Slavík v kleci

Jsem jak slavík v kleci. Zavřená před světem a před lidmi. A ten, kdo mě do klece zamkl, jsem byla jen já... Jen já sama jsem do ní vlezla, zamkla a klíč vyhodila z mříže rovnou do propasti. Zachytil se na kraji jedné větve a každou chvíli může spadnou. Ale nikdy ještě nespadl.

Klec ve tvaru čtverce s mřížemi blízko u sebe. Nová a stříbrně natřená. Přede mnou se rozpíná překrásná zelená zahrada, a za mnou? Za mnou se nachází hluboká propast. Já sedím ve velké kleci. Postavit se, tak mi zbývá ještě deset centimetrů a vlezlo by se do ní ještě dalších dvacet lidí. Sedím na úplném kraji. Úplně vzadu a krčím se.

Před čím se krčím?

Já nevím. Asi před světem, před svým životem a před krutými lidmi. Bojím se své problémy řešit a tak jsem se schovala tady v této kleci. Snažila jsem se z ní už dostat.

Opravdu? Kdy? Jak jsem se snažila?

Já si vlastně nevzpomínám. Svět je tak krutý. Raději zůstanu tady než bych mu čelila. Všechny mé problémy, mé stesky, čas, vše plyne kolem mně a já jediná se nikam nedokážu pohnout. Jen já tu zůstávám v kleci, do které jsem se sama zamkla. A nemůžu se odsud dostat.

A chci to vůbec?

Pozvedla jsem hlavu. Podívala jsem se po nádherné zelené zahradě. Opravdu překrásná. Překrásná a zelená. Růžové okvětní lístky se vznášejí nad trávou než dopadnou a poletují všude okolo. Jeden lísteček, sytě růžový, mi dopadl až před klec. Na dosah ruky.

Klekla jsem si na kolena a po čtyřech přešla k mřížím na druhé straně. Chytla jsem se mříží a dívala se na lísteček skrz ně. Natáhla jsem k němu ruku ale zastavila jsem jí. Zůstala viset a nevěděla jsem co.

Co mám dělat? Chytnout ho do dlaně a riskovat že bude zničen, nebo ruku stáhnout a nechat si tu krásu vzít?

Zvedl se vítr a lísteček ode mně odletěl. Váhala jsem příliš dlouho a on mi zmizel dřív, než jsem se rozhodla. Odletěl daleko a není na dosah mé ruky.

Proč jsem po něm nechňapla, dokud jsem mohla?

Zase jsem si sedla dozadu a podívala se na klíč. Pořád tam visel. Ale velmi daleko ode mě.

Kdybych se natáhla, dosáhla bych na něj? Co když ho jen shodím?

Seděla a přemýšlela jsem takhle dlouho. Okvětní lístky všechny odkvetly, a ani jsem se nenadála, a už zemi pokrývala bílá přikrývka. Ale zima mi nebyla. Ani přesto, že jsem na sobě měla jen bílou noční košili.

Jak je to možné?

Nikdo se zde ještě neobjevil. Jsem zde sama. Nikdo ještě kolem neprošel. Neměla jsem žádnou možnost kohokoli poprosit o pomoc.

A pomohl by mi vůbec někdo?

Dlouho jsem tak seděla. Sama. Se smutkem a bolestí. Bez cizí pomoci. Bez nikoho.

To jsem opravdu nikoho neměla?

Klíček stále visel na svém místě. Nikdy nespadl, i když měl mnoho příležitostí. Mé oči už dávno ztratily svůj lesk. Má pokožka vybledla. Poslední vločky ještě padající na zem nemohly být bledší.

Rok uběhl od doby, co jsem ztratila možnost natáhnout se a vzít si krásnou věc, která by mě potěšila. Já sama jsem se o ní připravila svým dlouhým váháním.

Chtěla jsem jí vůbec?

Už si ani nevzpomínám. Od doby, co jsem se zde zavřela, se počasí hodněkrát změnilo. Stejně jako mé emoce v srdci, které pomalu ale jistě ovládl ledový chlad. A rozpustit led by mohl jen úsměv. Jen můj úsměv, který se na mých rtech od té doby neobjevil.

Zasloužila bych si ho vůbec?

Úsměv je svobodný a já jsem zde zavřená. Já si něco tak krásného nezasloužím.

Zahrada zase získala svojí zeleň. Sníh už zcela zmizel. Vše se mění, jen já jsem se tady zasekla. A nemůžu se dostat pryč. Oblohu v jednu chvíli uchvátil déšť. Ne ten krásný, kdy máš pocit, že můžeš vše. Že jsi úplně svobodný, ať jsi, kde jsi.

Tento byl jiný. Tak děsivý, tak temný strachem a bolestí. Mraky ovládly oblohu a sem tam prolétl i blesk. Zničil několik stromů a lístky, které se ke mně mohly jednou dostat, teď už nepatří do mého života.

Už to chápu.

Já už to chápu. Já nemám šanci na záchranu. Žádnou šanci. Je to vlastně hodně smutné. Tak dlouho jsem čekala, že mě někdo zachrání a přitom jsem to měla udělat sama. A teď? Teď už je to zbytečné.

Proč se mám zachránit? K čemu mi to bude?

Otočila jsem se zády k hořícím stromům a zadívala jsem se na klíč, který tam stále visel. Po celou tu dobu. A já se na něj vždy dívala a doufala, že se pro něj nebudu muset natáhnou sama.

Proč tu pro mě nikdo nebyl?

Prostrčila jsem ruku skrz mříž a natáhla se k němu. Tak jak jsem chtěla, aby se pro něj natáhl někdo pro mě cenný. Někdo, kdo vlastně ani neexistoval. Ale já nemám v úmyslu udělat to, co jsem si tolik přála u jiných.

Drcla jsem do větve a klíč se rozhoupal. Znovu jsem do ní drcla a on se po větvi posunul trošku níž.

Dělám dobře? Co když se ještě někdo objeví? Co když mě ještě někdo může zachránit?

Je na čase, abych přestala snít. Nikdo tu pro mě nebyl do teď, tak proč by se se mnou trápil teď? Naposledy jsem do větve drcla tak, až klíček z ní spadl. Sledovala jsem ten kus železa, jak se pomalu noří do propasti.

Bouře zesílila a hnědé vlasy mi vlétly do očí. Do očí bez lesku. Do očí, které teď poprvé za tu dobu spustily svůj vlastní déšť.

Okolo mně se rozetřela tma. Otočila jsem se a postavila se na své slabé nohy. Vlasy mi vlály v zuřivém větru a mé slzy mi tekly po tvářích a dopadaly na mé bosé nohy. Stromy i zahrada se vytrácely. Zůstávala jen tma a klec. I bouři jsem pomalu nevnímala.

Poklesla jsem na kolena. Mé nohy už byly příliš unavené. Dlaněmi jsem se zapřela o železnou dolní část klece. Vlasy se mi svezly na ramena. Strašná bolest v srdci zesílila a ta samota začínala být příliš tíživá. Ani bolest na zápěstí jsem skoro nevnímala.

Co? Bolí mě zápěstí? Proč?

Podívala jsem se na něj. Na místě bolesti jsem zahlédla jizvy a krev, která pomalu tvořila kaluž pod mou rukou. Podívala jsem se na druhou ruku. I tam to nebylo jinak.

Kdy? Jak? Proč?

Nevím, ale vlastně mě to už ani nezajímá. Ani to vlastně nebolí.

Bolelo to předtím? Jak moc?

Slzy mi už netekly. Už jsem na to ani neměla sílu. Zadívala jsem se před sebe. Kousek u klece přistál okvětní lísteček. Byl sytě růžový. Růžovější než ten předtím. Tak sytý. Ještě jsem nikdy takový neviděla.

Opravdu? Jak to vím?

Už jsem toho moc nevnímala. Jen jsem se pokusila natáhnou pro lístek. Možná, že teď už na něj dosáhnu. Zeslábla jsem a ruka se mi pod mou váhou podlomila. Spadla jsem a odřela si tvář o železný povrch. Z posledních sil jsem sledovala ten okvětní lístek, který se rozzářil žlutým světlem. Nechápala jsem co se děje, když se z lístku pomalu stával muž. Do tváře jsem mu přes světlo neviděla. Ani jsem nad tím moc nepřemýšlela. Zahlédla jsem ještě jeho pootevřená ústa než mi víčka ztěžkla natolik, abych zavřela oči. Už jsem nic vnímat nemusela.

Co? Co se stalo? Jak se jmenuji? Kdo já vlastně jsem? A proč mě tak strašně bolí hlava?

Tyhle myšlenky se mi objevovaly v hlavě, když jsem nevěděla, kde se to nacházím. Pootevřela jsem oči. Štiplavé světlo mě oslnilo a já oči zase zavřela.

„Je při vědomí!" Uslyšela jsem mužský hlas.

Kdo je při vědomí?

Zase jsem otevřela oči, ale pomalu a opatrně. Ležela jsem na nějaké posteli, která se se mnou pohybovala. Nade mnou byl jen bílý strop, který se stejně tak pohyboval a kolem postele běželi nějací lidé. Dva u mých nohou a tlačily do té postele.

Nosítka?

Teď jsem pochopila. Neležela jsem na posteli, ale na nosítkách.

„Slečno, musíte zůstat při vědomí. Jak se jmenujete?" Člověk v bílém plášti u mé hlavy mi zastínil pohled na strop.

Jak se jmenuji? Mám vůbec jméno?

Neodpověděla jsem. Nevěděla jsem jak. Zase jsem zeslábla a oči jsem musela zavřít. Začínaly mě pálit.

„Slečno! Slečno, zůstaňte při vědomí! Nesmíte spát!" Ten muž na mě stále mluvil.

Nesmím spát? Proč? Proč, když jsem tak unavená?

„Pospěšte si!" Křikl ten stejný muž, který mi nedovolil spát.

Proč ten spěch?

Už jsem neměla sílu. Zase jsem se odebrala do říše temnoty. Letěla jsem tmou. Nic jsem si nepamatovala a ani se nesnažila si vzpomenout. Byla tam jen tma, ale představila jsem si místo, pamatovala jsem si místo. Překrásné místo. S nádhernou zahradou a s růžovými kvítky. Chtěla jsem do té zahrady. Chtěla jsem tam. Letěla jsem nahoru. Možná tam to bude. Možná konečně najdu svou svobodu.

Ale něco mě tížilo. Něco mě táhlo dolů. Má křídla mi zmizela a já padala zpátky do propasti. Letěla jsem vzduchem a jen se dívala nahoru. Natáhla jsem ruku, ale nedosáhla jsem tam.

Otevřela jsem oči a zhluboka jsem se nadechla. Ležela jsem v posteli v příjemném teple. V pokoji nemocnice. U mé postele stál mně neznámý muž a postarší doktor. Muž, nejspíš v mém věku, byl dost šlachovitý.

„Oh. Slečna se nám probudila. Bylo na čase." Otočil se ke mě doktor a usmál se.

„Dobré ráno." Jeho úsměv, tak hřejivý.

„Jak..." Můj hlas zněl tak slabě. Slyšeli mě vůbec? Není možné, že jo. Jsem tak tichá. Proč?

„Tento muž vás zachránil. Bylo to o fous. Kdyby nezavolal okamžitě sanitku, zemřela byste." Doktor na mě mluvil pomalu a mile. A úsměv měl stále na rtech. Při těch slovech ukázal na muže vedle sebe a já se na něj podívala.

Jeho tvář... Ta brada a rty... Už jsem je viděla..

Ale kdy?

„Jsem rád, že jsi v pořádku a že žiješ. Život je cenný." Pověděl muž a stále na svých rtech nosil lehký úsměv. Zadívala jsem se do jeho očí. Plné lesku a ta barva... Tak, tak... Ani nevím jak je popsat. Tak krásné. Tak přátelské. Tak milé.

„To tys mě...?" Můj hlas už byl slyšet mnohem líp, ale stále mi trošku přeskakoval.

„Zachránil? Ano, já." Dopověděl za mě a koutky jeho úst se rozšířily. Teplo jeho úsměvu vyplnilo celou místnost a led kolem mého srdce začal roztávat.

V tu chvíli mé oči začaly plakat. Plakala jsem a plakala. Doktor a i ten muž se nejspíš zděsili, protože se ke mě víc přiblížili a už tak úsměvní nebyli. Ptali se, co se děje, ale já přes pláč nemohla mluvit. Slzami odtékala má bolest a já smutek vypustila z mého srdce.

Muž před klecí se na mě usmíval a já se dívala do jeho černých očí, které mě k sobě upoutaly. Bouře už dávno zmizela a déšť nechal zmizet plameny. Muž stál u mříží na konci klece a já seděla na tom druhém.

Natáhl ke kleci ruku a usmíval se na mě. Rozevřel dlaň a v ní jsem uviděla klíč. Černý klíč mě tak známý. Ten klíč, který jsem tak dlouho pozorovala a který jsem přitom měla na dosah ruky, ale z mé lidské hlouposti jsem jen čekala na něco nejistého. Ten klíč, který mohl odemknout mou klec, má jediná záchrana, kterou jsem pak klidně zahodila..

Klíč zastrčil do zámku a otočil jím. Uslyšela jsem to cvaknutí, o kterém jsem tak dlouho snívala. A následně se dvířka klícky otevřely. Muž udělal jeden krok dovnitř a natáhl ke mě ruku. Já se na tu ruku dívala... Nejistě a vyděšeně.

Bude tu pro mě vždy, když budu potřebovat?

Muž přečetl mou nejistotu, udělal ještě jeden krok a jeho ruka se ke mě zase o kus přiblížila.

Bude to jako s tím lístkem? Když po něm včas nechytnu, tak mi uletí a já budu zase sama?

Natáhla jsem se k ruce a ještě malou chvíli nejistě vyčkávala. Podívala jsem se do jeho tváře a uviděla jsem ten hřejivý úsměv. Vložila jsem svou malou vybledlou a studenou ruku do té jeho a on mě pevně chytil. Zvedl mě ze země a ještě pevněji chytil i mou druhou ruku do té své hřejivé. Dívali jsme si navzájem do očí a ty mé zase nabyly lesku. Lehce a trochu nejistě jsem se usmála a v tu chvíli se slunce rozsvítilo a zahnalo všechny tmavnoucí mraky velmi daleko.

To o tobě jsem tak dlouho snívala? A tys čekal do poslední chvilky než ses objevil?

„Jsem.. Jsem strašně šťastná." Vydala jsem ze sebe tyto slova mezi vzlyky a oči mě pálily z nepřestávajícího breku. Oba přestali šílet a úsměvně se dívali na mou uplakanou tvář.

Byla jsem jak slavík v kleci, do které jsem se sama zavřela. A tys mě osvobodil. Už mě nenech se takto zamknout před světem a čekat na něco nejistého.