Přátelství nebo láska 6 1/2

6.

Kdo z hrdosti nepřizná vlastní chyby, nemá hrdost.

Charles Dickens

Matteo seděl na jeho posteli a zvědavě pozoroval nervózně se tvářícího Mattiho, než se odhodlal k tomu kvůli čemu vlastně přišel. Dnes to bylo měsíc co se jeho sestra během nákupu ve městě spřátelila s Rukii a od toho dne se z ní stala ta pravá puberťačka. Od toho dne doma nepadlo ani jedno slovo anebo věta na téma – mistr. A to byl úspěch. „Caprice tě zve na koncert, chtěla by se ti omluvit za to jak se k tobě poslední dobou chovala.“
„Vážně?“ pozvedl obočí a nevěřícně sjel staršího chlapce pohledem, „Copak se stalo, že tak náhle změnila názor na moji maličkost?“
„Má kamarádku,“ odpověděl černovlásek jako kdyby to mělo všechno vysvětlovat. Protože se však ze strany svého přítele nedočkal pochopení, pokračoval: „V našem domě žijí podnájemníci a jednou z nich je i dívka, která trochu pozměnila její priority!“
„Priority?“
„Podívej,“ rozhodil nervně rukama, „já přesně nechápu co to znamená. Tohle jsou jejich holčičí termíny, taky tomu nerozumím, ale Caprice v ní vidí... nevím jak to popsat. Ta holka je prostě úžasná!“
„Co je to za koncert?“ odvedl blondýn řeč jinam.
Sám přesně nevěděl o co se jedná, ale obě dívky upoutal plakát, který uviděly ve městě když byli před třemi týdny na nákupu. Protože podle názvu šlo o severského zpěváka, napadlo je, že... byl to Capricin nápad. Přesně řekla: „Nemyslíš si, že se mu stýská po domově?“
„Ve městě jsme viděli plakát který zval na živé vystoupení zpěváka – Sigfödra, podle recenzí jde o začínajícího zpěváka. Nedávno prý studoval na nějaké akademii v Helsinkách a je to vycházející hvězda. Sice zpívá finsky, ale ty písně tě vezmou za srdce a osloví tě jeho přednes. Tak nějak to tam bylo a musím se ti přiznat... našel jsem si pár jeho písniček a fakt jsou skvělý.“
Myšlenky blonďatého mladíka jako kdyby byly unášeny vzpomínkami na rodné město. Opřel se zády o zárubeň dveří a zasněně zvrátil hlavu vzad. Objal si paže dlaněni a... zavřel oči, které se mu naplnily slzami. Popotáhl.
„Děje se něco?“ promluvil černovlásek starostlivě. „Najednou jsi vypadal nějak mimo a...“
Pousmál se na přítele a zavrtěl hlavou. „V pořádku. Jen... občas je docela smutné vzpomínat!“
„Co se mezi vámi stalo, že tě tak nenávidí!“
„Nenávidí... Loki, že mě nenávídí? To je k smíchu... on mi prostě neodpustil. Ale to je všechno minulost a já bych na ni tak rád zapomněl!“ silněji stiskl ve svých dlaních svetr na pažích a otřásl se zimou, která jej prostupovala skrz na skrz.
„Je ti zima?“
Přikývl. „Ale nic mě nezahřeje, to je chlad, který tě prostupuje zevnitř. Na ten nic nezabírá.“ otevřel oči. Ty druhé, které se na něj upíraly jako kdyby mu viděly přímo do duše. „Možná bych měl někomu dalšímu říct, co se tehdy stalo. Doopravdy jediný člověk těžce nese něco takového ve svém srdci, na duši. Možná bude lepší, když se s tebou o to podělím.“
Černovlásek chvíli sledoval to drobné stvoření před sebou a pak zavrtěl hlavou. „Mě přeci nemusíš nic říkat, určitě to byla stejně jeho vina a...“
„Částečně máš pravdu, ale vždy na tom nese vinu každý z páru, i když si to často nechtějí přiznat a já... Měl jsem mu do očí říct, že vím o tom, že mě podvadí. Měl jsem mu na rovinu říct, že jsem ho s ní viděl, ale udělal jsem pravý opak.“ dlaněmi si protřel oči zahalené mlžným závojem přicházejících slz a upřel své oči do těch tmavovláskových, které jej napjatě pozorovaly. Polkl a pokračoval tam, kde skončil. „Možná bych měl ale začít úplně od začátku.“

Všichni z úsměvem pozorovali tu nerozlučnou trojku. Ani jeden z nich bez druhých dvou neudělal ani ránu.
I když každý kdo je znal věděl, že jednou mezi nimi prostě k roztržce musí dojít. Nikdo si však nemyslel, že to nebude kvůli dívce.
Když chodili na základní školu, podnikali všechny výpravy spolu, ale v deváté třídě se všechno změnilo.
„Matti já,“ zakoktal a zrudl. „Chtěl bych ti něco říct, ale slib mi,“ upřel na něj své zelené oči ve kterých se zračila tichá prosba, „slib mi, že se mi nebudeš smát!“
Druhý mladík se opřel zády o zábradlí a založil ruce na hrudi. „Také bych ti chtěl něco říct, Loki.“
Oba dva polkli.
Chvíli na to se rozvalily dveře a dovnitř jako velká voda vběhla Aliisa. „Kluci,“ líbla oba na tvář a do své dlaně chytla černovláskovu. „chtěla bych ti říct, že chodím s Lokim!“ upřeně se zadívala do jantarových očí svého druhého kamaráda. Ty se za chvíli zalily slzami a mladík utekl ven ze srubu.
„Co si myslíš, že děláš!“ utrhl se na ní černovlásek a rozběhl se za blonďáčkem. „Jestli se mu něco stane, nikdy ti to neodpustím.“
Dívka si odfrkla a uraženě se posadila na zem. „Jasně, jako kdyby mě to zajímalo!“
V první chvíli nevěděla, kde se to v ní bere, ale když uviděla ty dva... Když viděla jak se tváří, když jsou spolu, jak se jednomu z nich vždy zapotí dlaně, když mají být chvíli spolu, jen sami dva. Jak se zakoktávají, když druhý nečekaně vstoupí do místnosti. Ano, teď si to dokázala přiznat – Žárlila, nehorázně žárlila, protože začala tušit že ztrácí místo pro které žila. Oni byli jediný přístav kam chodila když byla nešťastná, sama. A pokud by se začli milovat... kde by byla ona? Kdyby označily ty pocity které k sobě chovají jako lásku! Co by na ní zbylo? Zase jen ta hnusná a ubíjející samota!
Zavrtěla hlavou.
´Co se ale stane když se jednomu z nich něco stane? Neodpustíš si to!´ mihla se jí hlavou jediná myšlenka a ona pochopila, že udělala tu nejhorší věc ve svém životě. Ublížila někomu, kdo si to nezaslouží. Ublížila jediným lidem, kteří jí na tomhle zkurveném světě zbyli!
Mladík se rozhlížel kolem sebe, nenapadlo ho jediné místo kde by druhý mohl být a tak se jen vysíleně zhroutil do jehličí. Stromy kolem něj byli husté a on pochopil že se ztratil. „Do pr**le!“ vykřikl a třískl pěstí do země. „Matti, kde sakra jsi... je to omyl, chyba... já nikdy, nikdy...“
„Loki?“ ozvalo se opatrně nalevo od něj.
Cukl s sebou a zvedl oči ze země. Jaká byla jeho úleva když se díval do těch nejnádhernějších očí jaké kdy viděl. „Ach bože!“ vykřikl a silně druhého chlapce objal. Ten v jeho objetí jako kdyby roztáhl. Černovlásek se opatrně dotýkal druhého těla před sebou, chtěl zjistit jestli není druhý zraněný. Když se ujistil že je v pořádku, jeho objetí zesílilo a z oči se mu spustil vodopád slz. „Jsem tak rád, tak rád že jsi v pořádku. Kdyby se ti něco mělo stát... nikdy bych si to neodpustil!“
Na tváři druhého se rozlil upřímný úsměv. „Já také ne! Já... mám tě rád... Loki!“
„Hlupáčku,“ pohladil jej po tváři, „ mi-lu-ju-tě!“ zašeptal tiše a lehce jej políbil na rty. Bolnďáček zrudl jako právě utržená jahoda. „Tak krásný,“ šeptal a jeho polibky se postupně stávaly vášnivějšími. Sice byly takové... neohrabané, ale o to krásnější. Druhý je po nepatrném zaváhání opětoval. Na rozdíl od druhého se však stal pátravějším a pokusil se do úst duhého proniknout jazykem jak to několikrát viděl když pozoroval svého staršího bratra s nějakou ze svých nemoha přítelkyň.
Šramot praskajících větviček je vyrušil a tak zděšeně pohlédly tím směrem. Z houští se na ně dívaly dvě svítíci oči šelmy.
Udýchaně se zastavily poblíž skály ve které byla nepatrná prohlubeň tak akorát vhodná na to, aby se do ní schovali. „Myslíš, že jsme ji setřásli?“ podíval se drobnější na toho vytáhlejšího. „Nevím,“ odvětil mu udýchaně.
Vrčení ozývající se nedaleko od nich jen potvrdilo, že se moc daleko nedostali. „Běž dovnitř!“ vykřikl jasným hlasem Loki a druhého chlapce popostrčil směrem k otvoru. „Hned půjdu za tebou!“
„Ale!“ ohradil se, ale to už byl uvnitř. „Lokííí!“

Otevřel oči a pokusil se pohnout. Něco mu však pohyb nedovolovalo. Pokusil se zátěž zvednout, ale bolestné vydechnutí jej donutilo aby toho nechal a promluvil. „Jsi to ty? Loki?“ opět mu byl odpovědí jen bolestný vzlyk. „Jsi v pořádku?“ Ten strach který jej začal obklopovat, nikomu by nepřál ten pocit vlastní nemohoucnosti jakkoli pomoci milovanému člověku.
„Jsem... jsem v pohodě,“ konečně se ozval tichým hlasem černovlásek, „jen mě trochu bolí hlava. Ale to přestane!“ pokusil se zvednout a ulevit druhému od tíže vlastního těla. Položil si ruku na čelo. Ucítil zvláštní lepkavý pocit a v tu chvíli se mu udělalo tak zle, že začal zvracet.
„Ne, určitě nejsi v pohodě. Počkej, vytáhnu telefon a posvítím si na tebe, abych...“
„Ne,“ přerušil jej výkřikem a položil mu druhou ruku na rameno, volnou ruku měl položenou na pravé straně obličeje a pokusil se zabránit dalšímu krvácení. Cítil jak mu krev prosakuje skrz prsty. Nechtěl, aby ho takhle viděl Matti. Určitě by to nevydržel a složil by se tady.
Druhý chlapec křečovitě svíral mobil v ruce. „Dobře, ale pokusím se alespoň zavolat pomoc. Na tady máš kapesník, použij ho na to zranění.“ Věděl, že... ne, tušil, že je druhý mladík zraněný, ale nevěděl jak moc je to vážné. Jediné co věděl bylo, že je to jeho chyba. Věděl, že on nese největší podíl na tom, že je na tom druhý z nich tak špatně. Kdyby jej nechránil, kdyby se za něj nepostavil protože věděl že Matti je z nich ten nejslabší. Kdyby jen nebyl takový zbabělec.
„Není to tvoje vina!“ povzbudivě stiskl jeho dlaň ve své. Jako kdyby Loki věděl na co ten druhý myslí. „Mohlo se to stát komukoli, byli jsme jen v nesprávnou dobu na nesprávném místě, to je všechno!“

---------------------------------

Měsíc na to, během letních prázdnin, se vztahy mezi přáteli ještě více potrhaly!
Z Lokiho se po tomhle incidentu jako kdyby stal úplně jiný člověk. Cynik bez jakýchkoli zábran. Možná už zapomněl jak druhému chlapci říkal, ubezpečoval ho že to není jeho chyba, ale teď! Ani jeden den se neobešel bez toho aby druhému nepřipomínal, že on může za to že je z něho mrzák.
Silněji v ruce sevřel límec košile drobného blonďatého chlapce a vynutil si na jeho rtech dravý polibek, aby jej vzápětí hrubě od sebe odstrčil. „Nezapomeň že mi dlužíš za svůj život!“
Matti vzlykl a klekl na kolena. V tyhle dny se cítil tak poníženě, připadalo mu že si zaslouží mnohem víc. Možná i chtěl aby ho druhý trestal tak moc aby zapomněl na to, že jeho oko tady není kvůli tomu, že je tak moc slabý, zbabělý.
„Měl bys být rád, že jsem tě neodkopl, pse!“ zavrčel a posadil se do křesla. „Pojď sem,“ mávl rukou a položil si ji na koleno. „Polož hlavu sem a mlč!“ Mladík splnil rozkaz a pohodlně se usadil u nohou staršího z nich. Jemné dotyky v jeho vlasech jen nutily tiše vrnět. V té chvíli si připadal jako mazlíček, jako milovaný mazlíček. Něžné doteky se změnily v drsné a pak jej černovlásek chytil za vlasy a přiložil mu hlavu ke svému klínu. „Snaž se!“ zavrčel a počkal až si ho druhý připraví. Už moc dlouho čekal na to až si tohle sladké stvoření přivlastní se vším všudy.

Rozhlédl se kolem sebe a opatrně si prstem přejel po jizvě, která se skrývala pod oblečením. Pokud si dobře pamatoval, Lokiho rozkaz zněl jasně: „V deset na náměstí a měj na sobě obojek. Nezapomeň se připravit a ty víš kam si ho dát!“ otřásl se. I když to neznělo jasně, ale ano, moc dobře to věděl.
Za dva dny měl nastat konec prázdin a... jeho pohled upoutala dvojice líbající se pár kroků od něj.
Slabý hlásek někde uvnitř hlavy mu říkal ať se na to vykašle, ať si někam sedne a počká si, až ho Loki najde a... ale také mu říkal... aby se ujistil jestli to doopravdy není on!
Trhl sebou a schoval se za sochu, aby ani jeden z nich nezaregistroval, že je sleduje někdo nevítaný. Z dáli slyšel jeden hlas. Byl si jistý, že jej zná a pak se ta dívka otočila jeho směrem. Poté se však pohledem vrátila k muži vedle sebe a něžně jej pohladila po tváři. On její dotek opětoval... stejně něžně jako ona.
Zuřivě zavrtěl hlavou... ´Tohle není Loki, ne! On se přeci nechová takhle, kdy naposledy na něj pohlédl s takovou láskou jako na ni jako na... Aliisu!´ Celý jeho svět se zesypal jako kdyby byl z ledu. Jako kdyby do toho křišťálového světa, který si myslel, že s Lokim má, i přesto jak se k němu choval, někdo hodil kus kamene.
Usmívali se na sebe a v Mattiho krku se usídlil velký knedlík. Snesl by kdyby jej druhý zabil, snesl by kdyby jej mučil. Dokonce by přežil, kdy jej podváděl za jeho zády s kýmkoli, ale proč zrovna ona, proč Aliisa!
Otočil se a rozběhl se pryč. Nechtěl ani pomyslet na to, co se mu stane, když Loki přijde na domluvené místo a on tam nebude, i když mu to druhý přikázal. Moc dobře věděl, neměl na to místo chodit s tak dlouhý předstihem. Tak by se alespoň nic z toho nedozvěděl ne takhle!

„Kde jsi!“ ozvalo se podrážděně z telefonu, když ho po dlouhém zaváhání zvedl. Neměl chuť s ním mluvit, ne teď!
„Promiň, ale nebylo mi dobře!“
„Ach,“ ozvalo se už o něco klidněji, „fajn. A jak se ti daří teď? Mohl bys teda přijít...“ odmlčel se, „tak za hodinku.“
„Nejde to, táta je na tom docela špatně. Zase na něj padla ta jeho melancholie. Dneska má máma výročí a já ho tady nechci nechat samotného.“ Moc dobře věděl, že je špatný herec, ale... nejspíš přeci jen druhého přesvědčil.
„Dobře, tak já se zastavím třeba zítra, zatím ahoj!“
Zavěsil telefon a s vynuceným úsměvem se otočil na dívku, která seděla vedle něho. „Promiň, to byl kamarád. Tak kde jsme skončili?“ Dívka úsměv opětovala a pevněji v ruce sevřela jeho dlaň. „Já- já tě měla ráda už strašně dlouho a nikdy by mě nenapadlo, že...“
„Doopravdy? Tak to jsem rád, že jsem se vyslovil!“ zavrkal jako hrdlička a políbil dívku na tvář. „Jen jsem se chtěl zeptat, proč nenosíš kontaktní čočky častěji? Sice s brýlemi vypadáš rozkošně, ale takhle si moc sexi.
I když jsem vlastně rád... alespoň mi tě nikdo nevezme.“
„Díky!“ zčervenala a sklopila pohled níž.
Věděl, že tím co říká jí dává naději, a že si ji k sobě vlastně připoutává. A chová se téměř tak jako Loki, ale v těle mu převládal pocit zadostiučinění. Tímhle se tomu bastardovi pomstí víc než dobře. Vyrovnání!
„Ma-Matti?“ ozvalo se nechápavě ode dveří.
Na dvojici která na sebe na první pohled s láskou vrkala, se upřelo jedno oko.
V první chvíli blonďatý mladík ucítil jako kdyby se mu v tu chvíli rozpadlo srdce na milion malých úlomků. Pak však pobral všechnu svoji sílu a s úsměvem dívku políbil. „Esteri, lásko. Rád bych ti představil svého nejlepšího přítele, Lokiho!“
„Co to má znamenat!“ vykřikl na něj jeho přítel. Z očí mu šlehaly blesky, tedy z oka! Křečovitě v ruce sevřel mobil až mu na předloktí naskočily žíly. „Matti,“ surově jej chytil za paži a odtáhl před restauraci. Dívka jejich odchod pozorovala s děsem v očích. Chlapec se na ni s úsměvem otočil. „Jen seď, vše bude v pořádku!“ mrkl.
Když se za nimi zavřely dveře Loki jej od sebe surově odstrčil. Měřily se pohledy a ani jeden z nich nechtěl ustoupit. „Říkám to naposledy! Co to mělo znamenat!?“
„Ale já ti to přeci už řekl a také to nebudu říkat víckrát, ano! Esteri je moje dívka!“
„A já... já jsem co?“ vyslovil nechápavě.
Matti založil ruce na hrudi a posměšně, musel ze sebe vykřesat všechnu svoji sílu, si černovláska před sebou změřil pohrdavým pohledem. „Přítěž, která mi jen a jen ubližuje!“
„Pří-,“ polkl. V tuhle chvíli jako kdyby se jejich role vyměnily a přitom za to všechno mohlo jen hloupé nedorozumnění, ale to ani jeden z nich nevěděl. „-těž.“ dokončil nechápavě. „Dobře! Nechci tě už nikdy vidět! Pro mě jsi...“ vzlykl a otřel si obličej po kterém mu stékaly slzy, „...zemřel!“ a utekl pryč.

---------------------------------

„Slyšel jsi o tom, že Loki odcestoval někam do Evropy?“
„Hmm,“ zavrčel v odpověď nevrle a zapálil si cigaretu, kterou vytáhl z náprsní kapsy své košile.
Zmatený pohled který mu věnovala, zcela ignoroval. „Odkdy kouříš?“
„Dnes jsem začal! A proč si myslíš, že by mě mělo zajímat, že odcestoval?“
„Chodili jste přeci spolu, nebo ne!“
Chlapec popotáhl ze zapálené cigarety a pak vyfoukl dým z plic. „Hmm, správně je ten minulý čas! Teď chodím s Esteri!“
„Co-cože? Že se nezmínila. A to jsme nejlepší kamarádky, ta zmije!“ zatnula ruce v pěst a s úsměvem se otočila zpět na svého přítele. „Takže to pobláznění předtím... byla to jen taková pubertální bláznivina, že!“
„Tím myslíš co?“ vycedil skrz pevně sevřené rty.
V tu chvíli se zasekla. Nevěděla jestli to myslí vážně anebo... „Jak to mezi vámi dvěma tedy bylo?“
„Bylo?“ bláznivě se rozesmál. Už i sám sobě si připadal jako magor, ale nemohl si pomoct. „Ty jen tak bez vysvětlení líbáš něčího milence a pak se odvážíš zeptat jak to mezi vámi bylo!“
„Koho lí...“ až teď pochopila, „ale to bylo nedorozumění! Loki se strašně moc trápil a tak... jen jsem mu chtěla pomoci!“
„A čím? Že ho bezotyšně líbáš!“
„On je jen kamarád, jen kamarád. Možná jsem ho kdysi milovala, ale... Tys to všechno nahrál!“ až teď pochopila z jakého důvodu je vlastně její přítel naštvaný. „Tys myslel že tě podvádí se mnou a proto jsi se dal dohromady s Esteri! Ale tím ji ubližuješ, pokud...“
„Ubližuju? Ale to je v pořádku, pokud mě ona miluje, a tak je přeci všechno fajn, ne!“ dořekl a pak se nezadržitelně rozplakal.

****

Nervózní mladík se rozhlédl kolem sebe. Stál opřený o sloup pouliční lampy, popotáhl z rozkouřené cigarety, kterou přesto po chvíli odhodil na zem a zašlápl. Přešlápl z nohy na nohu a na chvíli sklopil zrak k zemi, kde se nedopalek povaloval.
„Nazdááár!“ přivítal ho veselý výkřik. Pohlédl tím směrem. Přímo k němu si vykračovala trojice – jeden chlapec, obklopený dvěma dívkami, které se k němu tiskly jako kdyby měl nastat konec světa. Zrzavá dívka se, jakmile drobného chlapce uviděla, zastavila a nervózně si promnula ruce. „Já... já, bych se chtěla!“ nedomluvila, protože černovláska se vedle ní zastavila, chytila ji za rukáv a přitáhla ji blíž k Mattimu. „Podej mu ruku,“ šeptla. Druhá dívka zrudla a udělala vše přesně tak jak jí poradila kamarádka před hodinou než se za mladíkem vydali. „Moc se omlouvám za své chování,“ vyhrkla a zavřela oči.
Matti jen pozvedl obočí. Poté si povzdechl a stiskl její ruku ve své. „V pořádku, nic se přeci nestalo, ne!“
Pohlédla na něj a zrudla ještě více. „Dě-děkuji,“ vzlykla.