SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Přítelem až do konce

Byl jsem snílek, to přiznávám. I ve svém dospělém věku jsem věřil na pohádky. Na pohádky co slibují lepší budoucnost, co lidem převrací bezdůvodně životy a ničí jim sny. Nevím co jsem si tenkrát myslel, že dokážu. Ale vyrazil jsem za takovou jednou pohádkou do světa.
Žil jsem v malé vesnici, kde se všichni znají, kde jsou jako jedna rodina. Narodil jsem se tam, vyrostl s nejlepším kamarádem a našel jsi krásnou dívku. Miloval jsem jí strašně moc a ona milovala mě. Chtěl jsem si ji vzít a založit rodinu. Žil jsem život, kterej by mi záviděl každém chlap, ale tahle idylka měla háček. V naší vesnici nebylo moc práce a já si předsevzal, že si moje Kristin nevezme nějakého chudáka. Ve vesnici se roznášely drby o lepší práci za hranicemi, ale to bych se musel s Kristin na dlouhou dobu rozloučit. Nechtěl jsem ji tu nechat, ale já byl ten typ člověka co žil jen svými sny.
,, Prosím neodcházej, můžeš pracovat u mého otce” prosila mě Kristin.
,, Jo a to by sis chtěla vzít nějakýho kopáče?”
,, Není to kopáč, ale staví domy, zaplatil by ti a navíc by jsme mohli zůstat spolu”
,, Ty peníze by nestačili ani na obživu pro mě, natož abych uživil tebe a v budoucnu i rodinu”
Kristin se rozplakala. Nevěděl jsem jak ji utišit a tak jsem ji jen objal.
Po mém boku stál Jeff, nejlepší kamarád z dětství, byl jako můj bratr.
,, Prosím tě, dohlídni na ni až budu pryč” zašeptal jsem směrem k příteli. Ten jen mlčky kývl.
Povolil jsem sevření, otočil se k nim zády a přímým krokem jsem si to namířil ven z vesnice. Za sebou jsem slyšel už jen dívčí pláč a slabé volání mého jména.
Nikdy bych jí vědomě neublížil, odcházel jsem s vidinou, snadno nabytých peněz a to ho, že už nebudu nikdo.
Byla to delší doba odloučení než jsem čekal. Moje růžové sny se rozplynuly hned v prvním zaměstnání. Plat nic moc a ty pracovní podmínky, o těch ani nemluvě. Ale slíbil jsem si, že se nevrátím dokud si nevydělám dost. Ze začátku jsem počítal dny bez mé Kristin, ale ty se brzo přehouply v měsíce a ty na konec až v roky.
Konečně jsem mohl domů, šetřil jsem na čem jsem mohl, abych mohl brzo odejít. Celých dlouhých pět let jsem neviděl svou vesnici a lidi které jsem měl tak rád.
Cesta zpět mi utíkala rychle, až na konec jsem i začal poznávat krajinu ve které jsem se narodil. Brána byla úplně stejná, jak jsem si ji pamatoval jen byla trošičku rezavější. Na hlavní ulici jsem potkával známé obličeje, které se zvědavě otáčeli a koukali se na mě jako na zjevení. To mi ale teď bylo jedno, já toužil spatřit jen tu jednu. A brzo mé přání bylo splněno.
Mé oči spočinuli na mladé ženě nesoucí nákup. Sice ke mně byla otočená zády, ale já bych jí poznal všude i po tolika letech. Nedočkavě jsem za volal její jméno a čekal na odezvu. Položila nákup a pomalu se otočila. Smála se. Byla přesně taková jako jsem si jí pamatoval a možná ještě krásnější. Ale něco bylo špatně. Sedla si do dřepu a kolem mě se prohnalo děvčátko, které za chvilku sevřela v náručí. Stál jsem tam jako opařený, dokud do mě nevrazil muž. Podíval se na mě, omluvil se a pokračoval v cestě. Byl to Jeff. Určitě. Překvapilo mě, že mě nepoznal, ale to co udělat potom mě úplně vykolejilo. Došel až ke Kristin a políbil ji. A ona se vůbec nebránila.
,,Ahoj, promiň, že jdeme pozdě, ale malá se nechtěla odlepit od sousedovic psa”
,,To nevadí, já jsem mezitím stihla nakoupit”
,, Počkej, já to vezmu”
Já tam celou tu dobu jen stál a díval se na ně, vypadali tak šťastně, vypadali jako ……jako…rodina. Stál jsem tak ještě dlouho po tom co odešli. Konečně mi tělo dovolilo se pohnout. Měl jsem vztek, na sebe, na ně, na celej svět. Měl jsem sto chutí se otočit a vypadnout znova pryč, evidentně jsem jim nechyběl. Ale nakonec jsem se rozešel k domu kde bydlela Kristin, chtěl jsem se přesvědčit.
Zaklepal jsem na dveře a čekal kdo otevře, nesplet jsem se. Dveře se otevřeli a přede mnou stál Jeff.
,,Co byste rád” zeptal se první.
,,Já chápu, že pět let je dlouhá doba, ale proč jsi mi dýku do zad musel zabodnout zrovna ty”
,,Prosím? Myslím, že Vám nerozumím”
,,Ale rozumíš” byl jsem vzteky bez sebe a tak jsem ho chyt pod krkem a přitáh si ho blíž.
,,Co si to dovolu…" zasek se v půli věty a v jeho výrazu bylo znát, že už mě poznal.
Pomalu jsem ho pustil.
,, Ježiši, to jsi ty, já…já…nepoznal jsem tě. To jsem rád, že ses vrátil kamaráde” prohlásil šťastně.
,,Já ti dám “kamaráda“. To ses o ní dobře postaral” zavrčel jsem na něj.
,,Máš pravdu, pět let je hodně dlouhá doba” řekl už sklesle.
,,Co jste si sakra mysleli, že už se nikdy nevrátím?”
,,Po tom co jsi odešel byla hodně sama a uzavřela se do sebe, já byl jedinej s kým se stýkala a postupem času jsme …”
,, Prosim tě, už přestaň, detaily fakt slyšet nemusím” S odporem jsem se od něj odvrátil a šel pryč. Byl jsem už tak sto metrů daleko, když jsem uslyšel jak za mnou někdo běží. Otočil jsem se a uviděl…ji. Zastavila tak dva metry ode mě. Díval jsem se jí do očí ze kterých ji stékaly slzy. Tvář už se jí pod náporem tolika slané vody začala červenat. Přistoupila ke mně a objala mě.
,,Já myslela, že už se navrátíš” zašeptala skrz slzy.
,,A proto jsi si našla rychle náhradu?” procedil jsem chladně.
,,To nejí pravda, tys to nepochopil”
,,Prosim tě, ušetři si vysvětlování, já vás spolu viděl”
,,Ale to není tak jak to vypadá, my …”
,,Alespoň kvůli té holčičce mi nelži”
,,Jmenuje se Alex”
,, Nevím co jsi tím chtěla dokázat, ale mě je to jedno, tak spolu buďte šťastní” ukončil jsem rozhovor a namířil si to do nejbližší hospody zapít zradu.
Neodešla hned, sedla si do trávy a rozplakala se. Já se neotočil a šel dál, protože by jí teď měl utěšovat někdo jiný, já s tím skončil.
Uplynulo už pár dní. Zatím jsem zůstal ve vesnici, bylo tu ještě pár lidí, které jsem chtěl taky vidět.

Naše země dlouho vyjednávala s jinou o příměří, ale kvůli nějaký politický banálnosti to ztroskotalo. A tak bylo vybráno z každé vesnice dvacet nebo třicet mužů, kteří potáhnou proti nepříteli. Není divu, že já a Jeff jsme tomu neunikli, když je naše vesnice tak malá. Během dalšího týdne jsme se všichni dostali do nejbližšího tábora. Bylo to velké a organizované místo, i když někdy působilo trochu chaoticky. S Jeffem jsem se viděl jen krátce při prvním nástupu, když nás rozdělovali do skupin. Já jsem chytnut třetí skupinu C. Každý den tady byl jako peklo. Muži odsud odcházeli rovnou na smrt, ale já jsem měl docela štěstí. Jestli se to tak dá nazvat, vidět lidi kolem sebe umírat.
Asi po týdnu bojů jsme dostali příkaz podpořit jednou skupinu, ale něž jsme mohli nějak zasáhnout, tak ji nepřítel úplně zmasakroval. Nemohli jsme už nijak pomoct a tak jsme alespoň dostali rozkaz jejich těla donést zpět. Neochotně jsme je začali nakládat na připravené vozy. Když jsem se shýbal asi k pátému vojákovi uslyšel jsem své jméno.
,,A..le..xi” zašeptal voják
Klekl jsem si k němu a v zakrvácené tváři jsem poznal Jeffa.
,,Prosim tě, nemluv, to tě jenom vysiluje. Budeš v pořádku, určitě, jenom to vydrž” začal jsem ho starostlivě uklidňovat, i když jsem věděl, že jeho zranění jsou příliš velká než aby to přežil. Ale i tak jsem si to nechtěl připustit. Přece jenom tohohle kluka jsem znal celý život, vždycky mi byl oporou. A ty poslední dny jako by se mi vymazaly z paměti. Teď jsem seděl v bahně a svíral ho v náručí.
,,Musíš něco vědět” začal potichu.
,,Prosim tě, nic neříkej”
,,Ne, to musíš vědět. Když jsi odešel…tak…Kristin zjistila, že je…těhotná” při posledním slově vykašlal trochu krve ,,A tak se rozhodla, že mě bude vydávat za otce, protože jako svobodná matka by to asi ve vesnici neustála. Ty víš jak lidi dokážou být zlý a rychle člověka odsoudit”
,,Tak, to znamená, že Alex je moje dcera” nevěřícně jsem si zopakoval.
,,T..o…si...pi…š” snažil se i o úšklebek, ale bylo vidět, že má bolesti.
,,Já jsem pitomec, vy jste mi to chtěli vysvětlit, ale já neposlouchal”
,,Ona nemilovala nikdy nikoho jiného než tebe. Takže se tady nenech odstřelit. Po druhý tě ztratit by už asi ne..pře..ži..la” dořekl a jeho oči nabyly prázdnotu, jeho tělo opustil život. Můj nejlepší přítel mi zemřel v náručí. Bylo to jako by s ním zemřela i část mě.
Po necelých dvou měsících se obě politické strany konečně dohodly na příměří a my mohli být posláni domů. Boje netrvaly dlouho, ale tolika ženám se muselo říct, že se jejich, manželé, synové, bratři, bratranci nebo synovci už nikdy nevrátí domů. Vracel jsem se s bolestí v srdci, že jsem předtím Kristin tak bláhově opustil. Že jsem promrhal roky s mou dcerkou. Ale nemohl jsem si přát víc, že jí otce dělal muž, který mi byl vždycky nejlepším přítelem. A o to mě mrzí víc, že nás musela opět usmířit až smrt.

Dodatek autora:: 

Snažila jsem se napsat něco trochu pozitivnějšího, ale zase to skončilo špatně. Já to prostě asi jinak neumím. XD

5
Průměr: 5 (3 hlasy)