Špatné dny Johna Watsona

Předmluva
„Prašť mě,“ řekl mi Sherlock, což jsem nepochopil. Proč to říká? Proč chce, abych ho praštil?
„Praštit tě?“ zopakoval jsem tupě, abych se ujistil, že jsem se nepřeslechl, a že to můj přítel myslí vážně a tak jak to řekl.
„Jo, nedoslýcháš?“ opáčil drze.
„Všechno, co říkáš, říká: Prašť mě, ale většinou to je mezi řádky,“ zabručel jsem nakvašeně, ale můj přítel jen protočil otráveně očima.
„Kristova noho,“ zaúpěl a pak se rozmáchl. Nečekal jsem to, kdo by také jo, takže mi jí pěkně ubalil. Fajn, chce dostat pěknou nakládačku, má to mít.
„Díky, to bylo…“ poděkoval za dobře mířený pravý hák. Jenže já zdaleka neskončil, kdyby jo, to bych na frontě moc dlouho nepřežil. Byl jsem naštvaný. Co si to u všech svatých Sherlock vůbec myslí. Chytil jsem ho kolem krku. „Myslím, že to bude stačit, Johan,“ zaškemral. Stačit! Jo, jasně to tak!
„Zapomínáš, že jsem byl voják! Zabíjel jsem!“ křikl jsem vztekle. Ježíš, proč?! Proč na to všichni pořád zapomínají, proč si neuvědomí, s kým jednají? To musí mít člověk uniformu, aby měl respekt a úctu?! Aby se ho lidi báli, aby jim došlo, kdo jsem?!
„Byl jsi doktor!“ apeloval na mě můj přítel. Doktor, takže o to jde. To lidé ve mně vidí? Takže když lidem člověk řekne, že byl vojenský doktor, myslí si, že jsem byl mimo linii, že jsem nedržel zbraň, že jsem víc život dával, než ho bral? Takže ani můj geniální přítel neví o válce o nic moc víc než ostatní.
„A míval jsem blbý dny!“ Hodně, hodně zlé dny. Noční můry, ze kterých není probuzení.

Když jste se podívali na Johna Watsona, co jste viděli? Viděli jste jeho vytahané směšné svetry, viděli jste těch deset hrníčků čaje, které za den vypil, viděli jste jeho široký úsměv a jeho klidnou povahu, která dokázala přečkat i otřesy, drzost a nelidskost Sherlocka Holmese. Možná jste viděli dobrého doktora a možná, ale jenom možná jste věděli, že ten muž byl v armádě na frontě a byl postřelen. Jenže vědět to je věc jedna a pochopit, kdo ve skutečnosti stojí před vámi, je věc dočista jiná. Proto se lidé často ptali proč. Proč? Proč John Watson svůj volný čas tráví s takovým necitlivým člověkem? Jak to s Sherlockem může vydržet? Proč ho přitahuje řešit zločiny, copak neměl na frontě už dost násilí, vzrušení, adrenalinu, nebezpečí, hrůz a bolesti? Copak netouží po klidu? A proč ho sebou vlastně slavný detektiv tahá, když je to takový neškodný domácí méďa? Je to jen patolízal, který jásá nad Sherlockovou genialitou, nebo ne?
Odpovědi zněly docela většinou vágně. Byly to jen obrysy skutečné pravdy skryté v mlze. John Watson má rád dobrodružství a je závislí na adrenalinu. John Watson nesnáší nudu. John Watson je fascinován genialitou Sherlocka. Možná ti dva jsou pár. Ano, to vše nebyla nejspíš úplná lež, ale ten základný fakt byl, že John Watson nebyl tím člověkem, kterým se na první pohled jevil.
Byl to laskavý člověk. Morální průvodce Sherlocka, jemuž něco takového chybělo. To nebylo zdání, zdání však bylo, že byl bezbranný sladký méďa. Lidé ho pořád měli tendenci podceňovat. John Watson už, než se s Sherlockem potkal, měl za sebou hodně špatné a kruté dny. Dny, které člověka nenávratně změní. Viděl děsivé, temné, žaludek obracející věci. Byl jejich svědkem, i se jich aktivně účastnil. Věci, které jsou bolestí tohoto světa, chápal jak špatný a děsivý může být strach, temnota v srdci, či nenávist a čeho je člověk schopen. S tím se vyrovnal a žil. Jenže nezapomněl, nechtěl a ani to nejde. Když jste prošli peklem, nemůžete jen tak sedět a tlachat o jablkovém koláči. To nesnášel. Věděl, že spousta těch hloupých rozhovorů, jen aby řeč nestála, tlachání o ničem, je nedílnou součástí sociálních vazeb, a vlastně tím pádem důležitá ve své nepodstatnosti. Jenže po tom všem to byla pro něho snůška banalit. Slušnost mu nedovolila lidi na to upozornit a chovat se jako jeho geniální přítel. Chápal, že by tím někoho ranil, ale poslouchat, nebo se jen toho účastnit, bylo jako by mu někdo bušil na lebku.
U Sherlocka se nemusel bát jakékoli bezpředmětného rozhovoru, nebo starostí o banalitu. Sherlockova práce měla smysl. Bylo to dobrodružství, napětí a chránilo to lidi. Avšak ani jeho génius ho moc, neviděl ho ve správném světle.

Pondělí
Ozvalo se zaklepání na dveře. Na chvíli jsem zauvažoval, jestli nemám předstírat, že nejsem doma, měl jsem, ale netušil jsem, co mě čeká. Zvedl jsem se z křesla, došoural jsem se ke dveřím a otevřel je.
„Harriet,“ vyhrkl jsem překvapeně, když jsem zpozoroval za nimi mého nezvaného hosta.
„Ahoj, brácha,“ pozdravila a vzhlédla ke mně přes závoj svých oříškových vlasů. „Vědí to,“ oznámila a já si až teď uvědomil, že s ní není něco v pořádku. Vlasy měla rozcuchané, šaty špinavé, oči podlité a silně z ní byl cítit alkohol. Vědí to. To byla věta, která vše vysvětlovala, úplně vše. Již dlouho jsem věděl, že moje sestra je homosexualka a dokonce, že má přítelkyni jménem Clara, a to se to snažila všemožně utajit, co přede mnou, mně to bylo jedno, ale naši byli silně věřící. Věta, vědí to, znamenala, že se domákli konečně pravdy a vyhnali jí z domova. „Nemohla bych tu na chvíli zůstat, alespoň než se Clara vrátí z té služební cesty, nebo než se to doma alespoň trochu uklidní?“ zeptala se zničeně.
„Harriet, víš, že tě mám rád. Jsi moje sestra a udělal bych pro tebe téměř cokoli, ale nemůžu. Je mi líto,“ zavrtěl jsem provinile hlavou. Na to vztekle bouchla do dveří.
„Cože?! Jak prosím, jak můžeš?!“ křikla na mě rozčíleně a vecpala se mi do bytu, než jsem ji v tom stačil zabránit. Samozřejmě, že si všimla již napůl zabalené krosny, jak jinak. „Ty se někam chystáš?“ okamžitě jí to došlo.
„Segra, teď se prosím tě hlavně uklidni a poslouchej,“ začal jsem. Na můj povel zavřela pusu, ale bylo to do tenké úzké linky a přimhouřenýma očima mě skenovala. „Posílají mě do Afghánistánu, zítra odezdím…“
„Cože! Ty odezdíš na frontu a to mi říkáš až teď! Zítra odezdíš! Kdy jsi mi to sakra chtěl říct?!“ rozohnila se. „Uvědomuješ si, co děláš. Objet na frontu, to není jako hrdinství z pohádek. Chápeš, co to bude pro tebe… a pro nás? Bože, můžou tě zabít, a co já budu pak jako dělat tady sama…“ Harriet neměla slov. „Ty jsi… ty jsi mi to neměl nikdy v úmyslu říct, že?“ dokáplo jí.
„Ne, snažila bys mi to rozmluvit, anebo mě rovnou zadržet silou,“ přiznal jsem. Zalapala po dechu a pak vztekle zavrčela, začala na celé kolo sprostě nadávat, že ji museli slyšet všichni v baráku. „Pust to z hlavy už s tím nemůžeš nic udělat. Prostě tam odjedu a basta.“
„Prostě tam odjedeš a basta! Prostě se tam odjedeš nechat zabít a basta!“ ječela hystericky, pak se však uklidnila, což nevěstilo nic dobrého. „Čekáš, že tě zastavím?! Čekáš, že tě budu žádat, abys zůstal a že bude záležet na tvém životě?! Ale víš co, je mi to jedno, je mi to zatraceně u ř**i. Chceš se zabít, fajn! Ale když odezdíš tento byt je tím pádem volný, ne?!“
„Nemůžeš si ho vzít,“ potřásl jsem nešťastně hlavou, což byla ta poslední kapka pro moji sestru.
„Svině,“ zasyčela vztekle, vrazila mi facku a pak stejně rychle, jak se objevila, tak i zmizela. Nenechala si vysvětlit, že ten byt jsem již prodal, a proto jí nemůžu pomoct. Nechala mě samotného, bezradného s pocitem viny, pocitem viny, že já mužů za to, že se začala rozpadat, že začala od té doby pít, že můžu za to, že od té doby už náš vztah nikdy nebyl a nebude jako dřív.

Úterý
Nebyl to jen špatný den, ani špatný týden. Měsíce se za sebou táhly od nevidím do nevidím. Hlava mě bolela od slunce a horka, koupal jsem se ve vlastním potu, ten horký pouštní písek jsem měl snad úplně všude, ale to byly ty tři věci, co se ještě daly přežít.
Zelená kašovitá hrudka čehosi mi spadla do ešusu. Kysele jsem se na ní zašklebil, ale bylo mi také jasné, že jí sním, protože nic lepšího nedostanu. Člověk by si myslel, že vojáci na frontách dostanu dobře najíst, opak je však pravdou.
Poručík Summers do mě vrazil. Ešus mi spadl na zem, jak jinak než jídlem k zemi. Tak to vypadá, že nakonec tu zelenou příšeru jíst přeci jen nebudu muset a zůstanu o hladu. Skvělý!
„Dávej pozor, kreténe, kam šlapeš,“ zahulákal na mě, jako bych za to mohl já.
„Jistě pane, moc se omlouvám,“ řekl jsem, zasalutoval, sebral si svůj ešák a odebral se k umývárkám. Nemělo cenu se hádat. Takhle to v armádě chodí, respekt k nadřízeným byl založený na šikaně a buzeraci podřízených. Co bych zmohl? Jen bych dostal nesnesitelný trest, jako například čistit latríny, to jsem zapotřebí neměl. Navíc poručík Summers nesnášel doktory, konkrétně já jsem se mu obzvlášť nelíbil. Musel jsem to nechat plavat, nechat na sebe flusat, bez ohledu jak moc mě to vytáčelo, jak moc mi to bylo proti srsti.

Středa
Krvácel… krvácel, nedokázal jsem to zastavit.
„John,“ zachraptěl.
„To bude dobré, musíš to jen teď vydržet a…“ drmolil jsem, ale sám jsem to už v duchu věděl. Nebyla naděje.
„John,“ dal si to úsilí vyslovit mé jméno znovu. Znělo to jako prosba i modlitba zároveň. Do očí mi vyhrkly slzy a on sebral poslední síly, co mu zbyly, aby mě chytil za ruku a upřeně se na mě zahleděl.
„Promiň,“ řekl poručík Summers. Pustil moji ruku a zavřel oči, již navždy. Zde zemřel můj nenáviděný nadřízený, člověk, který mě šikanoval, člověk, který vynaložil poslední čas, co mu zbýval, aby se mi omluvil a první můj pacient, který mi zemřel pod rukama.

Čtvrtek
Na deset metrů ode mě jsem zpozoroval hlouček dohadujících se vojáků a vedle vystrašené klepající se vesničany.
„To nemůžete, jsou to nevinní lidé,“ rozčiloval se desátník, muž s tmavými vlasy, kulatými tvářemi a malým nosem, na kterém měl posazeny obří hranaté brýle. Jmenoval se desátník Stamford.
„Jeden z nich není, je to zvěd, kterého musíme zlikvidovat, nebo se to obrátí proti nám. Nejsou nevinní, oni ho chrání a tím jsou stejně jako on proti nám,“ oponoval mu kapitán s krátkými blond vlasy, modrýma očima a supími rysy v obličeji.
„Co se tady děje?“ vstoupil jsem do toho, když jsem k nim došel.
„Do toho vám nic, doktore, není,“ zavrčel kapitán.
„Nadporučíku,“ opravil jsem ho okamžitě.
„Chce je všechny zabít,“ postěžoval si desátník Stamford. Zamračil jsem se. Všechny zabít, povraždit civilisty? To si ze mě snad dělají srandu?!
„To nemůžete. Nejen z hlediska mravního, ale pomyslete, jaký poprask by to vyvolalo u nás, kdyby se to někdo dozvěděl, obzvláště média,“ upozornil jsem kapitána a přidal se tak na stranu Stamforda.
„Můžu a udělám, nadporučíku. Nejste v mé jednotce, dejte si odchod. Tohle vás nemusí vůbec zajímat. Nebude z toho problém, toto jsou přijatelné ztráty, ten kdo tomu nerozumí, nemá v armádě co dělat. Ukrývají špeha, a pokud uteče, následky budou daleko horší. Zabte je! To je rozkaz,“ štěkl kapitán.
„Ne!“ vyhrkl jsem, ale bylo příliš pozdě. Ostatní vojáci slepě na rozkaz zvedli zbraně a za mohutného rachotu a štiplavého zápachu střelného prachu to do nich napráskali. Žlutý prach se zvedl ze země s malými částečkami písku, jak se mrtvá těla svalila dolů. Schody se zbarvily krví. Obrátil se mi žaludek vzhůru nohama a odplazil jsem se pryč. Někam do bezpečí, kde jsem se v klidu mohl vyzvracet.

Pátek
Přikrčil jsem se za skálu a zaměřil. Stiskl kohoutek zbraně a vypálil. Muž stojící v rezavém večerním svitu se skácel k zemi. Rozhlédl jsem se, a když jsem uvážil, že je to relativně bezpečné, vyskočil jsem na nohy a přeběhl k němu. Rychle jsem mu šáhl na krk. Mrtví. Spokojeně jsem kývl a pak se obrátil k drahému muži, který z mého ukrytu předtím vidět nebyl.
Jedním pohledem jsem ho zhodnotil. Hrudník se mu nadzvedal a zase klesal. Ještě dýchal, ale ne na dlouho. Někdo to do něj pěkně našil. Vesta od nás. Napadala mě jediná myšlenka. Když ho tady takhle nechám, zemře a bude to hnusná a bolestivá smrt. Když se ho pokusím zachránit, bude to ještě horší.
Nejsem za to na sebe moc hrdý, abych byl přesný, byl jsem znechucen, ale bylo to, to co ten člověk potřeboval. Sevřel jsem v ruce zbraň, natáhl ruku s ní směrem k němu a vystřelil.

Sobota
Bomba tikala. Kousl jsem se do rtu, bylo příliš málo času na ni upozornit civilisty a evakuovat oblast.
Bomba tikala. Bylo příliš pozdě poslat je pryč. Poslat do bezpečí mé lidi. Věděl jsem, že to nestihnou.
Bomba tikala. Tikala na hrudi sebevražedného atentátníka, bylo příliš málo času poslat odborníka přes trhaviny, stejně by se k tomu šílenci ani nedostal, dřív než by zmáčkl spoušť, nebo aby nezabil svoji rukojmí.
Bomba tikala. Ano, atentátník neměl za rukojmí jen všechny civilisty plus vojáky, ale i svoji dceru.
Bomba tikala a žena bezmocně křičela.
Bomba tikala a řešení v nedohlednu.
Bomba tikala. Za několik málo vteřin všichni zemřou.
Bomba tikala. Docházel nám čas.
Bomba tikala. Zatmělo se mi před očima.
Bomba tikala.
Nastalo ticho.
Nastalo ticho a pak mě všichni začali radostně a s úlevou objímat a gratulovat mi. Oslovovali mě „Hrdino“. Jaký pak hrdina?

Neděle
Ohlušující salva kulometů proťala vzduch. Skočil jsem za rozbořenou zeť a čekal, kdy budu mít šanci to oplatit.
„John, John, Kapitáne!“ začal na mě někdo křičet. Nechápal jsem to. Proč křičí? Proč tak zděšeně? Neznělo to, že by ten někdo potřeboval pomoct, ale člověk nikdy neví. Rozhlédl jsem se a spatřil, že všichni hledí na mě. Třeští na mě oči a to už ke mně někdo z nich přiběhl a ptal se, co má dělat. Co má dělat? Co má dělat s čím? Dostal jsem dost špatný pocit.
Podíval jsem se na místo, kde ukazoval a kam všichni zírali. Uniforma pomalu do sebe vsakovala rudou tekutinu a já až teď pocítil prudkou bolest v rameni. Střelili mě. Postřelili mě, postřelili doktora a široko daleko nikdo jiný od kumštu než já nebyl.