Tajná přání

Už když jsem vstala, mi bylo jasné, že ten den bude stát za dvě věci. Celý den se to tak nějak kazilo, nic mi nešlo, byla jsem podrážděná a fronta v obchodním domě, kdy jsem měla v košíku jen pár potravin, mi moc nepřidala. Když pak došel papír v tiskárně kasy, něco se tam seklo a té ženské to nesebralo platební kartu, přešlápla jsem z jedné nohy na druhou a zavrčela. Nahlas.

Otočila se. Její hluboké tmavé oči se na mě usmály. Všechen hluk najednou utichnul. Vtáhly mě pod hladinu, uzavřely mě před okolním světem a donutily mě myslet jen na ně. Nepropustily jediný zvuk, jedinou myšlenku, jediné odmítnutí, podívat se jinam a zachránit si život. Musela jsem se zhluboka nadýchnout, protože v tom okamžiku jsem dýchat zapomněla. Nestačila jsem si všimnout, jak vypadala, jaká měla ústa, jak vypadala její tvář. Najednou se dívala opět před sebe a já jen pozorovala její tmavou kůži na zátylku, odhalenou pod dvěma spletenými těžkými copy, které si přehodila přes ramena na prsa. Nevšimla jsem si ji za celou dobu, co jsem stála za ní ve frontě. Proč teda právě teď? Proč mám najednou naježené chloupky a pozoruji její hladkou kůži na ramenou a odhalených zádech pod tričkem na špagetových ramínkách? Chci, aby se znovu otočila. Neukázala svou tvář, ani když platila. Krabička špaget a nějaká boloňská omáčka. Snažila jsem se na ni nemyslet, nechápala jsem, co to mělo znamenat.

Musela jsem koupit ještě něco pro své klienty. Výběrová whisky a koňak. Když jsem vycházela z toho značkového obchodu, hledala jsem klíče od auta. Možná to byla moje vina. Možná její. Možná to udělala schválně. Možná to byl jen osud. Taška ležela na zemi, do které se vsakovala ta jantarová tekutina a moje těžce vydělané peníze mizely právě někam do kanálu. Chtěla jsem nadávat, chtěla jsem ji škrtit. Ale jen jsem svírala její zápěstí, když jsem ji chtěla zabránit, aby utekla. Nedokázala jsem ji pustit. Měla tak jemnou pokožku, hřála jako sluníčko, které vykoukne za chladných podzimních dnů skrz šedé mraky. Brněla mě dlaň a to brnění se rozlévalo do celého mého těla. Zvedla vystrašeně oči a omlouvala se. Myslím, že se omlouvala. Přišla jsem o sluch, v uších mi hučelo a já jen pozorovala její plné rty, pohybující se ve slovech. Pak se mi vytrhla a to podivné spojení se přetrhlo, bolestně jsem vydechla, jakobych najednou přišla o část sama sebe.

„Omlouvám se, zaplatím to,“ dolehla ke mě její slova. „Nechtěla jsem...nemám ale u sebe peníze. Byla jsem koupit jen něco pro svého přítele na večeři..omlouvám se.“

Klekla si na zem a začala sbírat střepy, dávat si je do dlaně a po tváři ji začaly stékat slzy. Přiklekla jsem k ní. Nic jsem neříkala, neřvala jsem na ni a přesto se lekla. Zachvěla se a mezi střepy se objevila krev. Nechtěla jsem ji vyděsit, vypadala tak zranitelně, že jen lehce položené střepy na její dlani dokázaly proniknout tou křehkostí a pořezat ji. Vysypala jsem ji ty ostré kousky skla z dlaně. Neměla jsem kapesník. Nic, čím bych ji mohla ošetřit rány. Nevím, proč mě to napadlo. Proč jsem ji opět musela chytit za zápěstí a přitáhnout si ji blíž. Ty oči tak uhrančivě tmavé. Vyděšené, plné strachu.

„To je dobrý...,“ zašeptala.

Její krev chutnala po whisky. Zbytky kapek toho opojného moku zůstaly od střepů na její dlani a mísily se se sladkou krví. Znovu jsem ji přejela jazykem po těch drobných rankách a setřela rozbíhající se pramínky mezi prsty a na zápěstí. Dívala jsem se jí do očí, odváděla její pozornost, a mazlila se s tím voňavým kouskem jejího těla.

„Už je to dobrý,“ zašeptala znovu.

Musela jsem ji pustit. Srdce mi z toho zážitku tlouklo jako zběsilé, hlava se mi motala, jako bych vypila celou láhev na jedenou.

„Promiň,“ vyhrkla jsem. „To nic není, koupím novou. Nedělej si starosti. Nemyslím si, že bys stejně měla peníze na zaplacení.“

Zvedla se a uklonila. Odhalila pod tričkem svá opálená ňadra, skrývající se v bílé krajkové podprsence. Zacukalo mi v tříslech a sevřela jsem ruku v pěst. Proč se to děje? Nikdy, nikdy mě nic takového nerozrušilo.

„Děkuji,“ řekla tiše a zmizela v davu.

Věděla jsem, že ten den bude zvláštní. Neměla jsem ani náladu být dlouho ve svém starožitnictví. Nikdo ten den nepřišel. Nikdo se nezastavil ani u výkladní skříně. Chtěla jsem zavřít dřív, udělat si volno. Venku už se stejně smrákalo, už nikdo nepřijde.

Zahlédla jsem ji za oknem. Stála tam, ruce sepnuté na svém klíně a pozorovala výkladní skříň. Pohlédla jsem jejím směrem, co ji zaujalo. Měla jsem tam vystavené jedno furisode z období před první světovou válkou. Proč přišla? Je to náhoda? Chtěla jsem se schovat za stříbrné brnění, aby mě neviděla, ale naše oči se střetly, dlouze, přitahující se k sobě neviditelnými vlákny, přes to tlusté tvrzené sklo. Najednou stála vedle mě uvnitř mého malého krámku a dotýkala se lehce hedvábí.

„Je krásné!“ řekla omámeně.

„Líbí se ti?“ nahnula jsem se blíž k ní a vůně jejich vlasů, vonící po divokých třešních, mě zalechtala v nose. Hluboce jsem se nadechla, abych vstřebala to vzrušení, vyzařující její kůže. „Chceš si ho zkusit?“

Přikývla. Sundala jsem ho ze stojanu a zavedla ji do soukromé místnosti, kde jsem trávila volný čas.

„Ty culíky...,“ vzala jsem ten spletenec jejich vlasů do ruky. „..se k tomu nehodí.“

Nechala si je rozplést, probírala jsem se těmi těžkými prameny čokoládových vlasů, vnímala jejich opojnou vůni. Rozprostřela jsem je na holá ramena a letmo se jich dotkla. Zajela jsem prsty pod úzká ramínka trička, a nechala je spadnout. Přejela jsem po té bělostné krajce skrývající drobné prsa. Pomalu jsem rolovala tričko dolů, prozkoumávajíc pokožku kolem ňader, cítila její bušící srdce, několikrát pohladila to pevné dívčí bříško. Moje ruce zajeli pod pásek upnutých džín, chytila jsem ji pevně za boky a přitiskla si její zadeček do svého klína.

„Máš jméno?“ šeptala jsem ji do vlasů a odvážila se ochutnat její pokožku na štíhlém krku.

Voněla tak pronikavě. Bombardovala mě směsí pocitů, nutilo mě to víc a víc se jí dotýkat, pokrývat její pokožku všude, kam moje ústa dosáhla. Chvěla se strachem nebo snad vzrušením, její jméno, které vyřkla do ticha, nebylo skoro slyšet.

„Kiryuu,“ opakovala jsem její jméno a přitom rozepínala kalhoty.

Přinutila jsem ji posadit na pozlacené křeslo z dob vlády Napoleona Bonaparte. Měla nádherná stehna, štíhlá a opálená, moje ruce po ní klouzaly bez jakéhokoliv odporu. Sundala jsem ji sandály a svlékla džíny. Měla tak drobné prsty na nohou, otírala jsem tvář o její lýtko a sjížděla jazykem po té dokonalé pokožce nahoru. Odtáhla od sebe lehce kolena a já mohla pokračovat ve vlhkých cestičkách po vnitřní straně stehen směrem ke krajkovým bílým kalhotkám, ukrývající její klín.

„Jsi tak nádherná,“ vzdechnu a přitisknu se břichem do jejího klína. Cítím přes košili jak je vlhká a jak tepny v tříslech zběsile tepou. „To kimono ti bude moc slušet.“

Rudé hedvábí pokryté kolibříky, dotýkající se navzájem svými křídly jako ruce milenců, v záplavě růžových květů pivoněk. Levou stranou přes pravou schovávám to nádherné tělo do starožitného kimona. Jemnost hedvábí a její kůže mě svádí k dalším polibkům do vlasů. Ani nedutá, jen rychle dýchá, nechává se zavinout do kimona a převázat se obim. Neměla jsem po ruce hřeben, využila jsem proto svých prstů, prohrabuji se tou masou hebkých pramenů a sčesávají je na stranu, několikrát je protočím a pak položím na temeno hlavy, kde je zapečetím zlatým dvouzubcem.

Velké zrcadlo zasazené do masivního rámu odráželo její krásu. Na stole byla váza plná dlouhých rudých růží. Zlomila jsem dlouhou stopku skoro těsně u květu a vpletla ji růži do vlasů. Na podlahu padají další tenké stvoly se zelenými lístky. Její krása si zaslouží víc. Červená se jí hodí k tmavým očím, opálené kůži a velkým plným rtům.

„Je nádherné,“ vzdychne dívka.

Položila jsem ji ruce na ramena a upravila nezbedný pramínek, který se jí spustil na tvář.

„Ty jsi krásná. Můžeš si ho nechat,“ odpověděla jsem.

Otočila se ke mě, opět mě uhranula těma hlubokýma očima, zapomněla jsem se nadechnout. Vzala moji tvář do dlaní a přitáhla si mě k sobě. Rty tak horké. Spalovaly mi ústa ve žhavém polibku, věřila jsem v tom okamžiku, že lehnu popelem. Pár kapek vláhy, zvláčňující popraskanou poušť, mi dodalo naději. Zvlhčila jazykem můj spodní ret a jemně do něj kousla. Uvědomila jsem si, jak pomalu couvám pod jejím nátlakem vroucích polibků, pak jsem narazila na hranu sofa z konce 19. Století a ona mě povalila do načechraných polštářů.

„Kiryuu,“ zašeptala jsem, když mi začala rozepínat knoflíčky u košile.

„Teď je řada na mě splatit dluhy,“ zakryla mi dlaní ústa a políbila těsně pod ucho.

Hedvábná látka kimona skoro neslyšně šustí, jak se o mě otírá. Horká ústa spalují pokožku tam, kde se mě dotknou, nechávají po sobě dlouhotrvající otisk spálené kůže. Její ruce vjedou pod košíčky podprsenky a přejedou drsně po bradavkách. Pevně sevřu rty, abych nevykřikla. Ale proč bych v sobě dusila tu vášeň volající po osvobození se? Nechala podprsenku na svém místě, jen ji kousek shrnula, aby se dostala jazykem na růžové vrcholky, jemně je polaskala a dál pokračovala středem hrudníku přes břicho dolů. Jedna ruka mi podjela pod záda a druhá pod sukni. Ztratila jsem ji z očí, když ponořila svou hlavu mezi mé nohy pod sukni. Pokrčila mi nohu na pohovku a přejela zuby přes bavlněnou krajku kalhotek. Slyšela jsem jen slabé zapraskání, jak křehká látka povolila a její vlhká ústa mě začala líbat na třísla, laskala klitoris a drsně přejížděla mezi pisky. Nadzvedla si mě druhou rukou a bez varování proniknula jazykem dovnitř, tak hluboko, jak jen mohla. Můj výkřik se rozlehl po místnosti, odrážel se od stěn a vracel se v ozvěně. Její vpád hned dvou prstů mi vyrazil dech a zavřela jsem oči. Laskala mou mušličku na všech místech, jemně sála a nepřestávala do mě najíždět hravými prstíky. Srdce divoce bušilo, nemohla jsem v sobě udržet vzrůstající napětí a vykřičela je do světa. Sbírala jazykem veškerou šťávičku, kterou jsem její ústa potřísnila. Nepřestávala mě prsty hladit, jen se vrátila na moje prsa a něžně je líbala. Pak si sedla do mého klína. Posadila jsem se a musela jsem jí oplatit ty nádherné polibky, dotýkat se její hebké kůže, hladit ji pod kimonem, domýšlet si její vzhled. Našla jsem skulinku pod jejím kimonem, vnikla jí mezi nohy a pohladila hebký kožíšek. Prohnula se, až ji začaly růže vypadávat z vlasů, spona povolila a její tvář se zahalila do záplavy těžkých tmavých pramenů. Zapřela se rukama na mých lýtkách, aby moje prsty k ní mohly snadněji proniknout. Byla tak vlhká a nedočkavá. Mazlila jsem se s její štěrbinkou, přirážela toužebně své boky k mé ruce, sama si určovala tempo a hloubku, surově si nechala pronikat prsty dovnitř. Shrnula jsem ji cíp kimona z ramene a dostala se na její prsa. Kroužila jsem rukou po jednom a pak po druhém, aby nebylo žádné o dotyky a rozkoš ošizeno, svírala mezi prsty její drobné bradavky. Druhou rukou jsem se snažila pokrýt celou její mušličku, rychlými přejezdy přes její klitoris, středem pisků a pak pohlcení prstů její jeskyňkou. Zaryla mi nehty do lýtek a několika rychlými nádechy a chvěním velého těla prozradila svůj prodělaný orgasmus, vcucla moje prsty dovnitř a drtila je odeznívající rozkoší. Narovnala se, obejmula mě kolem krku a pronikla jazykem dovnitř mých úst, aby se mohla proplést s mým jazykem ve vášnivém objetí. Rychle se zvedající hrudníky do sebe narážely a srdce si vyměňovaly své údery. Nechtěla jsem pustit její ústa už nikdy. Povalila mě na pohovku, otírala se kolenem v mém rozkroku a její polibky neustávaly. Když se konečně uklidnila, položila mi hlavu na prsa a tiše oddychovala.

„Splnila jsi mi hned několik tajných přání,“ zašeptala. „Jsem ti za ně moc vděčná.“

Hladila jsem ji po zádech a ve vlasech. Proč mi najednou přišla smutná? Splněná přání? Neměla by být šťastná? Jaká jsou její tajná přání?

„Kiryuu?“ dotknu se její tváře.

Slyším, jak oddychuje. Je to tak příjemné. Snad mi o svých přání řekne, až se vzbudí.

Když se paprsky opřely do oken, otevřela jsem oči. Ležela jsem polonahá na pohovce a byla jsem sama. Nemohla jsem si uvědomit, co se minulou noc stalo. Všude jsem cítila její vůni, vůni těch divokých třešní. Dotkla jsem se svých rtů. Byly studené, nezbylo na nich ani kousek jejího tepla. Odešla? Vrátí se někdy? Ne.... už nikdy jsem ji neviděla.

***

Stála na kraji a nechala si teplým větrem čechrat vlasy. Takový krásný západ slunce. Rackové na sebe pokřikovali a mávali křídly nad její hlavou. Nasála mořský vzduch a upravila si to nádherné kimono, které se z ní snažil vítr strhnout. Nemohla si přát více štěstí. Tolik splněných přání. Její srdce bylo po okraj naplněno spokojeností. Dostala růže, spoustu růží. Zdobily její účes, dokud je vášeň nerozházela po podlaze. Nikdy nedoufala, že se oblékne do krásného kimona. Kimona, které oblékala nějaká žena před stovkami let. Bylo cítit historií a láskou, s kterou bylo ušito. A pak ona. Žena, která ji tohle všechno darovala. Milovala se s ní. Přivedla ji do ráje. Cítila tu touhu, vášeň, lásku, kterou se svým přítelem nepoznala. Už ji chybí jen poslední přání a bude šťastná. Roztáhla ruce a vítr ji proniknul do dlouhých širokých rukávů a učinil z nich velká barevná rudá křídla. Splněná přání. Zavřela oči. Poslední. Přání létat.