Sedm polibků

Jsem Karolína, chodím na soukromou střední školu v jednom malém městečku. Otec dostal novou práci, ale byla daleko, tak jsme se měli stěhovat. Po novém roce jsem už měla nastoupit do nové školy, takže když začal prosinec, tak mi zbýval už jen týden školy. Byla jsem normální student s lehce nadprůměrnými známkami. Nevyčnívala jsem z davu, nedělala problémy, ale ani se moc nehlásila, nebyla jsem ani tlustá a ani vychrtlá. Takový ten student, který když chybí, tak si toho ani nevšimnete. Měla jsem kamarádky, ale přišlo mi, že mě potřebují, jen když něco chtějí. Ani nevím, jestli mi budou chybět až odjedu. Ale kdo mi bude určitě chybět, je jeden náš učitel Damian. Měli jsme ho posledního půl roku, protože k nám nastoupil hned po dokončení pedáku na začátku září.

První den posledního týdne jsem šla do školy o něco dříve a viděla Damiana, jak odklízí sníh na školním dvoře.
"Dobré ráno pane učiteli, co to tu děláte?"
"Ale, školník má v poslední době problémy se zády, tak mu pomáhám odklízet sníh."
Přišla jsem k němu, zatáhla ho za bundu k sobě, vytáhla telefon a vyfotila nás v momentě, kdy jsem ho políbila lehce na rty. Nepromýšlela jsem to. Vždycky jsem něco takového chtěla udělat.
"Co to děláš? Jsi normální?!" Obořil se na mě.
"Ta se mi povedla." Rozplývala jsem se nad fotkou. Pak jsem se na něj podívala. "Co teď budete dělat? Když to někdo ze školy uvidí, tak budete mít problém ne? Jestliže chcete, aby se to nerozneslo, dejte mi každé ráno polibek."
"A pak to smažeš?"
"Ano."
Přistoupil ke mě a políbil mě na koutek úst se slovy: "Doufám, že dodržíš svůj slib." S těmi slovy vešel do školy. Podlomily se mi nohy a já padla na kolena. Čekala jsem, že se zachová jinak, třeba že mi vezme telefon, že mi vynadá nebo cokoli jiného. Ne nečekala jsem že na mou hru přistoupí. Dělala jsem to z jednoho prostého důvodu. Nechtěla jsem, aby na mě zapomněl. Nechtěla jsem být jako kdokoli ostatní. Chtěla jsem být něčím výjimečná, i kdyby to mělo znamenat, že mě bude nenávidět! Alespoň tím se budu od ostatních odlišovat.

Další den jsem zase přišla o něco dřív a učitel opět hrabal sníh, přišla jsem k němu, on mě políbil na tvář a zase se vrátil k práci.
"To si ze mě děláte srandu? Polibte mě pořádně!"
"Neřeklo se, že tě budu líbat na rty."
"Takže chcete, abych to všem poslala?" Vzala si telefon do ruky a najela na fotku.
"Proč to všechno děláš Karolíno? Myslel jsem si, že si slušná studentka. Jestli mě máš ráda, tak jsi mi to měla říct normálně."
"Nemyslete si o sobě tolik. Víte, tohle je můj poslední týden na téhle škole, stěhuji se a chtěla jsem zažít trochu vzrušení."
"Tak doufám, že to bude takový vzrušující zážitek, který si chtěla."
"No to uvidíme na konci týdne."
Přistoupil ke mě a letmo mě políbil na rty a vteřinu na to, se do školní brány začali cpát studenti. Na to že Damian byl učitel, měl nás jen na pár hodin týdně. O to víc jsem si vážila těch hodin co nás učil a těch pár ranních okamžiků.

Další den ráno napadlo víc sněhu než obvykle. Šla jsem do školy zase dřív a viděla Damiana, jak dělá ze sněhu iglú.
"Pane učiteli, co to tu děláte? Snad si nemyslíte, že vám to tu studenti nechají. Přijdou první blbci a máte to dole."
"Já vím, ale je to moje první iglú, co jsem udělal sám." řekl s úsměvem a rukou mi ukázal, ať jdu dovnitř.
"Je to zvláštní, ale je tu teplo." Řekla jsem, když si zrovna sedal vedle mě.
"To si nevěděla, že v iglú je teplo? Myslel jsem si, že si na základce dávala větší pozor, když máš tak dobré známky."
Naklonil se ke mě a dal mi další polibek, ale tentokrát už to bylo jiné. Byl na ústa, byl nenucený, byl něžný. Ne jako ty před tím. Ty před ním byly takové odtažité. Po tom několika vteřinovém polibku se sebral a odešel. Byla jsem šťastná, ale chtělo se mi i brečet. Za pár dní bude všemu konec.

Ve čtvrtek, jsem šla zase do školy dřív, ale na školním dvoře nebyl jen Damian. Vzala jsem si do ruky koště a začala odmetat sníh. Ředitel, který byl s Damianem a se zástupkyní na dvoře se mě zeptal, co se děje, že jsem přišla do školy tak brzy. Odvětila jsem, že chodím panu učiteli pomáhat se sněhem, když ho trochu víc napadle. Ředitel se nad mou odpovědí nijak nepozastavil a začal zase něco řešit se zástupkyní. V tom se ke mě otočil Damian a špitl ke mě: "Dneska to nepůjde." Sklopila jsem zrak a mé sevření koštěte povolilo. Když Damian viděl můj výraz, tak se ke mě znovu nahnul a zašeptal: "To ti tak vadí, že tě dnes nepolíbím?" Ne že by mi nějak extra vadilo, že mě nepolíbí, ale trošku mě to zamrzelo. Ředitel se zástupkyní si nás skoro vůbec nevšímali a šourali se pomalu dovnitř budovy. Já si jich taky nijak nevšímala, koukala jsem se do země, ale Damian si jich všiml. Chytil mě za pas, přitáhl k sobě a políbil. V ten moment jsem slyšela jak ředitel trochu přidal na hlase a začíná na nás mluvit, ale naštěstí se neotočil. Okamžitě jsme se od sebe odstrčili, vyslechli ředitelovo řeči po kterých vešel i se zástupkyní do školy.

Když už byli pryč, otočila jsem se na Damiana se slovy, že jestli se chce nechat chytit, tak to rovnou můžu rozeslat tu fotku a on na to, že to já jsem chtěla zažít trochu vzrušení.
"To ano, ale ..." Ani mě to nenechal do říct a spustil:
"No tak vidíš. Že by nám najednou ten kdo vydírá, byl vystrašený?"
"To ne, ale přece jen jste mě tím polibkem nemusel překvapit."
"To ty jsi mi ale řekla, že tě mám každé ráno políbit." S těmi slovy odešel do školy. Sedla jsem si na schody, které vedly do školy a vzpomínala na to, jak u nás začínal. Chodil většinou do školy neupravený, hrával si s klukama hry, vůbec se nechoval jako učitel. Jiní učitelé ho kárali za to, že chodí pozdě na hodiny nebo za to, že je ospalý s kruhy pod očima, rozcuchaný a tak dále. Ale on si z toho nic nedělal. Jednou mi vrátil opravenou písemku a já si tam našla ještě jednu chybu. Přišla jsem za ním ke katedře a upozornila ho na to, že přehlédl chybu. On se na mě podíval a řekl:
"Ale prosím tě, přece se kvůli tomu nebudeš mračit, usměj se a nech to být. Víš někteří lidé říkají, že štěstí je taky považováno za schopnost." Měl na tváři ten svůj bezstarostný úsměv a pravou rukou mi cuchal vlasy. Byly problémy které neřešil a problémy, které nechával nevyřešené. Nevím co mě k němu táhlo, ale zjistila jsem, že ho mám ráda.

Na schodech mě sebraly až spolužačky, které šly do školy. Divily se co tam dělám a proč brečím. Ani jsem si neuvědomila, že mi po tvářích stékají slzy, tak jsem jim řekla, že až teď mi začalo docházet, jak moc mi budou chybět.

První hodinu jsme měli Damiana, suploval za matikáře. Napsal nám nějaký příklad na tabuli a pak vyvolal mě, abych ho šla vypočítat. Šourala jsem se směrem k tabuli, vzala jsem do ruky křídu a začala počítat. Pak se ke mě Damian nahnul tak blízko, že se mi zdálo, že mě políbí, ale bral si jen houbu, která byla kousek za mnou. Odskočila jsem a on se na mě podíval s tím svým škodolibým úsměvem. Myslela jsem, že mu jednu natáhnu.

V pátek jsem do školy utíkala. Byl to poslední den. Poslední příležitost. Damian dnes odklízel jinou část dvora, říkali jsme jí park. Byl tam trávník, pár stromů a lavičky. Na jaře to tam bylo opravdu krásné. Odklidil si jednu lavičku a se skuhráním, že ho bolí záda, na ní dosedl. Podíval se na mě a řekl:
"Včera v hodině sis myslela, že tě políbím viď." Nemělo cenu mu to zapírat, bylo to na mě vidět, ale nechtěla jsem se mu přiznat tak lehce. Šla jsem k němu pomalým krokem, opřela jsem se pokrčenou nohou o lavičku mezi jeho koleny, vzala jsem jeho hlavu do svých dlaní a políbila ho. Překvapilo mě, že on mě k sobě přitáhnul, omotal své ruce kolem mého pasu a začal mě opravdově líbat. Byl to můj první francouzký polibek. Líbilo se mi to, ale odstrčila jsem ho. Moje srdce bilo jak na poplach. Myslela jsem si, že mi vyletí z hrudi. Utekla jsem do třídy a začala si uvědomovat, co se právě stalo. Moje láska k učiteli tak vzrostla, že už jsem to v sobě nemohla dál udržet. Najednou jsem uslyšela, jak někdo volá moje jméno. Podívám se ke dveřím a tam stojí Damian.
"Můžeš jít na chvilku se mnou?" A vydal se do kabinetu. Když jsem za sebou zavřela dveře od kabinetu, otočila jsem se k němu čelem a on mi podával můj telefon.
"Vypadl ti z kapsy, když jsi ode mě utíkala. Jo a tu fotku jsem vymazal."
"Takže to je konec. Zítra je poslední den co ještě budu ve městě a dnes se naposledy vidím s vámi pane učiteli. Asi mě teď nenávidíte, nemám pravdu? Řekněte, co ke mě cítíte?"
"Máš pravdu, nenávidím tě." řekl se sklopeným zrakem. Vytrhla jsem mu telefon z ruky a běžela do třídy. Pobalila jsem si věci, rozloučila jsem se s kamarádkami a běžela domů, co mi jen síly stačily. Měla jsem v očích slzy, ale co jiného jsem mohla čekat. Ale aspoň něco ke mě cítí. I když je to nenávist. Aspoň něčím jsem výjimečná.

Doma jsem si sedla do prázdného pokoje a brečela. Nevím jak dlouho, ale když jsem se pak probrala, tak se začínalo smrákat. Vzala jsem si pak do ruky svůj telefon, chtěla jsem se ještě rozloučit s pár lidma, ale když jsem ho otevřela, tak jako hlavní tapeta byla nastavená fotka o které tvrdil, že ji vymazal. Ta fotka, díky které to vše začalo. Ta, na které mu dávám náš první polibek. Chtělo se mi brečet ještě víc, ale už jsem neměla co brečet. I když už byl večer, oblekla jsem se, vyběhla z domu a běžela do školy. Chtěla jsem ho ještě aspoň jednou vidět. Doběhla jsem do školy a viděla Damiana, jak si zase staví to svoje sněhové obydlí a rozeběhla jsem se k němu. Slyšel praskání sněhu pod mýma nohama a otočil se směrem ke mě.
"Co tu děláš?"
"Já už nemůžu, nedokážu to v sobě dál udržet. Vím že mě nesnášíš, ale já tě mám ráda."
"Tak proč si mi to normálně neřekla?"
"Bála jsem se odmítnutí a navíc, ty mě teď nesnášíš, řekl jsi mi to do očí."
"Omyl, do očí jsem ti to neřekl, protože to bych nedokázal. Navíc, řekl jsem to, protože jsi to chtěla slyšet a nenáviděl jsem jen to, že jsem tě potkal, jako svou studentku. Nenávidím to, že odjíždíš. Láska mezi námi už na začátku nebyla možná. Byl jsem překvapený a šťastný, když jsi mě začala vydírat ohledně těch polibků. Kdybych tě neměl rád, myslíš si, že bych takovou hru s tebou hrál?" Zasmál se, vzal mě do náručí a dlouze mě políbil naším posledním, sedmým polibkem.