Staří známí - část 12

Opodál Pavlova domu stálo auto s dvěma pasažéry. Petr s Robinem před chvilkou přijeli a zastavili kousek dál, aby je náhodou nikdo nepovolaný nezahlédl. Člověk nikdy neví.
„To je ten vchod,“ ukázal Robin na jedny dveře dvou patrového domu s hnědou fasádou. „První patro,“ namířil ukazováček na jedny z oken.
Petr se na ty okna zadíval. V duchu si představoval, jak to asi vypadá uvnitř a které z těch oken patří Pavlovu pokoji. Při těch představách se na moment zasnil. Vrátil se ve vzpomínkách do momentu, kdy naposledy byl s ním. Jen nasucho polkl, když si znovu vybavil Pavlovo nahé tělo.
„Copak je?“ drcl do něho Robin a na tváři se mu objevil úsměv. Uměl si dát jedna a jedna dohromady a bylo mu jasné, na co Petr myslí. „Rád bys? Chceš se k němu zastavit? Rád bych si ho prohlédnul zblízka, když o něm pořád tak básníš.“
„Drž hubu,“ zavrčel Petr a sevřel ruku v pěst. Už nikdy sebou nikoho nevezme, až půjde za ním. I tenkrát vzal k Pájovi Milana jen proto, že měl obavy, že jejich sešlost odvolá, když tam přijde sám. A to, že Milanovi tohle dovolil, byla jejich dohoda za to, že bude mlčet a taky chtěl Páju potrestat.
„Když nechceš, tak nechceš. Nutit tě nebudu. Klidně můžeme zajet někam bokem a já ti to vynahradím, než pojedeme za Zlatovlásku,“ podíval se Robin na hodinky. „Trochu času bychom na to měli, co říkáš?“ položil Petrovi ruku na stehno a posunul ji pomalu výš k rozkroku, kde přejel dlaní po jeho penisu.
„Dej mi k***a pokoj,“ zavrčel Petr a odstrčil prudce ruku dolů. Chvilku přemýšlel s pohledem stále upřeným jedním směrem. Chtěl by tam jít. Chtěl by se aspoň přesvědčit, že na jednom ze zvonků je Pavlovo příjmení. Ano, jeho auto sice stálo před barákem, ale ověřit si to takhle přímo, bylo daleko lepší. Bylo to pro něj, jako by se všechno vrátilo zpátky. Jako by Pavel nikdy neodešel.
Otočil klíčem v zapalování a vypnul motor. Už se natahoval po klice u dveří, když ho Robin chytl za loket a zabránil mu vystoupit.
„Co je?!“ vztekle přibouchnul dveře zpátky.
„Dívej,“ ukázal Robin k Pavlovu domu. „Jaká náhoda…“
Z něj právě vycházel Alex s velkou kabelou v ruce. I na tu dálku si všimli jeho rozčíleného výrazu a otření očí je jen utvrdilo, že se něco stalo.
„Hm, to vypadá na problémy v ráji,“ uchechtl se Robin. „Na Pavla teď zapomeň. Napadlo mě něco lepšího,“ díval se za Alexem, jak pomalým krokem jde směrem k náměstí. „Jeď pomalu za ním,“ poručil Petrovi. „Mrkneme se, kam jde takhle sám.“

„Říkal jsem ti, že neumře,“ ukázal Met prstem na kytici ve váze, která už stála uprostřed stolu.
„Jak se ti vlastně podařilo přemluvit Tinu, aby ti dala moje číslo?“ přitáhla si Lenka hrnek s horkou kávou. Nasypala si do ní cukr a pomalu systematicky ji míchala.
„Jsem prostě neodolatelný,“ ukázal Met jeden ze svých nejzářivějších úsměvů.
„Alexe ses bál, co?“ nemohla si Lenka odpustit si do něj rýpnout. Sušenku, přiloženou na talířku, rozbalila a namočila v kávě.
Met sledoval cestu navlhlého pečiva až k jejím ústům.
„Alex,“ zamumlal. „ten je věčně nedostupný. Spíš mi nezvedá telefon. A teď když je s Pavlem, se mnou by se nejspíš vůbec nebavil.“
„Alex je prostě svůj. Kliďas, hodný, ale když přijde na věc, tak na rozdíl od Pavla umí pěkně zuřit. Myslím, že ti dva se k sobě dokonale hodí,“ pokývala Lenka hlavou.
„O té jeho zuřivosti… No měl jsem tu čest,“ vzpomněl si Met na poslední společný večer. „Měl jsem problém ho uklidnit. Kdyby nepřišla Tina, tak…“ sáhl do kapsy, kde mu v tu chvíli začal zvonit telefon. Vytáhl se a podíval se na displej. „My o vlku a Alex za dveřmi,“ zasmál se a přijal hovor.
Nestihl říct ani ahoj, když se Alex do něho pěkně zhurta pustil. Jen nevěřícně poslouchal a přemýšlel, jestli to myslí vážně. A pak se začal smát.
„k***a Matyáši! Nesměj se a odpověz!“ zařval mu Alex do telefonu.
„Hele, mám rande a rušíš,“ přestal se Met smát a pohlédl na Lenku, která se po té větě zašklebila. „Nevím, proč bych ti tam měl něco takového strkat. Kdo ví, kde jsi k tomu přišel, byl jsi pěkně sťatý.“
Chvíli bylo v telefonu ticho.
„Něco se stalo, že se tak rozčiluješ? Vždyť to je jen kondom, ten nevybuchuje,“ zeptal se opatrně Met, ale přesto si neodpustil trochu ironie, tak jak to měl ve zvyku.
„Pavel,“ odmlčel se na moment Alex, protože v tu chvíli se mu sevřelo hradlo a měl tendenci se zase rozbrečet. „Myslí si, že ho podvádím. Našel ho u mě v kapse a já nevím, jak jsem k němu přišel. Nepamatuji si ani, jak jsem se dostal do postele.“
Poprvé za celou dobu Met zvážněl. Přestal vnímat i Lenku a servírku, která přišla posbírat prázdné nádobí. Ať už byl Alex jakýkoli, a třeba se i občas chytli, měl ho rád. A nechtěl vidět, že se mu děje cokoli špatného. Byl prostě takový dobrák, který by nejraději vyšel každému vstříc. Přemítal si v hlavě, co všechno dělali ten večer.
„Alexi, celou dobu jsi byl s námi. Akorát jsi šel na chvíli ven s Pitrisem.“
„Ven?“ zastavil se Alex na moment v chůzi. „Vůbec si to nepamatuji. Jak dlouho jsme byli venku?“ vnitřnosti se mu sevřely. To přece neudělal. Ne… Navíc, vždyť hned na to spal s Pavlem a on by přece poznal, že s někým něco měl. Tohle se nedá po takové chvilce jen tak zamaskovat.
„Nevím, asi deset minut. Tina se dívala z okna a prý jsi něco kouřil. Když jsme vylezli ven, dřepěl jsi u baráku, protože ti bylo blbě.“
Alex se znovu dal do pohybu. Vůbec si nepamatoval, že šel s někým ven. Ani co bylo chvíli předtím a ani co bylo potom, dokud ho nevzbudil Pavel. Ale deset minut, zvlášť pokud mu bylo blbě… To je hloupost. On to určitě neudělal a ani nebyl za tak krátkou dobu na nic čas. A opravdu, jak si tak matně vzpomíná probuzení, poznal by, že s někým něco měl. Vždyť i Tina říkala, že sotva stál na nohách a měla problém ho dostat do postele.
„OK, promiň, že jsem ti narušil rande,“ řekl sklesle, protože přese všechno to pořád nevysvětluje, kde se ten kondom vzal v jeho kapse.
„Alexi?“ zpozorněl Met, protože tenhle tón jeho hlasu opravdu neznal. Ale na druhé straně už bylo ticho.
„Co se stalo?“ odložila Lenka svůj prázdný hrnek na talířek. Celou dobu pozorně poslouchala. Vždyť podle toho, co pochytila, se to nejspíš týká i Pavla. Na tohle měla čuch.
„Nevím. Vypadá to, že se Alex s Pavlem asi pohádali,“ pokrčil Met rameny.
„Pohádali? Oni dva?“ nevěřila tomu, co slyší. Vždyť oni dva se snad nikdy nehádali. Kvůli ničemu. „Co ti říkal?“ začala být mírně nervózní, protože hned myslela na to, jak je na tom asi Pája.
„No, prý u něho Pavel našel kondom a myslí si, že ho Alex podvádí. Zřejmě tuhle věc nepoužívají, když je to tak rozhodilo.“
„Nemyslím si, že by Alex Pavla podváděl,“ zamyslela se Lenka. „A on fakt neví, jak k němu přišel? Vždyť mu ho tam mohl strčit kdokoli, třeba i z blbosti. Však jste tam měli docela dost lidí, ne?“
„To jo, možná že si Tina něčeho všimla. Říkala jsi, že jedeš za ní, ne? Tak se ji můžeme zeptat.“
„Můžeme?“ pozvedla Lenka v údivu obočí. „Nemyslím si, že bych tě pozvala.“
„A proč ne?“
„Je to babská sešlost.“
„Fakt?“ zpozorněl Met. „To tam jako bude víc holek? Tak to můžu jít taky.“
„Připadáš si jako holka?“
„Já? Jasně, Copak nevidíš, jak jsem krásný?“ prohrábl si Met své ježaté vlasy. „Když ti koupím ještě jedno kafe, vezmeš mě k ní?“ podíval se na ní psíma očima.
„Akorát bys zavazel.“
„Víš, jakou mám o Alexe starost? Vždyť ani nebudu moct kvůli tomu spát,“ stále se na ní prosebně díval. Přivítal by každou chvilku navíc, kdy by mohl být s Lenkou.
„Kup mi pohár a možná si to ještě rozmyslím,“ rezignovala nakonec Lenka. Taky by ráda s ním ještě chvíli poseděla. Ale stejně ji teď hlavu zaměstnával Pavel. „Ale nic neslibuji,“ dodala ještě, ale Met už mával na servírku, aby jim donesla MENU.

Alex strčil telefon zpátky do kapsy. Pomalu během hovoru došel k autobusovým zastávkám. Byl celou dobu tak zamyšlený, že si ani nevšiml, jak o kus dál za ním popojíždí auto. V momentě, kdy se zastavil a začal hledat, v kolik hodin mu jede autobus, auto zrychlilo a projelo kolem něj. Zastavilo o kus dál. Jeden člověk vystoupil a schoval se ve výklenku přilehlého obchůdku.
Alex nevnímal nic kolem sebe. Ani auta, ani lidi. Kdyby se vedle něj stala vražda, nejspíš by ani nebyl schopen určit pachatele. Podíval se na hodinky. Autobus pojede za víc jak půl hodiny. Rozhlédl se kolem sebe a pak si s povzdechem sedl na lavečku, kousek od zastávky. Co ukončil hovor s Metem, nemyslel na nic jiného než na Pavla a na to, co mu řekl. Pořád ho to bolelo. Užíralo ho, že mu Pavel nevěří. Že ho podezřívá z toho, že mu zahnul.

Vždyť on by nic takového neudělal. Nikdy ho to nenapadlo. Pavla miluje a nemá k podvádění důvod.

Seděl sklesle na lavičce a hleděl do země. Nevšiml si ani, že u krajnice před ním zastavilo auto a zatroubilo. Až teprve, když zaslechl svoje jméno, zvedl hlavu. Chvilku mu trvalo, než si uvědomil, kdo na něj volá.
„Ahoj!“ zavolal na něj znovu Petr skrz okénko spolujezdce.
„Pitris?“ vstal Alex a přešel k autu blíž. „Co tu děláš?“
„Byl jsem tu na návštěvě. A co ty? Někam cestuješ? Nevěděl jsem, že tu bydlíš.“
„Já?“ rozhlédl se Alex kolem sebe.

Nebydlí tu, a kdo ví, jestli jednou bude.

Žaludek se mu znovu stáhl, jak se mu udělalo těžko. „Ne… Nebydlím tu. Taky jsem byl na návštěvě. Čekám na autobus a taky jedu zrovna domů.“

Takže přece jen, pomyslel si Petr. Nejspíš se opravdu něco stalo. Pavel by ho nenechal odjet jen tak.

„Za jak dlouho ti to jede? A kam vlastně jedeš?“
„Za čtyřicet minut,“ podíval se Alex na hodinky a ještě dodal místo určení.
„Svezu tě.“
„Co? Ne, to nemusíš,“ teď by byl Alex nejraději sám.

Na druhou stranu, kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby Pavel přeci jen šel za ním. Určitě mu je jasné, že šel na autobus. A kdyby přišel, nejspíš by se pohádali.

„Hele, mám to jen pár kilometrů zajížďku. Než ti dojede autobus, budeš už doma a mě to nezabije,“ nedal se Petr odbýt a doufal, že Alex nabídku přijme.

Aspoň se to vyřeší jednou pro vždy. Nad nápadem, s kterým Robin přišel, chvíli přemýšlel.Ze začátku pochyboval, ale nakonec souhlasil. Buď konečně zjistí, jestli Alex opravdu stojí za to, že je s ním Pavel už tak dlouho anebo…

„Tak jo, jen si vezmu tašku,“ přerušil Alex jeho myšlenky.
Zaběhl zpátky k lavečce, kde ležela jeho kabela na zemi a hodil ji na zadní sedadlo. A když nastoupil dopředu na místo spolujezdce, ani si nevšiml, jak se Petr zašklebil, když tu kabelu hodil do auta. Byl na své auto moc háklivý. Na každou byť nejmenší nečistotu. Ale teď se musel tvářit, že se nic neděje.
„Ještě jednou dík,“ ozval se Alex, jen co se připásal a rozjeli se.
„Vůbec nemáš zač,“ usmál se Petr. „Opravdu ne. Ale přijdeš mi nějaký přejetý. Na mejdanu si vypadal rozhodně veseleji,“ pootočil mírně k němu hlavu. Pomalu dojížděl k ulici s malými obchůdky. Hovorem se snažil skrýt svou nervozitu, která v něm vzrůstala.

To nemůže vyjít…

„Ale jen nějaké malé problémy. To nestojí za řeč,“ mávl Alex rukou. „A co vlastně jste dělali potom, jak jste odešli?“
„Šli jsme přece do klubu. Měl jsi jít s námi, byla docela prdel,“ Petr podřadil a auto zpomalilo.

Ještě kousek.

„No já byl rád, že jsem se probudil v posteli. Moc si toho nepamatuji. Mám nějak okno, asi jsem to přehnal s pitím,“ zamyslel se Alex znovu nad tím večerem, a ani mu nedošlo, že Petr na moment zastavil a přitom nebyli na křižovatce. Sklonil hlavu a pozoroval své ruce. Pořád mu to leží v hlavě.
Zadní dveře klaply a auto se mírně zhouplo. Probral se a otočil udiveně hlavu. Než stihl otevřít pusu, či jinak zareagovat, auto se znovu rozjelo a kromě zlověstného „Ahoj!“ bylo slyšet už jen cvaknutí centrálního zamykání.
V tu chvíli by se v Alexovi krve nedořezali. Neschopen jediného slova se díval se přímo do pichlavých očí svého největšího nepřítele.
„Jak se daří?“ usmál se na něj Robin. V jeho úsměvu však nebylo nic přátelského.
Alex se probral z šoku a chytl kliku od dveří, ve snaze otevřít a bylo mu jedno, že zrovna jedou. Byl rozhodnutý vyskočit třeba i za jízdy.
„Nesnaž se, je to zamčený,“ ušklíbl se Robin. Pohodlně se opřel a zkřížil ruce na prsou. „Tak jak ses měl celé ty dva roky. Co?“
„Co to má znamenat?“ otočil se Alex k Petrovi.
Ten však jen mlčel a sledoval provoz. Chtěl tohle všechno konečně skončit, ale začal být z toho mírně nervózní. Vůbec netušil, co Robin chce udělat. Přesto však ve skrytu duše doufal, že se Alexe konečně zbaví a Pavel bude jen jeho. Nějak mu to musí docvaknout.
„Byl jsi za svým miláčkem?“ pokračoval Robin v otázkách, jako by se nic nedělo. „Nějak moc spěcháš domů.“
„Zastav a otevři dveře!“ nereagoval na něj Alex a stále se díval na Petra.
„Neotravuj řidiče! Buď rád, že tě sveze,“ položil mu Robin ruku na rameno.
„Co po mně chceš?“ zavrčel na něj Alex a ruku odstrčil.
„Já? Jen jsem chtěl pozdravit kámoše,“ hodil na něj další ze svých úsměvů, nevěštících nic dobrého. „A máme stejnou cestu. Jedeš domů, ne?“
„Rozmyslel jsem si to, zastav. Jdu zpátky za Pavlem,“ položil Alex ruku na volant.
„Chceš se nabourat? Sedni si a ztichni! Chtěl si jet domů, tak tě svezem. A můžeme si pokecat o starých časech. Jak se má Tina? A vlastně, proč se ptám. Slyšel jsem, že nastavuješ zadek někomu jinému. Jaký ten Pavel je?“
„Drž hubu!“ vyjel Petr zničehonic a sevřel volant ještě pevněji.

Nechtěl nic z toho slyšet. Nechtěl slyšet, jak Pavel ojíždí někoho jiného. Jeho pochyby, které na chvíli měl, byly v tomhle momentě zatlačeny zpátky. Ten kluk vedle něho mu Pavla vzal. Nenávidí ho za to. Nenávidí, že má to, co on ne.

Soustředěně projel poslední křižovatkou a vyjeli z města.
Alex ještě dvakrát zkusil otevřít dveře, ale klika ani necvakla. Bylo to marné.

Z auta se ven nedostane, pokud to Petr neotevře. Naklánět se přes něj a snažit se stisknout centrální odemykání ve dveřích u řidiče, bylo dost riskantní. Mohli by se nabourat. A kdo ví, jak by zareagoval Robin.

Podíval se z okýnka ven. Byli mimo město. Jeli sice správným směrem, ale mohl jen doufat, že ho vysadí u něj před barákem. Robin na něj mluvil, ale on už odmítal na cokoli odpovídat. Opřel se do sedačky a jen sledoval cestu.
„Tady odboč,“ ozval se najednou Robin a ukázal na lesní cestu.
Alex v ten moment zpozorněl. Narovnal se a sledoval Petra, jestli odbočí nebo ne.

Tohle nevypadá dobře. Domů zřejmě nedojedou.

Nervozita mu vyhnala adrenalin na maximum. Cítil, jak mu po zádech stéká pot a sotva dýchal.

Z tohohle se v pořádku nejspíš nedostane.

Srdce mu bušilo až skoro v krku a snažil se vymyslet cokoli. Ale v tuhle chvíli mu hlava vůbec nesloužila. Jediné co v ní teď měl, bylo, že oni jsou dva. Pořád nechápal co s tím vším má společného Pitris.
Auto začalo zpomalovat. Přijíždělo k závoře, která bránila dalšímu průjezdu. Alex měl už odcvakl pás, který se tiše navinul. Otočil se ještě dozadu. Byli dost daleko a od hlavní cesty sem nebylo vidět.

Ale když poběží rychle, měl by to zvládnout a tam určitě někdo pojede.

Zastavení auta a cvaknutí zámku dveří byl pro něj jako výstřel ze startovací pistole.
Na nic nečekal a vyletěl z auta ven, s úmyslem utíkat zpátky k hlavní cestě. Jenže Robin, byl také rychlý. Otevřel prudce dveře. Alexe zasáhly do pravého boku. Náraz ho mírně odhodil a on se tak tak zachytil rukama o zem, aby nespadl. Rychle se zvedal. Ale už nestihl srovnat stabilitu a pokračovat v běhu… Robin vyběhl, zachytil ho a smýkl s ním k autu. Během chvilky ležel přiražený břichem na kapotě kufru a s rukama zkroucenýma za zády.
„Kampak utíkáš, chlapečku?“ zavrčel mu Robin do ucha. Svíral jeho zápěstí a opíral se o Alexovo tělo. „Už jsme si dlouho nepopovídali, tak proč ten spěch?“ narovnal se a víc mu sevřel ruce. Nohu mu zapáčil mezi jeho a zapřel se o něj, aby neměl možnost se bránit.
Alex jen vztekle oddychoval, až mu vlasy odlétávaly a na plechu auta se dělaly mlžné kolečka. Jen z poslechu věděl, že Petr taky vystupuje z auta. Čekal, co se bude dít, a žádný ze scénářů, který sem mu právě honil v hlavě, se mu nelíbil. Byl v pořádné bryndě.

Oni jsou dva. A Robin opravdu za ty tři roky zesílil.

Cítil, jak ho bolí zkroucené ruce a neměl šanci s nimi ani trochu pohnout. Pokud by to udělal, nejspíš by mu zlomil zápěstí nebo vykloubil rameno.
„Ještě jsi mi neodpověděl, jak ses měl, co? Copak jsi dělal celou tu dobu? Ojížděl jsi Tinu dobře?“ ozval se Robin.
V Alexovi zatlo. V tu chvíli už žádný z předcházejících scénářů neplatil. Teď, po téhle otázce mu bylo jasné, že jde do tuhého.
Robin nechal jednu Alexovu ruku přitlačenou na páteři a druhou mu necitelně zvedl, až mu zakřupalo v rameni.
„Koukám, že jsem ti nechal hezkou památku, co?“ prohlížel si Robin zvědavě jizvu a kroutil mu s rukou sem a tam.
Alex zaskřípal zubama vztekem a bolestí. Chtěl se vytrhnout z bolestivého sevření, ale jakýkoli pohyb navíc mu přidával bolest další. Zápěstí ho pálily a rameno neskutečně bolelo.
„k***a, pusť mě, ty hajzle!“ vyštěkl aspoň. Snažil se Robina zasáhnout aspoň nohou, ale ten ho pořádně nakopl pod koleno. Dalším kopancem do kotníku Alexe zbavil stability a on se jen ještě víc přilepil na rozpálené auto.
„A proč bych měl?“ zasmál se Robin, který si užíval Alexovu bezmoc. „Víš o tom, že jsi docela k nakousnutí?“ přitlačil mu nohu víc mezi nohy. „Jestli jsi ojížděl Tinu, tak s tím už nic nenadělám. Ale podle mě jsi beztak stál za ho**o, když jsi pak nabízel svůj zadek někomu jinému. Co?“
Alexovi se zpocené triko lepilo na záda. Bylo mu horko a ten rozpálený plech auta to ještě přiživoval. Hlavu měl vytočenou na bok. Díval se k hlavní cestě, jestli se snad přeci jenom někdo neobjeví. Ale dobře věděl, že je to velmi nepravděpodobné.

Kdo by sem najížděl. Podle toho, jak byla cesta zarostlá, už ani lesní dělníci tu nebyli pěkně dlouho.

Při pozorování lesní cesty jeho oči zaregistrovaly pohyb. Petr se vedle nich zastavil. Opřel se rukama o auto a naklonil se až k Alexově hlavě.
„Jak moc má rád Pája tvůj zadek, co?“
„Pája?“ zůstal Alex hledět v šoku do Petrových očí. „Jak víš o Pájovi? Nikdy jsem o něm s tebou nemluvil!“
„Ani jsi nemusel, já ho totiž dobře znám,“ zasmál se krátce Petr a potom zvážněl. „Nechápu, jak si mohl vybrat tebe, když mohl mít mě. Nejsi lepší než já,“ ušklíbl se.
Zašmátral v kapse a vytáhl telefon. Rychle v něm něco naklikal. Jednou rukou chytl Alexe za vlasy. Pevně je sevřel a prudce mu zaklonil hlavu.
„Myslíš si, že s tebou Pavel zůstane napořád? On, který neví, s kým by si to rozdal?“ nacpal Alexovi před obličej telefon.„Pája ti o mně nikdy nevyprávěl? Jak jsme si spolu hezky užívali?“
„Ty…Už vím, odkud tě znám,“ prudce vydechl Alex a několikrát naprázdno polkl. Šokovaně se díval na obrázek, který mu Petr ukazoval. Téměř okamžitě si vybavil tu fotku z mistrovství. Už mu došlo, proč mu Petr přišel povědomý a proč ji Pavel tak rychle schoval. „Ty jsi ten hajzl, co Páju znásilnil!“ a kromě těch slov po něm vzteky plivnul.
Petr mu prudce zarazil hlavu zpět do kapoty. Tlačil ho do rozpáleného plechu, zatím co si druhou rukou otíral obličej.
„k***a, na tom vašem mejdanu jsem ti byl dobrý, co?!“ začínal být vzteklý. „Doufám, že sis tu šprcku aspoň užil.“
Na Alexe šly mdloby. Tak odtud to bylo. Od telefonátu s Metem se mu vybavily jen nepatrné střípky z celého večera. Jen matně si vzpomínal, že byl s Petrem venku na dvorku, ale co bylo dál, už nevěděl. Vzpomínal si už jen na to, jak se vzbudil ve své posteli, vedle Páji.
„Já ti řeknu, kdo je na ho**o,“ usmál se Alex škodolibě. „Ty. Protože kdyby si za něco stál, pamatoval bych si to.“ Věděl, že není v pozici, kdy by si mohl vyskakovat, ale prostě si nemohl pomoct.
„Bodejť by sis pamatoval, debile. Nemáš pít, co si sám nenaliješ,“ zašklebil se Petr. „Jseš naivní stejně jako Lenka a Pavel.“
„Tak dost!“ ozval se Robin. Hrubě potáhl Alexe na horu, aby se postavil. „Nemáme čas se tu vybavovat. Víš, že máme něco na práci, Petře. Prohledej mu kapsy, kde má telefon.“
Pevně držel Alexe v sevření, zatím co se k němu Petr těsně přiblížil. Prohledal mu jednu kapsu. Byla prázdná. Strčil ruku do druhé. Tam byl. Než ho však vytáhl ven, roztáhl prsty a přejel konečky po Alexově penisu.
„Tak už si vzpomínáš?“ ušklíbl se a olízl mu krk.
Alex sebou cukl. Vřelo to v něm, jak v přetlakovaném kotli. Všechno co se stalo doteď a to co viděl v Petrově mobilu, v něm vyvolalo neskutečný vztek. Začal sebou škubat a nohou se snažil Petra aspoň nakopnout do jeho citlivého místa. Jenže Robin ho strhl zpět k sobě a Petr se proti němu rozmáchl rukou. Po první ráně se mu zatmělo před očima a doufal, že nemá přeraženou čelist. Po druhé ráně i přes to, že ho Robin držel, šel do předklonu.
„Už se nesměješ, co?“ štěkl po něm Petr a znovu se rozmáchl. „Nikdy jsi neměl na Pavla sahat, rozumíš? To byla tvoje největší chyba!“
Alex po chvíli už ani nevnímal, kolik těch ran vlastně utržil. Než ho Robin hodil do křoví, rostoucího vedle cesty, stihl jen zahlédnout, jak jeho mobil letí někam za něho do lesního porostu.
„Dobře si pamatuj, hajzle, že ani Tina a ani Pavel nejsou pro tebe!“ řekl ještě Robin, než ležícímu Alexovi uštědřil posledních pár kopanců. „Tak, jedeme za Zlatovláskou.“
Jediné, co byl Alex schopen vnímat, byl zvuk odjíždějícího auta.