Rituál

Slabě mrholilo v ten vlahý podzimní večer, kdy u jednoho z domů v dlouhé, zdánlivě mrtvé ulici, zaparkoval černý jeep. V okolí vládlo ponuré ticho, snad v předzvěsti očekávání a muž za volantem ještě váhal, zda znovu nenastartovat a ujet daleko od minulosti. Zapomenout by možná chtěl, avšak nemohl pro člověka, co se ukrýval před světem v domě a nebylo ho vidět dlouho. Dlouho, jak si jen pamatoval. Povzdechl si a jedním pohybem vypnul hudbu v autě, než se dlouhým pohledem váhavého podíval na dům a zase zpět pře sebe, jakoby volil svou cestu životem, ač toto se mělo jevit jen jako návštěva. Nakonec si vystoupil a zabouchnuv dveře se vydal po příjezdové cestě blíže k domovu jeho přítele. Drobné dešťové kapky se mu vplétaly do krátkých hnědých vlasů, upravovaných v předu vzhůru. Byl vyšší postavy s potetovanými pažemi i hrudí, co pod volným trikem a džínovou vestou nebyla vidět. Pod boky páskem stažené černé kalhoty Dickies měl volné, až se zdálo, že mu spadnou, jak nízko posazené byly. Boty samozřejmě značkové. Tenisky.
Jak to bylo dlouho, co se neviděli? Čtyři měsíce? Pět? Volal mu nesčetněkrát, zda by se nemohli setkat, ale vždy se mu nazpět ozval jen záznamník a volaný nikdy neodpověděl na hovor. Tolik se změnil a žádný nechápal proč. Bylo to přes rok, co Billy Martin opustil kapelu, ačkoliv nikdy dříve se o tom nezmínil a ani při odchodu nikomu nedal jasný důvod, proč to tak je. Jeden den byl členem, kytaristou slavné kapely a druhý den už ne. Zmizel z jejich životů, jakoby do nich nikdy ani nepatřil a nechtěl s nikým z přátel udržovat žádné styky. Konec. Nikdy se neukazoval na veřejnosti, jen když bylo nutné, ale pouze v černém, oči skryté za brýlemi, nemluvil, nesmál se, nedával rozhovory.
Pravdou bylo a to si nikdo z členů Good Charlotte nechtěl přiznat, že se něco stalo. Nechtěli o tom mluvit, protože prakticky nebylo o čem a přece… Tenkrát byl večer podobný dnešnímu, sychravý, špinavý, zkažený počasím a velkoměstským vzduchem. Nikomu se nechtělo opouštět příjemný hotelový pokoj, když se tak dobře bavili videohrami, ale byli pozvaní na soukromí večírek, co už byl zaplacený, proto museli. Nevěděli o hostitelích příliš, jen, že jsou to nějací bohatí lidé, co se chtějí pobavit s dalšími a předvést se, že si mohou dovolit pozvat populární lidi. Neměli hrát, nebo něco takového, jen přijít a dobře se bavit. Nic moc těžkého pro většinu z nich. Billy se tenkrát i těšil, že vypadne z pokoje a pozná někoho nového, protože tam kvůli zrušení koncertu další týden, trčeli už tři dny. Nudil se.
Nakonec se vše ukázalo jako velmi netradiční, přesto lákavá zábava. Hostitelé, bylo jich kolem padesáti ve velkém salónku, měli na tvářích masky. Muži i ženy, všichni v drahých šatech, ověšeni šperky a navoněni luxusními parfémy. Tmavá intimní atmosféra, nábytek v sametu, rudé a bílé růže na stolech. Hudba hrála příjemná, tančilo se, nezdálo se nic, že by mělo být jinak, než je. Jen vychloubavá šaráda pro bohaté, řeklo by se, ale když se k ránu vraceli zpět do hotelového pokoje, podnapilí, vysmátí a dělající si legraci z hostů, tak jich nebylo pět. Ne pět, jako když odcházeli. Čtyři byli.
Billy vrazil do pokoje až dalšího dne večer, když debatovali, kde může být, co se s ním mohlo stát a jak ho najdou. Přemýšleli dokonce i nad policií, nikdy se nestalo, že by kytarista o sobě nedal vědět a dovolat se mu nešlo. Joel měl největší strach, celý den nemohl udržet jedinou myšlenku v klidu a dokončit ji, když Billy tu najednou prostě nebyl. Chyběl mu. Měli spolu zvláštní vztah, plný nevyslovených emocí, co ani řečeny být nahlas nemohli, protože jsou tím, čím jsou a to by svět – jejich svět nikdy nepřijal. Nikdy se nevzali za ruce, nikdy se nepolíbili, nikdy nic. Jen tam bylo to něco mezi nimi, co cítili a bylo to intenzivnější, když zůstali spolu sami, jak Joel rád žádal Billyho o pomoc při psaní textů a tešili se ze vzájemné společnosti. Rozuměli si. Spřízněné duše, tak by to nazval. Joel věděl, jak plachý Billy je a že se nerad svěřuje se svými problémy a vlastně jsou si v tom oba podobní, že svět je na ně příliš velký. Povídali si o životě, smáli se a chápali navzájem svůj osobitý humor, který jiným dělal problémy. Měl Billyho rád, věděl to, když se mu díval do očí i když sledoval jeho prsty tančit po strunách. Měl ho dokonce moc rád. Jen ten večer, byl jiný… Billy byl jiný.
Jediné, co z něho ostatní čtyři kluci stihli postřehnout, než se spěšně zavřel a zamkl v koupelně bylo, že má na sobě jen špinavé spodní prádlo, je hodně od krve, zbitý, s tváří od slz a s pomalovaným hrudníkem černým uhlem podivnými symboly. Poté už nic. Snad po něm zbylo několik krvavých stop na koberci, když mu karmín stékal po stehnech. Zastavil se jen mezi dveřmi, jak je rozrazil a pak spěchal do koupelny. Nic neřekl. Nikdo netušil, co se stalo, byli v šoku, stáli tam jen, netuše, co si myslet a co udělat. Pak fáze, kdy volali dovnitř, zda je v pořádku, kde byl a jestli nemají volat záchranku. Odpovědi se jim nedostalo. Zevnitř bylo slyšet jen hučení sprchy, vrčení, možná i pláč někde mezi kapkami vody. A najednou řev. Hluboký nelidský řev z té malé místnosti, kde se uzamklo tolik bolesti, ponížení, hněvu a chaosu. Trhalo to uši, že Joel musel si je zakrýt dlaněmi, aby neslyšel, když ostatní silněji bouchali na dveře. Benji je chtěl i vyrazit, avšak nepovedlo se mu to. Vše bylo tak pomalé, Billyho jméno vyskloňované stokrát za minutu. Jen ať přestane křičet, jen ať přestane! Joel si nepřál nic jiného. Hluchý k bolesti slzel a netušil proč. Týralo ho to. Netušil, jak dlouho to trvalo, než se kolem rozlilo ticho.
On o tom nechtěl mluvit. Nikdy. Když vyšel z koupelny, bylo už ráno. Jenže nebyl to tentýž Billy, kterého znali. Měl ostříhané vlasy na krátko, silně podmalované oči a výraz naprosté lhostejnosti ke světu. Byl mrtvý k lidem, k přátelům, k životu. Neřekl nikomu, co se stalo, nešel k doktorovi, ačkoliv bylo znát, že trpí bolestmi. Nejednomu z nich došlo, že byl znásilněný, jen se k tomu už dál odmítal vracet. Nechtěl nic mít s nikým, už se nesmál. Žádné další vztahy a další přátelská setkání s Joelem jakoby neexistovala. Přestali si povídat a svěřovat se sobě navzájem. Billy byl záporný k čemukoliv s lidmi. Někdy v noci se vypařil, zmizel a vracel se až v ranních hodinách. Bylo to podivné, záhadné, snad i děsivé. Nikdy nic neřekl. Chtěl být jen sám. Žádné autogramy, žádné rozhovory, žádné fotky s fanoušky. Odehrál koncert a tím pro něj skončilo vše společenské, jakoby to byla nutnost, co si musí odbít, než se znovu uzavře do sebe. Chtěli ho zpátky, kapela i fanoušci, rodina. Čím více si přáli být s ním, on více byl sám. Stával se temnějším, vážnějším, tišším. Nosil převážně jen černé oblečení, vždy bledý make-up a četl podivné knihy. Ztrácel se jim. Joel se snažil, opravdu snažil, ale Billy byl k němu stejný, jako ke každému – cizí. Už nic mezi nimi nebylo a druhý si tolik přál, aby mu mohl pomoci, jakkoli. Aby si byli zase blízcí, jako to bývalo, než se stala ta… věc. Netušil, jak to pojmenovat. A pak, z ničeho nic opustil Billy kapelu. Řekl to narovinu, že končí, že je to jisté a položil na stůl potřebné dokumenty, co obsahovaly ty správné podpisy, aby bylo možné se ztratit jen tak ze dne na den. Nepočkal, když ho volali, nepočkal, když chtěli vysvětlení. Odešel a bylo po všem.
Pak už se vídali velice zřídka, jen když Billy byl někde vidět a narazili na sebe náhodou. Pár letmých slov, nikdy nic osobního mezi nimi neproběhlo. Joel z toho byl zoufalý, všichni byli. Sejde z očí, sejde z mysli a možná už někteří na Billyho po té době zapomínali, když byl pro svět mrtvý a nikdo se nezajímal. Jen Joel nemohl, nedokázal zapomenout na přítele, kterého mu ukradl jeden večer. Chtěl vědět, co se stalo, chtěl vysvětlení, přál si pochopit proč. Byl to přece stále ten plachý, stydlivý kluk, kterého znal. Stále někde tam uvnitř to byl jeho přítel, jeho spřízněná duše, o niž nechtěl přijít a tak lacino se jí vzdát. Byl by špatný člověk i kamarád. Proto byl zde, v tenhle večer, v tuhle dobu a ani netušil, co má čekat. Možná jen, že bude vyhozen. To nejspíše. Jen to chtěl zkusit… naposledy. Zaklepal.
Nic se nestalo, nikdo nepřišel. Všiml si rozbitého zvonku z boku dveří, zkusil jej, ale nebylo slyšet, že by fungoval. Byl zmatený z toho, že se celé okolí zdálo tak ponuré, jakoby Billyho nálada smutnila se všemi tady. Opuštěné životem, zapomenuté, zakleté v podivné pohádce, co nemá šťastný konec. Zaklepal tedy silněji, avšak totéž, co prve. Odmítavé dlouhé ticho, nečinnost, nezdálo se, že by uvnitř někdo byl, a přestože se to nemá, tak Joel nakonec vzal za kliku, aby zjistil, že je otevřeno. Shubertova opera Ave Maria bylo první, co zaznamenal. Tichá, avšak naléhavá odněkud z útrob domu. Proto nebylo slyšet klepání, určitě byl Billy u zdroje zvuku, tak neslyšel. Hlas byl vysoko posazený, přesto plynul tak měkce, pokorně, jakkoliv prosebný byl. Uvnitř se nic nehýbalo, vše jen v tmavých odstínech šedé, temně modré, fialové. Vkusné, ne však domov – ten si představoval jinak. Tak nové to tu bylo, tak neokoukané, zajímavé. Všechny ty gothické dekorace na nábytku, dokonce sám nábytek, temný a děsivý, strachy v obrazech na stěnách se snažili utvořit jakýsi dojem ucelenosti a sloučení, že jedno k druhému pasuje a má tak být, jen Joel z toho cítil úzkost, hlubokou depresi a lítost, co společně s hudbou se mu usazovala na duši.
„Billy?“ Zavolal tiše dále chodbou, přestože to nebylo tak hlasité, aby překřičel vysoký ženský hlas. Neměl by, věděl, neměl by jít dál, avšak zvědavost a touha vedla jeho kroky dál tímhle místem, kde vše jakoby umíralo, nebo bylo podivně zmrzačené emocemi. Polkl, neslyšeně procházel chodbou, míjeje zavřené dveře několika pokojů, poté za rohem doprava, odkud se linul zvuk. Tam zněl nejsilněji. Procházel okolo velkých nástěnných obrazů s masivními rámy, ne však starožitnými. Vše bylo nové. A na nich ne umění, jak ho znal, žádné malby slavných, nebo jen ty, co sám majitel domu vytvářel. Byly to plakáty, fotografie lidí, nahých, polooblečených, nebo v drahých šatech s barokní doby, možná renesanční, neměl o tom příliš přehled. Výjevy paradoxů současnosti, jako byl nahý chlapec uvězněný v pavučině z vlasů a andělského peří. Křičel, nemohl ven. Na dalším žena ve spodním prádle, nádherná rusovlasá, sama ztělesněním nevinnosti, avšak v rukách dřímala obrácený kříž a pod ní v plamenech se kroutila nejsvatější kniha. V křesťanské víře vychovaného Joela ty to obrazy pohoršovaly, nerozuměl jim, nechtěl rozumět. Jen najít přítele.
„Billy?!“ Pootevřené dveře, jen na dva prsty na konci chodby ukrývali toho, co byl jmenovaný po druhé a také hudbu, nyní tolik hlasitou, že nemohlo být nic jiného slyšet. Stěny samotné se chvěly výškami i klavírním doprovodem. Hnědovlasý muž přistoupil ke dveřím, neotevřel, neklepal, zahlédl odtamtud tlumené světlo a pohyb. Nahlédl skulinou.
Tetování neznámých znaků a písem na bledém těle, štíhlém, co k němu klečelo zády a přece viděl i hrudník a tvář, když před ním stálo vysoké zrcadlo. Pokoj byl temný, dokonalá černota, jen ten chlapec klečel mezi šesti sedmi svícemi na podlaze, uspořádanými do kruhu. Nahý, sám svůj hodnotitel, s pootevřenými rty, dlaně složené v pokorném gestu na stehnech, i když byla mírně roztažená a mezi nimi chlapcův vztyčený penis. Hrudník zdobilo taktéž tetování symbolů uspořádaných do kruhu, žádný obraz, žádný výjev, jen znaky, jímž muž za dveřmi nerozuměl. Billy zhluboka dýchal, jakoby se soustředil sám na sebe, na své tělo, na svou nahotu, na niž shlížel modrýma očima s rozmazanými linkami okolo. Nehýbal se, vnímal hudbu a pak se posadil v kleče na své paty, než potichu, téměř neslyšně začal cosi odříkat a jedna paže opatrně putovala ke klínu. Joel ztěžka vydechl, polkl, uvědomujíc si, že tam nemá co dělat, ne teď, přesto neodešel, sledoval dění v potemnělé místnosti. Billy zavřel oči, když prsty pevně obemkly jeho vzrušenou délku, avšak nepřestával cosi šeptat, i když bylo znát, že hlas by mu přeskakoval. Houpavé světlo svící mu na tělo házelo stíny s tím, jak pohyboval paží, zatím pomalu, přestože v zrcadle se svíral pevně, možná pevněji, než by Joel považoval kdy za přejemné. Ale proč by si chtěl Billy způsobovat bolest? Srdce se mu rozbušilo, když jej takto viděl, odhaleného, s těmi kresbami záhadných znaků na těle, protože si nepamatoval, že by tam kdy před tím byly. Nelíbily se mu ale, celé jej to děsilo, avšak nemohl by tvrdit, že to není vzrušující. Jeho rozkrok v kalhotách na onu scénu reagoval kladně, jakkoliv zvrácená byla. Černovlasý za pění o Panně Marii, ukájí se sám před sebou možná v nějaké iluzi. Bylo to šokující, nemorální. Rouhání.
Mezi rty uniklo Billymu zasténání a již se vybízel pánví proti dlani, zvrátil hlavu a hlasitěji vyslovoval slova v cizím jazyce. Světlo na svaly dopadající pracovalo, jakoby samo tělo bylo oltář neřesti za chvalozpěvu andělů. Nepředstavitelnost, jakkoliv zvráceně se to mohlo jevit, tak nepochybně Joel věděl, že nespatřil ani nic krásnějšího. Viděl vše v odrazu, každičký odlesk kůže, co se mírně potila s tím, jak se druhý namáhal a chvěl. Paže držela rytmus s přírazy do vlastní dlaně. Spatřil na špičce penisu kapičku touhy, zatřpytila se, když se plamen svíce mihnul pohyby vzduchu okolo. Jemné tmavé chmýří na břiše, maličké světle hnědé bradavky, drobné jizvy a řezy na obou zápěstích. Pak Billy opět upřel zrak do zrcadla, uspokojoval se rychleji a Joel na sobě vnímal, že sám je již nepříjemně vzrušený, byť by být neměl. Odejít nemohl, byl tím zcela omámený, zcela pohlcen sebemilováním v tom nejvíce Bohu vzdáleném smyslu. Měl sucho v ústech, dýchal tiše, ačkoliv uvnitř již dal tmavovlasý průchod vlastní živočišnosti, když slova nahradily vzdechy a steny. Násilné zavírání víček, když se bolestivě stiskl, nepřestávaje se sobě vybízet. Zdál se unavený, ač nebylo čím. Zadržel prudce dech, dlaň udržovala gradující takt i stisk a náhle… Joel zaryl nehty do stěny vedle sebe, když to hubené tělo před ním se propnulo v bocích a bouřlivě vyvrcholilo za hlasitého stenu. Sperma dopadlo dolů na zrcadlo, stékaje po jeho ploše k podlaze. Fascinace.
Joelovo srdce tlouklo zběsile dál, i když muž před ním si klidně sedl zpět na svá chodidla, ruce složil jako prve do klína a jen se zaujetím, snad i radostí, pohledem vyprovázel výkvět vlastního těla. Hruď se mu kvapně zvedala a opět klesala. Jedna svíce zhasla už dříve a nyní jen doutnající knot znevažoval celkový dojem onoho pokoje. V momentě, kdy si hnědovlasý uvědomil, že je po všem a je čas odejít a již se obracel k odchodu, hudba ztichla. Jen jediné vrznutí se ozvalo a to, když svou nepatrností muž pootevřel dveře. Billy se ohlédl za zvukem. Jejich oči se střetly na ani ne vteřinu. Panika.
Starší z nich ztuhl, zaváhal, než se s prudkým překvapeným nádechem rychle rozešel pryč. Popoběhl, chtěl zmizet, byl vyděšený tím, co viděl, nedbaje na to, že jeho hlasité kroky se rozléhají celým domem. V mysli neměl nic, jen hnán přirozeným pudem strachu a sebezáchovy se konečně dostal ke dveřím. Divoké srdce v hrudi prchajícího. Ohlédl se.
„Počkej!“ Hnědovlásek už nestihl vzít za kliku, díval se totiž do tváře Billymu, stojícímu na druhé straně chodby. Už měl na sobě spodní prádlo, černé, neutrální. Jen spodní prádlo. Výraz lehce zamračený, ústa přísná, uražená, rozhněvaná, jak byl pohoršen tím, že je někdo v domě, aniž by o tom věděl a jistě jej i sledoval. Bosky, kdy chodidla pleskala o velké temně modré dlaždice, přešel až k muži, co nervózně postával před dveřmi, ještě před okamžikem s úmyslem utéct. Nejprve jej nepoznal, neb měl hlavu skloněnou v provinilém gestu k zemi. Vypadal rozrušeně a Billy netušil, kolik toho viděl. Podezřívavým pohledem si jej přeměřil, než k němu starší vzhlédl. Ohromení. „Joel…,“ vyslovil pak docela lhostejně. „Joel Madden,“ zopakoval jeho jméno přísněji, přestože nekladl důraz na žádnou z emocí, co v tu chvíli měl v sobě. Pro sebe se slabě ušklíbl. Tušil, že přijde… jednou. Jednou by někdo z nich přišel. Tušil, co chce, nebylo těžké to odhadnout, zatímco oslovený se ani nesnažil skrýt rozpaky. Krom toho, bylo těžké udržet hlas v klidu, když proti němu stál polonahý přítel, kterému očividně nevadilo, že je takto na očích.
„Já jsem zvonil, ale… nikdo neotevřel, tak… Ale zvonek, zvonek vlastně nefunguje, klepal jsem, ale…“
„Také nikdo neotevřel, že?“ Doplnil za něho Billy odměřeným hlasem. Joel polkl, netušil, jestli se dívat mladšímu do očí, jak velela slušnost, nebo je sklopit, tak jen těkal pohledem na něho a zpět. Nikdy nebyl více vystrašený. Přikývl.
„Omlouvám se, já jsem nechtěl… tak, jsem šel dál, ale ta hudba, víš? Volal jsem, Billy, ale…“
„Hm…,“ zamračil se najednou. Joel zatnul ruce v pěst, měl ledové prsty nervozitou. „Díval ses?“ Zeptal se černovlasý, celou dobu udržoval nadřazený, neosobní tón hlasu.
„Je mi to líto, vážně. Nevěděl jsem, že… no… promiň, neměl jsem. Omlouvám se, Billy. Promiň,“ vyslovil rychle s očima v podlaze. Nikdy nebyl až takto bojácný, kontakt s lidmi mu problém nedělal, jen v téhle situaci byl naprosto ztracený. Nikdy se neocitl v takovém rozpoložení vlastní bezmocnosti. Byl bezradný, nejraději by odešel bez ohledu na to, z jakých důvodů zde byl. Billy – jeho přítel, je… co? Člen nějaké sekty? Vzývá snad nějakého neexistujícího Boha, nebo dokonce samotného ďábla? Co se s ním stalo? Těžké uvěřit, že tenhle… potetovaný muž, sebevědomý, hrdý, spíše přikazující, než pokorný byl tentýž, co tenkrát.
„Co si viděl?“ Znovu ta pohrdavost, podezíravost. Jakoby si byli vždy cizí, žádná přátelská emoce, nebo jen pohled. Nic.
„Já jsem… viděl jsem tě,“ přiznal se váhavě, ačkoliv by možná neměl, avšak chtěl být upřímný, jakoby tušil, že je to správné v rozhovoru s tímhle člověkem, co už jistě vše věděl, tak nebylo potřeba cokoliv zapírat a ponižovat se tak. „Viděl jsem tě v tom pokoji, když…,“ zadrhl se. Bylo mu proti mysli o tom mluvit. Snad bylo zřejmé, co se tam stalo, oba to stále měli v myslích, v živé paměti, ale Billy jakoby ho potřeboval dráždit.
„Jen pokračuj,“ vyzval ho.
„Když… když si tam,“ už netušil, jak z toho ven, cítil se rozpačitý pod tím neúprosným pohledem. „Sakra, viděl sem tě, jak ses udělal… před tím zrcadlem a říkal´s… ty… ty slova, kterým sem nerozuměl a… Ježíš, Billy, já to vůbec nechápu. Nic z toho nechápu, co to bylo?“ To bylo poprvé, co se mu zadíval na tak dlouhou dobu do očí a vydržel s ním udržovat tenhle kontakt, ač sám zběsile dýchal, když si uvědomil, jak na druhého najednou vyjel. Nejspíše neměl. Zvláštní, Billy se nepohnul. Ani jediný sval v obličeji nebo na těle se nezměnil, nepřekvapila ho Joelova reakce o nic více, než by jej překvapovalo, že slunce ráno vychází. Naprostá lhostejnost, přestože dobře slyšel i vnímal. Opětoval tvrdě ten souboj zraků, našpulil mírně rty, zlobil se. „Billy,“ zkusil to znovu Joel, snad doufaje, že měkčím tónem dosáhne nějaké odpovědi. Obrátil se na něj celým tělem. „Billy, co to mělo znamenat? Já… já bych opravdu chtěl vědět, co se s Tebou děje. Neřekneš mi to?“ Černovlasý přivřel víčka nad tím, jak starší najednou zněl. Jakoby mu mohl snad věřit, jakoby měl starost. Záleželo snad na tom? Je úplně jedno vše ostatní, krom důvodu, proč sem přišel. Nasadil pak výsměšný, povýšený tón, když promluvil, nejdřív ale zkřivil ústa v úšklebku.
„Co se se mnou děje,“ zopakoval, jakoby to vyplivl. „Nechápeš to. Ovšem, že to nechápeš, Joeli, jak bys taky mohl. Nežiješ v tom, co já, nevíš totéž, necítíš totéž, jasné. Nikdy to nebudeš moct chápat, dokud…,“ jízlivě se pro sebe pousmál, snad se nad něčím pozastavil a zamyslel se. Krok bosou nohou zpět. Zadíval se do podlahy, přemýšlel, jestli by bylo vhodné teď… ale pak prudce obrátil tvář k hnědovlasému. „Vím, proč jsi tady, Joeli. Chceš vědět, co se stalo, že? Co se mi stalo…. Tenkrát. Nemám pravdu?“ Povytáhl obočí a ani nečekal na odpověď. Natáhl k druhému paži, aby ho za ni mohl vzít. „No tak pojď, ukážu Ti to. Ukážu ti, co se stalo, Joeli, to přece chceš, hm? To všichni potřebujete vědět, ne?!“ Zvyšoval hlas a znovu hnědovláskovi nabídl dlaň. „No tak dělej! Určitě hoříš zvědavostí. Vidím Ti to na očích. Copak se stalo malému Billymu, hm? Malému ufňukanému Billymu… tvému příteli Billymu… nechceš to vědět, Joeli? Tak pojď, podej mi ruku…“
Joel byl zmatený z té náhlé upovídanosti mladšího i tónu, kterým na něj mluvil, ale že byl tak naléhavý, snaživý, tak nakonec mu dlaň podal, přestože netušil nic o tom, co se bude dále dít a co mu má být ukázáno. Stále byl váhavý. Byla to jen čirá zvědavost, touha po vědění, neb Billy se nemýlil v tom, že tu byl pro informace, o které nestál jen on sám, i zbytek kapely si je zasloužil, jakoby jim černovlasý byl dlužen vysvětlení. Pak byl náhle vláčen silným stiskem paže zpět do domu, zpět do oné místnosti, jako před tím. Bylo to rychlé, Billy spěchal ve vzteku, táhl za sebou druhého, přestože Joel spíše klopýtal, než šel, vyplašený chováním někoho o kom si myslel, že jej zná aspoň zpola dobře. Neměl ponětí, co uvidí a jestli přece jen by nebylo lepší vytrhnout se ze sevření a nikdy už se nevrátit, protože tak si to Billy jistě přál. Dostali se zpět do pokoje se svícemi a zrcadlem, na kterém stále ulpívalo chlapcovo sémě, avšak jakoby něco intimního bylo v tuto chvíli naprosto nedůležité, nebyla tomu věnována pražádná pozornost. Mladší pustil dlaň, co do teď tisknul, zavřel za nimi dveře, rozsvítil světlo tak, že náhle celá místnost se prosvětlila a odhalila velkou televizní obrazovku přímo před Joelem. Zadíval se na ní, téměř okamžitě jej začalo zajímat, k čemu je v pokoji dobrá. I přehrávač tam byl, DVD i video a za dveřmi prádelník, ve kterém oblečení nebylo. Staršímu nezbylo, než tam stát, čekat a trochu nesměle se dívat po mladíkovi, co zhasínal pro teď nepotřebné svíce a pak hodil po Joelovi dva velké polštáře z druhé strany místnosti, nejspíše, aby se na ně usadil, když mu Billy bude něco ukazovat. Raději ale zatím zůstával stát, aby neudělal nic, čím by si druhého rozhněval, protože už tak ta situace byla vyhrocená, patetická a naprosto nepochopitelná.
„Posaď se k televizi,“ řekl pak Billy, aniž by se na něj podíval, přešel k prádelníku, otevřel druhou zásuvku od shora a začal v ní cosi hledat. Vypadal u toho zaujatě, zaníceně, jakoby tam bylo schováno něco velice cenného a když si starší chtěl přisvojit oba polštáře, aby se posadil, jak mu bylo poručeno, byl hned okřiknut, že jeden mu stačí. Billy si pak nechal pro sebe druhý, když našel v zásuvce, co nepochybně muselo být ono důležité. Joel se zamračil při pohledu na obyčejnou kazetu v bílém nevýrazném obalu a na ní úhledně černým fixem napsanou číslici 3., jakoby jich prádelník ukrýval více. Kazeta, videokazeta, co už se dnes nedělá, přesto na ni Billy měl i rekordér taktéž vyhlížející starším datem. Čas se zastavil, jakmile polosvlečený černovlásek zavřel šuplík a zahleděl se na předmět v rukou téměř zoufalýma očima, přestože v zápětí se pro sebe pousmál.
„Trojka je dobrá, bude se Ti líbit, Joeli,“ poznamenal zaujatě, přešel k přehrávači, vložil do něj kazetu a musel staršího obejít, aby v místnosti zhasl. Ticho a šero, obraz zrněl. „Budeš nadšený, uvidíš, je to hodně procítěné, úplně jako bys u toho byl… Nezáleží, co se stalo před tím, tahle kazeta je nejdůležitější. Musíš se ale dívat dobře, neuhýbat pohledem, protože je tam všechno, co potřebuješ vědět, abys pochopil, Joeli. Dívej se tedy… co se mi stalo. Užij si to, jako já jsem si to užíval,“ zašeptal mu už Billy do ucha, když se posadil na velký měkký polštář za něj vedle, aby sám viděl na obrazovku. Skrčil své dlouhé nohy k sobě a objal je pažemi, jak to dělával i dříve před tím, než se jim odcizil. Joel se po něm ohlédl, avšak hned podle světla poznal, že obraz naskočil, tak se věnoval dění na pásce.
Nejprve slyšel… nedokázal rozeznat zvuk, opakovalo se to, jakoby páska byla zkažená, nebo samotný rekordér chrčel. Zahleděl se více, soustředil se na rozmazaný obraz, opravdu se zdálo video amatérsky natočené, rozostřené, jen šmouha do růžova na světlém pozadí, co se zdála, že se hýbe, avšak když starší netušil, nač se dívá, špatně mohl soudit. Těžký zvuk byl slyšitelný všude okolo, znělo to jako smyčka toho samého stále dokola se opakující, možná gradující. Pravda, bylo to živé, reproduktory rozmístěné v pokoji fungovaly v uzavřeném prostoru bezchybně, přesto, jak matoucí to celé bylo. Joel netušil, co si v prvních několika okamžicích má myslet o tom celém, nerozuměl, co má vidět, avšak po chvíli, jakoby se kamera oddalovala a šmouha se zmenšovala se zaostřujícím efektem. Proto to bylo rozmazané… bylo to příliš blízko. Zamžoural na obrazovku a ještě nějakou dobu trvalo, než se objektiv dostatečně vzdálil, aby bylo zřetelné, nač míří. Byla to ústa, rty… jemně pootevřené, pohybující se v hlasitém nádechu a výdechu. Sípání. To bylo ono, to byla smyčka zvuku. Muž se zamračil v uvědomění toho, co slyší a ještě více jej děsilo, když stále se obraz oddaloval od oněch bezútěšných rtů a odhaloval celou tvář toho, komu patřila. Černá páska přes oči, z nosu tekla krev po několikáté, když na lících její prameny dávno zasychaly. Tmavé vlasy mokré, upocené, v obličeji pomlácený. Joel vytřeštil oči.
„Ježiši Kriste,“ vydechl nevěřícně, zírajíc na Billyho zuboženou ubohou podobu, co ztěžka přijímala každý nádech. Doléhalo to přísně na uši.
„Ššš, tiše… ať o nic nepřijdeš,“ ponoukl mu káravě černovlásek za ním a jakkoliv jej ten obraz mohl rozrušovat, nevypadal, že by něco cítil, při pohledu na sebe samého. Starší polkl, očima následoval kameru, jak za stálého chraptění dechu sjíždí po bledém, zmrzačeném těle níže, pomalu přes krk, po hrudníku, ramena byla zkroucená dozadu, Billy ležel na Boku, měl tedy svázaná zápěstí za zády. Oblečení chybělo, nahota, bolest, krev a trvalo to tak dlouho. Nedovedl si domyslet, co tehdy musel chlapec cítit. Nebyl si ani jistý, jestli by chtěl. Kolem nebylo nic, jen tma, žádný záchytný bod. Podlaha, na které ležel, vyhlížela chladně a zanedbaně, možná snad nějaké sklepení nebo… nevěděl. Zdálo se mu tam zima, jediné světlo bylo to, co vytvářelo natáčecí zařízení, aby odhalilo scénu před sebou. Bylo mu z toho úzko, cítil se sám beznadějně, jakoby to bylo jeho tělo tam na obrazovce, co se nakonec v dostatečné vzdálenosti ukázalo jako zcela obnažené, místy od krve a stulené do polohy plodu se skrčenýma nohama, u kotníků svázanýma drátem. Tam kůže krvácela. Nemohl přesně určit, zda Billy v tu chvíli byl jasně při vědomí, nebo něčím nadrogovaný, když se jinak nehýbal, jen jeho dech byl stále slyšitelný, byť už ne toliko z blízka. Otřesné. Nahé, světlé tělo se chvělo, nebo občas sebou škublo jakoby v křeči a nebylo pochyb, že už má nějaké násilné chování za sebou, neb podepsalo se na něm několik modřin, šrámů a jasných odřenin, jak buď jej někdo silně tloukl, nebo padalo na tvrdou zem a tam se poranilo. Joel se ani nepokoušel hledat slova, marné pro něco, za čím zjevně zatím nebyl důvod, protože jeho první reakcí by byla otázka: proč? Byl to Billy, ten jemný, nesmělý člověk, co se jen plaše usmíval a zde byl… Joela to nesmírně bolelo, samotný pohled na něj v tomto stavu, jen jak tam ležel, neschopný čehokoliv. Byl to jeho přítel, kamarád… do očí se mu draly slzy šoku a musel si jednu dlaň dát před ústa. Nechápal, jak někdo se takovýmto způsobem mohl bavit, točit bolest nevinného, vždyť se ani bránit nemohl, nic.
Snad několik minut se takto zasekl čas, když pohled nikam nepřecházel, jen stále z jednoho úhlu snímal chlapce. Nekonečné. Poté, jakoby se ze tmy nořily stíny a zase v ní mizely. Lidé, několik postav, bylo z nich vidět málo, jen siluety, co se občas přiblížily více k Billymu, přestože žádný nepřišel dost blízko. Obraz začínal vypadávat a nepříjemně se hýbat, jak někdo pohyboval s kamerou, možná si ji přehazoval do druhé ruky, nebo ji předával někomu jinému. I bylo slyšitelné vícero kroků, žádný hlas, jen pohyby a ono stálé sípání. Začínalo to znít více ztěžka, jakoby plíce byli více namáhány, ačkoliv se chlapcova poloha nezměnila, ale i on musel jasně slyšet pohyby okolo sebe, tak jej to nejspíše znervóznělo a dostal strach. Nepochybně tušil, že mu opět někdo ublíží. Obraz se pak pohyboval rychleji, v doslechu byl i dech někoho blízko, za přístrojem, ale to jen na krátkou chvíli. Znovu bylo zaostřeno na nahé tělo dole, třesoucí se a vyděšené k smrti. Černovlasý se začal vrtět, zachvacovala ho panika z nevědomosti o celé situaci, a přestože snaha vymanit se ze svazujících drátů nebyla usilovná, bylo to patrně tím, že chlapci již nezbylo mnoho sil k čemukoliv vyčerpávajícímu. Sám vypadal, že by nejraději ztratil vědomí. Neviděl zhola nic, přes pásku okolo hlavy, co zakrývala zrak. Jen Joela překvapovalo, že nekřičí, že nic neříká, když má volná ústa. Objektiv se prudce přiblížil k Billymu, jak náhle postava zamířila k němu, pak konečně se v záběru objevila cizí mužská ruka od lokte dolů, patřící kameramanovi a bez nějakého vyčkávání, se dlaň přemístila na tmavovláskův krk a silně jej stiskla ve snaze jej přidusit. Billy zalapal do dechu.
„Přestaňte, už… ne, já, přestaňte, ne! Ne!“ Zoufalství, beznaděj a pak řada nesouvislého mumlání, jak se svíjel, neschopen uniknout stisku. To vše bylo pořád snímáno, kamera běžela bez přestání, až dokud po době nezačal Billy znovu hlasitě chraptět, jak se pokoušel nasát kyslík. Joel cítil, jak se mu začíná dělat zle, nejraději by utekl a schoval se. Nejraději by to nikdy neviděl. Hlasitý úlevný nádech z reproduktorů, jak dlaň opustila zarudlé hrdlo, jakoby to celé byla hra na strach s úmyslem chlapce co nejvíce vyděsit. Nářek trpícího, pláč…
„Prosím, už nechci… já už nechci… kdo jste? Co jsem udělal? Prosím…,“ do toho hysterické vzlyky. „Za nic nemůžu… opravdu, dám vám cokoliv chcete, jen už mě nechte. Prosím, nechte mě… už mě nechte být… já… já tomu… nerozumím. Proč já? Co jsem udělal, prosím… řekněte mi… něco…,“ jen těžko se rozeznávala slova, ale v takové situaci nebylo možno pochybovat o prosbách, které by jej zachránily a hledání jakékoliv vinny v sobě, aby si zasloužil takovýto trest. Muselo to být nepředstavitelné týrání, nejen tělesné násilí, ale i nevědomost okolí, nepřehled o situaci, o dění kolem, o úmyslech těch, co jej drželi spoutaného, a vlastně i surový strach o vlastní život. Z pod černé pásky začaly vytékat slzy, jak tekutina rozleptala lepidlo na ní, přestože nebyla ani tak šance, aby chlapec cokoliv viděl. Držela pevně přes oči. Do pokoje se začalo vkrádat šeptání. Tiché, avšak zřetelné, jakoby někdo, ne více lidí, než jen jeden začali odříkat cosi, čemu nebylo rozumět v jazyce, jaký Billy předtím sám použil a jednotlivost zvuků se slévala v silnější, jak siluety lidí přecházeli blíže k Billymu a všichni šeptaly totéž. Byly to hluboké mužské hlasy, hřmotné, avšak bez emocí, jakoby naučené, stokrát kdyby před tímto okamžikem opakovaly to samé. Rituálnost odříkání byla nepopiratelná a jak Joel s jistotou určil, že se místy jedná o tytéž samé fráze, co prve slyšel, ohlédl se na černovláska za sebou s otázkou v nevěřícném lítostivém pohledu.
„Je to latina, starší než dochovaná a ještě možná… nějaké nářečí, keltština snad, nevím přesně,“ prohodil Billy, mýkl rameny, dál zahleděn na obrazovku. Druhý udělal totéž, ač nechtěl již dále nic z toho sledovat, tak pudová zvědavost převládala nad morální lidskostí. „Ďáblův démon, jeden z prvních v dobách před anděly božského zla byl přikován násilím k lidskému srdci, říkají… nebo něco podobného. Skrz bolest, vzývání jeho a spojení těl v umírání srdce, zanikne lidskost, zanikne cit slabosti a duše. Démon zůstane, jen on a smrtelné tělo muže s mrtvým srdcem,“ odmlčel se na chvíli, když film zachycoval, jak několik párů rukou, začalo Billyho přetáčet na záda a pevně mu držely ramena a kolena, aby se nepokoušel vysmeknout. Do tváře vidět nebylo nikomu, přestože se zdálo, že je tam nějak více světla, než jen od kamery. Úmyslně nebyla zachycená identita jiného, než oběti. Býval by chlapec křičel, avšak mezi rty mu byl vtlačen kus silného provazu, zavázaný v týlu tak silně, že koutky úst mu popraskaly, i když jej zkousnul. Vydával jen pak vrčivé zvířecí zvuky, občas nesnesitelně kňučivé, jak propadal hrůze v očekávání, co se mu bude dít. Odříkání se opakovalo podruhé, stále mnohohlasně. „Démon,“ vyslovil pak tiše Billy za Joelem, přestože ten byl plně zaujat děním před sebou. „Mysleli, že ho mám v sobě, byli si jistí, věřili tomu, když…uvidíš… Ďáblův démon, jeden z prvních. Jeden z prvních, říkají, nevím, proč já, ale museli to vědět. Věděli, že já…“
Hlasitost zvuku přerušila Billyho hlas, neb ono zaklínání nebralo náhle na intenzitě a pak dva prsty jedné ruky omočené v čemsi černém, začaly zbrkle kreslit po chlapcově bledém hrudníku kruh a v něm další. Znovu nabrat barvu na bříška prstů a pak znaky uvnitř i vně kruhu, žádné známé písmo, žádná stopa pro Joela, čeho se chytit, aby věděl, co to celé znamená, avšak dle toho, co zmiňoval mladší to jistě byly znaky pro vzývání, možná uctívání onoho stvoření, co údajně bylo přikováno k Billyho srdci. Nikdy by něčemu podobnému neuvěřil, výmysl, kdyby to neviděl na vlastní oči. Nebyl to fiktivní film, smyšlený trik, dělo se to před ním, naprosto reálně bez zábran, bez pravidel o tom, co se smí. Stalo se to doopravdy. Hnědovláskovo nitro se ozvalo s tím, jak útroby těžko snášely takový pohled. Nebylo mu dobře. Poznával v malbě Billyho nynější tetování, bylo stejné. A když byl obraz symbolů dokončen, pak se v záběru nad pomalovaným tělem ukázala černá svíce, zapálená v rukou někoho dalšího. Neustále ty hlasy, neustále sípání, kňučení a hysterie, co se dávno vkradla do pokoje dvou lidí. Billyho silně tisklo k zemi několikero párů paží, holých, byli více vidět díky svíci, avšak nenesli žádné značky, žádné jizvy, tetování, ozdoby, nic dle čeho by bylo možno poznat, o jaké lidi jde, nebo jen co vyznávají za víru. Chlapcova nahota se ukázala naplno, když mu natáhly nohy, stále svázané, aby je nekrčil a i tak poloha musela být nepříjemná, když si ležel na pažích, za zády připoutaných k sobě. Těžce, rychle dýchal a pak se pevně zakousl do provazu. Dlaň naklonila svíci tak, aby horký vosk padal na černovláskův obnažený hrudník a břicho a vytvářel tam tak postupně výjev obráceného kříže jako popírání veškeré božskosti bytí. Jak Joel uslyšel Billyho bolestný nářek, viděl drsné zacházení s někým tak křehkým, cítil, že v sobě již nedokáže udržet ten pocit nevolnosti. Zvedl se mu žaludek. Musel utéct! Musel utéct hned! Vyzvracet se z toho, co byla pravda, přestože věděl, jak samotné to Billymu musí být odporné, ale on to již nezvládl. Přiložil si dlaň k ústům v úmyslu se okamžitě zvednout, nalézt toaletu, kam by… ale mladší mu to nedovolil. Popadl jej za vestu a neúprosně nutil setrvat zde.
„Dívej se!“
„Budu… budu zvracet, Billy, já… nemůžu…“
„Tady máš tu svou pravdu! Musíš se dívat! Chtěl si to tak… zvracej na podlahu, je mi to jedno, ale musíš to vidět!“ Ani jednou mu při tom nepohlédl do tváře, jen hleděl sám na sebe dopředu, jak trpí bolestmi a Joel se při dalším jeho palčivém zavytí, co se linulo z reproduktorů a dusilo místnost, předklonil na stranu a dávil vlastní vnitřnosti. Nejhorší bylo, že i když se nedíval, měl zavřené oči, tak slyšel. Neunikl zvukům, neunikl ničemu z toho, co sám chtěl tolik znát. Zvracel na zem vše, co měl v sobě, a nezdálo se, že by to Billymu nějak vadilo, byl zaujatý plně zvráceností na něm páchanou. Pustil Joela, netřeba jím vládnout, když bylo po všem, vydávil, co mohl a dál nebylo co, i když jím ještě zmítaly křeče. Vůbec se tím nezabýval, přál si jen, aby starší vše viděl, vnímal, prožíval do detailů, aby nikdy nezapomněl.
„Billy… Billy, vypni to… prosím… vypni to už…,“ ozval se pak hnědovlasý, když se posadil jen z nutnosti zpět na polštář, ignorujíc zvratky jen nedaleko od nich a hřbetem ruky si otíral ústa i slzy, co mu vyhrkly do očí. Jak se jen zdánlivě nevinná návštěva mohla takto zvrhnout v něco… neuměl to pojmenovat.
„Ještě ne… ještě je brzy, neviděl jsi to nejlepší, Joeli, tohle nic není,“ polkl, naklonil trochu hlavu na stranu, jakoby zaostřoval na obrazovku, když se čočka přiblížila k jeho hrudníku, zobrazujícímu spálenou kůži horkým voskem, co zaschnul v tmavých kapkách tvarujících obrácený kříž přes symbolistiku neznámé temné víry. Hlasy zvolna slábly, už jen tiše se mluvilo, spíše šeptalo o démonovi, jakoby jej v chlapci probudili a nechtěli si rozhněvat hlasitostí. Zdálo se, že Billy ztrácel vědomí, když jej ony paže pouštěli, jak již nebylo potřeba jej stabilizovat v požadované poloze a tělo se přestalo bránit. Již ani nekřičel, neslzel, nevzpouzel se, Joel se díval na zmrzačenou pannu, co jakoby ji tam pohodili. Naprosto odevzdaná nevinnost na oltáři všehohříchu. I dech se mu počal uklidňovat, sledujíc, jak od Billyho odstupují dále, snad s úmyslem nechat jej už být, když ho takto zneuctili. A pak znovu po dlouhé době jen ticho a samota chlapce v chladnu a tmě. Svíce byla zhašena. Nádech, výdech, nádech, výdech… rozléhalo se to okolo, vibrace vzduchu byly znatelné, zalézající snad i za nehty a pod kůži. Nebyl ještě konec, toho se Joel bál, co přijde.
„Billy, já už… rozumím, nechci to vidět dál, vypni to, prosím Tě, stačilo…“
„Skrz bolest, vzývání jeho a spojení těl v umírání srdce, zanikne lidskost, zanikne cit slabosti a duše, Joeli…“ zopakoval klidně černovlasý to, co již řečeno jednou bylo. Vypadal naprosto klidně, vyrovnaně, připraven na to, co přijde. „Bolesti již bylo, i vzývání jeho, co přivede mne k umírání, jen… jen seď a užij si to,“ pousmál se pak škodolibě a v očích se mu zalesklo šílenství, jakmile poznal, že Joel se dovtípil, co dále bude na videu. Lekl se toho, dech se mu zastavil.
„Ne, ne, ne! Billy, to nechci vidět, to nechci vidět!“
„Sedni si!“
„Ne! Už to stačilo! Nebudu se dívat, jak Tě znásilní, jasný! Už nemůžu, dej mi pokoj!“ Zakřičel na druhého hlasitě Joel, neb už to nemohl dál snášet, viděl dost, a přestože máločemu z toho dokázal porozumět, věděl, že více toho, jak Billyho zabíjejí, vidět nezvládne. Tohle nebylo to, proč sem přišel, tohle nechtěl, ačkoliv nikdy nevěděl, co se vlastně stalo, najednou měl docela jasnou představu. Už svého přítele zpět nedostane… už nikdy. Je pryč, je mrtvý. Billy je mrtvý. Prudce se zvedl, jak už nechtěl sledovat, dokonce ani slyšet nic dál a okamžitě odejít. Ihned ho překvapilo, že nebyl zastaven, žádná paže, co by jej chytila za oděv, nic. Vyděšeně doklopýtal ke dveřím, ještě malátný z předchozí nevolnosti, vzal za kliku a ohlédl se. Jen potetovaná, holá záda někoho, koho již neznal, vystupující páteř člověka… démona… Billyho. Ten jen hleděl dál na obrazovku, naprosto tím fascinovaný. Bylo to tak zatraceně nepochopitelné.
„Na té poslední kazetě… volal tvoje jméno, Joeli…,“ zašeptal tichounce Billy, ačkoliv se na něho nepodíval, jen dopředu. Jmenovaný zůstal strnule stát. „Joeli… Joeli, pomoz mi… Joeli, pomoz mi… to křičel, i když by dávno neměl mít sílu, ale… bránil se mi, Joeli, byl tak silný, víš, bránil se a volal tě, dokud mohl…,“ bylo slyšet obdivné teatrální povzdechnutí. „Kdo by to do toho kluka řekl, že? Ubohý malý Billy… tak jste mu říkali, ne? Malý Billy… měl Tě rád, cítil sem to a vlastně…“
„O čem to, k***a mluvíš?!“ Přerušil ho najednou rozzlobeně hnědovlasý, tohle už na něj bylo příliš. S kým tedy tady byl? Kdo? Celou tu dobu… Byl to Billy, nebo… ne! Tomu už odmítal věřit, to bylo šílené! Nemožné! To byl do háje moc špatný vtip! Dostal najednou nehorázný vztek na toho… toho… bylo mu jedno, kdo to je, chtěl jen odpovědi. Nebál se. „Víš, jak jsme Ti říkali, ty jsi Billy! Nehraj na mě tohle divadlo, jasný? Co to má být? Co má tohle celý znamenat! Chci to už vědět, Billy, prosím! “
„Šššš, jen tiše, Joeli… jen tiše,“ ponoukl mu znovu naprosto klidným hlasem mladší, jakoby bylo nemožné jej vydráždit a konečně začal vstávat. Pomalu, měl všechen čas na světě, nespěchal a cítil, jak jej muž ode dveří bedlivě vyprovází pohledem zapíchnutým do zad, když zvolna přešel k videu, jediným pohybem jej vypnul a místnost zcela potemněla. „Rozsviť, prosím,“ ozvalo se Billyho hlasem ze tmy. Joel nerozhodně poslechl, musel přivřít oči, jak jej náhlé světlo oslnilo, ale chlapec stál tam, kde jej viděl předtím. Přimhouřil zrak, zkoušel se uklidnit ze všeho, takto při světle se vše zdálo jasnější a střízlivější, snad doufal, že se mu předtím to chaotické jen zdálo, protože přece není reálně možné, aby ten, koho znal a stál před tím, nebyl tím, kým je. Nesmysl.
Vysoký černovlasý mladík přešel pak volným krokem zpět k prádelníku, přičemž se vyhnul zvratkům na podlaze, otevřel druhou zásuvku od shora, stejnou, jako před tím a nahlédl dovnitř. Starší muž nervózně zkoumal jeho vyhublou postavu, vyčkávajíc čehokoliv, co by mu pomohlo vyřešit nastalou situaci, v níž byl nadobro ztracený. Billy pak začal zevnitř šuplíku vyndávat kazety.
„První,“ řekl a hodil pásku v bílém obalu s jedničkou na zem. Hlasitě to uhodilo. „Druhá,“ znovu to samé. „Trojku jsme bohužel neviděli celou. Čtvrtá,“ ozvalo se bouchnutí o zem. „Pátá. Šestá. A sedmá,“ řekl a ponechal si poslední s kazet v rukou, když konečně se jeho oči střetly s Joelovými. Zvláštní a hnědovlasý by přísahal, že někde tam v pohledu modrých duhovek, zahlédl známou nesmělost. „Dohromady šestnáct hodin, Joeli. Sedmou jsem nikdy neviděl a přece vím, co na ní je. Prožili jsme si to spolu, víš? On a já… všechnu tu bolest, to poznání, ty hrůzy, když křičel tvoje jméno a doufal, že se stane zázrak a ty tam najednou budeš. Byl tak naivní, ale… někdy si říkám, jestli ho to nakonec nezachránilo, protože…“ ztichl, jakoby hledal slova. Náhle se zdálo tak těžké něco vyslovit tak, aby to druhý pochopil, i když to pro něj bylo nepochopitelné a už vůbec nerozuměl té třetí osobě, co byla někde mezi nimi. Pak Billy na okamžik zavřel oči a dlouze vydechl. Upustil kazetu s rachotem na podlahu. Jakoby najednou veškerá arogance a sebejistota z něho vyprchala, vypadal zmateně a nejistě, váhavě, poprvé za celou dobu zakolísal v projevu i řeči těla. Opravdu to vypadalo, že se rozmýšlí formulovat slova správně, svádějíc vnitřní boj se sebou samým. Joel to na něm poznal, a ačkoliv by neměl, nechtěl jej takto nechat stát tam, rozpačitě a možná i bázlivě, co vypozoroval z mimiky tváře.
„Billy…,“ oslovil jej tiše, udělal k němu několik kroků.
„Billy…,“ opakoval zoufale mladší, jevil se poraženě. „Kdo je Billy? Někdy se mi o něm zdá, někdy, když nemůžu spát a přehrávám si tvůj hlas na záznamníku. Říkáš mi tak, ale nejsem to já. Díváš se, jako bych byl on, ale nejsem… a chtěl bych zase být, Joeli… někdy,“ polkl, na okamžik se odmlčel, než pokračoval. Stáli od sebe sotva na metr, černovlásek onu vzdálenost zkrátil, když se postavil k němu čelem, téměř se jej dotýkajíc. „Někdy… něco… cítím, když… Tě vidím v televizi, v časopise, slyším Tě z rádia, nebo necháš vzkaz, aby zavolal. Kéž bych byl on, říkám si… kéž bych zvedl sluchátko, když mluvíš a já stojím hned vedle. Ale nejsem už on. Billy byl… byl nikdo, byl slabý, byl tak zranitelný, nic neznamenal, jen… na té sedmé pásce, když tě volal, když tě naposledy prosil, abys přišel… nikdy před tím nebyl tak silný a odhodlaný přežít, než v tu chvíli. Chtěl bych pochopit proč ty. Strašně moc bych chtěl vědět, kdo jsi pro něho byl a…“
„Byli jsme přátelé,“ promluvil přes něho starší, ale Billy hned zbrkle kroutil hlavou, jakoby to nebylo žádné vysvětlení.
„Přátelé ne… bylo to víc, vím to. Cítím to teď, i jak tu stojíš, sakra!“ Obrátil se pak na něj. Zblízka se mu pevně zahleděl do očí a silně jej stiskl za ramena. „Neměl bych to v sobě mít, ale mám! Nechápeš to… nechápeš to… měl by být mrtvý, měl by být zapomenutý, tak proč mi tluče srdce rychleji, když nemá! Chci tě poslat pryč a nemůžu! Chci Ti říct, zapomeň na něj, ale nezapomeň na mě! Já nevím! Nevím, Joeli… nevím. Neměl jsi sem chodit…,“ vydechl nakonec rozrušeně a obrátil se k muži zády. Prsty obou rukou si bezradně vjel do vlasů, viditelně byl rozechvělý, dávno byla pryč dřívější dominance v hlase. Bez pohledu na něj zpět, snad očekávajíc, že skutečně odejde, rozešel se Billy k zrcadlu, co stálo na druhém konci místnosti v kruhu již vystydlých svící a postavil se zpříma před něj. Neřekl jediného slova, ani gesto, kterým by staršího vyhazoval a ten již možná začínal chápat, co se tu děje. Ozubená kolečka skutečnosti vyřčených i těch, které se nahlas nikdy nestali, do sebe se skřípotem zapadala a spíše Joelova domněnka byla jen teoretická, možná ani to ne, jen… lepší mít teorii, než nic. Povzdechl si, těžké bojovat se sebou, věděl. Smutně zvedl zrak k mladíkovi ve spodním prádle, štíhlém, kdysi tak krásném ve vší té nezkaženosti, než mu ji ukradli. Chvíli se na něho díval, jak se prohlíží, paže svěšené podél těla a výraz beznadějný. Polámaná křehkost kostí, odervaná světskost křídel a zapomenuté životy, co mu patřily. Jen opatrně, pomalu jej následoval, zřetelně se objevil v zrcadle za Billym, aby jej nepolekal a stoupl si za něho tak blízko, že nosem mu mohl přejet lehce po rameni a očima v odrazu sledovat chlapcovu reakci na onen dotek. Joel se necítil dobře takto na dosah někomu nepředvídatelnému, neb nebezpečí prosakovalo celým tímto domem a v několika centimetrech, co je od sebe dělilo, se hromadilo napětí a strach. Přesto necouvl a mladší nevypadal, že by se bránil čemukoliv, stál odevzdaně s prázdným pohledem na ně dva, tolik si cizí a přesto mu srdce napovídalo, že tak vzdálení si nejsou. Hnědovlasý promluvil.
„Nikdy jsem… mu to neřekl, ale… myslím, že to nakonec věděl,“ vyslovil přerývaně s třesoucím se hlasem a jen velice zlehka, opatrně se dlaněmi dostal mezi Billyho paže a boky, aby jej mohl jemně obejmout zezadu a nechal si ruce položené na jeho plochém břiše. Byl si vědom toho, co dělá, měl neskutečný strach, nejen z druhého, ale i z toho, co skrýval uvnitř sebe. Chlapec sklopil víčka přes oči, nadechl se, když vlastníma rukama našel ty Joelovi na svém těle a přikryl je svými dlaněmi. Měl pocit, že se nikdy ničeho nedotýkal, jak neočekávaně byl ten dotek intenzivní, vnímal jej v celém těle.
„Prosím… odejdi pryč… nech mě a běž, prosím…“ zašeptal citlivě.
„Miloval jsem ho,“ řekl Joel a tím, jakoby se vše kolem rozbilo, když z oka mu stekla slza a nedovedl udržet svou důstojnou tvář muže. Zamračil se, ústa zkřivil ve výrazu pokoření, jakoby nikdy neměl v úmyslu říci toto o sobě a pověděl to. Hořkost z krku mu stoupala do úst, pevněji sevřel černovlasého, překonal vzdálenost mezi nimi, jakmile si jej na sebe natiskl a rozplakal se. Jen tiše, hrdě, nucen opřít si čelo o Billyho rameno, aby na sebe neviděl v zrcadle a uniklo mu i že druhý přívalem náhlých emocí taktéž uronil slzu, byť byla první a poslední ze skleněných očí. Jinak tvář zůstala nezasažena, jakoby jen duše člověka plakala a tělo nechtělo se té situace účastnit. Přiznání hnědovlasého k vyššímu citu bylo tak matoucí, tak zmatečné v ten okamžik. Netušil, co říci, nebo udělat. Doléhala na něj ona tíha všeho, co se zde událo a nejvíce poslední slova. Vnímal silné sevření paží kolem sebe, jak jej starší muž objímal. „Doufám… já… doufám, že to věděl,“ procedil přes rty Joel, stále s hlavou zabořenou v kostnatém rameni černovláska. „Oh, Billy, tolik mi chybíš…vrať se… vrať se mi, Billy,“ žádal zoufale napuchlými rty od pláče do chladné kůže a nespíše si ani neuvědomoval, kolik toho druhému páchá takovými prosbami. Neměl ponětí, že jej občas políbil na holou pokožku zad, snad aby mu neutekl, aby poznal, že je Joel upřímný, nelže z naléhavosti, žádná faleš. Billy začal rychleji dýchat, hleděl na sebe v zrcadle, nepoznával se, nemohl pojmout souvislosti, nechápal situaci, v níž se ocitl. Silně se rozklepal, snaže se popadnout dech.
„Joeli…“ oslovil jej slabě, druhý ihned rozeznal tu naléhavost v hlase, ten jiný tón. Vytušil, že je něco špatně, ačkoliv od chvíle, co sem vkročil, nebylo správně nic. Zvedl hlavu a jen stačil zahlédnout, jak se Billymu před ním protočily oči a jen tak tak jej stačil zachytit před pádem na podlahu, když se mu podlomila kolena. Vyděsil se, nevěděl, co se stalo. Položil jej opatrně na zem, rychle si k němu přiklekl.
„Billy! Billy… probuď se! Billy!“ Zatřásl s ním. Bez reakce. „Billy!“

Hnědovlasý muž trpělivě vyčkával na lavičce před psychologickou ordinací Billyho doktora. Bylo to něco okolo devíti měsíců od doby, kdy chlapec zkolaboval ve svém domě a dnes to byla už jeho dvacátá sedmá návštěva zde. Po minulém sezení Billy řekl Joelovi, že by doktor byl rád, kdyby Joel přišel s ním. Neměl ponětí, o čem by spolu mohli mluvit, když černovlasý jen málokdy chtěl vyprávět své zážitky z těchto hodin, ale Joel měl pocit, že v posledních týdnech se Billyho stav nezlepšuje a spíše se zastavil na mrtvém bodě. Složil ruce na klín a opřel se do opěradla lavice. Dlouhé čekání.
Billymu diagnostikovali po jeho zhroucení rozdvojenou osobnost, a když se tenkrát probudil v nemocnici, opět jako Billy Martin, nevěděl, co se stalo. Nepamatoval si nic ze svého života od chvíle, kdy zmizel ten večer a provedli na něm onen záhadný rituál, při kterém byl několikanásobně znásilněn, jak se zjistilo ze sedmi kazet, které našla policie v jeho domě. Psychiatři mluvili o poruše osobnosti, kdy si Billy vytvořil tzv. alter ego, které jej mělo chránit před bolestí, před vzpomínkami na znásilnění a ponížení. Stává se to prý vzácně, když člověk prožije silně traumatizující zážitek, který není schopen vstřebat a vyrovnat se s ním, tak si vytvoří novou osobnost, která může tu předcházející znát, nebo nemusí. Říkali, že Billy má jen jeden takový charakter, neb je dokázané, že někdo si v sobě může vypěstovat až padesát různých osobností, z nichž některé se znají a jiné ne. Většinou, když převládá jeden charakter, ten druhý si později na jeho chování nevzpomíná, neví, co dělal, když nebyl zrovna sám sebou. To samé se stalo Billymu, nevěděl o sobě něco přes celý dlouhý rok. Ta nová bytost mu vzala rok života. Joel nechápal, že něco takového je možné, že si toho nikdo nevšiml, ale dostal vysvětlení, že chlapcova druhá osobnost převzala některé informace od pravého Billyho a pracovala s nimi. Proto to vše bylo tak důvěryhodné, ale nikdy to nebyl ten Billy, kterého předtím znali.
Zpočátku to bylo těžké, černovlasý byl vyděšený, šokovaný z vlastního potetovaného těla, co netušil, kde se tam vzalo. Byl hysterický, nikomu nevěřil, ani když mu vysvětlovali pravdu, avšak on se jí bránil. Přece nebylo možné, aby se mu něco takové stalo, nemohl žít rok jako někdo jiný. Byl to pro něj nepředstavitelný šok, několikrát se pokusil utéct z nemocnice, myslel si, že svět se zbláznil. Nepřijal žádné odborné diagnózy. Joel byl s ním po celou dobu, sám hodně frustrovaný z toho, co se dělo, naprosto chápal pocity, co Billy prožíval a o to hůř, že znal celou pravdu a prožil i ten rok, kdy Billy Billym nebyl. Seděl u jeho postele, poslouchal jeho pláč a díval se bezmocně na řemeny, které držely chlapce na lůžku. Nikdy se necítil více zoufalý. Nevěděl, kdy to skončí, avšak vždy tam byl, když jej brali na terapii, nebo mu dávali uklidňující léky, aby jej přiměli spát nebo jíst. Billy odmítal obojí, cítil se v pasti, bezradný, připoutaný k jednomu místu, protože ho považovali a nebezpečného nebo schopného utéct. Chodili za ním i ostatní kluci z kapely, ale on se jim cítil cizí, nechtěl s nimi mluvit, protože oni mu říkali ty věci, jaký byl, že se změnil a pak začali s těmi frázemi: je mi to líto, kámo, doufám, že se z toho dostaneš. Nenáviděl tu lítost, nikdo nemohl chápat, jak se cítil. Nikdy neviděl ty pásky, ale Joel o nich někdy mluvil, když byl Billy pod vlivem sedativ a jen klidně ležel a poslouchal. Zůstával s ním celé dny, od rána až do konce návštěvních hodin, konzultoval s lékaři jeho zdravotní stav a s psychology jeho duševní. Zažil si i chvíle, kdy Billy z ničeho nic ze spánku vybuchl a začal křičet na celý pokoj, že zabije všechny, kdo ho tam drží, nebo zabije sebe, že je jeden z prvních démonů ďábla, přestože brzy zase upadl do spánku, a když se probral, na žádné takové výkřiky si nevzpomínal. Připadal si jako šílenec. On věděl, že nic neudělal, ale lidé tvrdili něco jiného. Dlouhé hodiny jen plakal do polštáře, pokoušeje se pochopit, co se s ním děje. Nerozuměl termínům, kterými ho zasypávali doktoři, už tak měl hlavu plnou chaosu, avšak jakmile odešli, Joel viděl v Billyho tváři tu beznaděj ze své situace a znovu mu vše vysvětlil pomalu, srozumitelně, jako malému dítěti, aby to Billy chápal. Nespěchal na něj, někdy trvalo i na čtyřikrát vše opakovat, než mladší porozuměl, jak funguje jeho mozek. Joelovi to nevadilo, byl tam pro něho, záleželo mu na tom, aby dostal Billyho zpět a brzy se uzdravil. Nezapomněl mu vždy říct, že to bude dobré a zlepší se to. Chlapec mu tolik chtěl věřit.
Po zhruba měsíci stráveném v psychiatrickém zařízení, kdy každý den dostával nesčetně léků, bylo na čase se rozhodnout, co bude pro Billyho nejlepší dál do budoucna a při sezeních, několikrát týdně dostal černovlasý za úkol se rozmyslet, čeho by chtěl ve svém životě docílit, nebo kterým směrem se ubírat. Byl z toho všeho tolik zmatený, několikrát se rozplakal přímo na terapii, když se jej lékař na něco ptal a také mu dal dostatek času, jen Billy byl přecitlivělý všemi těmi látkami v oběhu a jejich vedlejšími účinky, že těžko snášel jakékoliv dotazy. Neměl ponětí, kdo je, co bude za hodinu, zítra, natož aby si vytyčil budoucí cíle. Připadal si tak beznadějně a uboze. Ptal se sám sebe, proč zrovna jemu se to děje a proč nemůže žít normální život, jako každý. Ani Joel mu nedokázal odpovědět, i když spolu začali debatovat o Billyho budoucnosti a jeho návratu k hudbě. Na tom se shodli, chlapec miloval hraní na kytaru, jen se na něj muselo pomalu a možná tak ještě rok, ne-li déle nebude schopný se stýkat s tak masivními počty lidí, jako jsou fanoušci na koncertech. Přesto chtěl dále hrát a možná po čase se vrátit zpět do Good Charlotte, kteří bez něho dočasně přestali produkovat.
Billy samotný se ze všeho nejvíce bál sebe a svých nepředvídatelných reakcí. Mohl se kdykoliv, i při braní léků, na které mu Joel dohlížel, změnit v… toho druhého, dokud se neuzdraví. Jenomže při takové poruše nepomohou prášky a není to nic, co by bolelo a mohlo to být ošetřeno. Je to duševní problém, dlouhodobý a sám si byl Billy vědom své nestálosti. Jediný, komu věřil, že by poznal, že není již sám sebou, tak je Joel. Joel jej vídával i desetkrát za týden v podobách démonů, když to Billy vykřikoval, pokoušeje se vytrhnout z řemenů a hnědovlasý to celé musel mlčky snášet, doufaje, že se brzy upokojí. Krvácelo mu nitro z toho pohledu, a byť byly tyhle změny osobnosti postupem času vzácnější, stále přetrvávaly. Jakmile mezi vzlyky po takovém záchvatu začal černovlasý mumlat, že to již nezvládne a chce se zabít, musel Joel jednat. S takovou, by si Billyho nechali v léčení, kdo ví, jak dlouho a pravděpodobně by si i tak zkusil mladší vzít život, když by nebylo s kým ho sdílet a pro koho se snažit vytrvat. Jednoho večera si k němu sedl, přinesl mu limonádu s brčkem a řekl: Billy, miluju Tě, prosím… kvůli mně, vydrž.
Zhruba po dalších čtyřech měsících se dalo hovořit o jejich vztahu více, než z přátelského hlediska a nezdálo se, že by kdo s tím měl problém, když očividně bylo jasné, kolik Joelovi na chlapci záleží a ten jej v tomto světě potřeboval. Muž byl jediný, s kým se Billy cítil v bezpečí, chráněný, milovaný, sám sebou a s někým, komu mohl bezpodmínečně důvěřovat. Jejich první polibek byl doprovázený omluvami, slzami a studem, avšak nešlo dlouho skrývat pravý cit jeden před druhým. Zamilovat se není hřích – pokud to není hříšné v očích jiných. Jen blízká rodina a kapela věděla, a když se Billy přestěhoval po odchodu z nemocnice do domu Joela Maddena, odůvodnili to médiím čistě lékařskými doporučeními, že na Billyho je potřeba nestále dávat pozor. Pravda to byla, avšak zlepšoval se, jen občas se vyskytly ony krátkodobé výpadky změny osobnosti, ale Joel znal instrukce, co je dobré v tom případě dělat a řídil se tím, kdykoliv se to stalo. Chlapcovi terapie probíhali nejprve několikrát týdně, než postupně jich ubývalo v pravidelnou páteční návštěvu, na kterou byl vždy druhým odvezen. Každý den se zdálo, že je malý zázrak, když Joel viděl Billyho se jen nepatrně usmát, nebo mít z něčeho radost. Bydleli spolu v jednom domě, černovlasý měl vlastní pokoj, pokud chtěl, ale obvykle spával s Joelem v ložnici na velké matraci, kde se k němu přitulil a tak klidně usnul. Netrápili jej noční můry, trápili ho ty denní. Stávalo se, že Billy zapomínal, co chtěl říct, zasekával se v průběhu řeči, nebo mu něco upadlo z rukou a rozbilo se to. Rozbíjel hodně nádobí v kuchyni, nikdy neměl ponětí, čím to a pak plakal, že je nešikovný, když starší uklízel střepy a tišil jej, že za to nemůže. Nikdy Billy nebýval takto ubrečený, nebo choulostivý, to jen ty léky, co bral na nemoc, z něj dělali člověka, co jej rozesmutní každý osobní nedostatek. Hodně prožíval kladné i liché emoce. Joel se pokoušel dělat mu neustále radost, kdykoliv to bylo možné. Sedával s ním v obýváku. S ním i kytarou na klíně a společně zkoušeli novou hudbu a procvičovali se v hraní. Billy vypadal potěšeně vždy, když byl druhým pochválen a rád to oplatil staršímu z nich polibkem. Stále byl nesmělý, avšak brzy se dostal do vztahu s Joelem, užíval si, že se jej smí dotýkat, kdykoliv chce, že jej smí políbit, pohladit, mazlit se.
Jen Joelův bratr, dvojče, Benji měl s jejich soužitím jako jediný problém a to ne kvůli faktu, že oba byli muži, neb se nepletl bratrovi do jeho orientace, ale domníval se, že Billy je nebezpečný. Měl ho rád, to ano, přál si jeho uzdravení a návrat mezi hudebníky stejně, jako kdokoliv jiný, jen si nebyl jistý, zda bratrův dům je vhodné místo, kde by měl chlapec být, než se tak stane. Měl strach o Joela, byl podezíravý, co se týkalo černovláskova zlepšování stavu. Nevěřil tomu tolik, co jiní a Joela to mrzelo. Ten pevně věřil, že Billy by mu neublížil, ať byl svým, nebo démonem, jen Benji tak vstřícný rozhodě nebyl. Přemlouval, ať si to rozmyslí, že starost o mladšího není jeho povinnost a že by nerad, kdyby se někomu z nich něco stalo kvůli tomu, že Joel Billyho nemoc podcenil. A i když se o tomto chlapec nikdy nedozvěděl, vycítil z pohledů i konverzace mezi sebou a Benjim, že muž je ostražitý, nedůvěřivý a hledí na něho jako na psa z útulku před kterým je třeba mít se na pozoru, aby v nestřeženém okamžiku nekousl. Nesnesitelně jej to bolelo. Po čase se naučil vždy před Benjim uhýbat očima, co nejméně se s ním stýkat, i když starší z bratrů chodil často do jejich domu na návštěvy, ačkoliv Billy věděl, že to byly kontroly, jestli se mezi nimi nic násilného nestalo. Billy nikdy Joela nenapadl v žádném ze svých záchvatů, ani mu nijak neublížil.
„Nemá mne rád… tvůj bratr, poznám to, že nemá. Nelíbí se mu, že jsem s Tebou, Joeli. Nedivím se mu, ale… přál bych si, abych mohl cokoliv udělat, aby si nemyslel, že tě mám v úmyslu zabít, kdykoliv tu není,“ přiznal se mu jednoho dopoledne Billy ke svým pocitům z Benjiho. Druhý se zamračil, položil knihu, v níž si spíše listoval, než četl a lítostivým pohledem se zadíval do tváře svému příteli, co měl složenou hlavu v jeho klíně. Odpočívali na gauči.
„Billy…,“ vydechl tiše, probíraje se prsty jeho jemnými vlasy. Na několik chvil neměl tušení, co říct. „Benji má jen starost. Není to tak, že by tě neměl rád, má, ale vždycky na mě dával pozor, je už takový. Nezlob se pro to na něj, prosím. Ví, že…,“ zaculil se jemně a sklonil se k polibku. „Ví, že tě miluju, tak žárlí…,“ okomentoval to hravě Joel k odlehčení situace, ačkoliv věděl, že chlapec má pravdu. Lepší, když se nestresuje ještě tím, jak se Benji k němu chová.
„Taky tě miluju,“ odpověděl tiše Billy a zbytek toho nechal být. Neměl potřebu dál o tom začínat, když věděl, jak staršího mrzí, že spolu on a jeho bratr nevychází. Doufal tedy, že časem to bude lepší. Spokojeně zavřel oči, když se Joel po chvíli opět začetl do knihy.
Nyní již to bylo něco okolo hodiny, co seděl před ordinací, avšak zevnitř již začal odposlouchávat hlasy, jak se Billy i s doktorem Carleyem, co chtěl, aby mu všichni říkali Don, blížili ke dveřím a nezdál se příliš přátelský tón mezi nimi. Ostatně, chlapec tam nechodil rád, nedokázal věřit tomu postaršímu muži, že mu chce pomoci a jakkoli se snažil s ním spolupracovat, Don se mu nelíbil ani přes to, že nikdy mu nic zlého neudělal a vážně se v jeho případě snažil o brzké zlepšení jeho stavu. Možná proto nepokročili dál, že Billy nebyl schopný se uvolnit a otevřít se - pro něj – cizímu člověku. Joel to sice chápal, nemohl chlapce do ničeho nutit, pokud on sám se na to necítil, ale na druhou stranu měl strach, že pokud se Billy nezlepší, tak… co? A nebyly to neřešitelné problémy, jen cítil těch pár týdnů zpět neustálou… snad odtažitost, nechuť cokoliv dělat společně, osamělost, když mladší začal spát ve svém pokoji, méně mluvil, méně se smál, skoro jako by se to celé vracelo zpět a Billy se znovu odcizoval světu. I terapeut to musel poznat, proto nejspíše tu dnes Joel byl, aby si promluvili o tom, co se s Billym děje.
Dveře před mužem se otevřely, netrpělivý Joel vstal, když zevnitř vyšel smutně skleslý mladík, co se pokoušel trochu pousmát, jakmile jej viděl. Bylo však znát, že z ničeho radost nemá, v jedné ruce držel dvě balení léků, jako vždy si odtud nosil, jen jedna krabička se lišila, a to nejspíše hnědovlasému napovědělo, protože takové už bral, když se sezeními začínali hned po Billyho odchodu z nemocnice. Silné prášky.
Hned po něm se mezi futry objevil menší muž, okolo padesátky, příjemně vypadající, usměvavý s optimistickým výrazem, který dle upřímného tvrzení Billyho, byl falešný a naučený, aby mohl snadněji krást lidem jejich tajemství. Joelovi muž připadal sympatický, neškodný a jistě jeden z nejlepších těch, kteří mohli chlapci pomoci. Joel se usmál na Billyho povzbudivě, přešel k němu a položil jednu dlaň na jeho tvář. Mladší sklopil oči.
„Jak se cítíš?“ Zeptal se hnědovlasý starostlivě, nerad takhle viděl svého přítele. Chtěl by jej obejmout, jen věděl, že druhý nemá náladu, tak mu to nebude oplaceno. Opět se mu do srdce vloudil ten ohavný pocit bezmoci, kdy si tolik přál něco udělat a nemohl nic. Vlastně ani odpověď nečekal, když tak dlouho bylo ticho, Don se díval jiným směrem ze zdvořilosti, vyčkávajíc, až si bude moci pozvat Maddena dovnitř na konzultaci. Billy mýkl rameny, na několik vteřin nechal jejich pohledy se střetnout, než pomalu unikl doteku na tváři. Věděl, že staršímu tím ubližuje, jen nemohl jinak, když mezi nimi to bylo takové, jaké to bylo. Cítil se tolik zbytečný, ztracený, nepotřebný, že měl za to, že i mužův dotek v tu chvíli je vynucený, aby bylo znát, že přítel si jej všímá. Nemyslel si, že Joelova starost je opravdová, když… pro něho nebyl dost dobrý na skutečný vztah. To mezi nimi byl problém, ne jinde.
„Můžu… na Tebe počkat v autě?“ Polkl nejistě Billy, nechtěl tu déle zůstávat jakkoliv dlouho, musel pryč. Očima těkal z doktora na Joela, jakoby najednou měl některý z nich ho připoutat zde a nechat ho trpět na místě, kde se necítil dobře. Viděl, jak jeho přítel zaváhal, zklamán neodpovědí na otázku, ale nakonec mu bylo kývnuto a dostal i klíčky od vozu, aby se dostal dovnitř. Otočil se k odchodu.
„Neodjeď mi!“ Křikl na něj ještě. „Za chvíli tam jsem…,“ ale to již Billy bez jediného ohlédnutí zmizel za rohem. Joel na chvíli sklonil hlavu, byl zmatený z jeho odtažitosti, odměřenosti a celkově náhlé změny k horšímu, i když míval i příjemné mazlivé nálady. Málokdy ale. Potom už věnoval pozornost Donovi, který jej pozval dál do ordinace, nabídl mu místo na gauči, kde obvykle sedávali, nebo leželi jeho pacienti. Joel odmítl cokoliv k pití, neměl v úmyslu se zdržet déle, než to bude nutné, nechtěl nechávat Billyho dlouho čekat samotného, avšak zároveň byl zvědavý, co se od něj zde očekává a jaké závěry starší z nich vyvodil z dnešního sezení. Než se Don také usadil, hnědovlasý si bedlivě prohlížel místnost plnou polic s odbornou literaturou, sladěného nábytku, ještě křesla, kde nejspíše sám seděl a malého konferenčního stolku, kde na stole ležela složka Williama Martina. Nevěděl to jistě, jen si domýšlel, když viděl spis. Nemohl ani říct, že by se mu to tak líbilo, ale ani, že ne, působilo to celé hodně upraveně, neutrálně pro kohokoliv, kdo vešel. Pohovka byla ještě vyhřátá od Billyho, poznal ze vzduchu jeho jemný parfém na tom místě, mírně v úsměvu se mu roztáhly koutky, než na něj starší muž promluvil, přičemž si do rukou vzal onu složku ze stolu a posadil se do křesla naproti Joelovi.
„Je to poprvé, co vás tu mám, pane Maddene a popravdě… jsem byl zvědavý na Billyho přítele a možná jsem…, ne určitě jsem čekal někoho staršího,“ přiznal se pak s úsměvem Don, přehodil si klidně nohu přes nohu a na klín položil desky. Druhý tázavě pozvedl obočí, než se na oplátku též usmál.
„Jsem jen o tři roky starší, než on. Měl jste si mne vygooglit,“ mrkl na něj. „Proč jste si myslel, že jsem ještě starší? Billy o mně mluví?“ Zeptal se se zájmem.
„Nesmím hovořit o tom, co je mezi pacientem a lékařem, ale… probíráme toho hodně, i když…,“ povzdechl si a dvěma prsty si promnul kořen nosu. „Posledních několik sezení, vedu spíše monolog se sebou, než že bychom konverzovali. Ostatně, proto jste tu, mám na Vás otázky, protože s ním trávíte nejvíce času, předpokládám a jste si blízcí. Myslím, že v tomto případě to nejsem já, kdo by mohl Billymu nějak pomoci, ale Vy, pane Maddene. Oběma nám je jasné, že se uzavírá do sebe a podle toho, co jsem právě viděl na chodbě, soudím, že ani k Vám není vstřícnější víc, než ke mně,“ pokýval si pro sebe hlavou a Joel nemohl nesouhlasit. Neměl sebemenší tušení, proč se to Billymu děje, o žádné příčině nevěděl, snažil se být vždy mladšímu oporou a nejlepším přítelem v jednom. Jenom nechápal, jak by právě on mohl být nápomocný v tuhle chvíli, kdy už zkusil asi všechno, včetně toho, že s Billym o tom mluvil. Ten jej vždy jen nějak odbil, nebo odešel z pokoje bez vysvětlení. Zdál se ale ublížený, jakoby mu Joel neustále něčím křivdil.
„Co můžu udělat? Víte, já… se vážně snažím, aby…“
„V tom to ale nejspíš bude, pane Maddene,“ přerušil jej Don zkoumavým pohledem.
„Co tím myslíte?“
„Moc se snažíte. Moc na něj berete ohled, moc mu pomáháte překonat to, co se mu stalo, ale… je to především jeho boj, ne Váš, čímž nechci naznačit, abyste nestál kdykoliv při něm, jen… ehm, můžu mít osobní dotaz?“
„No…samozřejmě,“ odpověděl nejistě a zaraženě Joel, netušil, co si o tom, co mu bylo řečeno, má myslet. Je to jeho chyba, že je Billy takovýhle? Co udělal špatně? Poslouchal zamračeně, nač bude tázán a Don se na moment podíval stranou, než k němu také obrátil zrak.
„Vy a Billy… vy spolu… nemáte spolu sex, že?“ Bylo viditelné, že samotnému je ta zvědavost nepříjemná, když hnědovlasý nebyl jeho pacient a tudíž by měl právo se jej takto ptát, což u Joela nehrozilo. Ten pocítil ostré bodnutí nejprve studu v hrudi, když vnímal, jak se mu krev hrne do tváří, poté se na pohovce ošil. Nebylo mu dvakrát dobře z takové otázky, jen nezbývalo, než říci pravdu, jak to bylo. Cítil se nemožně a trapně. Don nejspíš také jen hádal, jinak by se neptal. Jen těžko se skloněnou hlavou druhý odpovídal.
„Nemáme. Tedy… ještě jsme neměli,“ začal si hrát s prsty na rukou.
„Proč?“ Optal se znovu doktor.
„Vždyť… byl znásilněný, sám to víte, je to přeci v té složce,“ pohodil hlavou ke spisu na lékařově klíně. „Nechci na něj spěchat, udělali mu strašné věci a je pořád na těch lécích, nemyslím, že…“
„Ty mu ale ve styku nebrání,“ skočil mu do toho Don.
„Já - já vím, ale je tak křehký, tak nestálý, někdy se ho bojím i dotknout, aby si to nevyložil špatně. Není vůbec snadné ho odhadnout, je každou chvíli jiný. Směje se a za pár minut má slzy v očích, odtahuje se ode mě a já bych ho ze všeho nejvíce chtěl chránit. Bojím se, že… zkrátka mu chci dát čas, až bude chtít, tak k tomu dojde, ale zatím…“
„Zatím si přijde odstrčený, pane Maddene. Myslí si, že ho nechcete a nemáte o něj intimní zájem, proto tohle všechno.“ Don se zdál být najednou více jistý v tom, co říkal. „Má pocit, že je nepřitažlivý, méněcenný, nechce s vámi nic sdílet, protože má dojem, že byste se musel přemáhat být s ním,“ vychrlil rychle na hnědovlasého, neb mu všechny souvislosti do sebe teď dokonale zapadali, jak předpokládal. Joel se tím zdál otřesený, nemohl… ne, nevěřil tomu, co slyšel.
„Nechápu to. Vždyť to není pravda, miluju ho,“ hájil se a rozhodil rukama.
„Netvrdím, že ne. Billy to vidí jinak. Chce zapomenout na to, co se stalo… kdo by nechtěl. Přeje si normální život s normálním partnerem, s nímž může normálně sexuálně žít bez toho, aby na něj kdo bral ohledy. Billy je tělesně zdravý mladý muž, který má své potřeby, vzhlíží k Vám a potřebuje od Vás důvěru, stejně jako Vy od něj, ale tu nemá. Nevěříte, že je schopný normálně žít. Svou starostí o něj a péčí mu neustále připomínáte to vše, co se stalo… jestli můžu radit a byl bych rád… nedělejte to. I Vy musíte zapomenout, pane Maddene. S Billym jste, kolik... čtyři, pět měsíců? Sakra člověče, musíte to přece cítit, že Vás chce, dávno čas nepotřebuje, je připravený posunout se dál ve vztahu i v životě. Jsem si jistý, že tím trpí, je rozpolcený a tohle by… mohlo by mu to pomoci vyrovnat se s tím, že už je po všem a může žít dál spokojený život. I pro něj je to zkouška, bráníte mu pohnout se dál… Billy jen čeká na Vás, nic víc a zdá se…“
„Že jsem pěknej vůl,“ dopověděl si s vrčivým povzdechem pro sebe Joel, jak všechna ta slova na něj dolehla svou pravdivostí. Jak je možné, že… to sám nepoznal? Ani netušil, proč si vzpomněl na slova z toho dne před devíti měsíci o tom, že pravý Billy je slabý, zranitelný, není to nikdo. Tohle říkal „ten druhý“ a nejspíše se teď Billy tak cítil, jako nikdo, když Joel nedokázal na něm registrovat nic z toho, o čem Don mluvil. Pravda, Billy dávno nebyl už tak vystrašený, už nepotřeboval dohlížet na dávkování léků, nepotřeboval, aby se ho někdo ptal, jak se cítí, jako by byl dítě. To Joel jej brzdil, držel ho zpátky tolik, kolik se bál, aby mu neublížil. Sám si mohl za tohle, jak se chlapec choval k němu i k jiným, že nespolupracoval. Nemohl se divit, pokud si tedy připadal zbytečný a nezajímavý, tak proč se zapojovat do vlastního léčení, když o to nikdo nestojí. Proklel se jednou, dvakrát, proklel se desetkrát, když si uvědomil, že celé je to pravda a jeho péče o mladšího byla přehnaná. Nadechl se a vydechl, bylo ticho, doktor jej nechal sedět a urovnat si to v mysli, jak dlouho bude potřeba. Viděl na Joelovi, že už ví… a více slov není potřeba. Byl rád, že se nemýlil a byl i přesvědčený, že po tom, co mezi nimi dojde k něčemu intimnímu, se Billy zlepší s tím, jak najednou mu stoupne sebevědomí. Doufal v to.
„Takže…,“ ozval se po několika dlouhých minutách Joel. Nevěděl, jak pokračovat.
„Takže… myslím, že není potřeba nic k tomu dodávat. Billy na Vás čeká v autě,“ usmál se na něj Don a vstal, což bylo doprovodné gesto jako výzva k odchodu.
„Víte, teď se toho možná bojím víc, než on,“ zasmál se Joel, taktéž vstal, potřásl si s psychologem rukou na důkaz díků, neb opravdu mu pomohl s tím, jak chlapce chápat a jak k němu přistupovat. Rozuměl už tomu, jak se musí cítit být neustále pod pohledem a k tomu, když jeho vlastní přítel s ním ani nespí. Připadal si naprosto hloupě. Kdo ví, jak samotnému by mu to dlouho trvalo, než by přišel na to, co Billymu chybí ke spokojenosti a paradoxně to byl on.
„Nebojte,“ zaculil se, když jej vyprovázel ze dveří. „Hodně štěstí, pane Maddene. Billy je člověk, který za tu trochu strachu stojí,“ kývl uznale hlavou.
„Stojí za víc, než to. O tom nepochybujte.“

Nebyly to ani dva dny od poslední návštěvy doktora, nic se nezměnilo. Joel potřeboval svůj čas stejně tak, jako Billymu ten jeho vyprchával. Cítil na sobě změny, spíše v sobě, někdy přemýšlel nad věcmi jinak, ne jako Billy, jen jinak… v jiných úhlech, v prapodivných souvislostech, jakoby vše potřebovalo mít svůj řád, aby to dávalo smysl a přece jakmile v chaosu svého života našel nějaký záchytný bod, netrvalo ani pár vteřin a onen bod byl pohřben hluboko pod prázdnotou, v které se znovu ztrácel. Nic nebylo možné si udržet na delší dobu, žádnou jistotu nebo cíl. Stejné to bylo s myšlenkami, začínal je, avšak nedokončoval, vystřídaly je jiné, a pak znovu další, někdy ten proud ani nebyl schopen zastavit, cítil bolení hlavy. Nedalo se tomu jinak uniknout, než spánkem. Ten měl klidný, vždy naprosto klidný.
Brzké ráno. Ticho v domě, oba jeho odcizení obyvatelé trávili osobní čas ve svých vlastních prostorách, kdy chlapec stále odmítal sdílet s druhým jednu postel a raději volil samotu svého pokoje a studenou matraci pro jednoho. Nebylo to pro něj snadné, miloval Joela tak, jak uměl, nikdo po něm nemohl chtít více, ačkoli se začal topit i v emocích ukrývaných pro společné chvíle se starším. Nebylo jich mnoho, přestože by rád, jen si nebyl jistý, zda o jeho společnost stojí, když pro něj má jen slova, nebo skoro jen přátelské doteky. Nač mít přítele, když s ním nemůže prožít všechna tajemství vztahu a být odkázaný jen na to, co se mu dostane z ohleduplnosti. Nestačilo mu to, potřeboval víc. Uvnitř sebe potlačoval silnou frustraci z nedostatku intimity, jak tělesné, tak psychické, neb si byl jistý, že kdyby se Joelovi svěřit se svými trápeními, o to více by jej muž měl tendence chránit a o to nestál. Už žádné utěšování s tím, jak vše bude dobré. Konec s křehkostí, co mu bývala vlastní, i pláčem z prášků, co již dovedl ovládnout. Nepotřebuje být stále ten méněcenný, stále i doma pacientem, na něhož se musí dávat pozor, aby se nijak neporanil. Cítil se v kleci, nemoci tam ani zpět, jako zvíře, jež přechází z jedné strany na druhou a skrz mříže se dívá na ten velký svět, do něhož nesmí. Nejen, že by mohlo ublížit jiným, v tomto případě by něco mohlo uškodit jemu a Joel se tvářil jako spasitel, co má vše pod kontrolou. Vězeň svého těla, tohoto domu, tohoto vztahu, který se nikam neposouval, stagnoval na grafu někde dole už delší dobu. A zvíře již bylo vydrážděné nečinností, bezmocí a zoufalstvím z každého dne, kdy nebylo nač se těšit, nebo proč vůbec vstávat z postele, když všechny dny byly stejné. Nic jej žádné ráno nečekalo. Jen nutná dávka léků a Joelovo: Dobré ráno, jak ti je? Vykřičel by mu do tváře, že se cítí k***a skvěle na to, aby si mohli už zašukat. – Jedna z myšlenek, nad nimiž pravý Billy nikdy takhle neuvažoval, tohle bylo jiné… to nebyl Billy.
Probudil se brzy, otevřel oči ještě ani ne před úsvitem a v posteli se jistě posadil. Podezíravě se rozhlédl po svém pokoji, co byl zařízen jen stroze, přestože Joel dal mladšímu naprosto volnou ruku v tom, jaké to tam chce mít, jen Billy v neustálém tápání v sobě si nebyl jistý, co chce. Tak stěny zůstávaly holé, občas někde plakát jeho oblíbené kapely, v rohu stála kytara a kombo. U téže zdi byl i malý stolek s nakloněnou deskou na kreslení s všemožnými uměleckými pomůckami. Doposud všechna plátna zůstávala prázdná. Na druhé straně velké zrcadlo, šatní skříň s psacím stolem a uprostřed jeho postel. Zvláštní rozložení nábytku, jen on to tak chtěl mít a Joel se neptal proč. Naprosto věřil v Billyho potřebu soukromého prostoru a sám tam chodil, co nejméně to bylo možné, to s ním raději mluvil přes dveře. Dnes však bylo na vstávání ještě příliš časně, oddělené prostory jim dávaly možnost věnovat se sami sobě a Billy toho, zdá se, využil, když se odkryl a jen ve spodním prádle vstal z postele. Nevypadal vůbec ospale ani malátně nebo unaveně, přestože naspal sotva pár hodin. Naopak měl drsný přísný pohled a potetované tělo nesl s hrdostí přes místnost ke dveřím. Naprosto bez váhání, jako by byl jen loutkou v neviditelných rukách. Otevřel dveře, jen tiše a vyšel na chodbu. Dělal krátké kroky, nechvátal nikam, poslouchaje klid v domě mělce a pravidelně oddechoval. Rty měl neúprosně stisknuté k sobě v rovnou linii a pyšný postoj. Nepřibral nic od chvíle, co zde bydlel, nemohl. Zastavil se u dveří do ložnice, kde spal jeho přítel, avšak ani hlavu neotočil tím směrem, jen se škodolibě ušklíbl, jak uslyšel staršího si pro sebe pochrupkávat. Nebyl v tom výraze ani záblesk citu. Několik okamžiků jen takto stál, možná si přál vejít a… ale nakonec vedl své kroky jistě dál chodbou, až ke schodům dolů do přízemí. Tichounce si začal šeptat své vzývání, své tajemství na vždy zobrazené v neznámém jazyce na jeho těle. Nikdo nedovedl ta slova přečíst, on je znal důvěrně zpaměti. Pleskavé šlápoty o ledové schody se ozývaly domem, jen nebyly tak hlasité, aby je kdo postřehl. Zábradlí se nedržel, nebyl důvod, nikdy se necítil jistější. Nevypadal jako člověk, co něčím trpí nebo pociťuje méněcennost. Tento byl naprosto vyrovnaný a spokojený sám se sebou, sebevědomý s prozíravýma očima dravce. Zatočil ihned pod schody doprava, přes obývací pokoj do kuchyně, kde samozřejmostí bylo sáhnout po první zásuvce příborníku, která ovšem stejně jako všechny ostatní nešla otevřít, neb Joel na ně před nedávnem nechával instalovat zámky, co zacvakával na noc a ráno odmykal. Snad tušil, že Billy by si mohl někdy chtít ublížit, tak jednal preventivně. Prsty znovu sáhly po madle šuplíku, tentokrát razantněji, možná s úmyslem jej vytrhnout i se zámkem, ačkoliv to nemělo žádný efekt. Zásuvka zůstávala zamčená a přes obličej černovlasého chlapce přeběhl stín vzteku a zklamání. Slova zněla již důrazněji, netrpělivě. Opakovala se už po několikáté gradujícím tónem šíleného. Poodstoupil na krok od linky. Rozhlédl se okolo, hledajíc něco určitého, co by nebylo zamčené. Na stole jen jediný prázdný hrnek od Joelovi večerní kávy a jinak nic. Modrý zrak se připoutal k onomu porcelánovému nádobí, neumytému, pouze odloženému. Chyba. A jakoby Billy už nemohl čekat na nic, posedlý touhou po bolesti, zbrkle na to, jak se do teď choval, se vrhl po hrnečku, sevřel ho v dlani a silně s ním uhodil o pracovní desku stolu, až se rozletěl na střepy. Muselo to být slyšet. Nevadilo to, pousmál se pro sebe zlomyslně, potěšený nad tím, že v takové situaci si pomohl. Prudce se nadechl, jak klesal na kolena a jednou dlaní vyhledal větší ze střepů na podlaze. Silně jej držel v dlani, natavujíc druhou paži k přijímání nezvratného, tam někde mezi první a nepočítanou z jizev na zápěstí. Přiložil střep na kůži, očima jej vyprovázel při kýženém tahu, co ji rozdíral a nechával kanout krev na zem, zatímco šepot démonských zmrtvýchvstání zvolna utichal. Nebyly to hluboké rány, ne s úmyslem zemřít, jen se poranit z nepochopitelných důvodů. A když cesta prvního řezu skočila, počal novou hned vedle a pak další, dokud jich nebylo několik a nekrvácely všechny. Billy se na to díval čím dál méně chápavě, jakoby zapomínal pomalu, proč to udělal, nebo co tam vlastně šel hledat. Zrychlil se mu dech, víčka očí mrkáním začala reagovat na světlo kolem a srdce se vyděsilo při pohledu na krvácející rány na paži. Roztřásl se nevědomím, kde se tam octl. Neměl nejmenší tušení. Zděšení.
„Billy! Pane Bože, to ne… co se stalo!“ Chlapec se okamžitě otočil za šokovaným hlasem svého přítele, kterého nejspíše probralo tříštění porcelánu, tak se vydal zjistit, co se děje. Očividně nečekal nic z tohoto a ani mladší si neuměl zodpovědět tak jednoduché otázky, jako proč, jak nebo kdy. V momentě mu došlo, že pravděpodobně nebyl při sobě, když se řezal, že byl někým jiným, co rozhodoval za ně oba a ten druhý nebral ohledy na jejich společné tělo, co nyní utrpělo, ani na milovaného člověka, kterého to možná bolelo více. Už nechtě takhle žít. Už stačilo, už se nechtěl budit na místech, kde neusínal, nechtěl slýchávat slova, co říkal, ale nepamatoval si, nechtěl škodit sobě ani nikomu jinému. Rozplakal se hystericky na podlaze ve své krvi a střepech. Už jen nemohl takto dál.
Joel spěšně překonal vzdálenost mezi nimi, aby se mohl k mladšímu sklonit a pevně jej obejmout za trup a přivinout si ho k sobě. Být s ním, byla jeho první polekaná reakce. Jen být s ním, mít ho u sebe, cítit jeho živé tělo na svém a mačkat jej k sobě, aby mu neuniklo. Tolik se bál, když jej takto uviděl v krvi, jak klečí a zřetelně nemá pojem o tom, co se mu stalo. Billy byl vystrašenější, než on. Slyšel jeho hlasitý vzlykavý pláč plný zoufání a naprosté ztráty důstojnosti. Slyšel ho mezi nádechy šeptat: už nemůžu… už nemůžu, Joeli… a pak se i s ním začal jemně houpat ze strany na stranu, jakoby konejšil uplakané dítě. O to více to bylo překvapivější, že poprvé Billy ublížil sobě. Že vůbec ublížil, nikdy předtím se to nestalo, to až dnes prví krát tekla krev. Seděli tam oba, Joel na podlaze a Billy mezi jeho nohama skrčený, s hlavou zabořenou v látce jeho trika a plakal. Hnědovlasý mu rozuměl, proč slzí, rozuměl a vyčítal si, že něco neudělal dříve, protože tomuhle sebenásilí mohl předejít, kdyby… ale ne nemohl, stalo by se to stejně, tušil to. Nějak podvědomě to předvídal, že nebylo v jeho moci to zvrátit, ať by se stalo cokoliv před touto chvílí. Prohlédl si pozorně krvácející zápěstí, byť musel trochu silou přinutit chlapce, aby mu jej ukázal a on s úlevou mohl zjistit, že zranění jsou jen povrchová a nijak Billyho na životě neohrožují. Zahojí se za týden, zbude jen jizva, jako ostatní před tím. Ovinul paže kol štíhlého těla svého přítele, ujištěný o jeho stavu, vědom si i nebezpečí, co může přijít příště, pokud další takový pokus dovolí. Nesměl o něj přijít nikdy, nechtěl se ho vzdát a už vůbec nemohl dopustit, aby chlapce si nechali v léčebně dlouhodobě, protože by jeden druhému záhy byli naprosto odcizení. Ne, miloval ho… nedá ho žádnému. Nedá ho. Nikomu o tom nepoví, ššš, nikomu neřekne, že…
„Už jsem tu, to nic, Billy, jsem tu…,“ chlácholil jej tichým hlasem, pokoušeje se jej uklidnit a možná ukvapeně z radosti, že si neuškodil více, jej několikrát políbil do černých vlasů. Tváří se opřel o jeho hlavu, mazlil se v ujištění, že ho má v náručí a nic zlého se přece již nemůže stát. Musel jej mít, co nejblíže to šlo, tak živočišná jeho touha byla po blízkosti. A zároveň byl bezradný tím, že nevěděl, co udělat, nebo jak pomoci chlapci. Musel jej ochránit před sebou samým, což bylo nejtěžší. Zavřel oči, neustále jej líbajíc na kůži, nebo vlasy, neuvědomoval si, jak vášnivě jedná ze strachu, jak ruce mu přejíždějí po hladké položce polonahého těla a ono na ně reaguje se zvlhlým kladem, přestože bylo zraněné. Bázeň se s doteky vytrácela a srdce nemuselo přestávat tlouct rychle, když Billy náhle zvedl ke staršímu tvář, aby přijal polibek na rty. Slzy tekoucí po lících nestačily ani zaschnout, ale ústa byla umlčena, jakmile se jeden od druhého vzdálil a stačil jim jediný krátký pohled, v němž nacházeli ubezpečení, že taková láska je nyní vhodná a chtěná, jakkoliv patetické se to mohlo v tak vyhrocenou situaci jevit. Billy jej už tak moc chtěl, ač nyní byl zoufalý a Joel byl hnán adrenalinem, co mu proudil stále ještě v oběhu. Oba cítili vzrušní té chvíle.
Pak najednou starší z nich vzal hrubě obličej druhého do dlaní a s nedočkavou naléhavostí se mu vpil do rtů. Vnímal jen jeho blízko sebe a chtíč, když jazykem pronikl mezi jeho rty. Billy mu v odpověď jen zakňučel, stále ještě se třásl, avšak zapojil se do hlubokého polibku s neodkladnou žádostivostí. Nemyslel si, že kdy by se k němu hnědovlasý mohl chovat takto prudce a zvířecky, vnímajíc potlačovanou sílu v pažích, kterou mu však neubližoval, jen jej pevně držel a jednou rukou sjel z tváře po krku dolů přes hruď až na zadek, zanechávajíc za sebou zarudlou stopu po nehtech. Billyho to vzrušovalo, ta vášeň. A jakmile mu Joel zajel dlaní jej na vteřinu mezi stehna a rýhou mezi půlkami zpět nahoru na záda, byl nucen se rozkrokem natisknout na ten jeho, jak dychtivé to bylo. Zasténal do polibku.
„Miluju Tě,“ vydechl pak tichounce chlapec hlasem zastřeným vzrušením. Přivíral slastně oči, jak se jeho vlastní prsty dostaly pod spodní lem mužova trika na holou kůži a naprosto bez váhání se na ni usídlily, přejíždějíc mu po bocích a žebrech. Užíval si tu prudkost, nával emocí, nevnímaje, že svou krví je oba špiní a nejspíše by to nikomu z nich ani nevadilo. Přitažlivost uvolněná v dotecích se naplno projevila, když černovlasý počal vyhrnovat staršímu látku trika tak, že posledním zatáháním u krku jej byl Joel nucen pustit, aby jej Billy vysvlékl ze svršku, co byl pak odhozen někam na podlahu.
„A já Tebe, Billy… strašně Tě miluju… moc,“ vyznal se mu vrčivě Joel a znovu s ním v divokosti propojil rty podpírajíc si jej zátylku, rychle oddechoval a krev se u hrnula do slabin, jak mu začal stavět penis, což bylo i ve volných kraťasech na spaních znát, kdy Billyho jeho tvrdost tlačila a zároveň v něm vyvolávala vlny vzrušení, usazující se v podbřišku. Vlastní nehty zatínal do mužových odhalených zad, vytáhl se na kolena, aby se mu mohl v této erotické hře, nebo spíše boji, věnovat. Zapomněl na slzy a neviděl rudé šmouhy na jeho těle, jen dokonalost svalů, co mu byla dlouho odpírána. Joelovi rty se postupně dravě přesouvaly z jeho úst na spodní čelist, kde jej hravě kousl do brady a poté kousavými polibky mapoval jeho útlou šíji i ramena. Nikdy jej nepřestával fascinovat, tak krásný byl. A lhal by, kdyby tvrdil, že si jej také již delší donu nechce vzít. Dělal si dobře pod peřinou s myšlenkami na něj ve vedlejším pokoji. Bože, tolik ho chtěl. A když jedna z jeho zkoumavých dlaní hladivě sklouzla k Billyho rozkroku, jen lehce po něm přejíždějíc, ač to pro něj bylo nové, tak si neskutečně užíval jeho slastný sten. Stiskl mu penis přívalem podpory ze strany mladšího, až přes spodní prádlo, avšak když se mu chlapec ještě více s tím vybídl, věděl, že cesta zpět nevede. Zvedl k němu hlavu, letmý pohled prozradil myšlenky obou. Ještě vášnivý polibek, než se jej černovlasý pevně chytil kolem krku a pak stehny boků, když mu nohy omotal kolem pasu a nechal se jím vyzvednout do náruče. Líbal jej přitom na krk, cítil Joelovi dlaně na svém zadečku, jak jej masírují a nasával jeho kůži do úst, jakoby s potřebou si jej označkovat na pozdější dobu. Neregistroval, že pánví simuluje lehké přírazy proti jeho tělu a sám se tak uspokojuje. Joel se mu zakousl do ramene, zatímco s ním stoupal do schodů a ony pohyby mladšího jej dráždily na hranici příčetnosti. Nemohl myslet. Stěží tušil, jak se dostali do ložnice a pak Billyho shodil ze sebe do vlažných peřin. Ihned se k němu vrátil, na čtyřech nad ním se propínal v bocích, aby vyšel vstříc jeho nedočkavým bokům, když se jejich délky o sebe začaly nebezpečně třít a tím provokovaly jejich smysly. Billy polkl, přitáhl si muže na sebe blíž, chtěl se jej dotýkat hrudí, nést jeho váhu na sobě, vědět, jak je chtěný. Cítil se nádherně při pohledu do Joelovi tváře, co v ní byl pouze živočišný pud a city k člověku, co s ním potřeboval sdílet své tužby. Prsty mu vjel zuřivě do vlasů a zlehka je tahal, když Joelova ruka zamířila po jeho boku níže k okraji boxerek a nejprve se o ně v prvním zaváhání zachytil palcem, než souhlasným zamručením jej Billy popohnal k tomu, aby mu je stáhl.
„Dělej, potřebuji Tě…,“ nezáleželo mu na tom, jak to vyzní, chvěl se jen při pomyšlení na to, že brzy bude patřit tomu muži. A jen nerad jej od sebe nechával vzdalovat, avšak jakmile mu Joel svlékl prádlo a přetáhl ho přes jeho kotníky, znovu by se k němu býval vrátil. Billy by už ale nesnesl další prodlužování, cítil z druhého obavy a ohled na jeho stav, co se mu vkrádal do mysli, jakoby střízlivěl, ale nechtěl tohle sexuálně divoké vzplanutí mezi nimi kazit něžnostmi, co nebyly teď na místě. Kdykoliv jindy, jen ne teď, jen ne teď. Hrubě strčil do Joela, který skončil vedle něj na zádech a chlapec se jediným pohybem dostal nad něho. Starší byl překvapený. Billy se choval jako šelma, ale byl to on, ne nikdo jiný. Vždy poznal, kdy je to on a kdy ne. Drsné spojený rtů, souboj jazyků a mělkým stenů, když se černovlasý začal jedním stehnem otírat o Joelův naběhlý rozkrok a ještě více ho tak vzrušovat. Žádná nejistota, neváhal v tom, co dělal a zatahal i bolestivě přítele za spodní ret, když si klekal, aby ho dostal z kraťasů. V hnědých očích staršího z nich se zračilo odhodlání, nezvratnost spojení těl, jen… pro něho to poprvé bylo, nemohl si pomoci, když se zastyděl před Billym, jakmile mu stáhl poslední kus oblečení. Prvotní reakcí bylo zakrýt si rozkrok, avšak chlapec zachytil jeho ruku rychle a neoblomně. Neústupnost očí a síla stisku dlaně, aby mu zabránil se hanbit, když nebylo proč. Joel se zamračil, avšak nechal se vtáhnout do dalšího polibku, zatímco Billy se nad ním skláněl tak, aby se jejich mužství jen letmo dotýkala.
„Joeli, prosím…,“ zašeptal mu rozechvěle do ucha Billy, jak již nemohl déle čekat.
„Jsi si jistý, Billy?“ Zeptal se, přestože to nebylo nutné. Jen chtěl slyšet souhlas nahlas, aby si připomněl, že to celé je pravda a děje se to.
„Ne… nejsem, ale… zabiju tě, jestli to neuděláš,“ pousmál se trochu, odlehčil napětí a pak s náhlou jemností jen velice opatrně druhého políbil na rty a pak i hluboce vydechl v nějakém náznaku oddanosti. Uvědomoval si, že to není jen o této chvíli, potřeboval, aby se to stalo, aby ho měl i někdo jiný, než jen… oni, tenkrát. Musel někomu patřit, když nepatřil ani sám sobě a Joela miloval, jak jen dovedl milovat člověka. Ten se mu zadíval do tváře, po jedné líci přejel zlehka palcem, pak jej popadl za ramena a shodil vedle sebe.
„Vydrž tu,“ přikázal tiše, když vstal, přecházejíc k nízkému prádelníku a po otevření první zásuvky z ní vyndal lahvičku s lubrikantem a kondom. Připravený byl na cokoliv, to ano, jen když se i s věcmi vracel zpět k posteli, oči mu ujížděly k podlaze, stále jakoby plaše. Billyho těšilo, že přítel má vše potřebné k sexu, ačkoliv o tom nemuseli nikdy předtím mluvit. Ignorace zakrváceného ložního prádla, rány beztak zasychaly, nekrvácely už, a když se Joel vrátil k chlapci do postele, aby dokončil započaté, cítil, jak ihned černovlasý sahá po jeho zápěstí, aby mu sebral gel. Úd jej téměř již bolel, jak se neustále oddalovalo kýžené uspokojení. Sledoval s očekáváním, jak jeho přítel mu nejprve olizoval dva prsty na ruce a jejich smyslné pohledy se prolínaly s tím, jak jim oběma docházelo, co se stane. Ani jeden si popravdě nemohl být jistý ničím, jen se chtěli, živě a prudce. Joel se sklonil, aby nejprve nosem a poté jazykem přejížděl po chlapcově štíhlém hrudníku. Duhovky schované za víčky, nepřál si vidět tetování, jež by mu připomínalo, kým druhý býval a kam jej to dovedlo, ačkoli sporně možná by nikdy nebyli spolu, kdyby se to nestalo. Dost o tom, po zádech mu přejel mráz s tím, jak Billy mu na prsty začal nanášet chladivý gel a nejistě pak naváděl nesmělou paži ke vstupu do svého těla. Začínal se cítit rozrušeně, když se Joel sám ujal své role a nejdřív bříškem prstu přejel okolo jeho konečníku, než se zvolna začal tlačit dovnitř. Mladší zatnul svaly na těle, ač nechtěl a stáhl se kolem prstu. Jen leknutí z neznámého pocitu.
„Promiň,“ hlas se mu v poslední slabice zlomil, věděl, že by se měl uvolnit. Nebylo snadné přimět tělo dělat to, co chtěl a pravda, že některé nepříjemné vzpomínky se mu vracely. Joel zvedl hlavu, zatvářil se chápavě, když se tělem vklínil mezi chlapcovy nohy, co musel trochu více násilím roztáhnout. Natáhl se pro polibek.
„Ššš, v pořádku,“ políbil jej vděčně na rty, přičemž pohnul prstem dál do jeho útrob. „Uvolni se víc, neublížím ti,“ ujistil jej. Druhou rukou vyhledal jeho penis, zvolna jej zpracovával.
„Vím, že ne,“ přiznal. Na několik okamžiků zavřel oči, pokoušel se uklidnit nitro i myšlenky. Uvolňoval svaly s tím, kolik si dával na čas s dechem. Soustředil se na příjemné pocity v něm vyvolávané, cítil i jasně prst v sobě. Ustavičně se musel druhého dotýkat, aby nebyl jen iluzí, jen přeludem v jeho už tak zmatené hlavě a na dotek hladká pokožka byla přesvědčivým důkazem, že stále byly spolu. Váhavě se vybídl pánví před, narážel se sám, aby si brzce zvykl. Vnímal pevnější stisk mužovi dlaně na svém rozkroku a zasténal hlasitěji při tom, jak se tempo zrychlovalo. Brzy byl připraven na druhý prst, i když jej nepřijímal dobře. Joel jej opět tiše napomenul, aby se uklidnil a předvěšoval, že to bude dobré. Dávno byla pryč dravost s divokostí, co rozrazily dveře pokoje, zbyla jen starost o sebe a projevený cit. Jazyky obou se nacházely a opět loučily v připomínkách lásky k sobě. Třetí prst muže jen ujišťoval, že chlapci neublíží, jakmile do něho vnikne. Vyšel z něho, přičemž onou dlaní mu přejel po vnitřní straně stehna, zatínajíc nehty do kůže, aby Billy stisknul jeho boky ve svých stehnech. Brzy to cítil. Natáhl se pro prezervativ, zuby odtrhl obal, aby se nepřestával věnovat přítelově délce. Značně vzrušený Billy mu lehce přirážel do ruky, užívajíc si s tím spojenou slast. Kousl se do rtu a nahmatal nataženou paží odloženou tubu s lubrikantem. Otevřel ji, pohledem upřeně sledoval, si jeho přítel natahuje kondom. Celým tělem mu projelo vzrušení, vymačkal si trochu chladivého do vlastní ruky a pak pro Joela překvapivě se posadil, aby mu jej po penisu sám rozetřel. Vzdychnul, když ucítil Billyho dotek ve slabinách, upustil zbytek obalu i pochybnosti, a jemným tlakem na hruď mladšího jej znovu položil do peřin i uválených polštářů. Jednou nohou se nechal obejmout v pase, zatímco druhou si zapřel vysoko o rameno. Polkl. Nebylo potřeba nic říkat, ani žádná vyznání či ujištění, přiklekl si blíže k němu, špičku vzrušení navedl na jeho vstup. Pomalu se dostával jemným tlakem dovnitř, vnímaje sevření svalů i úzkost druhého. Billy zprvu bolestivě zasténal, pokoušeje na moment uniknout tomu pocitu, jak mu podvědomě vadil, nicméně jakmile po chvíli přijal celou Joelovu délku, upokojil se. Stalo se to… stalo se to, jsou jedním a zbytek ať dopadne jakkoliv, překonáno bylo vše z minulosti a nevrátí se pocit, že není svůj ani ničí jiný. Joelovi patří, ten jej vlastní, ten jej potřebuje. Poddal se rozkoši milování s přítelem, naprosto rozhodnutý, že nic jiného, než jeho si nežádá. Konec zmatků a chaosu v sobě, pryč s váhavou odtažitostí, jeden pro druhého stvořeni, když do sebe zapadaly s čím dál větší razancí. Věděl, že již miluje bez výhrad.

Sotva několik hodin to bylo, co se Joel probudil v posteli, kterou sdílel jen se svou samotou a zaschlou krví na povlečení. Nebyl by se budil, kdyby cítil vedle sebe teplé tělo mladšího chlapce, jen tam bylo prázdno a dveře do místnosti byly pootevřené. Zavrtěl se na matraci, nelíbilo se mu být sám, spal by dál, kdyby… a pak si vzpomněl na předchozí. Miloval se s ním, krásně příjemně se s ním pomiloval a rozmrzele se pousmál při vzpomínce na Billyho výraz při vyvrcholení. I andělé by plakali. Nikdy nebyl nádhernější, než v ten jedinečný okamžik naprosté blaženosti. Billy, jeho Billy. Nelitoval ničeho z toho, co se stalo, nemohl, když oba po tom prahli a nakonec to bylo tolik nezbytné, aby si spolu rozuměli dále. Chtěl si před tím ještě povídat, probrat jejich vztah do budoucna a také jeho léčení, ale černovlasý brzy usnul, tak jej netrápil, přitulil se k němu a s polibkem na rameno zaspal vedle něj.
Pak se ale najednou zarazil v myšlenkách, když odněkud z chodby slyšel zvuky, něco padalo na podlahu a taky… šepot slov. Měl strach, jestli se příteli něco nestalo, nebo nemá výčitky pro to, co udělali, nerad by. Neunesl by, kdyby mu nějak ublížil. Stále nerozhodně zamračený se vysoukal z pod přikrývky a ani se neoblékal, zvědavě obešel postel a tiše otevřel dveře na chodbu. Neměl ponětí, co očekávat. Polekal se. Slova zněla hlasitěji, z Billyho pokoje, na zemi se válely pohozené umělecké fixy a stěny vedoucí do oné místnosti byly pokreslené symboly. Všechno to bylo ledabyle nečmárané, nerozumněl tomu, jen něco z toho poznával, něco ne, děsilo jej to. Symboly a znaky, jako tenkrát, ne! Ne, už ne! Opatrně v tichosti přecházel ke dveřím, z nichž se do domu šířil hlas. Děsil se toho, co tam nalezne, děsil se milovaného v krvi, děsil se svého strachu. A dávná symbolistika jej provázela na každém kroku, kruhy znamení neznámých jazyků, písem, ale pak… všiml si slova, jemuž rozuměl. Nesměle jej přečetl ze zdi, ač bylo maličké a sotva bylo vidět.
„Bolest,“ vyslovil, všímající si okolo dalšího vodítka, so mohlo být ukryté někde ve změti čar a linií, které pravděpodobně měly dávat smysl. „Bolest,“ zopakoval si pro sebe, připomenuvši si ranní situaci s tím, jak chlapec se pořezal. Pohled mu padl na další známé fráze. „Vzývání jeho… skrz bolest, vzývání jeho a…,“ zarazil se, pohlédl před sebe na zavřené dveře Billyho pokoje. Hlas zesílil. Několik dalších kroků jej vedlo blíže, cítil chlad, měl zvláštní pocit. Čím více se přibližoval k místnosti, tím tajemství na stěnách byla chaotičtější, jakoby ruka, co je tvořila, byla dávno napřed a tak muselo být psáno rychle. Jakmile dopsal jeden fix, byl nahrazen jiným. Joel nahnul hlavu na stranu, vedle futer stálo další čitelné písmo, avšak nakřivo, sklonil se, když četl. „A spojení těl v umírání srdce… zanikne… zanikne lidskost, cit slabosti… zanikne duše…“ Vzpomínal. Už to slyšel, už to někde slyšel. A možná ani netušil kde, jen ten samotný text jej vystrašil, věděl, že se něco stalo. Srdce se mu nespoutaně rozbušilo. Bezmyšlenkovitě, bez ohledu na to, co uvnitř uvidí, sáhl po klice dveří a otevřel je. Vešel.
„Billy?“ Oslovil zcela nahého chlapce, co stál před zrcadlem a ani se na něj neohlédl. Trvalo setinu vteřiny, než Joel zaostřil pohled do odrazu v zrcadle.
„Promiň,“ pravil přísný drsný hlas, co rozhodně neslýchal od černovlasého chlapce. Joelovi se zastavil dech, když se mladší otočil na něj, zle se ušklíbl a hrdě mu pohlédl do očí. „Billy je mrtvý.“