Rozhodnutí

Nad propastí, kde končil hluboký temný les, stála dívka, spoře oděná. V jedné ruce držela dlouhý pevný provaz, v druhé nůž. Přemýšlela, jestli její život měl ještě cenu. A také, čím by měla svůj bolavý život ukončit. Oběsit se? Skočit z útesu? Nebo se bodnout? Její život pro ni už neměl cenu. Měla pocit, že ji každý zrazoval a cítila se osamělá. A to ji bolelo. Nesmírně moc.

Se slzami v očích se zahleděla do dáli. Na nebi poletovala vrána. Stmívalo se, zapadající slunce krásně osvětlovalo hladinu řeky v propasti a blízký vodopád světlo odrážel do všech směrů a vytvořila se i duha. Osamělá dívka to sledovala. Po celém těle se třásla. Tuto krásu si nezasloužila. Věděla to.

Kdysi dávno, v den podobný tomuto, také podvečer, potkala toho, do nějž se nesmírně zamilovala a on do ní. Jenže on, narozdíl od ní, neměl tolik času a nevěnoval se jí, jak ona toužila. Též i pro to tu teď stála. Zvedla hlavu výše do nebe a ze zoufalství zakřičela. Z blízkého stromu vyletělo hejno vyplašených ptáků.
Dívka padla na kolena. Nohy se jí už tak třásly, že ji neunesly. Lano ji vypadlo z ruky a přepadlo přes sráz dolů do řeky. Zavřela oči a klesla úplně.

Skoro se už rozhodla. Sevřela nůž pevně do obou rukou a namířila čepel proti sobě. Zavřela oči a napřáhla se. Ruce se jí ještě více roztřásly. Po tvářích ji kanuly slzy a ona se už rozhodla. Nechala své ruce klesnout s největší silou proti sobě. Ale najednou se jí zasekly a kolem zápěstí ucítila pevný stisk. Z rukou jí vypadl nůž a ona otevřela oči.

Před sebou uviděla prvně rozmazanou tvář a až pak jasně tvář svého milého. On se na ní smutně díval, ale pak ji objal. Dívka se v jeho náručí rozplakala a začala se omlouvat, ale on ji umlčel a odpustil ji s tím, že mu slíbila, že nic takového už neudělá. Věděl, že je to jeho vina a od tohoto okamžiku ji napravoval a byl s ní každou volnou chvilku. Dívka už věděla, že není sama a že její život má cenu. Byla šťastná.