Bez naděje

Ztráta mých rodičů byla hotová tragédie, které hrozně bolela, ale dala mi možnost být s Johnem, mým mužem. Vdát se a žít normální život, po kterém jsem tak moc toužila. Někdo by sice mohl tvrdit, že jsem zapřela sama sebe a svoji podstatu, když jsem přestala s lovem. Nemůžu ani říci, že bych v sobě neměla kousek viny, že sedím doma se založenýma rukama a přitom vím, jaké zlo se schovává ve stínech, ale já nikdy nechtěla být hrdinkou. Copak nemá každý právo na štěstí? A já poprvé za ta léta byla více méně šťastná a spokojená.
Tedy až do doby než se ozval večer jednou zvonek u dveří našeho domu, já otevřela a za dveřmi stál on. Lovec s velmi krátkými hnědými vlasy, jasně zelenýma očima, obličejem posetým drobnými, ale roztomilými pihami, a tak trochu rošťáckým a sarkastickým úsměvem. Muž, kterého jsem poznala během celé té tragédie, který se náhle objevil a zase stejně náhle zmizel… Je tady zase, aby mě zatáhl do toho zmatku a bolesti, a tentokrát si přivedl na to i kamaráda?! Ten na mě ještě tak divně zíral!
„Ahoj, Mary,“ pozdravil jako by nic, jako by mě znal odjakživa.
„Sem teď nemůžete,“ snažila jsem je hned odpálkovat pryč a bylo mi vskutku jedno, s čím veledůležitým přišli a kdo že se to musí zachránit. Dokonce jsem jim i řekla, že už nejsem lovec a možná by mě i poslechli, jen kdyby se do toho všeho nezamotal chudák John. Chtěl tak zoufale poznat někoho z mé strany rodiny a vůbec nevěděl, že oni mu do očí lžou a nejsou žádní mí bratranci.
A pak John odběhl a já zůstala s nimi sama, abych se dozvěděla, že jsme v nebezpečí a to ne před nějakým démonem, ale andělem. Andělem! Copak ta hrůza a rodinné prokletí nikdy neskončí?!

Síla rodiny

Tak moc, tak strašně, strašně moc jsem chtěl zůstat… zůstat na té farmě se Sonnym, Robin a ostatními kluky. Chtěl jsem zápasit, ne sypat každý večer kolem své postele sůl, nebát se tmy a žít normální život. To vlastně bylo poprvé, co jsem si uvědomil, že bych mohl žít jako ostatní… být šťastný!
Ale pak jsem se podíval z okna. Před domem stála impala a já si uvědomil, že zůstat nemohu. Že kdybych se rozhodl zůstat, opustil bych mého malého brášku, a kdo by se o něho postaral? Kdybych zůstal, stejně bych nemohl být šťastný. Ne bez Sama, bez rodiny!

Pěkný Halloween

„Ahoj, jak to, že nemáš kostým?“ pravila blonďatá dívka v upířím kostýmu.
Sam se překvapeně na ni otočil a obdaroval ji zářivým úsměvem. „Ahoj… Jessica, že?“ zapátral v paměti po jménu, které si pamatoval ze třídy.
„Jééé, ty si mě pamatuješ!“ zajásala až děcky Jassica.
„A ty mě?“ rozhodl se Sam svoji spolužačku poškádlit, nečekal, že bude znát jeho jméno, ale to se šeredně spletl.
„Sam Haxtebl, jsi nejchytřejší v ročníku,“ zanotovala.
„Nejchytřejší… to opravdu nevím,“ zakroutil Sam hlavou.
„Ne, máš pravdu, jsi hroznej hlupák, který přijde na Halloweenskou party bez kostýmu,“ poškádlila ho na oplátku Samova budoucí přítelkyně.
„Jo, no nemám moc Halloween rád,“ přiznal se jí bývalý lovec.
„Proč ne?“ vyslýchala ho jeho spolužačka.
„Protože, kdysi můj život vypadal jako jeden takový Halloween, přitom party, zábava a sladkosti s tím neměly nic společného. Byla to velká noční můra, ze které jsem se nemohl probudit. Věř mi, na monstrech které se skrývají ve tmě, není nic romantického. Halloween by neměl být jejich hloupou oslavou, kdy se všichni přecpou sladkým a opijí do němoty. Měl by to být den vyhrazený pro vzpomínání na mrtvé, na ty které jsme nenávratně ztratili,“ vysvětlil Sam Winchester svoji nechuť k takovým to oslavám Halloweenu.

Jen pouhý sen

„Měl jsi to vidět, nádhera. Jak jsi se bál!“ usmál se při té vzpomínce Dean. Bylo to neuvěřitelné. Sam bledý strachy, jeho mladší bratříček se zase bál, tak jako když byl malý kluk.
„A my jsme se hádali?“ zeptal se podezíravě Sam.
„Ne,“ zalhal Dean, ale v celku neúspěšně. Mladší lovec ho okamžitě prokouknul.
„Já myslel, že ten sen měl bejt dokonalej,“ namítl nechápavě.
„Nebyl,“ přiznal Dean s hořkým úsměvem. „Přál jsem si to… to aby máma žila. Aby neumřela a my nezačali lovit a abychom se nikdy…“ pokračoval, ale větu nakonec nedokončil. Nemohl, v hrdle měl sucho, do očí se mu drala sůl. „Chápeš,“ místo toho to ukončil v naději, že řekl již dost.
„Jo,“ pokýval hlavou Sam. Jasně že to chápal, nebo si alespoň myslel, že chápe. Také si přál, aby máma byla pořád naživu, a byl to právě on, který vždy toužil po normálním životě. Jen nevěděl, že i Dean chtěl to samé. „Tak to jsem rád,“ ještě jednou pokýval hlavou. „A jsem rád, že ses z toho dostal, většina lidí by tu sílu neměla, zůstali by,“ pravil Deanův mladší bratr, protože věděl, že kdyby to bylo na opak tak on by tolik síly v sobě neměl.

Vstříc osudu

Dean Smith cítil, věděl v hloubi své duše, že Sam Wesson měl pravdu, když říkal, že tahle práce není pro ně. Měli lovit duchy a pomáhat lidem, něco smysluplného, ne sedět na zadku v kanceláři a rovnat lejstra, ne žít odnikud nikam. Přesto prvně Sama odmítl, když navrhoval všeho nechat a vydat se vstříc osudu, teď si to vyčítal. Zahodil jedinou možnost jak dát svému životu směr a smysl, a to kvůli čemu?! Protože měl strach z toho, co by na něj v takovém životě čekalo! Dean nebyl naivní, dobře věděl, že by nebylo návratu, přesto… odmítnout nakonec byla chyba.

Sám sebou

Když jsem se potom všem zase probral a byl opět sám sebou, bylo to v nějakém starém skladišti ležící v suti a vše mě tuze bolelo. Odněkud jsem z dáli slyšel čísi volání. Ten hlas jsem dobře znal, ale neměl jsem ponětí odkud. Byl nasycený starostí, ale ta nepatřila mně.
„Casi! Castiely, hej, Castiely!“ Volali na mě dva muži, kteří mě našli. Castiel ovšem! Anděl, který ve mně žil již přes rok. Nebo žil, spíše se chopil mého těla a já byl jen figurka na provázkách. Z toho života, jsem si nic moc nepamatoval a co jsem si pamatoval, to bych byl raději, kdyby ne. Byla to jedna velká noční můra, ale ta už skončila. Už mohu jít zase domů, teď jsem opět sám sebou a můžu jít za svou rodinou. Tyhle lidé mi pomůžou. Sam a Dean, přátelé Castiela, lovci a bratři, kteří měli za své životní poslání pomáhat ostatním lidem… A nebo NE!
Dean se Samem mi odmítli pomoc. Nechtěli mě pustit ke Claire a mé milované ženě. Než jsem si stačil uvědomit, že to mysleli dobře, způsobil jsem tragédii a sám jsem se odsoudil na věčnost být pouhopouhou loutkou. Pro mě už nebyla naděje na normální život.

Dobrá rada

„Dobrý den, FBI, vy jste Dean Braeden?“ zeptal se muž v levném obleku a křiklavě červeno-modré kravatě a zamával odznakem.
„Ano jsem,“ kývl Dean s krajním obezřetností lovce, kterým býval.
„Hmmf… jsem tu kvůli Artemis Hill, kterou jste před pěti dny donesl s vážnými spáleninami a otřesem mozku do zdejší nemocnice, a podal jste výpověď,“ odkašlal si mladý agent nervózně, když hleděl na Deana. Ten klučina byl jak věchýtek, Dean by mu dokázal přelámat všechny kosti v těle jen ve zlomku sekundy. Chlapci, jako on, by neměli dělat takovou práci.
„Ano… nějaké nesrovnalosti?“ zeptal se Dean.
„Ne… nebo jo…“ mladík se na chvíli odmlčel a frustrovaně si povzdechl. Dean vážně doufal, že ten hoch má lepší schopnosti, než bylo tohle, protože jinak by se musel o toho kluka skutečně začít bát. „Vy jste šel náhodou po ulici a měl jste tušení, a tak jste vešel do nedalekého opuštěného skladu, kde jste narazil na sériového vraha, který si tam pálil jednu svoji oběť za živa. Než se rozkoukal, vytáhl jste pistoli, kterou běžně každý truhlář a příležitostný mechanik nosí všude sebou, a zastřelil jste ho. Poté jste donesl oběť do nemocnice,“ dostal ze sebe nakonec agent. Slušná dávka sarkazmu, kterou do toho vložil, mu s tím asi pomohla. Možná ten hoch nebyl zas tak marný případ, jak se zdálo. Přesto bylo s podivem, že ten klučina je z FBI.
„Jo, tak nějak,“ zašklebil se Dean.
„Vy… vy jste byl voják, nebo agent,“ došlo mladíkovi, nebyla to otázka, ale konstatování.
„Ne, tak docela, ale jsi blízko. Nechal jsem to však být, a pokud ty máš kousek rozumu, necháš toho taky, dokud je čas,“ poradil mu bývalý lovec. „Jinak ti mohu přísahat, že štěstí již nezažiješ.“
„Nechal jste toho, abyste mohl žít šťastný, obyčejný život?! A funguje to?“
Bývalý lovec neodpověděl.

Narozen v chladu

Narodil jsem se do chladu a mokra v tísni a bolesti uprostřed jezera. Vyšel jsem na světlo boží bez paměti, kdo, nebo co jsem kdysi býval, nebo jak krutý může být svět, nahý netuše. Měl jsem však štěstí, Bůh ke mně byl milostiv a já vkráčel do náruče laskavé ženy, mé manželky Daphne.
Daphne se o mě postarala, dala mi jídlo, oblečení, střechu nad hlavou i lásku. Společně jsme objevili můj dar léčit a pomáhat ostatním. A tak jsem měl místo, které jsem s radostí mohl nazývat svým domovem a důvod proč žít.
Jenže pak na mém prahu stanul ON.

Nebezpečný muž

Věděla jsem, že je zvláštní, že toho již má v životě hodně za sebou. Když jsem ho poprvé spatřila, zrovna srazil psa a byl z toho tak rozrušený, jako by se jednalo o člověka, jasný posttraumatický syndrom lidí, kteří přišli z války. Také měl skoro všechno oblečení od pohledu kupované v army-shopu a na těle několik nevysvětlitelných jizev. Rozhodně to byl nevyzpytatelný typ. Muž, před kterým by se osamělá žena měla mít na pozoru, nic si s někým takovým nezačínat!
Tak proč jsem se do něj zamilovala? A proč jsem očekávala, že se rozhodne pro mě a bude tam čekat…

Bezdomovec

Metatron mě zradil, mí bratři a sestry přišli o domov kvůli další mé osudové chybě, tak jako já… Nebo to snad bylo tak, že jsem ztratil domov již ve chvíli, kdy jsem se rozhodl pro Zemi nad zkorumpovaným Nebem, pro učinění správné, ale obtížné věci nad jednoduchostí bytí, pro svoji lásku a přátelství nad mocí a postavením.
Andělé ztratili domov, já ztratil křídla. Stal jsem se osamělým a štvaným člověkem s bolavým srdcem, jenž možná má ponětí o lidství, ale nemá ponětí o lidských tělesných potřebách. Muž plný viny, toulající se slepě světem, bezmocný, bez víry a pevného bodu, ztracen.

Minulost vždy přijde

Steve byl skvělý člověk, možná tak trochu prosťáček, nebo to co dělal, ho skutečně bavilo a viděl v tom naplnění. Vždy byl tak ochotný se vším pomoct, slušný a pracovitý člověk, možná až moc. Připadala jsem si hodně provinile, když jsem ho požádala o to, aby pohlídal malého. Steve ovšem souhlasil, no jistě, že souhlasil… Jeho dobrotivé srdce by snad nedokázalo odmítnout.
Pak se však věci trochu zkomplikovaly a do obchodu náhle vkráčel jakýsi muž. Měl zelenou bundu, flanelovou košili, džíny a trekovky. Vyhlížel dost nebezpečným dojmem a na chudáka Steva se díval hořkosladkým úsměvem. Rentgenoval ho tím pohledem, jako by nic jiného než on neexistovalo, a já věděla, že ten muž si nepřišel nic koupit. Přišel za Stevem.
Chvíli spolu ti dva mluvili, z toho co říkali, jsem zaslechla jen pár slov: zklamal jsem… vše skončilo špatně… lidská důstojnost… další zabití, jdeš taky… dobře. Nikdy mě nenapadlo přemýšlet o minulosti toho laskavého člověka, co jsem znala. Nikdy mě nenapadlo, že ne vždy takový Steve mohl být. Ten cizinec evidentně byl jeho bývalý přítel a parťák, ti dva se bavili o nedalekých úmrtích, protože co jiného se mohlo vztahovat na „další zabití“? Podle toho, co jsem vyslechla, dříve spolu asi pracovali. Zřejmě byli policisté, nebo tak podobně, ale něco se pokazilo a Steve změnil profesi. Nenapadlo mě, že Stevova dobrota a soucit s ostatními může vycházet z velké bolesti.
Tak trochu jsem se bála, když jsem ho odpoledne viděla se svým přítelem odcházet, že nakonec v sedm nepřijde. Že odejde s tímto mužem a už ho nikdy neuvidím, ale to se nestalo, protože Steve vždy drží své slovo. I když rande moc dobře nevyšlo a malý dostal horečku, byla jsem ráda, protože nezáleželo na tom, kým Steve býval a čím si prošel. Důležité bylo jen to, že teď je andělem.