SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Svázaná

  • Soubor nelze vytvořit.
  • Soubor nelze vytvořit.

Myšlenky, jsou nejhorší boží trest. Boží msta za všechny lidské hříchy. A tím trestem je, že člověk uvažuje nad věcmi, které stejně nemůže mít. Nechává se spalovat pocitem, že se jeho situace jednou zlepší nebo alespoň změní. Čím víc nad tím přemýšlí, tím víc se zavírá do svého světa fantazie. Jen malé procento lidí je vysvobozeno z tohoto světa tím, že se jejich myšlenky stanou skutečností. Ale to je jako, že naprostý chuďas sní, že jednou bude milionář. Nebo jaké by bylo být neviditelný. Každý člověk má svou ,,nedosažitelnou myšlenku”, nad níž ztrácí hodně času přemýšlením.
I já mám takové myšlenky, které mě stále pronásledují a nedají mi spát. Ale mé jsou poněkud více svazující.
Už od doby kam má paměť sahá jsem neměla to, co mají jiní už od narození. Co každý považuje za samozřejmost. Svobodu, mít právo rozhodovat o svém životě.
Ještě než jsem se narodila, bylo mi určeno kdo jsi mě vezme za ženu. Kdo mě získá jako nějakou věc, která se dá koupit nebo, nedej bůh, prodat. A to nejhorší je, že za to můžou moji blízcí, moje rodina, ti kteří by mě měli ochraňovat a přát si moje štěstí. Narodila jsem se jako zachránkyně rodu, ta která rodinu vyvede z krachu tím, že se provdám do nejzámožnější rodiny v zemi. Ta, která obětuje svůj život pro dobro rodiny. Ale já si takový život nezvolila. Jsem příliš sobecká, když bych si přála vzít si svoji lásku? Někoho kdo pro mě bude celým světem a já pro něj.
Celých šestnáct let jsem snila o zachránci, který mě vyrve z těch prokletých okovů. Celou tu dobu jsem doufala, že to tak přece nemůže dopadnout, že ten den nikdy nepřijde. Ale to byly pouze moje myšlenky a přání. Ten den přiletěl jako dobře hozený nůž a zasáhl mě přímo do srdce.
Jen při pohledu na ty čistě bílé šaty, které mají být symbolem nejšťastnějšího dnu v životě se mi chce brečet. Ale ani to nemůžu, protože bych si rozmazala svatební líčení. Ještě mám pár minut před svatebním obřadem. Ty minuty jsou jako to nejhorší mučení. Protože ten volný čas mi dovoluje přemýšlet. Představuji si, že se nejednou otevřou dveře a v nich bude stát třeba ten hezký kluk od sousedů a řekne ,, Nemůžeš se vdát, protože tě miluju a nikomu tě nedám, jsi moje, jenom moje” nebo něco takového. Jsem tak naivní.
V zámku zarachotil klíč a dveře se opravdu začali pomalu otevírat. Pozvednu oči s poslední doufající myšlenkou, ale spatřila jsem svého otce. Chystá se promluvit. Ten pohyb úst se mi zdá jako nekonečně zpomalený. A celou tu, pro mě dlouhou, chvíli jsem si přála, aby z nich vyšlo něco jako ,, Zmýlil jsem se, nikdy jsem ti nechtěl ublížit a proto jsem právě tu svatbu odvolal, jsi konečně volná”. Ale to byl můj další omyl.
,, Tak pojď, už je čas, musíme jít, farář nepočká”. Jeho skutečná slova byla tak studená. A ten výraz s jakým to řekl mluvil za vše, jako bych byla jen odpad co ho šestnáct let jen obtěžuje. Jak může, vždyť jsem jeho jediné dítě. Při těchhle myšlenkách mi stejně stekla jedna slza po tváři.
,, Přestaň brečet! Nechci mít před ostatníma ostudu, že jsem zplodil slabocha” řekl rozčíleně.
Setřela jsem si slzu z tváře, pomalu se rezešla a přijala jeho rámě. Nic neřekl, ani se na mě nepodíval a jen mě pomalu vedl k velkým obřadním dveřím. Uslyšela jsem hudbu. Byly to varhany. Hrály smutnou píseň. Píseň, která jako by vycházela přímo z mého srdce.
Dveře se otevřely a otec mě k sobě silně přitiskl, abych se snad na poslední chvíli nepokusila o útěk. Mé nohy byly přinuceny k pohybu, šla jsem úzkou uličkou. Na jedné straně seděla rodina ženicha, nikoho jsem neznala, ale na druhé ta moje. Můj pohled padl na matku, která mi gestem naznačila, abych se usmívala. Ale copak to jde v takové chvíli se smát.
S koncem uličky skončili i moje naděje a sny ve vysvobození. Jakmile tohle všechno skončí už budu moct jen myslet na to, jaké by to bylo kdybych třeba utekla. Ale to se už nikdy nestane skutečností.
Otec mě předal jako zboží mladému muži v obleku. Neochotně jsem se mu podívala do tváře. Ale to co jsem viděla mě překvapilo. S bolestí ve tváři zarytě hleděl do země, zrychleně dýchal a třásla se mu kolena. Naposledy se ohlédl do řad své rodiny, kde vyhledal jedny uplakané oči. Ty oči patřily mladé ženě.
V té chvíli jsem pochopila. Že i on něco cenného ztrácí, že i on ztrácí svobodu a lásku. V tom jednom pohledu, který ji věnoval bylo tolik bolesti, lásky, ale také pochopení pro rodinu a jakási omluva za to, co se chystá udělat.
Obřad začal a já vím, že i když u tohohle člověka nenajdu lásku, najdu u něj alespoň pochopení, protože i jemu byla násilím sebrána svoboda.
To by člověk neřekl, jak může ublížit tak krásné a nevinné slovíčko ,,Ano”

Dodatek autora:: 

Tady je moje druhá kratičká povídka. Doufám, že se alespoň někomu bude líbit. Protože byla psána docela spontánně a jedním dechem.

4.5
Průměr: 4.5 (4 hlasy)