Save me!

„Save me!“
Slyšel jsem v hlavě snad každý den, vždy po probuzení.
Zdálo se, že je to součástí mě, že jsem to já, kdo křičí tahle slova ve spánku.
Anebo snad nějaká má noční můra která se postupně stává realitou?
Nechápal jsem, ale nikdy se nesvěřil.
Nebylo komu a proč se svěřovat, když mě vlastně nikdo z nich ani neviděl.
Nechtěli vidět, že se snažím natáhnout ruku a prosím o pomoc.
Beze slov.
Tiše.
„Save me!“
Během dne, kdy jsem běhal, abych si zlepšil fyzičku.
Slyšel jsem ta slova, rezonovala mi v hlavě.
Pořád a stejně.
Dokola jako zaseknutá gramofonová deska.
Chtěl jsem pokračovat, jít dál, ale ta slova, to spojení.
„Save me!“
Křičel jsem snad i ze sna?
Několikrát se stalo, že jsem se probudil zborcený potem během noci a nevěděl nic.
Netušil jsem kdo jsem, co tady dělám a...
...proč vlastně žiju.
Plakal jsem až do rána a pak usnul, pár minut před zazvoněním budíku.
Nikdo nepřišel, nikdy.
Nezabíraly prášky na spaní, abych mohl spát beze snů, slov.
Káva ve dne nezabránila, aby se mi hlava nesvezla na stranu a já zas a znova slyšel ta slova.
„Save me!“
Celé dny v té ubíjející a nudné práci.
Ti lidé vysávající mou energi, elán.
Kdysi dávno jsem tohle všechno ztratil, nevěda jak už dlouho tomu je.
Stále znovu.
„Save me!“
Nevím jestli to byla náhoda anebo už jsem začal bláznit z toho slova, které mi nedalo spát.
Slovo jenž mě budilo ze sna a bylo všude kolem mě.
„Save me!“
Řekl mi to on, kdysi dávno.
Když jsem ještě miloval a byl milován.
Práce však pro mě byla přednější než on, než láska.
Já budoval svoji kariéru a on po nocích plakal.
Neřekl nikdy ani slovo, že se cítí sám, opuštěný, nemilovaný.
Telefon vyzváněl nepřetržitě několik minut, ale já měl jednání, byl jsem nedostižný.
On však stále čekal a plakal.
Vždy když jsem přišel domů přivítal mě on, s úsměvem, ale dnes...
...co se stalo, že byt je prázdný a studený.
Jeho věci byly na svém místě, ale on... on byl pryč.
Prohledl jsem vše, ale po něm nebylo nikde ani stopy a pak si můj mozek vzpomněl.
Telefon.
A tam jedna krátká zpráva a několik zmeškaných hovorů.
A já si vzpomněl na ta němá slova, která nevyslovil, ale přesto mezi námi byla.
„Save me!“
Moje oči se stávají prázdnými, zírám před sebe a přesto nevidím.
Kolena si tisknu blíže k hrudi a cítím vlhkost na tváři.
Odraz v okně mi vrací neznámou uslzenou tvář a já...
...zapomněl jsem, že ta slova, která kdysi vyslovil on teď patří ke mně.
To já křičím do světa ta dvě slova.
Mě však nikdo neuslyší.
Dveře se zabouchly a já jsem sám ve vypolstrované cele.
„Save me!“