Pwp č.3 - Security - část třetí

Chvíli jsme šli parkem a už se kolem nás sbíhali puberťáci, jestli nemáme cigára. Já je neměl a Daniel se na ně dycky podíval takovym milym pohledem, že odlezli škemrat jinam.
„To je tady normální?! Za chvíli k nám přijdou dealeři, ne?“ šklebil jsem se jako d***l. Ale jako pravda byla taková, že u nás bylo naprosto na denním pořádku, že k vám přišlo dvanáctiletý děcko a řeklo: „Čus píčo, dej mi kouř.“
„U vás ste zase všichni jeptišky, co?“ nafouknul se jako horkovzdušnej balón.
„Jasně… hele lavička!“ chtěl jsem si jít sednout, protože mě docela bolely, jak sem frajeřil, tak jsem si vzal i nový boty a docela to tlačilo a nebyl jsem taková dámička, abych se o něj opřel. Navíc mi bylo jasný, no co by se mě zeptal: „Co to děláš?! To už ani chodit neumíš?!“
„Seš vadnej, fakt že jo. Kolik, že ti je?“ lupnul po mě pohledem stoletýho moudrýho stařešiny.
„No… bude mi… pěta… ne je mi šestadvacet.“ Pochlubil jsem se. Jako u mě normálka, v sedmnácti jsem furt o sobě tvrdil, že sem novopečená patnácka.
„Ty… snad žiješ v jiný dimenzi… ale je to originální, jenom to prosim tě nedělej moc často, připadal bych si jako samomluvec.“ Řekl a sedal si pěkně vymrzlou lavičku, která jakoby sama říkala: „Sedni si na mě a ten zadek už neodlepíš.“ Když jsem to Danielovi řekl, tak se na mě dlooouze zadíval a nic neřek… radši.
Když jsme si oba vedle sebe sedli jako panímámy, tak nastalo trápný ticho. Najednou ani jeden nevěděl, co by měl říct.
„Jak dlouho už děláš sekuriťáka?“ zeptal jsem se, i když jsem to už věděl od bábinky, ale nechtěl jsem tady jak d***l dvě hodiny sedět, nic neříct a pak si jenom na konci říct čau.
„Plus mínus dva měsíce… proč?“ ááá ty hejzle, tos nemoh taky nahodit nějaký téma?
„No… protože, jsem tě v tom krámě ještě neviděl.“ Řekl jsem a pozoroval neexistující stromy, jejichž listy vlály ve větru.
„A byl si tam někdy?“
„To je dobrá otázka. Jo, jednou jo, asi před rokem.“ Usmál jsem se na něj a doufal jsem, že se mi podařil nějakej extra vtípek, ale on se na mě podíval pohledem, seš to ale d***l a neřek nic. No, řek bych, že sme se opravdu posunuli dál… tímhle tempem si nebudem schopný říct, ani jak se menujeme.
„Tak mi sakra řekni něco o sobě!“ řekl jsem už poměrně naštvaně, protože on mě sem vytáh a tak jsem myslel, že má připravenej nějakej program. No, fajn měl ho, ale já za tu navigaci fakt nemůžu.
„Je mi stejně jako tobě, bydlim tady, pracuju tady a nejspíš i umřu tady.“
„Tak detailně sem to teda nečekal.“ Řekl jsem ironicky.
„Kde vůbec bydlíš?“ zase se zvednul z lavičky a já musel taky, nebo bych si mohl povídat leda tak s jeho vyhřátym místem.
„Docela daleko odsud.“ Řekl jsem, nechtělo se mi mu dávat přesnou adresu, když on sám byl ták obsáhlej.
„No, dobře, tohle nebyl nejlepší plán…“ řekl, když jsme zase absolvovali menší trapný ticho. „… když se tak zpovídáme, kde vůbec pracuješ?“
„Zkus hádat.“ Aspoň zaplníme čas.
„Děláš nějakou úředničinu, potom se doma svalíš do postele a před televizí jíš brambůrky.“
„Až takhle detailně si hádat nemusel.“ A tak přesně si se taky trefit nemusel. „Navíc, někdo tuhle hroznou práci dělat musí a občas se i u úředníků dějou ostrý věci.“ Jako když pod někym rupne jeho kolečková židle a on se svalí jako brambora na zem.
„To je fajn, to bych ti taky mohl říct. Když jsem nastupoval do práce k tý babce, jinak je příjemná jak prdel, fakt že jo i její vlastní pes od ní zdrh, ani se mu nedivim, jo jak sem tam nastoupil, tak tam pravidelně chodili takový malý přidrzlý děcka pro žvejky, protože to bylo to jediný, bylo ve městě zrovna u ní nejlevnější, a jednou, i když jsem stál za nima, tak si nabrali do kapes celou hrst žvýkaček a chtěli odejít s tim, že nic nechtěj. Tak sem je popad za kalhoty, otočil hlavou dolů a ty žvejky z nich vytřepal.“ Rozesmál se.
„Chudáci děcka, ty seš mi mateřskej typ, nestačilo na ně houknout?“ i když je to poměrně zábavná představa.
„Chudáci? Kdyby si je koupili, nic by se jim nestalo…“ nafouknul se jako horkovzdušnej balón.
„A rodiče za tebou nepřišli?“ přesně vůli tomu, že by mě pak přišli zjebat rodiče, tak bych na ně akorát ječel. Řekněme, že některý děcka maj doopravdy hodně děsivý rodičovstvo.
„Asi se jim nesvěřili. Co mi je po nich? Neznám je.“ Zase jsme na mrtvym bodě.
„Docela jsem dostal hlad, co ty? Neznáš nějakou dobrou restauraci, která by mě nestála byt?“
„Hm…“ zamyslel se, „možná tam necháš jenom roční vejplatu.“ Podíval jsem se na něj zamračenym pohledem.
„Dělám si srandu, to to nepoznáš? Fajn, budu navigovat.“ Rezignovaně se zvednul a šel směrem k autu.
„Doufám, že po cestě nebude moc odboček, a když už, tak jenom do jednoho směru.“ Řekl jsem polohlasně, jenom tak pro sebe.
„Já tě slyšel!“
„To je dobře!“ došli jsme k autu a rozjeli se na jídlo. Nakonec po cestě moc odboček nebylo, docela jsem se bál, že bych nebyl jenom za buzeranta. Nicméně…
„Co je to za pajzl?“ zůstal jsem koukat a polorospadlou hospodu, která vypadala, že drží jenom na dřevěných podpěrách, který podpíraly zdi.
„Pajzl? Tak to sis to pěkně posral hošánku, to je jedna z nejlepších restaurací, vlastní jí moje rodina a babča v ní vaří.“ Příště dřív tahej informace a pak mluv! Napomenul jsem se v duchu a pomyslně si vrazil i pár facek.
„Deš, nebo tam shniješ?“ otočil se na mě u dveří, kdy zjistil, že za ním nejdu.
„Fakt to nespadne?“ koukal jsem na to se značnou nedůvěrou.
„Ještě jednou se zeptáš a já tě praštim. Dělej!“ držel mi dveře jako královi, ale tvářil se u toho jako já, když pouštim svojí kočku na balkon a milost paní si u toho jde rychlostí turbo šneka.
„Jasně, jasně…“ dál jsem tu budovu nedůvěřivě pozoroval, ale nakonec jsem vešel dovnitř. Jak se říká: nahoře juj a dole fuj, tak tady by se dalo trochu předělat na: venku fuj a uvnitř juj. Protože, nebyl to sice stohvězdičkovej restaurant, ale vevnitř byla krásná příjemná atmosféra a hrála tichá hudba, která nerušila, tak se mi tam i líbilo.
„Poď sem!“ zavolal na mě jako na psa a já došel ke stolu, kterej byl trochu bokem ode všech ostatních.
„Soukromí.“ Usmál jsem se na něj.
„Zbytek je rezervovanej.“ Upozornil mě a já si všimnul malýho reservé na stolech. Ne, že bych chtě bejt hnusnej, ale kdo by tady pořádal něco tak velkýho, aby z tak dvaceti až pětadvaceti stolů zbyl jenom jeden? Asi to bude někdo místní, protože „cizinec“ by sem ani nevlez.
„Aha.“ Sednul sem si proti němu a vzal do ruky menu, který už bylo na stole. Byla to tradiční domácí česká kuchyně, což je fajn.
„Máte už vybráno?“ přišla k nám asi šestnáctiletá holka, která byla nápadně podobná osobě proti mně.
„Jako dycky Míšo a ty?“ proč na sestru, kdo jinej by to moh bejt, mluví tak příjemně a mě je ták hnusnej, to ty vyslovil stejně jako pes před tim, než někomu ukousne zadek.
„No… bramboráky, díky.“ Usmál jsem se na ní, abych si udělal dobrou reputaci v rodině.
„Jenom bramboráky? Tos mohl jít ke stánku…“ furt do mě bude rejt.
„Pardon, že sem si dal, na co mám chuť. Co sis objednal ty, hm?“ když on je mě jak pes, tak já budu taky.
„Knedlo-vepřo-zelo.“ Usmál se na mě.
„Budeš tlustej…“ ušklíbnul sem nad jeho výběrem. Ne, že bych si nedal, ale… znám se. Už teď mě stojí hodně sil si udržet mojí jakžtakž docela dobrou postavu. Nevýhoda úředničiny.
„Neboj se, já to spálim.“ Aspoň někdo je za vodou.
„Tákže, ste tady v tomhle městě celá rodinka?“ zeptal jsem se úlisně, protože z něj taky něco dostat je umění.
„Asi tak. Nicméně se budu muset porozhlídnout i v jinejch městech. Práce nikde není a ta baba mi naznačila, že jí stojim docela dost, takže to mám brát jako přechodovou práci. U vás nic není?“ zamyslel jsem se. Ne, že by nebylo, uklízečky jsou potřeba všude a co potom takový hajlzbáby, ale s tim by mě asi poslal někam.
„A, seš i v jinym oboru než jenom security?“ nikde u nás „agentura na zajišťování bezpečí“ nebo, jak se tomu nadává, není. Aspoň, co já vim.
„Ne.“ Hm, to by moh bejt problém.
„Zkus dělat poldu.“ Navrhnul se mu. Pokud tohle není jeho první práce, tak by se mu to mohlo i zohlednit, ne?
„Poldu? Do toho se mi moc nechce.“
„Nemáš na to žaludek?“
„Nechci dělat někde měšťáka.“ Řekl rázně.
„Tak di k normálnim, ne městkejm.“ Řekl jsem mu narovinu. Spíš mi přišlo, že se mu do toho vůbec nechce. Tak proč se ptal? „Jinak u nás žádná agentura „pro bezpečí“ není, ale možná v tom novym velkym obchoďáku by někoho mohli hledat. Jenže sme zase pomerně velký město, takže už ti to nejspíš někdo sebral.“
„Hm… už mi řeklo víc lidí, ať du na poldu. Asi si dodělám akademii.“ Otáčel kolečkem pod pivo.
„To je fajn, že ses konečně rozhod.“ Připadal jsem si jako jeho padesátiletá manželka, která ho celej život kritizovala a ryla do něj a teď na starý kolena se ho konečně rozhodla nechat chvíli dejchat.
„Super, tákže, když sme dořešili moji práci, takže, kdy odjíždíš?“ To se mě chce tak rychle zbavit? Že by až tak nepovedený randeto?
„Asi zejtra a, nebo pozítří ráno.“ Odpověděl jsem mu, to chce jako jet se mnou?
„Jak dlouho ti trvá cesta sem, pokud se mi teda nesvěříš, jak se to tvoje město jmenuje. Ale zase chápu, že je to značně interní záležitost.“ Zašklebil se a já se pomalu žhavil doběla. To si ze mě bude dělat prdel pořád?
„Asi hodinu před vesničky a čtyřicet minut po dálnici, proč?“ řekl jsem naštvaně. Ale než mi mohl odpovědět, přilítla jeho sestra, nebo kdo to z jeho famílie byl a donesla nám naše jídlo.
„U mám hlad.“ Usmál jsem se na bramboráky. Tak hezky voněly.
„To doufám, babča nemá ráda, když zůstávaj zbytky, tak to koukej sníst celý, nebo ti to narvu i do nosu.“ Docela děsivá osoba.
„Neměj péči.“ Pustil jsem se s chutí do toho.
„Takže kde sme to… jo, už vim. Uvažuju, že bych jel s tebou, nebo spíš za tebou svým autem a poptal se u tebe, protože tady v okolí kromě prostituce nic jinýho není. Sme to ale chudej kraj.“ Jo, proto bydlim ve městě.
„Fajn, předpokládám, že se mě chceš zeptat i na to, jestli bys u mě nemoh přespat.“ Ne, že bych byl nějak zásadně proti, ale jak dlouho jsem ho znal? Tři čtyři hodiny maximálně? Nechtěl jsem ho u sebe nechat, jsem prostě opatrnej.
„No, kdyby ti to nevadilo. Klidně si najdu hotel, ale pokud by se mi povedlo najít fleka, tak bych možná u tebe chvíli bydlel, než bych si našel vlastní…“ Popravdě, byl jsem z toho značně, no, ne přímo rozčarovanej, ale sou věci, který na první schůzce s cizím člověkem neprobíraj a nenabízej, pokud teda dotyčnej nechce vybílit byt.
„Popravdě, ne, že bych proti tobě něco měl, ale neznám tě tak dlouho, abych tě u sebe nechal bydlet. Říkej tomu klidně městská paranoa.“ Řeknu mu na rovinu.
„Stejně se to dovíjí od toho, jestli je u vás pracovní příležitost. Kdyby byla a nebyl by nikde byt, byla by hloupost jezdit odsud, navíc bych ti pomoh s nájmem, to je jasný. Nebo máš byt jedna plus kk?“ ušklíbl se. Typyckej člověk, co celej život žil v rodinym domě.
„Ne nemám jedna plus kk. Nechám tě u sebe přespat, ale zbytek se uvidí.“ Na druhou stranu by bylo fajn konečně někoho mít u sebe. Jak je to dlouho, co jsem s někym bydlel? Několik let? „Když teď tak přemejšlim, máme docela netradiční rande.“ Usmál jsem se a strčil si do pusy další kus bramboráku. Domácí kuchyně… občas mi chybí, ty pytlíky po nějaký době přestanou mít jakoukoli chuť.
„Hm, to uznávám, ale když oba máme takou svěřovací náladu…“ taky se ušklíbnul. Zbytek probíhal v tichosti, akorát jsme sem tak prohodili nějakou hlášku nebo vtip, ale jinak jsme jedli. Měl jsem problém porci spořádat, ale dalo se. Navíc jsem mu řek, že ho klidně odvezu až k nim před barák – ha, já sem říkal, že je z rodinnýho domu -. Byl v tom i skrytej popud zjistit, jak vlastně jsou na tom víceméně finančně. Kdyby bydleli ve starym vybydlenym domě – ne, že bych to čekal, ale člověk nikdy neví – asi bych si dával větší pozor. Ale byl to hezky zrenovovanej postarší domek, tkaže víceméně pohoda. Navíc, jak jsem si všimnul, tak měli víc vstupů, takže je to nakonec takovej vícegenerační rodinnej činžáček
„Tak ahoj, zejtra ti zavolám, jak pojedu.“ Zavolal jsem za nim, když vystoupil a šinul si to ke druhej dveřím.
„Ok, tak ahoj.“ Tohle ok ho musim odnaučit, doufám, že na smsky nepíše nn, jj a jiné, proč bych se jinak měl snažit mu vůbec něco psát?! Přemejšlel jsem nad tim, když jsem se chtěl vymotat z uliček, takže jsem se musel několikrát vrátit. Ale nakonec jsem to zdolal, jo hold sem boréc!
Večer jsem mu brnknul, ale protože to nebral, tak jsem mu poslal smsku s tím, že jsem se na konec rozhod vyjed zejtra po obědě a že se u jeho domu, pokud ho najdu, zastavim kolem druhý.
…
„Nazdar…“ řekl mi, když jsem u něj zastavil. „Docela ti to trvalo.“ Bylo tři čtvrtě na tři.
„Evidentně je navigace v mobilu na prd. A to je stejně jedno, jedem?“ zeptal jsem se ho, když jsem si uvědomil, že blokuju ulici a za mnou už docela nervózně trouběj lidi.
„Jasan.“ Rozjel se za mnou.
Cesta nám trvala dýl než obvykle, protože se někdo vyboural a mys jsme stáli v koloně, která končila kdesi v neznámu. Takže jsem byl rád, když jsme v osm zastavili na parkovišti u mě před bytem.
„Tady bydlíš, jo?“ koukal se na činžák.
„Neopovrhuj, nebo pudeš pod most.“ Zašklebil jsem se na něj a šel jsem ke vstupu, kterej byl jako dycky odemčenej a pak se někdo diví, že máme furt věčně posprejovaný chodby.
„Krásnej, takovej surealistickej.“ Koukal se na ty nasprejovaný výtvory. Některý byly docela i hezky, ale za něco bych rozdával facky, že někoho baví furt sprejovat čůraky.
„To víš, soukromá galerie, jedeš?“ popoženu ho, když nám přijede výtah. Domluvili jsme se, že si zatím vezme jenom to nejnutnější a nejcennější a zbytek, že si nechá v kufru. Hadry mu snad nikdo neukradne.
„Který patro?“ postavil se k tlačítkům.
„Třetí.“ Řeknu.
„To sme klidně mohli jít pešky, aspoň bych si prohlíd další část galerie.“ Stiknul trojku.
„Možná příště…“ byl sem úplně vyflusnutej. Takže k bytu jsem dšel div ne jako mrtvola. Kde on bere takovej elán? Koukal jsem na něj, jak div neprobíjí elektřinou, kolik má energie.
„Tadá!“ otevřel jsem dveře do svýho bytu, kterej byl neuklizenej a všechno, co si kdo představí pod pojmem bordel, kromě prostitutek samozřejmě, jo a taky tady nemám bar a nic mi tady nehnije, doufám, lednička si občas dělá, co chce.
„Tak trochu králikárna.“ Zhodnotil to a šel rovnou do obýváku, protože ho není těžký najít.
„Dáš si něco k jídlu?“ zeptal jsem se, když jsem si ověřil, že je všechno víceméně, jak má bejt. „Jo a promiň za ten čurbes, nečekal jsem návštěvu.“
„Pohoda, mě taky nebaví uklízet.“ Asi to mělo bejt něco povzbudivýho, ale u mě to spíš evokovalo strach, abychom taky nakonec neshnili. „Asi ani ne, hele, ale dal bych si něco k pití.“
„Jasan.“ Dotáhnul jsem mu nějakou minerálku a sklenici. Teď bylo na čase řešit, kam ho uložim. Na gauč se nevejde, na zem ho nedám, že bych ho… ááá, proč taky ne?
„Musim tě uložit k sobě, snad v noci moc nechrápeš.“ Ušklíbnu se.
„Nevim, já se obvykle neposlouchám.“ Tý, já se tady snažim o odlehčení atmosféry a ty si ze mě deláš prdel?! Soptil jsem vzteky.
„Moc vtipnej, to ti teda řeknu.“ Po tom, co sme projeli celou moji filmotéku, na kterou on mi jenom řek, že nemám žádnej pořádnej film a že se tady spokojí s něčim, co už ani nevim, co bylo, protože jsem to moc nevnímal. Okolo půlnoci jsme si šli lehnout a upřímně, nemoh jsem usnout. Věděl jsem, že konečně vedle mě někdo leží, teda, někdo o koho mám zájem, takže… asi neusnu.