Řetěz a květ

O Andělech píši,
leč sama jím být nemohu.
Anděly kreslím,
však, tak vypadat nebudu.

Mít tak krásná, bílá, čistá křídla
bez poskvrny či hříchu,
na cestu správnou bych lidi svedla
a svrhla jejich slepou pýchu.

Řetěz a květ
tvoří můj svět.

Tu nejkrásnější svatozář mít,
bez ďábla v sobě žít,
v srdci bez nenávisti
volnosti mít stále dosti.

Kráčet cestou dál a vpřed
být stále čistá, jak lilie květ.
Obtočí se kolem tebe,
černé kovy, co neznaj nebe.

Řetěz a květ
tvoří můj svět.

Bolestně okovy poutají mě k zemi,
neskutečně špatně je mi,
když vidím bídu, smrt, hlad a strach
vše ostatní je černobílé a otáčí se v prach.

A já tu stojím, křídla zavřená
smutná, jakoby část mé duše zemřela.
Kam se ztratil krásy květ,
když do záhuby míří svět.

Duše milá, duše padlá,
co je to ta hrdost zvadlá?

Kam se ztrácí laskavost?
Kam plují duše obětí?
Kam utekla lidská vřelost?
Kdy jejich duše odletí?

Zoufalá jsem na pokraji zhroucení,
že málo lidí krásu ocení.
Samé války, samé bitky,
kam utekly úcty zbytky?

Co když neuteču a vstanu?
Co když se z těžkých řetězů dostanu?
Co kdybych naučila lidi smíchu?
Co kdybych jim ukázala špatnost hříchu?
Svá snová křídla roztáhnout chci,
zvednout Vás ze židlí a donutit k reakci.