Svět démonů 03

Akio
Ráno jsem se probudil vedle Hikariho, ještě spal a nebylo na něm nic znát. Jen se tak přiblble usmíval a já se nad tím výrazem musel pousmát. Vážně jsem se do něj zamiloval. Po tom, co jsem ho místo odpovědi políbil, jsme se líbali pomalu celou noc. Laskali jsme se, objímali a ukazovali jeden druhému své city, bylo to opravdu krásné a tak neuvěřitelné. Jen vzpomínka na předešlou noc a úplně jsem zrudl.
Najednou jsem se ale zarazil, něco kolem nesedělo. Postavil jsem se, byla ještě tma a lesem vládlo ticho. Přesto jsem ale něco slyšel nějaký podivný pisklavý zvuk, byl mi povědomí a nemohl jsem sse zbavit dojmu, že je nebezpečný.
„Tahle magie…“ hlesl Hikari a já se na něj zaraženě podíval.
„Magi-“ ani jsem to nestihl doříct a Hikari mě popadl za ruku. „Honem!“ Rozkázal a vlek mě od zdroje toho zvuku.
„Hikari, co se děje?“ Hikari se zarazil a podíval se mi do očí, jako by se rozhodoval nad životem a smrtí. Díval se zpříma a neuhnul ani o kousek.
„Dobře,“ hlesl, „ten zvuk je magie. Něco jako příprava brány, když se přesouváš z dalekého místa. Tenhle styl odpovídá na bránu Safiel, kterou používají jen vysoce postavení členové království. Podle atmosféry a hvízdání půjde o přenos asi z druhé strany světa, západně odtud, takže směr a vzdálenost odpovídají samotnému paláci. A…“ odmlčel se, „tahle magie patří vůdci Lovců…“ Nechápavě jsem na něj zíral. Jak to, že věděl tolik o magii, jak poznal i druh brány. Já ani necítil magickou energii a řekl, že… Vůdce Lovců?! Neváhal jsem ani okamžik a vydal se opačným směrem, směrem, odkud jsme právě utíkali.
„Akio! Stůj, jestli tam půjdeš, tak…“
„Musím tam jít. To vůdce Lovců zabil mého bratra, musím splnit své slovo.“
„Ale ty ho neznáš! Neví, jakou má sílu, nepřežiješ, jes-“

Hikari
„Ale ty ho neznáš! Neví, jakou má sílu, nepřežiješ, jes-“ zarazil jsem se. Akio se na mě podíval a já znovu spatřil ten stín v jeho očích, byl zpátky a silnější, než kdy dřív.
„Neříkám ti, abys šel.“ Pronesl chladně. A rozběhl se směrem k bráně. Byl jsem zoufalí, nevěděl jsem, jak ho mám zastavit, co mám říct, co pro něj můžu udělat, já…
„NEVÍŠ NIC O RODU KAREFRAUND!“ Zařval jsem, než jsem si to stačil uvědomit. Akio se zastavil v půlce kroku.
„Jak to víš?“
„Co?“ zašeptal jsem nechápavě.
„To s tou bránou, magií. Rozbrečel jsi magické zvíře a teď mluvíš o rodu Karefraund? A jak víš, že on z něj pochází? Masao jednou říkal, že nikdo neví, odkud je.“
„Já… totiž…“ nevěděl jsem, co říct, dostal mě, zahnal mě do kouta. Věděl jsem, že mu nesmím nic říct a přes to…
„Odpo-“

Akio
„Odpo-“ chtěl jsem na něj zakřičet, neovládal jsem se, byl jsem ztracený ve své vlastní pomstě, když v tom se za mnou objevilo světlo, než jsem stačil něco udělat, Hikari stál u mě a přemístil nás.
„Co to děláš?!“ Rozkřičel jsem se a díval se na Hikariho. Ten ležel vedle mě a na něco upřeně hleděl. „Na co tak-“ byli jsme jen několik desítek metrů od našeho původního místa. Schovávali jsme se za skalami a koukali na nově příchozí. Vepředu skupiny stál on. Lovec, vrah a vůdce rodu Karefraund. Znovu jsem se podíval na Hikariho a chtěl něco říct, ale nemohl jsem. Jeho výraz… Výraz, kterým se díval na stejnou osobu jako já…
„Akio,“ řekl takřka neslyšně, „to, po čem na světě toužíš úplně ze všeho nejvíc, je bojovat s ním?“ nespouštěl z něj pohled a já jen přikývl.
„Když s ním budeš bojovat, i kdybys prohrál, bude ti to stačit k tomu, abys dál žil bez pomsty? Už nikdy nezatoužíš zabít nikoho dalšího? Ani démona, ani člověka. Od boje s ním budeš schopný žít šťastný život, protože budeš mít svůj největší splněný sen… Tvá největší touha bude naplněna a ty už nikdy nebudeš smutný. Je to tak? Opravdu to tak cítíš? Boj s ním jako… to, na čem ti nejvíc záleží?“
„Hm.“ Přikývl jsem znova. V tu chvíli se na mě Hikari podíval. Ztuhl jsem, měl jsem chuť křičet, ale nemohl jsem nic. Hikari na mě koukal s takovým bolestným a zraněným výrazem, jaký jsem ještě nikdy neviděl. Jakoby skrze jeho oči ta bolest prostupovala i do mě a mě to neskutečně ničilo.
„Dobrá,“ zašeptal po chvíli, „když potom budeš šťastný a už nikdy nebudeš smutný, splním ti tvůj sen.“ Nechápavě jsem se na něj povíval. Bál jsem se. Bál jsem se jeho slov.
Hikari se postavil a obrátil svůj pohled na Lovce. „Man konne leto, solote patri, eseto ulto.“ Pronesl a položil mi ruku na hlavu. V tu chvíli jsem ztuhl. Moje tělo se samo od sebe pohnulo, nemohl jsem ho ovládat. Ovládal mě Hikari, který mohl kontrolovat každičký můj pohyb.
Z ničeho nic nás Hikari znovu přemístil, než nás zahrnulo světlo jeho hřející a laskavé magie, uviděl jsem znovu ten jeho prázdný výraz.

Když jsem se vzpamatoval, všiml jsem si, že stojíme přesně pře démoními Lovci. Nechápavě jsem se rozhlížet hýbat očima bylo to jediné, co jsem mohl dělat, ani mluvit jsem nemohl. Opravdu jsme stáli několik metrů před vrahem mého bratra, znovu mě polilo horko a touha po pomstě.
„C-Co tady děláš?!“ Vyjel najednou vůdce Lovců na Hikariho. ‚C-Copak ho zná?!‘
„Mám návrh,“ pronesl pevným hlasem Hikari.
„Nehraj si se mnou! Znova jsi utekl a najedou si přijdeš přímo přede mě s návrhem?!“
„Půjdu s tebou dobrovolně, budeš mi moct udělat, co budeš chtít. Zabít mě… Nebo mě mučit jako už tolikrát.“ Po těch slovech jsem měl chuť svalit se na zem, kdyby mé tělo neovládal Hikari, asi bych už byl na kolenou a nevěřícně zíral na ty dva. Takže to on mu to všechno udělal?! Ta zranění, skoro zemřel, když utíkal před ním?!
„Hmm, zajímavé. Co tak najednou? Co po mně chceš?“ zeptal se Lovec.
„Bojuj s ním,“ ukázal na mě, „osobně s ním bojuj a půjdu s tebou, ale musíš mi slíbit jediné, že ho nezabiješ. Když bude tvé vítězství jasné, musíš ho nechat a po dvou minutách na to s tebou bez jediného slova odejdu kamkoli budeš chtít.“ ‚On tohle dělal, abych s ním mohl bojovat?! Nabízí sám sebe jako cenu za můj souboj?!‘
„Souhlasím, zruš svoje kouzlo.“ Odpověděl po chvíli Lovec.
Hikari se na mě podíval a neslyšně pronesl zaklínadlo. Najednou jsem byl zase svobodný, ale stále… když jsem chtěl mluvit mohl jsem, ale kdykoli jsem chtěl říct něco Hikarimu, ztratil jsem hlas.
„Tak začneme, klučíku? A ať jsi lepší než tvůj bratr,“ pronesl Lovec posměšně. To mě vrátilo zpátky k němu…
„Jak si dovoluješ?!“ Zařval jsem a vyběhl vstříc své touze.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Byl jsem už příliš unavený, nemohl jsem bojovat nešlo to, magie mě nechtěla poslouchat. Svalil jsem se na zem a podíval se na své zkrvavené oblečení.
„Ani bojovat nedokážu.“ V tu samou chvíli jsem ucítil magii svého nepřítele. Rozběhl se na mě s opravdu silným kouzlem. ‚Tohle je konec, bratříčku.‘ Řekl jsem si v duchu.
„Dost!!“ Ozval se Hikariho hlas. „Prohrál, nech ho být!“ Než jsem se na něj ale stihl podívat, pocítil jsem neuvěřitelnou bolest na mé hrudi.

Ležel jsem na zemi neschopen jakéhokoli pohybu nebo řeči. Ale přesto jsem vnímal a slyšel, co se děje kolem mě.

Hikari
„Dost!! Prohrál, nech ho být!“ Zakřičel jsem, ale už bylo pozdě. Akiu zasáhla silná magie a on se svalil do kaluže krve.
„Néé!!“ Rozběhl jsem se za ním a pokryl ho léčící bariérou.
„Odcházíme.“ Ozval se chladný hlas.
„Nikam nejdu, porušil jsi dohodu!“ Zařval jsem.
„Žije, tak nedělej scény a pojď.“ Rozkázal a mně nezbylo, než poslechnout.

Akio
Chtěl jsem křičet, zakřičet na Hikariho, ať s ním nikam nechodí, ať neodchází, ale nemohl jsem. Najednou jsem uslyšel krok, Hikariho. Vstoupil do bariéry a začal něco odříkávat, najednou se mi uvolnil jazyk, cítil jsem, že teď bych na něj mohl mluvit, ale nešlo to. Hikari ale neskončil a odříkával dál. Když nakonec vše dokončil, ozval se ten známí a mrazivý hlas: „Dvě minuty, dělej. Vrátíme se zpátky tam, odkud si už nesčetněkrát utekl, ale tentokrát to nebudeš mít tak lehlé. Vlastně, tentokrát už odtamtud živý neodejdeš.“ Přeběhl mi mráz po zádech. ‚Kolikrát už vlastně utekl?! Kolikrát už byl na pokraji smrti?! Kolikrát už musel zažít takovou bolest?!
„Akio,“ ozval se Hikariův tichý hlas, byl tak uklidňující, „žij šťastně. Už jen proto, že jsi prvním, komu jsem kdy věřil a hlavně tím jediným, koho jsem kdy miloval…“ konec věty dořekl s pláčem, neslyšel jsem to, ale cítil jsem, jak mi jeho slzy dopadají na tvář. Nikdy dřív nebrečel, vlastně, pořád se jen smál.
Políbil mě na čelo. Tak jemně a opatrně. „Miluji tě, Shine, sbohem.“ V tu chvíli mě ani nenapadlo, že zná mé pravé jméno.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Akio
Začal jsem se probouzet, byla tma, noc. Pomalu jsem otevíral oči a vracel se do reality, do které jsem se už nikdy vrátit nechtěl. Bylo teplo, to byla první věc, která mě udivila. Už musela být noc, musel jsem být mimo celý den, ale přesto, to krásné a příjemné teplo.
Zůstal jsem ležet a rozhlédl se kolem, zářila kolem mě zlatavá bariéra propletená černými a stříbrnými ornamenty. Ta magie byla hřejivá, to ona mě uzdravila, chránila mě a dodávala mi teplo.
Smutně jsem se postavil a nevěřícně se podíval kolem sebe, hledal jsem jedinou známku, jedinou stopu po tom, kam mohli Hikariho odvést.
„Hikari,“ zašeptal jsem do ticha.
„Akio,“ ozval se Hikariův hlas. Trhl jsem sebou a otočil se po hlase.
„Hikari…?“
„Akio,“ řekl takřka neslyšně, „to, po čem na světě toužíš úplně ze všeho nejvíc, je bojovat s ním?“ ‚Ne!‘ křičel jsem v duchu, ale nedokázal pohnout ústy.
„Když s ním budeš bojovat, i kdybys prohrál, bude ti to stačit k tomu, abys dál žil bez pomsty?“
‚Néé! Tak to není!‘
„ Už nikdy nezatoužíš zabít nikoho dalšího? Ani démona, ani člověka.“
‚Néééé!‘
„ Od boje s ním budeš schopný žít šťastný život, protože budeš mít svůj největší splněný sen…“
‚Ne, Hikari, ne!‘
„Tvá největší touha bude naplněna a ty už nikdy nebudeš smutný. Je to tak?“
‚Není! Já… takhle to není! Otevři pusu, řekni už něco!‘ Nadával jsem sám sobě.
„Opravdu to tak cítíš? Boj s ním, jako… to na čem ti nejvíc záleží?“
‚Né! Hikari, né! Prosím! Pleteš se, ne!‘ Natáhl jsem k němu ruku, už jsem se ho téměř dotkl, už jen kousek a…
Zůstal jsem strnule stát. ‚Je pryč.‘ Sotva jsem se ho dotkl, zmizel. Rozplynul se jako mlha nad ránem.
„Ne! Hikari!! Tak to není, protože… Protože to, na čem mi nejvíce záleží, jsi… jsi TY!!“ Zakřičel jsem do tmy.
„Takhle to tedy cítíš?“ ozval se neznámý hlas.
„Kdo je to?“ ohlédl jsem se.
„To, co jsi právě řekl, je to pravda? Záleží ti na něm? Dokážeš ho chránit, cenit si ho, být mu oporou a… milovat ho?“
„Kdo jsi?!“ Zakřičel jsem už vyvedený z míry.
„Odpověz, ubohý démone!“ rozkázal hlas.
„Um, ano… Ano, já… miluji ho…“ zašeptal jsem a cítil, jak mi rudnou tváře.
„Neslyšel jsem.“
„Um… Miluji ho.“ Řekl jsem víc nahlas.
„Pořád neslyším. Mluv nahlas, démone!“
„MILUJI HO!“ Zařval jsem z plných plic, až i mě překvapilo, jak rázně to vyznělo.
„Hm, dobrá, věřím ti, démone.“ V tu chvíli se bariéra rozplynula a místo ní stál vlk. Černý, jakoby posypaný zlatem a se stříbrnými obrazci, stejnými jako na bariéře.
„Jsem Tufuu, magický vlčí tvor,“ pronesl se sebeúctou. „Jsem ochránce dědice. Pokud vím, už jsme se setkali,“ zavrčel. Začal jsem nad jeho slovy přemýšlet, „setkali“? Ale jediný vlk, kterého jsem kdy… Tehdy! Ten vlk, před kterým mě Hikari zachránil!
„Ano, to jsem byl já,“ pronesl Tufuu v klidu, jako by mi četl myšlenky. „Tehdy tě dědic zachránil, ostatně stejně jako teď, ale věř, že i teď umírám touhou roztrhat tě na milion malých démonků,“ zacvakal zuby.
„Tak… Tak proč ta bariéra?“ zamrkal jsem nechápavě.
„To já ne, být po mém, zemřel bys pomalou a bolestivou smrtí, ale dědic… To dědic mi přikázal tě chránit. Musel jsem tě vyléčit a, jakoby toho nebylo dost, dokonce tě mám chránit i teď.“
„Kdo je ten „dědic“, o kterém mluvíš? Myslíš snad… Hikari?“
„A kdo jiný?“
„Ale proč?! Proč ho nazýváš „dědicem“?!“ Byl jsem stále víc a víc zmatený.
„To proto, že jím je. Jediný právoplatný dědic našeho rodu je Hikari Karefraund!“