sprchu. Překvapivě silný stisk jej však zastavil.
„Nechoď, prosím,“ volně splynulo z těch hříšně rudých rtů a černovláskovi se na okamžik zastavilo srdce. „Já mám strach.“ zašeptal a sklopil řasy, které uschovaly zářivě modré oči.
Loki zavřel oči a několikrát se nadechl než byl schopen na Clarkovu žádost odpovědět. „Dobře, ale pamatuj si, že jsi chtěl abych zůstal.“
Hlavou mu problesklo že je druhý muž gay, ale ten pocit bezpečí který měl když byl s ním byl silnější než strach z toho co by se nedej bože mohlo stát. Ne. Clark věřil že by toho Loki nikdy nezneužil. Nechápal to, ale byl si tím tak moc jistý až jej to zcela uklidnilo. Ano, s ním je v naprostém bezpečí, on jej uchrání. Přede vším. „Věřím ti.“ odvětil jen a schoulil se v Lokiho obětí.
Druhý muž jej objal a opatrně jej hladil po vlasech až druhý znovu usnul klidným spánkem. Tak roztomilý.

Když se Clark znovu probudil, byl už v pokoji sám. Jak se ujistil letmým pohledem z okna, venku už byla černočerná tma. Posadil se na posteli, zvedl ruce nad hlavu a blaženě se protáhl. Tak dobře se už dlouho nevyspal, ze sna ho nevzbudila žádná noční můra a byl odpočatý jak dlouho ne. Jen nerozumněl tomu co jej donutilo se probudit, až po chvíli, když se jeho hladový žaludek hlasitě ozval, pochopil. Hlad!
Položil nohy na podlahu a... na chvíli se zamyslel. Jak to, že je v tričku?
Tichý smích, který se ozval od zavřených dveří jej zastavil v jeho myšlenkovém pochodu. Postavil se a pomalu se vydal ke dveřím, aby je potichu otevřel, zjistit co se tam děje.
V půli třetí kroku jej zastavil neznámý mužský hlas. „Proč jsi sem vzal? Nezdá se ti divný, že si bereš domů zapřísahlýho homofo...“
Clarka píchlo u srdce jak si vzpomněl jak druhého před nedávnem označil. Vůbec by se nedivil, kdyby jej druhý nenáviděl za to jak se ještě nedávno vyjadřoval o Sunnym, o tom nevinném stvoření, kterému jeho rodiče zničily dětství, i když byly nevlastní!
Loki se rozesmál. Sice to byl smích ale podivně... smutný smích. „Možná máš pravdu, ale nemohl jsem ho tam tak nechat. Ty jsi neviděl jeho výraz když mi skočil kolem krku a se slzami v očích se mi omlouval.“
„ON? Tobě?“
„Hmm. V první chvíli jsem nechápal... Teda... Ono je to trochu složitější.“
„Kde je Sella?“ přerušil jej neznámý.
Chvíli bylo ticho a Clark měl čas zamyslet se nad tím, co teď udělá. Nemohl jen tak vejít dovnitř a chovat se jako kdyby nic neslyšel a zadruhé – chtěl se dozvědět víc.
„Pomohla mi ho převléct a pak si šla lehnout. Zítra brzy ráno vstává na zkoušku. Ale měl bych se vrátil ke Clarkovi. Ty jeho štěněčí oči, kdyby věděl jak v té chvíli vypadá sexy asi by raději vzal nohy na ramena a ne se ještě na mě věšel. Ale ovládl jsem se a ty víš...“
„Jo. Jsi nezvladatelný, moje tělo by o tom mohlo vyprávět.“ odvětil druhý se smíchem. „Paavo je oproti tobě příjemná změna.“
„Nedělej ze sebe neviňátko. Já moc dobře vím, že se ti to líbilo.
Opět smích. „Nebudu se s tebou přít.“
Clark polkl a otočil se čelem zpět do pokoje. Ne, neměl poslouchat. Teď si jeho mozek bude představovat všechny možné způsoby kdy...
„Máš pravdu, bylo to svým způsobem vzrušující a já se někdy s hrůzou přistihnu při tom že mi to chybí. Pak se přitulím k Paavovi a nechám se jím rozmazlovat.“
„Nenudíš se někdy?“
„Neměli vychom se vrátit k tomu tvému ztracenýmu štěňátku?“ odvětil, aby odvedl řeč jinam.
„Jasně. On je prostě zvláštní. Jednu chvíli by ti nejraději vyškrábal oči a najednou je zvláštně přítulnej, je jako kotě. Kdybych nezjistil co se mu stalo podezříval bych ho ze silný schizofrenie.“
„Prosím tebe! A není z tebe najednou...“ dramatická odmlka, „....zoofil?“
Smích. „Fakt vtipný!“
Já přeci nejsem kotě ani štěně, sakra! Zanadával Clark v duchu, potichu vešel zpět do pokoje a tiše za sebou zavřel dveře.
Sedl si zpět do postele a zachumlal se do pokrývky. Co teď? Věděl, že tady nemůže zůstat až do té doby než druhý muž odejde. Za prvé nevěděl kdy by k tomu mohlo dojít a za druhé... opět mu zakručelo v břiše... měl strašný hlad. Nad hlavou se mu rozblikala malá žárovička jako v nějaké druhořadě manze a potutelně se ušklíbl. Pokusil se vstát i když věděl co se stane.
Nohy se mu zamotaly do duchny a Clark se svalil jak dlouhý tak široký na zem. Rozplácl se tam jako žába a narazil si koleno o noční stolek, do očí mu samovolně vyhrkly slzy a v tu chvíli se otevřely dveře.
„Co?“ hlas se zastavil a tak byl nucen pozvednout pohled k příchozí osobě. Cukaly mu koutky úst, ale ovládl se a zamrkal. Slzičky vyklouzly z očí a druhý si snad nevědomky olízl rty a pootevřel rty jako kdyby...
Clark k němu natáhl jednu ruku a druhou si otřel uslzené oči.
Loki nabízenou ruku přijal a Clarka vytáhl do stoje. Zákonem setrvačnosti si jej však přitáhl spíše do náruče, objal jej v pase a pak ho vzal pod koleny a donesl jej do obývacího pokoje, kde na něj nevěřícně zíral ten, kdo sním doteď v tom pokoji byl. „Loki?“
„Copak Matti?“
„Asi bych měl jít.“
„Když myslíš.“ odpověděl, dál se mu již nevěnoval.
Clark nevěřícně zamrkal a opřel svoji dlaň, kterou se druhého muže nedržel kolem pasu, do jeho hrudi. Loki se na něj podíval svým temným pohledem který v jeho těle vyvolal zvláštní pocit jako kdyby... Zavřel oči a opřel hlavu o jeho hruď. Ten pocit bezpečí byl zvláštně naplňující. Jako kdyby právě teď, v tuhle chvíli byl konečně celý.
Jako kdyby našel tu část která jeho tělu vždy tak moc chyběla.
„Máš hlad?“ odvětil podivně laskavým hlasem.
Hlas který jako kdyby se s těmi slovy mazlil, jako kdyby byl spokojený, že mu může něco nabídnout.
„Ano, mám...“ odmlčel se a cosi zamumlal do košile, která jeho hlas tlumila. Celým jeho tělem prostupoval třas.
Je ti zima?
Zavrtění hlavou.
„Máš strach?“ položil jej na volnou pohovku.
Byl stále zachumlaný v pokrývce a vyhýbal se jeho upřenému pohledu. Poté nepatrně zavrtěl hlavou a konečně se mu zadíval do očí. „Nemám, ale.... Mám strach, ale nebojím se, proto... Je to vlastně celé hodně zvláštní. Právě z toho mám strach, protože sám sobě nerozumím. Vím , že je to divné, ale...“
„Ne, vůbec to není divné,“ pohladil jej po tváři. Clark zrudl a přitiskl se k té hebké a konejšivé dlani. „Já mám právě úplně ten stejný pocit.“
„Měli bychom se nenávidět!“ promluvili oba dva současně. Překvapeně na sebe pohlédli a pak se rozesmáli. A pak mezi nimi opět zavládlo dusivě jiskřivé ticho, rušené jen tikotem hodin.
„Jak se cítíš?“ promluvil po chvíli opět ten o něco starší.
Upřeně se mu zadíval do očí opětujíc jeho pohled, ani jeden z nich nechtěl tím svým uhnout.
„V bezpečí.“
„Tak to je dobře. Něco ti uvařím a pak...“
„Mohl bych se jít umýt?“
„Jasně.“ překvapeně na něj pohlédl. „Nebude ti vadit, když ti dám svoje tričko? Bohužel nemám žádné jiné oblečení. Možná ti bude trochu velké, ale...“
„Nevadí,“ mávl nad tím rukou. „pro jednou to přežiju a zítra si donesu nějaké svoje.“
„Svo-svoje?“ nevěřícně zakoktal a ve dveřích se po druhém ohlídl.
Sklopil oči a přikývl. „Pokud ti to nevadí. Doma... necítím se tam tak bezpečně jako tady a... pokud ti to ale vadí tak...“
„Ne, jen... jsem překvapený. To je všechno.“
Clark se pousmál a zvedl se z pohovky nechávajíc tam přikrývku. Protáhl se kolem nechápavě se tvářícího Lokiho a zastavil se na prahu vedoucího na chodbu. „Kde je koupelna.“
Černovláskovi vyschlo v ústech. Hnědovlásek se před ním nakrucoval jako kdyby ho chtěl svádět a přitom, nechápal jeho chování o nic víc než svoje. „Měl bys...“
„Promiň.“ uchichtl se, „asi se chovám divně, ale i ten pocit který mám tady,“ položil si ruku na hruď, „je zvláštní a já tomu vůbec nerozumím. Cítím srdce až v krku, bije tak silně jako kdyby mělo každou chvíli vybouchnout a mám pocit, že mám udělat tohle.“ Chytil jej za košily a přitáhl si jeho tvář blíž k té svoji. Nepatrně se svými rty dotkl těch Lokiho a pak se vydal do koupelny, která byla otevřená aby za sebou přivřel dveře.
Loki zmateně stál stále na místě. Konečky prstů si přiložil na rty jako kdyby nemohl uvěřit tomu co se stálo. Pořád na nich cítil ten letmý dotek Clarkových rtů. Bylo to jak sen.
Zavrtěl hlavou a pousmál se, než se vydal do kuchyně aby jim uvařil něco k jídlu. „No co. Zázraky se prostě někdy stávají.