Silné sbohem od slabého člověka

Hlavní postava není popsána, takže si ji můžete představit, jak chcete.

Cítil na tváři vánek. Už přicházelo léto, ještě několik týdnů a budou dokonce prázdniny. Dva měsíce volna. Žádné starosti se školou…žádné starosti? Pokrčil zprávu od doktora. Nádor? Ušklíbl se a rozhlédl po hřišti, na kterém si hrálo několik dětí, a jejich rodiče je z povzdálí sledovali. Všichni vypadali tak šťastně. Pochopí, co jsou to starosti, až budou starší. Z kapsy vytáhl balíček cigaret a jednu si zapálil. Jaký má smysl žít? Přikutálel se k němu míč. Utíkalo k němu dítě. Zvedl míč a podal ho malému chlapci. Dítě na něj nedůvěřivě hledělo, ale pak si míč chlapec vzal. Sasha se díval na zapálenou cigaretu. Zavrtěl hlavou a típnul ji. Přešla ho chuť.
„Sasho! Kde jsi byl celý den?“ Přivítala ho ve dveřích jeho matka.
„Promiň, je to moje chyba. Nevzal jsem si mobil. Sháněl jsem něco do školy.“
„Jak ti dopadly testy?“ Její nejmladší syn se usmál.
„Jak by měli dopadnout? Všechno je v pořádku.“ Vyzul si boty, odložil bundu a obešel svou mámu.

„Máma umírala strachy, kde jsi.“ Vytkl mu jeho starší bratr, kterého minul na schodech, když mířil ke svému pokoji. Usmál se na něj. Taky ho rychle obešel, a když byl v pokoji, zavřel za sebou dveře. Prohrábl si vlasy a na tváři se mu objevil smutný úšklebek. Doktore, neříkejte to moji rodině. Řeknu jim to sám. S povzdechem si sedl na postel. I když je to rodina, stejně mě neznají. Tak jako všichni. Vždy byl tak ochotný někomu pomoct. Vždy se schovával za svůj úsměv. Nikdy nikomu nechtěl být na obtíž. Přátelé…rodina…a všichni ostatní. Kolik starostí by jim asi způsobil, kdyby jim sdělil tu zprávu? Stačí včasná operace. Zněla mu v hlavě slova doktora. Na co? Abych dál žil? Vždyť tohle je to uvolnění od života, které si tak přál. Už ze sebe vydal tolik síly za svůj život. Každý den pro něho byl tak vyčerpávající. Kdo by si v dětství pomyslel, že až vyroste, všechno bude tak komplikované. Tak moc by chtěl počítat s rodinou, s její pomocí, ale není to náhodou i rodina ta věc, která ho tak vyčerpává? Škola, přátelé, rodina…nedovedl si svůj život bez těchto věcí představit.
„Sasho…?“ Usmál se a šel otevřít.
„Co potřebuješ?“
„Já jenom…máš volnou koupelnu.“ Pak se jeho bratr otočil a šel do svého pokoje.

Nespokojeně se otočil na bok, když se v noci probudil. Nahmatal ve tmě mobil, aby se podíval, kolik je hodin. Tři. Se zívnutím mobil odložil zpět na zem. Přitáhl si velkého plyšáka k sobě a zabořil hlavu do polštáře. Tohle se mu stávalo pořád, ta hrozná nespavost. Doufal, že usne dřív, než na něho zase přijdou chmurné myšlenky a otázky života.
„Jak teď budu zvládat školu? Můžu mít tak dobrý průměr…a teď bych si ho měl pokazit nějakou nesoustředěností kvůli tomu, co mi řekl doktor?“ Zamumlal si a donutil se zívnout, aby jeho tělo pochopilo, že chce spát. Jeho vytoužený spánek se dostavil až okolo půl šesté.
Poslepu nahmatal na zemi mobil a vypnul nařízený budík na sedm hodin. Líně se převalil na druhý bok a ještě chvíli ležel v posteli. Každodenní rituál. Budík zazvonil Sasha ho vypnul a pak ještě deset minut ležel v posteli a probíral se. Podíval se na stůl, leželo na něm několik učebnic.
„Tak…co mě to dneska čeká?“ přehodil přes okraj postele nohy a postavil se. S povytáhnutým obočím se díval do svého školního rozvrhu. Doufal, že dnes nic nebudou psát. Poté si začal balit věci do školy a už cítil, jak si jeho tělo vyžaduje něco k snědku.

Znuděně listoval učebnicí češtiny a snažil si nějaké informace o všech těch spisovatelích zapamatovat. Chvíli po zvonění dorazila i učitelka.
„Vytáhněte si papíry.“ Sasha si povzdechl a vytáhl kousek bílého papíru a rychle začal psát otázky, které jim učitelka zadávala.
Po chvíli odkládal kousek papíru na kraj lavice a vzpomínal, jak se ho nedávno učitelka ptala, jestli chce jedničku na vysvědčení. Teď se nešťastně díval na písemku. Vím, že mám na jedničku. Nemůžu si to takhle pokazit! Dvojka je dobrá známka, ale prostě mám na víc. Ne, tenhle test si musím rozhodně opravit!

„Hej.“ Strčil do něho jeho kamarád při obědě. Sasha sebou trhl a podíval se na něho.
„Co?“
„Tak jak jsi napsal tu češtinu?“
„Ne moc šťastně…“ Povzdechl si Sasha a posunul vidličkou kousek bramboru na druhou stranu talíře.
„I kdyby, si šprt. Však budeš mít dobré vízo!“
„Neříkej mi tak!“ obořil se na něho Sasha. Nenáviděl, když mu tak někdo říkal. Podle něj je šprt ten, komu to do hlavy leze samo. On se celý půl rok tvrdě na všechno učil a poctivě chodil do školy.
„Promiň…“ omluvil se svému spolužákovi a pokračoval v obědu.

Uběhly dva týdny a Sasha seděl zase v čekárně a vyhlížel doktora, který ho k sobě do ordinace pozval. Ulehčeně si oddechl. Bylo štěstí, že se jednou dostal dřív domů ze školy a nikdo jiný o té pozvánce nevěděl. Ještě by se začali vyptávat a musel by s pravdou ven. Usmál se. Jo mohl bych dostat nějakou cenu, za nejlepší herecký výkon roku! I když mu tolikrát nebylo dobře, vždycky to dokázal dokonale zamaskovat, jako vždy pokračoval ve svém životě, jako by žádný nádor ani neexistoval. Jak mu bylo líto, když po něm učitelé křičeli, že se nesoustředí a že nedělá to, co by měl. Ale ono je těžké, se soustředit, když člověk pořád myslí na své přátele a jejich problémy, k tomu má ještě svoje problémy a musí se každý den učit a navíc na sobě nedat zdát, že má velký zdravotní problém.
„Sasho.“ Někdo mu poklepal na rameno a tak ho vyrušil z jeho myšlenkových pochodů. Chlapec se podíval do zachmuřené tváře doktora.
„Pojď se mnou.“ Vyzval ho doktor.

Unaveně se natáhl na postel. Doktor měl pravdu, příznaky se zhoršují. Radil mu, aby to už konečně řekl rodině. Byl naštvaný, když se dozvěděl, že to ještě nikdo neví.

Nechte mě dodělat ročník. Hned co dostanu vysvědčení, se nahlásím do nemocnice.

Teď začal hodně uvažovat nad slovy doktora. Jistě, dobře si byl vědom toho, že 28. června už může být dost pozdě, ale on tak chtěl vylepšit ještě poslední neuzavřené známky. Ale nemyslel si, že to všechno půjde tak těžce. Když se včera snažil naučit na jeden předmět, trvalo mu to o tři hodiny déle, než obvykle. Už se nedokázal tak dobře soustředit a ani díky jeho onemocnění jen velmi málo chápal některé věci, které by před půl rokem dokázal ještě v klidu vysvětlit. Natáhl se na zem pro učebnici angličtiny a začal listovat ve slovíčkách.

18. června…už jenom deset dnů. Nešťastně pohlédl z okna. Dneska měl velmi důležité zkoušení z jednoho předmětu. Díval se na své výpisky, ale nedokázal se soustředit. Včera večer se pohádal se svým dobrým kamarádem. Pořád se sám sebe snažil přesvědčit, že je dobře, že se pohádali. Ale ani to mu nešlo. Podíval se na svou kamarádku a začal si s ní povídat.
„Zase máš s někým nějaký problém?“ Sasha uhnul pohledem, ale po chvíli ji přece jenom dal odpověď.
„Pohádal jsem se s kamarádem…ale určitě je to moje chyba, nemuseli jsme se pohádat. Je to jenom moje vina…“ Jeho kamarádka ho poplácala po rameni.
„Ty si vždycky všechno až moc bereš. Neměl by sis všechny problémy ostatních vyčítat. Buď trochu sobec.“
„To já…neumím…“
„No právě, to je tvůj největší problém. Jsi až moc starostlivý a pořád dbáš jenom na ostatní.“
„Ale…mě je to tak líto. Mám toho kamaráda opravdu moc rád, je to úžasný kamarád, je tak chytrý a…“
„Ty všechny bereš jako úžasné lidi. Všichni nejsou stejní. Všichni nemusí být hodní.“
„Mě to úplně rozhodilo. Měl jsem se učit na dnešní den, ale jenom půl hodinu mi trvalo, než mi přestalo tak rychle bít srdce a přestal jsem se klepat. A pak to už nešlo naučit, musel jsem si to pořád vyčítat…“
„Sasho…ty jsi opravdu hrozný…nechápu tě. Ale přesto tě mám moc ráda.“ Pak zazvonilo a překvapivě se školním zvonkem dorazila i učitelka.
Hm…starostlivý. A já přece jsem sobecký, už několikrát jsem to od někoho slyšel, že mi to řekl. Učitelka řekla, že si můžou dělat, co chtějí.
„Možná ji k tomu rozhodnutí dohnal blížící se konec školního roku.“ Pošeptal své kamarádce Sasha. Ta se na něho usmála a vytáhla si knížku, do které se hned začetla. Sasha se podíval na popsané papíry před sebou. Dal je stranou, věřil si, že mu zkoušení dopadne dobře.
Jistě, že se zabýval více ostatníma. Měl tolik svých zbytečných problémů, že se rozhodl, že radši bude pomáhat druhým a moc se nebude zajímat o sebe. Protože by mu to přineslo jenom bolest. Někdy bych si přál mít jiný život…ne, vlastně ne! To by někdo jiný měl takový život, ne to nechci. Radši ať je to můj život, než aby se s ním trápil někdo jiný.

„Tak Sasho, řekni mi něco o 2. Světové válce.“ Sasha byl sám sebou překvapený, jak v klidu prožíval zkoušení. Snad poprvé se mu stalo, že byl nervózní celou dobu před tím, ale zkoušení zvládal úplně dobře. Usmál se a začal učitelce odpovídat.
„Myslím, že ti s úplně klidným svědomím můžu dát na vysvědčení tu jedničku.“ Řekla učitelka nadšeně, když umlkl zvonek, který ohlašoval konec hodiny a začátek velkého řádění spolužáků, kteří na ten tón čekali celých 45 minut.

Domů se vrátil celý šťastný, že se mu povedlo uzavřít další známky. Tohle pololetí se povedlo.
„Sasho! Chci s tebou mluvit!“ Ozval se z kuchyně mámin hlas. V mladíkovi hrklo. Zjistila to! Všechno je špatně! Začal panikařit.
„No tak kde jsi?“ Její syn se pomalu dostavil do kuchyně. Očima se snažil zůstat na své mámě, ale strach mu to nedovolil a on pořád uhýbal pohledem.
„Děje se něco?“ Sasha se opřel o dveře.
„Ne…všechno je v pořádku. Dneska mi učitelé uzavřeli další známky.“ Pomalu získával na jistotě a přisedl si ke stolu. Pak začal vyprávět o všech dnešních zkoušeních a hlavně, jak se mu povedlo uzavřít dějepis na jedničku.

Po delší době se mohl večer pochválit, že dnešek se mu opravdu vydařil. Dokonce dnes neměl ani žádné potíže, o kterých mu říkal doktor, že se co nevidět dostaví. A ten rozhovor, byl o tom, jak dneska zapomněl jít na alergologii, ale už byl přeobjednaný. Přešel ke staré skříni a začal v ní hledat. Po chvíli našel černobílou fotku, ze které se na něho usmívala jeho babička. Ještě mladá, plná života.
„Cos mi to vždycky říkala? Miluj bližního svého, jako sám sebe? Myslím, že mi to nejde. Pokud bych se toho měl držet, tak všechny nenávidím. Myslím, že u mě to platí trochu jinak. Abys mohl milovat všechny ostatní, musíš sebe nenávidět.“
Odložil fotku na postel a začal znovu s prohledáváním staré skříně. Za půl hodiny už ležel na posteli a pořád dokola si četl několik řádků na přeloženém papíru.

Člověk je nerozumný, nelogický, sobecký. To nevadí – Miluj ho!

Právě proto se o všechny tak zajímal. Každý mu připadal tak moc úžasný. Každý v sobě měl tolik síly. Radši dával přednost ostatním před sebou. Asi si neuvědomoval, že tohle platilo i pro něj. Byl nerozumný. Bez rozumu se do všeho pouštěl. Byl nelogický. Nikdo nikdy nepochopil, jak bere svět, jak bere život a jak bere lidi okolo sebe. Jeho způsob myšlení. Aby si o něho nemuseli dělat starosti, radši se nikomu nesvěřoval. Všichni mají svých starostí dost, já je nebudu zatěžovat ještě svými. Každý má těžký život, nepotřebují, aby ho měli ještě těžší a bolestnější díky mě. Jsem jenom zbytečná zátěž.
„Taky jsem sobec, často myslím jenom na sebe. Měl bych být ochotný pomoct ostatním, ale tolikrát myslím jen na sebe a o ostatní se nestarám.“

Když činíš dobro, přisoudí ti sobecké cíle. To nevadí – Čiň dobro!

„Proč se prostě nemůžu poučit? Kolik jsem toho udělal pro druhé a kolikrát se mi nedostalo žádného vděku? Proč se mám pořád usmívat, že mi to nevadí? A kde mám na to všechno konání dobra brát pořád sílu, ani mi to za to nestojí. Každému se snažím nějak pomoct, ale…“ Rád pomáhal ostatním. Děkovali mu, ale chtěl jiný vděk, který si nedokázal ani představit. Vždy to bylo jenom jednoduché děkuji, za které odvětil – nemáš zač – proč byl teda tak naštvaný? Radši děkuji, než aby někdo cítil, že mu jeho laskavost musí nějak oplatit. To nechtěl, aby mu někdo něco musel oplácet.
„Někdy opravdu nechápu ani sám sebe…“

Když uskutečňuješ své úmysly, najdeš falešné přátele a skutečné nepřátele. To nevadí – Uskutečňuj je!

Ano, tohle mu snad život dával znát nejvíc. Falešní přátelé. Nedokázal si připustit, že je někdo špatný, vždycky bral všechny své přátele z té lepší stránky. Neohlížel se na jejich nedostatky. Pro něho byl každý kamarád úžasnou osobou na světě. Proto pro něj byli přátelé vším dobrým a on byl tím vším špatným.

Dobro, které konáš, bude zítra zapomenuto. To nevadí – Čiň dobro!

„Jo, k tomu není co říct. Úplná pravda. Radši si nikdo ani nevzpomene na moje činy…už jenom deset dnů a bude konec. Pak už se o žádné dobré skutky nemusím starat.“

Čestnost a upřímnost tě činí zranitelným. To nevadí – Buď odvážný a čestný!

„Proč se mám pořád o něco pokoušet, když už na to ani nemám sílu? Kvůli mé čestnosti odvaze se pak zbytečně s někým hádám a řeším úplné nesmysly, které si pak kladu za vinu sobě.“

To, co jsi léta budoval, může být v okamžiku zničeno. To nevadí – Buduj!

Tohle hlavně platilo o jeho přátelství. Vlastně o celém jeho životě. Nechat ostatní, aby měli větší úspěch, než on. To bylo to, co léta budoval. Být nehybná skála, o kterou se může každý opřít, když bude potřeba. Moc nedůležitý, aby z něho nebylo moc lidí zklamaných.

Když pomáháš lidem, nezdá se jim to. To nevadí – Pomáhej jim!

Lehl si na postel a schoulil se do klubíčka. Ale já už nemám sílu, sakra! Už nemůžu pomáhat. Nezbyla mi na to už žádná síla. S vypětím posledních sil si přečetl poslední věty. Pak pomuchlala papír a odhodil do kouta pokoje. Ramena se mu třásly a pokojem se ozývaly vzlyky tlumené polštářem.
Chci umřít. Chci umřít jako brouk. Nepoznaný, nezklamaný životem s naplněným osudem. Nechci, aby si kvůli mně dělal někdo těžkou hlavu. Proč jsem si za život udělal tolik přátel? Možná by bylo dobré, kdybych se s nimi pohádal, radši ať mě nenávidí, než abych jim scházel. Chci umřít sám, úplně opuštěný, bez všech přátel a bez rodiny. Nechci, aby se někomu po mě stýskalo.

Přeložil úhledně napsaný dopis a zatím ho schoval do stolu, aby ho nikdo nenašel. Poslední dny, které zbývaly do 27. června, už byly dávno pryč. Poslední dny se snažil izolovat od svých přátel. Dokázal se s několika lidmi dost pohádat. Ale teď už mu to nevadilo. Viděl v tom nejlepší řešení. Přešel k oknu a zadíval se na těch několik tisíc malých návštěv z nebe. Takhle bylo celý týden. Sasha si chvílemi myslel, že se na něho zlobí jeho babička a posílá mu ten déšť. Natáhl se pro mikinu a oblékl si ji. Ve městě pořádně zmokl, když šel na alergologii bez deštníku. Dnešek považoval za nejvýznamnější den ve svém životě. Nebylo to kvůli narozeninám, bylo to kvůli tomu vytouženému pocitu svobody. Krátké zazvonění jeho mobilu ohlašovalo přicházející sms. Další přání k narozeninám. Sasha si povzdechl. Přál bych si, aby mi radši nikdo nenapsal. Nechápu, proč mám vůbec nějaké přátele. Co je na mě tak úžasného, že mám tolik kamarádů? Vždyť si jejich přátelství nezasloužím. Jsem obyčejný člověk, nejsem nijak zvláštní, ani úžasný jako oni.

„Mami! Já jdu ven!“ Sasha se vyřítil ze svého pokoje, protože přestalo pršet.
„Ale Sasho, kam jdeš?“
„Musím si ještě něco zařídit.“ Odpověděl ji s úsměvem její syn a přišel ji pevně obejmout. Pak si na zádech poupravil prázdný batoh a vyšel z domu. Celá rodina mu popřála, takže už dál nemusí ztrácet čas.

Dnes měl na tváři ten nejupřímnější úsměv. Utíkal městem, až na samý kraj k louce, přes kterou radostně proběhl a zamířil přes les ke skalám a k jezeru. Nad ním se na obloze ukázala duha a podporovala ho v jeho smíchu. Kolem něho poletovali malí ptáčci a vesele si zpívali svou píseň. Za chvíli doběhl k lomu. Rozhlédl se a začal do batohu sbírat kameny. Malé, velké…úplně všechny, co našel.

Stál na kraji lomu a díval se na průzračně čistou vodu. Možná jsem se mohl rozloučit jinak… dnes v noci popsal spoustu papírů, chtěl se rozloučit co nejlépe. Ale nakonec napsal jenom dvě jednoduché věty. Pokud najdou v pokoji ty popsané papíry a tak si můžou přečíst, jak to všechno nejdřív plánoval.
Nasadil si těžký batoh na záda a podíval se na oblohu. Slunce se prodralo mezi mraky a teď se na něj zářivě usmívalo. Po duze byla ještě patrná stopa. Sasha uslyšel, jak se ve městě rozzvučily zvony. Najednou šel slyšet z města velký hluk. V lomu se ozývalo svištění letního větru a z lesa a louky slyšel zpěv ptáků. Nejkrásnější den na světě, nejúžasnější moment. Na tváři se mu objevil překrásný, zářivý a upřímný úsměv. Rozpažil ruce a naklonil se. Pád nebyl tak dlouhý. Byl krátký a dopad na hladinu tvrdý, ale ani přesto mu z tváře nezmizel úsměv. Konečně byl volný. Konečně už ho nic nebolelo. Necítil tu velkou bolest, která ho svírala poslední čtyři dny. Vytrval a nikomu neprozradil svůj plán ani nic o nádoru. Jeho život může v klidu skončit.

Bratr oslavence a jeho rodiče otevřeli dveře jeho pokoje, pod domněním, že se vrátil a šel si lehnout. V pokoji byla tma. Spuštěné žaluzie. Jediné světlo v pokoji byla malá lampička, která osvětlovala nejmilejšího plyšáka nejmladšího člena rodiny. Na bříšku měl připnutý lísteček.

Dej světu to nejlepší ze sebe a bude tě častovat kopanci. To nevadí – Dej to nejlepší ze sebe.