SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Realita nebo sen?

  • Soubor nelze vytvořit.
  • Soubor nelze vytvořit.

Byla tma. Seděla jsem na studené lavičce, která stála před domem. Už jsem tu pěkně dlouho, pomyslela jsem si. Opatrně jsem se zvedla, ale ještě pořád se mi pěkně motala hlava. Dopotácela jsem se do zastávky, kde jsem si raději opět sedla a podívala se na jízdní řád. První autobus za babičkou na Slovensko jel až ve čtyři ráno.

Koukla jsem se na místo, kde jsem vždycky nosila hodinky, ale nebyly tam. A přesto jsem si byla naprosto jistá, že jsem si je určitě zapínala. Asi mě okradli, zamyslela jsem se a přemýšlela jsem, která věc mi ještě chybí. Lehla jsem si na lavičku a přikryla se starými novinami, které ležely opodál, jako to dělají bezdomovci. Nikdy by mě nenapadlo, že to takhle může skončit. Po tváři se mi začaly koulet slzy. Raději jsem zavřela oči.

Vzbudilo mě až projíždějící auto. V noci jsem si toho nevšimla, ale na zastávce stály hodiny. Za chvilku budou tři. Náhle mě napadlo, že bych se měla podívat po nějakých penězích, jestli chci jet autobusem. Ano! Už si vzpomínám! Než Petra odešla, vtiskla mi do ruky tisícovku. Nevím, kde ji sebrala (a nevím, jestli jsem to chtěla vědět) a ani jsem ji od ní nechtěla, ale trvala na tom, že si ji mám vzít. Otevřela jsem tašku přes rameno a začala se v ní přehrabovat.
„Kam jsem ji jen dala? Doufám, že mi ji neukradli!“ Mumlala jsem si pro sebe pořád dokola.
Narazila jsem na postranní kapsu, která nebyla skoro vidět. Ani jsem nevěděla, že tam je.Rozepnula jsem zip a strčila do ní ruku. Něco papírového tam opravdu bylo. Vytáhla jsem to „něco“ a nepatrně se mi rozjasnila tvář.
„Ano!“ Vydechla jsem šťastně.
Na věži, která sice nebyla vidět, ale zato dost dobře slyšet, obíjely tři hodiny. Auta na silnici se pomalu, ale jistě začínala množit. Pořádně jsem se zabalila do bundy, která mě zahřála asi tak, jako brouka krovky. Mráz se mi zakusoval čím dál hlouběji do morku kostí. Drkotaly mi zuby, div mi nevypadly.

Čas utekl velmi rychle, protože jsem se ani nenadála a už tu stál autobus plný lidí. Plynule zastavil a dveře se líně otevřely.
„Kam to bude slečno?“ Zeptal se mě středně starý, ale hodně prošedivělý řidič.
„Na Slovensko,“ řekla jsem potichu, ale myslím, že mě slyšel.
„Z Brna do Bratislavy. Dál už musíš přestupovat. Máš dost peněz?“ Zeptal se mě podezřívavě.
Copak vypadám tak strašně, pomyslela jsem si. Zaplatila jsem lístek a popošla dál do vozu. Ten chlapík měl nějaký divný kukuč.

Cesta ubíhala pomalu. Na zastávce vystoupilo pět lidí, další nastoupili, na druhé vystoupila půlka autobusu a nastoupila třeba jenom kulhavá babička. Takhle nějak to pokračovalo celou cestu. Ani nevím, jak dlouho jsme jeli. Poslední část cesty si ke mně přisedl podezřelý kluk. Bavil se se mnou, ale pořád po mně těkal očima. Někdy mi přišlo, že mě ani neposlouchá a odkývne všechno, co řeknu.
„Posloucháš mě vůbec?“ Zeptala jsem se ho tedy.
„Jo, jo, samozřejmě, určitě,“ řekl rychle, ale ani jednou se na mě nepodíval.
„Když mě teda posloucháš, na co jsem se tě ptala?“
„Kolik mi je let. Na to ses mě ptala.“
Jeho odpověď mi vyrazila dech. Není možné, aby vnímal úplně všechno okolo a ještě k tomu mě poslouchat.
„Tak kolik?“ Zajímala jsem se.
Tipovala bych mu tak sedmnáct, osmnáct. Měl úplně černé džínsy, černé moderní boty, fialové přiléhavé tričko (pod kterým se rýsovaly dobře vypracované svaly), černou koženou bundu se zlatým zipem a cvoky. Vlasy měl světle hnědé a oči tmavě modré, až mi připadalo, že jsou také fialové. Něco mi na něm ale nesedělo. Všechny ty věci, doplňky. On se však k tomu, co měl na sobě, nějak nehodil. Byl jak postavička z časopisu, které odstřihli tělo a přilepili k hlavě někoho jiného. To bylo ono.

„Jé, já už tady vystupuju. Tak se měj,-“
„Já taky, můžeme jít spolu,“ skočil mi do řeči.
Přitom jsem si byla jistá, že si kupoval jízdenku někam jinam. Nezdálo se mi to jako dobrý nápad, pokračovat v cestě s tímhle „týpkem“. Byl prostě divnej.

Na autobusové nástupiště se vyhrnula spousta lidí.
„Prosím tě, vyznáš se tady trošku?“ Zeptala jsem se ho nejistě.
„Jo, celkem jo,“ řekl a zase se na mě ani nepodíval.
„Pojď, tudy.“
Ukázal prstem k nějaké uličce.
„Jsi si jistej, že to tam opravdu je?“ Zeptala jsem se opět nejistě a teď už i s obavami.
„Určitě,“ řekl s bezvýraznou tváří.
No dobře, půjdu, řekla jsem si pro sebe.

Jen co jsme zašli do uličky, otočil se ke mně čelem, podíval se doleva, doprava a znovu doleva. Rozhlížel se, jako kdyby chtěl přejít přes silnici. Připadalo mi to podivné, a tak už jsem se chystala, že odejdu. Už jsem se otáčela, když v tom přiskočil ještě blíž a škubl za mojí tašku. Celá jsem se otřásla a taška se mi smekla z ramene. Jak měl svoji kořist, utíkal pryč. Neudržela jsem rovnováhu a spadla jsem na hrubý štěrk.
Bezva, pomyslela jsem si, mobil, peníze, doklady. Všechno je v tahu. Chvíli mi trvalo, než jsem se zvedla ze země, protože jsem si při pádu narazila koleno a teď o sobě dávalo značně najevo. Když jsem nakonec vstala, obličej se mi zkřivil bolestí. Nejen koleno, ale i za krkem mne pěkně bolelo.

Vyšla jsem na nádraží a potom jsem po nějaké době došla, jestli se to tak dá říct, k hlavní silnici. Pokusila jsem se stopovat nějaké auto, kterých kolem jezdila spousta. Uběhla zhruba hodinka a pořád jsem stála na stejném místě. Kolem mě proudila auta, autobusy, náklaďáky, sem tam někdo prosvištěl na kole, motorce či babetě. Tomuto se nedalo říkat dobré vyhlídky do budoucnosti, která byla tak nejasná, jako černá díra ve vesmíru. Nevěděla jsem, kde budu za hodinu, co budu dělat zítra, jestli…
V tom moje myšlenky přeťalo kvílení pneumatik.
Šedý pickup zastavil kousek ode mě a otevřely se dveře.
„Jedete do Košic?“ Zeptala jsem se.
„Ale ovšem, zavezu vás tam, slečno,“ řekl s širokým úsměvem.
Nastoupila jsem tedy do auta. To se plynule rozjelo. Ne jak máma, pomyslela jsem si. Zapnula jsem si pás a dívala se raději jenom před sebe. „Vy tam bydlíte, slečno?“
Z přemýšlení mě vytrhl mužův úlisný hlas.
„Prosím? Cože?“
„No, jestli bydlíte v Košicích. Jestli vás někdo očekává.“
„Nebydlím, ani na mě nikdo nečeká. Takové překvapení, jestli se to tak dá říct.“
Ten muž se na mě podíval.
„A jak se jmenujete, slečno?“
Už mě to podivné vyptávání takového staříka překvapovalo a děsilo. Bylo mu určitě přes padesát, na sobě měl modré otrhané, špinavé a zřejmě tudíž pracovní džínsy. Kostkovaná košile barevně ladila se zeleným kloboukem. Vlasy nebyly vidět, ale nemyslím si, že by měly příliš zdravou barvu.

„Hm,“ jméno jsem nemohla honem vymyslet, pravé jméno mu říkat nebudu, „no, já jsem … Marcela. Marcela se jmenuji.“
Říkala jsem to tak, jako bych tím chtěla přesvědčit i sama sebe.

Cesta ubíhala celkem rychle. Za hodinu jsme byli asi v jedné třetině cesty. Najednou sjel z hlavní silnice a začal se potutelně usmívat. „Nemáš hlad? Žízeň?“ Zeptal se mě jaksi natěšeně.
Pořád mi nedocházelo, co chce udělat.
„Nemám. Kam to jedete?“
Neodpověděl, ale jak uslyšel paniku v mém hlase, přibrzdil, otočil se na mě a začal mě hladit po tváři.
„Jenom se neboj, Marcelinko, bude se ti to líbit.“
Otočil se zpět k volantu a zachrochtal jakoby blahem. A doprčic!!! Došlo mi to až teď??? Já jsem teda pěkně natvrdlá…
„Co to támhle je?? Vidíte to?“
Chlápek se nahnul blíž k přednímu sklu a přibrzdil. Okamžitě jsem vycvakla pás a otevřela dveře. Než se ten člověk vzpamatoval, ležela jsem už na zemi. Dopadla jsem na zem a rychle jsem se zvedala k útěku. Rozběhla jsem se a rozhlížela jsem se kolem dokola.

Nedaleko od cesty stála k mému štěstí malá chatka. U ní stálo i nové nablýskané volvo. Chlápek v autě nemeškal a rozjel se po mně. Ještě kousek a má mě. Musím si pohnout. Po pádu mě bolelo celé tělo, takže sebrat všechny síly byl trochu zázrak. Už jsem bušila na dveře a cítila jsem auto za zády.
„Pomóc, prosím vás!!! Pomozte mi!!!“
Dveře se otevřely. Vpadla jsem dovnitř, rovnou k nějakému zrcadlu. Ve dveřích stál asi dvacetiletý kluk a díval se na mě jako na zjevení.

Auto se pomalu vzdalovalo, až vjelo na silnici a zmizelo mi z dohledu.

Kluk se na mě ještě chvíli díval, než zavřel dveře a někam odešel. Měla jsem vytřeštěné oči a můj dech slábnul. Celým mým tělem projela mírná, ale bolestivá křeč. Za chvíli se kluk opět vrátil se sklenkou vody a tabulkou čokolády Milka.
„Na, napij se. A tohle sněz,“ řekl a ulomil dvě řady z celé tabulky, „udělá se ti líp.“
Zprvu jsem váhala, jestli si to mám vzít.
„Neboj se, nic v tom není,“ řekl a přidal milý úsměv.
Dobře, řekla jsem si, horší už to nebude. Vodu jsem vypila a čokoláda mi také nedělala sebemenší problém.
„Díky,“ řekla jsem zastřeným hlasem.
Chtěl mě vzít do náruče, ale jak jsem si vzpomněla na předchozí událost, zvedl se mi žaludek a já jsem jeho ruce odstrčila od sebe.
„Dobře, chápu. Tak tě alespoň zvednu. Pojď si lehnout na pohovku.“
Jen jsem tam došla a lehla jsem si, oči se mi zavřely samy od sebe.

Probudila jsem se celá zpocená. Vedle mě ležel Patrik a tiše oddychoval. Lehce jsem se odtáhla z jeho náruče a šla do kuchyně. Cvak! Někdo rozsvítil světlo.
„Co tady děláš, holčičko?“ Zeptala se mě babička.
„Jenom se jdu napít. Zase jsem měla tu noční můru. Pořád se mi to vrací, nejde na to zapomenout.“
„To bude dobré, Patrik tě zachránil tehdy, ochrání tě napořád,“ řekla babička a pěkně se na mě usmála.
„To doufám,“ napila jsem se a úsměv jsem jí oplatila.
Vrátila jsem se zpět do pokoje a snažila se usnout zdravým spánkem. Přemýšlela jsem o tom, co se stalo tenkrát, jak jsem jen o vlásek utekla přibližující se smrti v podobě toho zaprášeného chlápka v šedém pickupu.

Na Slovensku se mi velmi líbilo. Hlavně u babičky. Měla nádhernou zahradu, o kterou jsem se s radostí starala, protože babička byla na operaci s nohou a tudíž se nemohla bez bolesti shýbat. Našla jsem si tu i přátele, se kterými jsem chodila do školy. Matka mi posílala jednou za měsíc peníze a vůbec se o mě nezajímala. Když jsem se narodila, prohlásila, že děti jsou překážkou v kariéře. Vždycky mě nějak zanedbávala, ale nechtěla jem si to připustit. Ale teď se mi oči otevřely dokořán a já viděla, „co je doopravdy zač“. Proto jsem se odstěhovala k babičce, která na mě byla strašně hodná.

Na tohle všechno jsem myslela a snažila se zapomenout na osud, který nemá jen tak někdo.

Dodatek autora:: 

*do soutěže*

5
Průměr: 5 (4 hlasy)