SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Rozhodnutí hlasu srdce 3#

  • Soubor nelze vytvořit.
  • Soubor nelze vytvořit.

Bylo to divné, i když jsem Shinovi říkala, že stačí později, tak trval na svém. Ale opravdu nejvíc bylo divnéto, jak se ti dva na sebe dívali. V Shinocích očí bylo samotné peklo a Kyio měl bouřící se nebe nad divokou vodou. Stála jsem tak mezi nimi a hledala cestu ven.
„Shine, tak já si to pak vynahradím, dobře?" Zeptala jsem se váhavě v husté atmosféře.
„Už jsem ti řekl v pohodě, ne?" Jeho hlas byl lhostejný a odvážím si snad i říct, že v něm byli známky namyšlenosti. Jenže ten tón nepatřil mě, nýbrž Kyiovi.
„To jsi vždycky takový?" Zeptal se Kyio Shina a nadzvedl přitom nepatrně obočí.
„Jaký myslíš?" Teplota varu v nich pomalu, ale jistě stoupala, protože oběma se patřičně zvýšil hlas směr nenávist a zahořklost.
„Dobré to by stačilo, Shine vrátím se brzy a Kyio, jestli teda chceš tak půjdu, ok?" Vstoupila jsem do toho a jako hurikán smetla napjatou atmosféru.
„Dobře, počkám tě venku," řekl Kyio najednou mile a odešel. Když procházel, tak se Shin na něj opravdu podezřívavě podíval. Vzala jsem kýbl a šla jsem za ním.
„Proč s ním vůbec chceš jít?" Shinův hlas se taky změnil, najednou byl plný bolesti. Držel mě za paži a jako by nechtěl, abych odešla. Vždyť to byl on, kdo řekl, že mám jít.
„Však jsi řekl, že můžu hned, tak co se teď stalo?" Zeptala jsem se opatrně, aby i vůči mě neměl nějakou lepší náladu. Dívala jsem se mu přímo do očí, které už neprojevili ani známku jiskřičky ba naopak, byla spíš lesklé (nikoliv mokré). Jenže on se díval někam rovně do zdi.
„Máš pravdu, promiň, jdi a bav se," zněl mile a přejícně, ale nebylo to čisté. V té chvíli se mrknutím oka na mě díval a usmíval se, usmíval se falešným úsměvem.
„Děkuji," popravdě jsem si přeci jenom tak jistá nebyla, neměl k tomu žádný důvod, to takto zveličovat.
***
Hned jak jsem kýbl vylila a dala do komory, jsem se převlékla v pokoji. Hodila jsem na sebe světle modré džíny s díry na kolenou, žluté tričko a černou mikinu na zip, udělala si rozcuchaný drdůlek a v černých teniskách odkráčela.
*oblečení vybráno náhodně, první věc kterou uviděla si vzala, bez toho aby se rozmýšlela, jestli tričko červené nebo jiné barvy
***
Aniž bych spěchala, odešla jsem z motelu a šla přímo Kyio.
„Kam a jak půjdeme?" Zeptala jsem se, protože jsem nechtěla věřit, že by se sem dopravil městkou dopravou. A vedlo mě k tomu hlavně to, že se k tomu nehodilo jeho oblečení. Šedé plátěné kalhoty, bílé tričko, které splynulo s jeho hrudí, a vyrýsovalo každou nádhernou křivku jeho těla, no a na tričko měl volné rozepnuté sako a proužkovaný šál v hnedých až šedých odstínech. K mírně zavlněným tmavě hnědým vlasům to vypadalo elegantně, ale i divoce. Ofinu měl přehozenou na levá straně a když si pak všiml, jak ho pozoruji, neubránila jsem se zčervenání.
„Mám něco na tváři?" Zeptal se rozpačitě a olízl si rty a prsty si trochu protřel líce.
„Ne promiň, já jen. Prostě, že kolem tebe není krev, vypadáš jinak," vypadlo ze mě nakonec.
„Jo to je fakt," zasmál se na široké okolí, "auto mám za rohem, pojedeme do města, tak trošku jsem to naplánoval, objednal jsem stůl," v hlase mu koloval strach, asi z mojí reakce. Pak si rukou protřepal vlasy na temeni hlavy, ale i tak pramínky hned šikovně usedli.
„No nemyslím si, že je to nejlepší nápad," zněla jsem s odstupem.
„Jen otázka. Chceš být jaká jsi a nedělat ze sebe někoho jiného. To beru, je mi to sympatické, ale proč se potom chceš všem stranit, pak tě nemůžou poznat a pochopit. O to ti jde, aby tě brali, jaká jsi, jestli jsem to teda pochopil. Přesně jako hrdinka Nespoutané. Pak by jsi tedy měla vylézt z ulity, ne?" Nasadil psychologický tón, a opravdu se zamyslel. Chvíli při výkladu se díval i na modrošedé nebe a pak zase na mě.
„No…, asi jo," měl pravdu, hlas se mi zlomil, protože to bylo těžké přiznat.
„Pak se neboj, hm...? Chci ti poděkovat za můj život, ne tě zesměšnit, a teď už pojď," znovu na mě udělal okouzlující úsměv a pak mě vedl k zaparkovanému autu.
„Ty…, co to je?" Hleděla jsem na obrovské černé matné auto.
„Hm…, Miyo, toto je Bentley Continental GT, Bentley Continental GT toto je Miya," pověděl srandovně a šel mi otevřít dveře spolujezdce. Přepadl mě ještě vetší pocit nejistoty a strachu, jediné o co mi hlavně jde je neupozorňovat na sebe a teď ne z důvodu, že bych se nejraději vyhnula zbytečným poznámkám, ale aby se o mě nedozvěděli doma, to kde jsem.
***
Párkrát jsem se zeptala, jestli ho rána už nebolí, zdalipak navštívil doktora, bere léky a podobně, ale převážně jsem se dívala z okna a pozorovala městkou část, ve které jsme nikdy nebyla.
Sem tam jsem viděla o nějakého člověka, který se otočil za tímto autem, a hodně vyjeveně koukal, bylo to zvláštní. Neříkám, že jsem na takové chování nebyla zvyklá, jen tady ta lokace, vyzařuje jiné barvy.
Ulice se měnily a už to nebyla ta cesta budící hrůzu, pro většinu lidí, co znám. Chodníky byly plné lidí, samé úsměvy, práce, život. Auta v pravidelném provozu, a křižovatky věčně stojících lidí na červenou.
„Páni,“ řekla jsem si pro sebe, zato ale nahlas.
„Copak?“ Usmíval Kyio a rukou mi klepl do brady, aby mi zavřel pusu.
„Popravdě v takovém městě jsem poprvé, teda v tak velkém.“ Byla jsem natěšená, ale i rozklepaná. Vyrůstala jsem poněkud v jiné lokaci, více klidné. Bylo to pro mě, jako když dítě ochutná své první lízátko.
„Děláš srandu? Kde si vyrůstala?“ Byl mnou opravdu překvapený, asi je opravdu přesný opak, vyrůstal v městě.
„Hm… Kyushu… převážně hory, stromy, řeky, louky, …no prostě příroda. Teda, v městě jsem několikrát byla, ale spíše v menších,“ skleslý hlas mě vracel zpátky do minulosti, i když jsem se stále dívala na úchvatné velkoměsto.
„Potom, bych tě tu mohl provést?“ Byl to jiný člověk, jeho hlas by sladký, oči mu jiskřili, a celkově z něj vyzařovala přátelská aura.
„Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ projela mi pod kůží nejistota.
„Jestli se bojíš, tak to řekni na rovinu. Vím, že se vlastně neznáme, popravdě jsem ani nevěřil, že se mnou někam půjdeš, ale jsem za to rád. Jsii jiná, než ostatní,“ oči mu směřovali na cestu, a s poslední větou mu koutky úst spadli spíše dolů..
„Stejně už nic nemůžu ztratit,“ pověděla jsem lhostejně a pak se na něj usmála. Na sekundu se na mě podíval, usmál a pak jsme jeli dál.
***

Byl vnímavý, auto zaparkoval v patrovém parkovišti a do menší restaurace mě odvedl skoro tak, že nás nikdo neviděl. To vše, ale udělal potom, jak nás mihla nějaká partička holek, a jasně se dalo slyšet komentáře na můj a jeho vzhled. Musel si všimnout mé zničené tváře, a už mě vedl opatrněji. Leda, leda by se přece jenom za mě styděl.
***
Restaurace byla skoro prázdná a celkem mi to tak vyhovovalo. A před námi byl velký rozhovor.
„Něco mi nejde do hlavy, když jsi žila v tak překrásné přírodě, proč ses přestěhovalo to města a ještě v takové čtvrti?“ Zeptal se a oči zvedl od hrnku čaje směrem ke mně.
„Nevím jak to říct, asi neshody s rodinou… Promiň, nechce se mi o tom moc bavit,“ odvětila jsem.
„Tak, co tě vedlo aspoň sem, tohle není jediná město, nebo…,“ nedopověděl, jen se na mě díval s velkým zaujetím.
„Vlastně nic konkrétního, nastoupila jsem na první let, s tím, že jsem se snažila všechno dát za hlavu, nijak moc se to nepovedlo.“
„Za tu dobu, přesněji za dvacet pět let jsem se naučil jednu důležitou věc. Před minulostí se nikdy neschováš,“hlas měl zlomený, bylo víc než jasné, že to co mi právě řekl, bylo z vlastní zkušenosti, která nebyla moc dobrá.
„Já se neschovávám, jen v ní nechci pokračovat,“ čelo se mi zvrásnilo a zatlačila jsem slzy.

***
Minulost se mi znovu vrátila před oči. Okolí: „Cože, to je vaše dcera? No, to je vrchol společnosti?“ – Muž: „Otče, matko, tato dívka a má…, jestli jeto vůbec holka a, a… (záchvat smíchu)“ – Matka: „Nikdy ses neměla narodit, ne nám!!“ – Otec: „Zostudila jsi naši rodinu, naše jméno, naši zemi!!“ – Matka: „nechť mi už nikdy na oči!“ – Matka: „Mohla jsi mít vše, oblečení, make-up, ale ty ne, tys prostě pořád žvatlala svoje.“ Všude kolem mě byli nepřátelské oči, obviňující mě ze všeho. Ukazování si prsty a já jsem oproti nim byla, menší než mravenec.
***
„Miyo, Miyo? Co se děje?“ Kyio a jeho ustaraný hlas mě vytáhl z iluze.
„Co? Promiň, trošku jsem se zamyslela.“ Oči jsem sklopila a utřela jsem nenápadně slzy na řasách.
„Víš, říkal jsem si, že jídlo jako poděkování by bylo moc málo. Byl bych rád, kdybys to přijala a využila,“ usmál se a na stůl mi podal větší zabalenou krabičku. Ještě jednou jsem si protřela oči a plnou zvědavostí ji aspoň otevřela. Mobil.
„Kdybys náhodou potkala poraněného člověka a nemusela ho tahat,“ byl vděčný, ustaraný a sladký.
„Já…, děkuji,“ neměla jsem slov a znovu jsem si otřela vlhké oči.
„To jsem nechtěl,“ řekl opatrně a podal mi kapesník.
„V pohodě, nic se nestalo. Děkuji,“ vyslovila jsem se smutně staženým obočím a použila jsem kapesník.
Zachránil nás, nebo aspoň mě, číšník nesoucí jídlo.
***
„A co vlastně děláš?“ Po nějaké té minutě, když jsme jedli, nebyla žádná komunikace, nebo jen sem tam. Tak jsem se rozhodla, po hodně dlouhém uvažování, se o něm něco dozvědět.
„Hm…, nechci tě do toho moc tahat, takže nevím, jak odpovědět,“ zdráhavě odvětil a zamyslel se. Brýle jsme si stáhla víc na nos a upřeně ho pozorovala a čekala na správnou odpověď.
„Prosím,“ zaškemrala jsem, a snažila se vyvarovat dalšího tématu na mě.
„Promiň, pro tvé dobro ti nemůžu říct víc, než ví media,…“ media? Pomyslela jsme si. „…,můj děda byl jeden z nejbohatších lidí v Japonsku. Po něm to zdědil můj otec, který nebyl na dobré straně, nikdo ho neměl rád, …,“ hleděl do čajového šálku se skleslými oči, a to v tu dobu, kdy přišla řeč na jeho otce. „…, jeho arogance, chamtivost, a moc ho přivedla do hrobu, a všechno spadlo na mě ve dvaceti, a to jsem ještě tehdy neměl dostudovanou univerzitu. Pak jsem se musel všeho ujat, a některé problémy, co můj otec způsobil, přišli na mě.“ Asi jsem tolik vědět ani nechtěla, bylo mi z toho na nic, a ještě potom, co jsem svou myšlenku pustila na svět. Nechtěně.
„To zranění,“ jakmile jsem slova vypustila z úst, tak jsem si je zakryla rukama. Pobaveně se na mě podíval a pak přikývl.
„Nechtěla jsem tolik vyzvídat, omlouvám se. Nejraději bych už jela,“ oči mi spadli na stůl a u srdce jsem ucítila divné svírání.
„Proč? Mě to nevadí,“ nechápavě se ptal s vrásněně smutným obočí.
„Jen chci už jet,“ odvětila jsem.

Dodatek autora:: 

Omlouvám se, po delší době nový díl. Měla jsme teď hodně práce. Díl už byl napsaný dýl jen nedokončený, a přesto je tedy kratší než měl být Wink
Snad se bude líbit Smile

4
Průměr: 4 (3 hlasy)