Derek Morgan se probudil s křikem a děsivou bolestí hlavy na posteli motelu. Co? To všechno byl jen sen, a on to včera jen trochu přehnal s pitím?! Ne, počkat, jestli ano, tak proč je v motelu a ne doma? To se tak strašně zřídil, když měl případ?! Ne to ne! Tenhle pokoj ani teď, když se úplně probral, nemohl poznat. Nebyla tam, kromě věcí, které měl u sebe, když vešel do toho domu hrůzy, jediná jeho věc, ale to neznamenalo, že pokoj byl prázdný.
Na nočním stolku hned vedle postele ležela lékárnička s napůl vytahanými věcmi a kolem se válely hadříky ušpiněné od krve a obvazy. První pomoc, která byla použita přímo na něj samého. Měl obvázanou hlavu a pravou ruku. Na stole ještě o pár kroků dál ležel otevřený laptop se spoustou papírů. Morgan se zvedl a přešel k němu. Laptop byl zapnutý a připojený k internetu, na jeho monitoru byl článek o démonovi jménem Agramon. Na stole hned vedle se válely spisy obětí, fotky z policejní kartotéky a několik vytištěných papírů o historii toho domu. Morgan by to i obdivoval jako skvělou policejní práci, kdyby to ovšem byla policejní práce a ne něčí posedlost. Hned totiž na židli vedle byla zelená vojenská taška a obsah v ní dával tomu všemu úplně jiný rozměr. Byla plná zbraní, nožů mačet, pistolí, brokovnic, byly tam i světlice, lopata, několik pytlíků soli, láhev vody, ve které plaval růženec, a dokonce něco, co se podobalo velikému trnu nebo části kopí.
Bezva, takže to celé nebyl sen, ani ho nezachránila nějaká dobrá duše, která se o případ těch zmizelých lidí v strašidelném domě zajímá, ale pravděpodobně ho unesl onen neznámý, když tratil vědomí. Něčím a někdy ho nadopoval, vystrašil ho a teď je tady, nebo ne?! Jestliže ho unesl neznámý, proč se obtěžoval ho léčit? Proč mu nesebral služební zbraň, kterou stále měl u pasu? Proč mu nesebral mobil? Proč ho nesvázal a proč ho nechal tady a samotného s tím vším? Možná neočekával, že se probudí tak brzy. Nebo trpí rozdvojením osobnosti, jedna stránka je vrah a druhá se snaží lidi chránit, ale jedna neví o druhé. To by to možná vysvětlovalo, ale takový jev skombinovaný s náboženskými bludy byl tak hodně vzácný, že Morgan skutečně netušil, co si o tom má myslet.
Náš agent FBI se dál prohrabával taškou, až narazil na několik falešných pasů, občanek a odznaků různých úředníků státní správy včetně odznaku FBI. Na všech těch falešných dokladech byla však tatáž fotografie toho samého člověka. Vysokého mladíka, kterého včera viděl na pouti, toho novináře, který chtěl jít také do domu hrůzy. Morgan se zamračil. To nedávalo žádný smysl! Položil jeden z důkazů na stůl a ofotil si ho do mobilu, poté zavolal Garciové.
„Och tak ty máš odvahu mi zavolat jo! Hotch tě pošle někam, kdo ví kam, a ty se mi celé dlouhé dny neozveš. Jsem na tebe naštvaná! Víš, jaký jsem měla o tebe strach!“ vyčetla mu okamžitě bez pozdravu.
„To je mi moc líto, má krásná beruško. Slibuji ti, že jakmile se zase dostanu domů, tak ti vše vynahradím,“ slíbil ji Morgan, ale zrovna si nebyl vůbec jistý, jestli se domů kdy zase dostane. Ta noc v domě hrůzy ho poznamenala.
„No, dobře, omluva přijata, tak co potřebuješ od studny veškerého vědění, můj čokoládový Bože?“ zašvitořila okamžitě Garcia.
„No, myslím, že něco mám,“ začal Morgan.
„Myslíš, že něco máš, to nezní moc přesvědčivě,“ pošťuchovala Morgana jeho nejlepší kamarádka.
„Ne, není, zlato, já…“ Morgan chtěl Garciové všechno říct. Říct jí, že nemá páru, co se tu děje, že včera prožil jeden ze svých nejčernějších momentů života, a že ani vlastně neví, kde je, že se asi zbláznil. Ale nešlo to, nemohl!
„Dereku, co je, děsíš mě?!“ špitla Garcia po Morganové dlouhé odmlce.
„Nic, jen… pošlu ti fotku a chtěl bych, abys mi zjistila, kdo to je a jeho minulost,“ řekl Morgan.
„No, a to pro mě nemáš ani jméno?“
„Mám spoustu jmen, ale pravděpodobně falešných,“ pokýval Morgan hlavou jako by ho Garciová mohla vidět.
„Víš, že po mě chceš nemožné?“ broukla Grarciová.
„Já vím, drahoušku, ale tak nějak tuším, že jsi víla a dokážeš zázraky,“ řekl Morgan.
„Dobře, teď jsi mě dostal, máš to mít, ale bude mi to chvíli trvat,“ zasmála se Grarciová a ukončila hovor. Zrovna jako na zavolanou, protože v tu chvíli se otevřely dveře od pokoje motelu a dovnitř vstoupil onen podezřelý.
Morgan neváhal a okamžitě ho sejmul k zemi. Ten klučina možná mohl vypadat neškodně, ale ne potom, co viděl Morgan tu tašku a papíry o případu, to bylo jednání chladné, uvážené a s plánem, navíc znal Reida a věděl, že i s takovou postavou se dá ledasco.
„Hej, hej, klídek chlape. Já ti nechci ublížit, kdyby jo tak jsem tě kliďánko mohl nechat v tom strašidelném domě. Nechtěl jsem tě unést, a kdyby to nebyla asi ta jediná možnost, jak ti zachránit krk, tak bych se vážně nenamáhal. Vážně chlape, bez urážky ale víš, kolik váží ty tvoje svaly?!“ zaskřehotal mladík mírně přidušen. Morgan váhavě povolil sevření obměkčen legrační poznámkou o své váze a mladíkovým nejistým úsměvem. Neznámí, se kterými se Morgan za celou svou karieru setkal, se většinou neusmívali, rozhodně ne, když leželi na zemi a byli dopadeni, byli to většinou zahořklí lidé, kteří se chtěli za něco mstít, ne mladíci sršící i v špatné situaci humorem. „Přinesl jsem ještě něco, co by ti mohlo pomoct na ty zuby. Pár sis jich vyrazil, když jsi asi spadl, to proto tě tak děsně bolí hlava.“
„Snažíš se mi říct, že mě bolí hlava od zubů?“ zabručel Morgan.
„No, ne tak úplně, schytal jsi pěknou ránu, ale nevěřil bys, kolik problémů můžou způsobit právě zuby. Měl jsem jednu pacientku, malou holčičku pořád plakala a…“ mladík začal rychle drmolit, ale víc už ani říkat nemusel, Morganovi svitlo a ohromeně ho pustil.
„Ty… to jsi byl ty. Ty jsi nám volal ohledně té smrti Lily Bell?“ řekl Morgan.
„Jo, nebyl to můj případ. Ale když jsem se zmínil do telefonu, kde byste mě když tak našli, nechtěl jsem, aby do toho tady zapletl kdokoliv z civilů,“ potvrdil Morganovu domněnku mladík a vyškrábal se na nohy.
„Není tvůj případ? Někdo z civilistů?“ zamračil se Morgan. To se mu nelíbilo, takhle se vyjadřovali neznámí. Mluvili o boží válce a že musí pátrat po zlu, očistit tuto zemi.
„Civilisti, ty a ostatní lidé, kteří nejsou lovci,“ už v telefonátu se ten kluk vyjádřil, že „lidi neloví“, co tím myslel? Lov to bylo další slovo, které používali neznámí, nebo analytici chování. Možná udělal chybu, když toho kluka pustil. Sakra tohle bylo jako na houpačce, chvíli si byl úplně jist, že ten kluk je vrah a pak už zas tolik ne.
„Lovci?!“ zopakoval Morgan a mladík si povzdechl.
„Posaď se, podívám se ti na ty zuby,“ řekl najednou mladík s naprostou vážností, změnil tak efektivně téma a Morgan náhle kdoví proč, ho poslechl a vložil do něj důvěru. Což bylo s podivem, vzhledem k tomu, že ho mladík tím skalpelem a pinzetou asi klidně mohl zabít, anebo alespoň vážně zranit. Nic z toho se však nestalo. Ten kluk se nad ním sklonil, chvíli zíral do úst, pak sebral skalpel a trochu to zabolelo. Mladík mu podal sklenici s vodou a misku na vypláchnutí. Celá „operace“ trvala chvilku, ale Morganovi se okamžitě ulevilo, jen doufal, že ten kluk mu nedal nic do té vody, ale tak snad ne.
„A je to, už by to mělo být o hodně lepší, ale být tebou stejně bych navštívil odborníka,“ prohlásil, když skončil, šel si umýt ruce, a pak se posadil ke svému noťasu. Rozhostilo se ticho a ten klučina seděl a díval se na Morgana, jako by na Morganovi bylo rozhodnutí, co bude dál.
„Víš, čeče, že můžeš kdykoliv odejít?“ nakonec porušil mladík ono ticho sám s poznámkou, kterou Morgan rozhodně nečekal.
„Můžu?“
„Jo, můžeš. Můžeš jít pryč z tohoto pokoje a motelu. Můžeš jet i za svým týmem a řešit s nimi toho pseudo upíra. Což bych ti vlastně doporučil. Nebo můžeš zůstat tady a na vlastní pěst řešit ty pohřešovaný v domě hrůzy. To je docela blbá varianta, nerad bych, aby se ti něco stalo, když už jsem si dal tolik práce zachránit ti ten tvůj federální zadek. Jo, vím, že jsi od FBI a tvé jméno je Derek Morgan, viděl jsem tvůj průkaz. Ovšem myslím, že nejhorší varianta je že bys mě zatkl. To bys také mohl. Nejsem blázen, Dereku, vím, co se ti honí hlavou. Neznám žádného lovce, který by vycházel dobře s policií, vidí v nás potencionální podezřelé, neoprávněně ozbrojené individua, podvodníky s kreditkami vydávající se za různé pracovníky státní správy, psychopaty trpící náboženskými bludy a vrahy… A je smutné, že ve své podstatě většinou z toho máte pravdu, ale nevyhrabáváme hroby a nepálíme těla jen tak pro srandu,“ vychrlil ze sebe mladík a Morgan na sucho polkl. Ten kluk se mu právě přiznal k několika vážným zločinům, nebo ne? Ale proč? To bylo divné, další věcí, kterou se od běžných neznámých tento kluk, pokud byl duševně chorý, odlišoval. Co měl zkušenost, lidé s bludy nebyli schopni tak dobrého spojení s realitou, nebyli schopni uvědomit si, že by jim ostatní nevěřili, nebyli schopni racionálně myslet, neměl být ani schopen využít své dřívější znalosti, použít je v praxi. Ten kluk pokud, byl duševně chorý, neměl být schopný ho vyléčit, ale přesto mu pomohl. A co to že mluvil v množném čísle? „My lovci,“ je jich snad víc? Podlehl tedy tento mladík nějaké sektě, davové psychóze, ale ty většinou fungují, jen když jsou člověku ostatní lidé z té sekty na blízku, nebo je s nimi v neustálém kontaktu, ale mladík vypadal, že jede už několik týdnů, měsíců možná i let sám na vlastní triko.
„To je to co děláš: podvody, kupuješ si zbraně, vykopáváš hroby a pálíš těla?“ snažil se to celé pochopit Morgan.
„Víš, kolik ročně nevysvětlitelně zmizí lidí? Víš, kolik se stane podivných neobjasněných vražd? Nikdy, nikdo nezmizí jen tak… a hlavně ne v noci. Policie a FBI není jediná, kdo se stará,“ neodpověděl Morganovi mladík a místo toho pokračoval dál. „Pak bys také mohl tady zůstat a řešit případ se mnou,“ pravil z ničeho nic. Bezva takže teď od podezřelého skočili k parťactví? „Když jsi byl v tom domě, co si viděl?“ A teď už je ten klučina i u výslechu?
„Já, viděl jsem tam Rachel McCallovu, zavražděnou. Měla rozčesané krční tepny a na zemi byl jakýsi ornament. Přišel jsem k ní a zavřel ji oči, pak jsem šel nahoru do patra a tam byla zase ona, zase její tělo. Nechápal jsem to, seběhl dolů abych… já nevím, ujistil se, že je pravda to, co vidím… že jsou dvě, ale dole už nebyla Rachel McCallova, ale má bývalá parťačka Elle Greenaway… mrtvá ležící tam stejně jako Rachel, ale najednou se pohnula a mluvila na mě… Vyčítala mi, co se jí stalo, že jí jeden vrah napadl doma, a nikdo jí z nás neochránil… Vyděsil jsem se, bál jsem se… Rozběhl jsem se zběsile pryč a najednou jsem neutíkal pryč z domu ale prostě pryč od nebezpečí od muže, co mě honil… Muž, který mě v dětství tyranizoval…“ Morgan netušil, proč s tím mladíkem spolupracuje, proč mu svěřuje možná důležité informace o případu i osobní věci, ale když už začal, jako by cítil potřebu se vyzpovídat. Svěřit se s tou hrůzou, i když ten kluk mohl být onen neznámý a byl každopádně podivín. „Musel mě někdo zdrogovat.“
„Možná,“ souhlasil mladík. „Nebo, také ne. To co jsi mi popsal, dává smysl.“
„Jak to myslíš, že dává smysl?“ nechápal Morgan.
„Neviděl jsi pod tělem Rachel McCallové tento symbol?“ zeptal se mladík a podal jeden z papírů zpátky Morganovy. Byl to jednoduchý nákres, ale nebyl o tom pochyb. Bylo to přesně to, co náš agent FBI viděl tu noc nakreslené krví na zemi pod zesnulou.
„Jo.“
„A na stěnách také nebyla slova: strach, timore a Agramon?“ ptal se dál mladík.
„Ano, co to znamená?“ zavrtěl hlavou Morgan.
„Timore je latinsky strach a Agramon je démon strachu. Symbol na zemi je a byl vždy používán jako obětní, o čemž svědčí poloha Rachel i prolitá krev…“ Mladík už to zase ze sebe chrlil a podával Morganovi různé papíry. „Rachel McCallová byla rodinný typ, ten co by dal za rodinu vše. Daniel Jones byl hluboce zamilován do své přítelkyně. Sofie Grayová byla odhodlaná udělat vše pro svou kariéru. Esme Hallová byla členkou charity. Gabriel Cook byl knězem. Korniel Lewis se živil na jedné z tísňových linek, pomáhal lidem překonávat překážky. Anael Leeová zase měla těžký život, jako mladé ji zemřela při autonehodě celá rodina, a pak ji zavraždili adoptivní rodiče, když jí bylo 24, onemocněla a na půl těla se stala chromou, přesto však se nevzdala a stala se populární autorkou komixů. Rodina, láska, cílevědomost, pomáhání druhým, víra, odhodlání překonávat překážky, schopnost vidět i v těch nejtěžších okamžicích vždy světlo, to jsou věci, které musí strach překonat, aby se člověka mohl úplně zmocnit, a také jsou to oběti, které jsou potřeba k rituálu k povstání démona Agramona,“ vysvětlil mladík.
„Myslíš, že ten nějaký maniak tady se pokouší vyvolat démona strach?!“ nedokázal tomu všemu uvěřit Morgan, ale ten kluk měl pravdu. To co mu předestřel, dávalo smysl. „Pane Bože, co ten neznámý udělá, až se mu to nepodaří?“
„Toho bych se nebál. Spíš bych si položil otázku: Co bude, když se mu to podaří?“