Přátelství nebo láska 14 - Konec

14.

Naděje je stav ducha, který dávý smysl našemu životu.
Václav Havel

Zvedl se a vydal se ke dveřím do kterých se již dobrých pět minut někdo dobýval. Stiskl kliku a přimo před ním se na zem zhroutil mladík v doprovodu o něco staršího muže. „Tys vyměnil zámky?“
„Musel,“ byla jediná odpověď. Muž, který dveře otevřel chvíli čekal než oba dva nově příchozí vešli do bytu a poté za nimi zavřel dveře. „Měl strach.“
„Stalo se snad něco?“ broukl na něj přes rameno a široce se usmál na svého přítele, který pevně a přesto něžně ve své dlani svíral jeho ruku.
Zavrtěl jen hlavou a posadil se do křesla, rukou jim pokynujíc aby vzali místo na pohovce. „Teď zrovna spí.“
„Copak s ním udělals?“
„Já?“ zatvářil se jako to největší neviňátko, přesto jiskřičky v očích ho prozradili.
Paavo objal svého přítele kolem ramen. „Takže jste postoupili dál?“
„Ne, jen je úžasné ho rozmazlovat. Občas mi přijde, že je to můj mazlíček. Neustále vyžaduje plnou pozornost a když se na mě podívá těma svýma smaragdovýma očima... snesl bych mu modré z nebe.“ Zatváří se rozněžněle jako kdyby se ztratil ve svých myšlenkách. Jako na potvrzení jeho slov se otevřou dveře vedoucí do ložnice a v nich stojí ospalé stvoření, které na ně poulí svá neuvěřitelně velká očka. Svírá v náručí štěně, poté jej obejme jen jednou rukou a protře si ospalá očka. „Loki?“ mroukne.
Hladina cukru v krvi se všem povážlivě zvedne. Tak tohle je ten obávaný advokát před kterým se třese tolik zločinců?
„Copak Clarku?“ odvětí a položí svoji dlaň na koleno pobízejíc druhého, aby si k němu přisedl. Clark zamrká a zmateně si prohlédne dva hosty, kteří jej sledují. Podvědomě se roztřese, ale laskavý hlas, který splyne z Loikiho rtů jej uklidní.
„Probudil jsem se sám.“ tiše vzlykne.
Panebože! Jak bych mohl toto stvoření nemilovat. Lokiho tváře zrudnou, poposedne si a postaví se aby Clarka sevřel v náručí a políbil jej do vlásků. „Jsem tu s tebou.“
Štěně kníkne protože mu hrozí že jej umačkají.
„Asi jsme přišli nevhod.“ ozve se po chvíli ticha Matti a vyruší tak oba dva z jejich myšlenek které bloudí neznámo kde.
„Kdepak,“ mávne Loki ledabyle rukou a společně s Clarkem si sednou zpět do křesla. Mladší se schoulí a položí hlavu na staršího hruď. Zhluboka se nadechne a zavře oči. Tlukot srdce druhého jej ukolébá do spánku. „usneme kdekoli.“
„Ale abych se vrátil k tomu o čem jsme se před chvílí bavili,“ začne a něžně spícího pohladí po boku, zanechávajíc na místě dlaň a nyní se už zcela věnující jejich hostům. „Nikam jsme nepostoupili, ale takhle nám to oběma vyhovuje. Nedokázal bych...“ na chvíli se zamyslí a pohledem zabloudí ke sťěněti, které se schupilo u jeho nohou a začalo stejně spokojeně oddychovat jako jeho pán. „...nechci mu ublížit a tak nikam nespěchám. Už si toho vytrpěl dost a tak...“ zavrtí hlavou a opět jej políbí do vlásků.
Oba dva si vymění překvapené pohledy, ale ani jeden z nich nereaguje na podivnou scénu, která se před nimi odehrává. Jako první promluví Matti s úsměvem. „Vidím, že si jste hodně blízcí. Co na to říká Sella?“
„Je nadšená. Jednou dokonce řekla,“ zasněně vyhlédne z okna a pohladí spícího po tváři. „že má konečně rodinu.“

Blaženě se protáhl jako kočka a zívl. Nechápavě zamrkal, když si uvědomil, že nespí v posteli, ale v Lokiho náručí. Muselo to být pro druhého nepohodlné, ale nezmínil se, že... Zamrkal. Až teď si vzpomněl co se stalo. Zrudl ve tvářích a sklopil pohled. Loki si poromasíroval ztuhlé rameno a s úsměvem se na již probuzeného mladíka podíval. Jemně pozvedl jeho bradu a pohladil jej po lícní kosti. To Clarka donutilo, aby se mu podíval do očí. Ta něžnost, která z nich vyzařovala vyvolala v jeho očích tvorbu slz.
„Copak? Proč pláčeš?“
„Já-já,“ zakoktal a rozhodně si s tváří setřel kapičky slz, které již dokázaly opustit hradbu jeho očí, když zamrkal. „Nezasloužím si tě.“
„Co si nezasloužíš? Copak to povídáš? To já si nezasloužím, abych tě měl vedle sebe, to já...“
Mladší mu na rty přiložil prst a zavrtěl hlavou. Nechtěl, aby druhý pokračoval, nechtěl, aby poté řekl něco čeho by mohli oba dva později litovat.
Protože však věděl že druhého moc dlouho neudrží v klidu udělal to co ani jeden z nich nečekal. Postavil se, aby si poté obkročmo na druhého sedl a ve vášnivém polibku spojil jejich rty. Už ne tak jako před třemi měsíci, nyní to bylo s příslibem, že jen u polibku nezůstane.
Zatrnulo mu v páteři, jeho ruce zpočátku opatrně položené na zádech mladšího se rozběhly po jeho těle, aby jej laskaly. Zlíbal jeho tvář, klíční kosti. Jeho dlaně bloudily pod tričko, aby jej ho po chvíli zbavily.
Jejich těla se přitiskly k sobě...

A dál?
No, tohle je konec příběhu, který začal před bezmála sedmi lety ve Finsku, aby pokračoval v Itálii a nakonec skončil ve Francii.
Láska, přátelství, nenávist, nevšímavost, krutost, bezmoc. Vše se spojilo a nakonec mohl být každý z nich šťastný.
I když se to pro některé z nich zpočátku nevyvíjelo moc dobře.
Každý našel to co hledal.
Teď už mohli být... šťastní.

END