SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Tón srdce 04

KEI
Před očima jsem měl pořád tu scénu z obchodu. Když jsem tam vešel, nastala opravdu zvláštní atmosféra, ale on pak… byl milý, vůbec se nechoval, jako bych je při něčem vyrušil, ale stejně.
„Kei!“ Prudce jsem se otočil. „Kei! Tebe bych tady nečekal,“ usmál se na mě Daiki.
„A-Ahoj, já tebe taky ne. Nešel jsi někam s kamarádem?“
„Jo, je támhle,“ ukázal na postavu opodál, „ale co tady děláš ty?“ Zase se tak vesele usmíval.
„No, šel jsem si ještě pro něco ke kytaře, abych se mohl učit, jak jsem říkal.“ Pohled mi přejel na kluka, na kterého ukazoval Daiki. Přišel mi povědomý, určitě jsem ho už někde viděl, jen si vzpomenout kde. Nebyl moc vysoký, měl opravdu velmi krátké hnědé vlasy a asi by se dal popsat jako „hoper“. Napadlo mě, že je to možná někdo z intru, z našeho patra, ale na schůzce jsem nikoho takového neviděl. „Daiki!“ Zavolal.
„Jo, jo, už letím!“ Odpověděl mu Daiki a znovu se otočil a mě. „Nechceš jít s náma? Bude zábava, to mi věř.“ Když to říkal, smál se až moc vesele.
„Ne, díky, zkusím se už naučit pár akordů.“
„Fajn, pak mi zahraješ. Těším se na koncert!“ Ušklíbl se a běžel pryč.
„Jo, dostaneš lístky do první řady, k tvýmu stolu.“ Řekl jsem si už sám pro sebe a pokračoval na intr.

Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem měl úžasnou i strašnou náladu zároveň. Zrovna jsem se mračil na ladičku a zkoušel, jak funguje. Nějak mi ta ladička připomínala toho prodavače z obchodu. Ani jsem nevěděl proč, ale neměl jsem ho rád, nelíbil se mi. Vlastně mi nikdy nevadil, ale po dnešku mi přišlo, že bych ho nejradši už nikdy neviděl, alespoň ne s… ním…?
Plácl jsem se do čela. ‚Mám pořád divnější a divnější myšlenkový pochody, opravdu.‘
Podíval jsem se na zpěvník a na tváři se mi objevil široký úsměv. Jestli mi ladička zhoršovala náladu, pohled na zpěvník byl v opravdu úplně jiné kategorii.

„Dobrou noc.“ Ozval se z chodby hlas vychovatele. Po chvíli zaklepal i u nás v pokoji a vstoupil. „Kime, ty ještě nespíš?“
„Ne,“ odpověděl jsem potichu.
„Ah, ty hraješ na kytaru? To je úžasné. Jsem rád, že se ti alespoň někdo věnuje hudbě. Na tomhle internátu jsou spíše děcka z grafky, takže samé kreslení a navrhování, ale žádná hudba,“ začal se smát. „Hraješ dlouho?“
„Vlastně, právě začínám,“ po jeho proslovu to vyznělo strašně stroze a suše, ale byla to pravda.
„Tak to přeji hodně štěstí a trpělivosti,“ povzbudivě na mě kývl, „tak dobrou a nestraš tu dlouho, jinak sem ještě přijdu.“
„Dobrou.“ Sotva jsem to dořekl, zavřel za sebou dveře. Byl celkem milý. Byl jsem za něj rád, co jsem zaslechl, byl to nejlepší vychovatel. Vzpomněl jsem si, co říkal jeden kluk z pokoje vedle ostatním: „Je to borec. Lepší než on je tu už jen jedna vychovatelka, ale tu nám asi určitě nedaj.“
Chvíli jsem přemýšlel, jak bude vědět, že jsem ještě vzhůru, když je dole na vychovatelně.
„Protože tu jsou kamery,“ ozvalo se za mnou. Leknutím jsem nadskočil a jen chytal ladičku, kterou jsem zrovna držel, aby mi nespadla na zem. Dotyčná osoba se jen začala smát, ostatně jako vždy. „Heh, promiň, netušil jsem, že tě tak vyděsím,“ omlouval se Daiki, ale nepřestal se pobaveně usmívat.
„Tohle mi už, prosím, nedělej. A co tu vlastně děláš? Neříkals, že přijdeš pozdě?“
„No, říkal, ale vždycky všechno nejde podle plánu.“ Když to říkal, přešel ke svému stolu a odložil si tašku. Potom si sedl a začal psát něco na telefonu.
Chvíli jsem na něj koukal. Trvalo mi, než mi došlo, co vlastně řekl. „Kamery?“
Zmateně se na mě podíval, ale hned mu to došlo. „Ano, kamery, blesku,“ zase se usmíval jak sluníčko. „Jsou tu všude kamery.“ Když to dořekl, začal jsem si prohlížet stěny a strop pokoje. Teď se Daiki začal smát opravdu nahlas. „V pokojích ne,“ řekl mezi smíchem.
‚Jsem opravdu rád, že jsem někomu pro legraci.‘
„Kamery jsou okolo intru, proto vidí na okna, takže když dlouho do noci svítíš, přijde vychovatel. Buď abys šel spát, nebo ti prostě řekne, ať to světlo vypneš, ale tou dobou už většinou vypínaj internet, takže tu stejně bez světla není co dělat. Další kamery jsou pak hlavně u vchodových dveří a u recepce.“ Zaujatě jsem si ho prohlížel. Nikdy by mě nenapadlo, že jsem se nastěhoval do pevnosti.
Potom se Daiki odešel vysprchovat a já si uklidil kytaru. Když se Daiki vrátil, už jsem byl v posteli. Ani jsem nevěděl, jak mě to z ničeho nic napadlo, ale zeptal jsem se zrovna, když se Daiki chystal do postele.
„Daiki? Kdo byl ten kamarád, jak s tebou dneska byl?“ Dotazovaný se na mě překvapeně podíval. Asi myslel, že už spím.
„Copak? Zamiloval ses do mě?“ zeptal se škádlivě.
„C-Co? N-Ne!“ Vylítl jsem z postele jako opařený. Daiki se jen smíchem málem válel na zemi, zase.
„Klid, klid, dělám si legraci.“ Počkal, až se přestane smát. „Byl to jeden kluk tady z intru. Je to druhák, vlastně chodí na stejnou školu jako ty,“ řekl jako by nic a lehl si.
Po chvíli ticha jsem se nadechl, že se ještě na něco zeptám, ale Daiki mě předběhl. „2.C.“
„…Díky,“ zamumlal jsem. Ani jsem ho nemusel vidět a bylo mi jasné, že se zase směje.

Nemohl jsem ještě dlouho usnout. Myšlenkami jsem byl pořád v obchodě s hudebninami a ta představa mi nedala spát. Moje hlava si hrála s fantazií a vytvářela všechny možné situace, které asi mohly nastat, než jsem do obchodu vešel. Napadalo mě, o čem se mohli bavit, co mohli dělat, o čem přemýšlet. Myslel jsem, že už mi hlava každou chvíli vybouchne.

Ráno jsem se probudil a Daiki už tam nebyl, ani mě to nepřekvapilo. Tentokrát nenechal vzkaz, ale na nástěnce byl papír s obrovským smějícím se smajlíkem.
„Den ode dne lepší.“ Zasmál jsem se, když jsem kolem smajlíka procházel, abych se dostal ke dveřím a následně do koupelny.
Když jsem se vrátil a sedl si ke stolu, mihl se mi před očima obrázek. Jako bych si na malý okamžik vzpomněl, co se mi v noci zdálo. Ale nebyl jsem schopný si vybavit nic určitého, jenom směs smíšených pocitů, které jsem si ze spánku odnesl.

DAISUKE
Ráno jsem se probudil a první věc, která se mi objevila před očima, byla scéna z obchodu. Vlastně jsem byl pořád docela v šoku z toho, jak nečekaně se tam Kim objevil. V tu chvíli to mohlo vypadat opravdu komicky. Já a Toshio ve velice zvláštní a směšné pozici a ve dveřích překvapený Kim.
‚Jen doufám, že si to nějak špatně nevysvětlí.‘ I když tu chvíli jsem byl docela rád, že nás, když nic jiného, alespoň neslyšel.

Když jsem vešel do třídy, všichni už tam byli. I učitel.
„Ah, Daisuki, jdeš pozdě.“
„Jo, já se chci omluvit. Jsem šel z domu a po cestě jsem ztratil peněženku a… všiml jsem si toho až u školy, tak jsem se pro ni vracel.“ Pár lidí ze třídy se začalo nenápadně usmívat. „Ale našel jsem ji,“ dodal jsem. Učitel si mě pochybovačně prohlížel, ale nic na to neřekl, jen kývl, ať se posadím, a zapsal mi do třídnice pozdní příchod.
„Dobrý den,“ ozvalo se ode dveří asi za deset minut.
„Ale, vy taky jdete pozdě?“ pronesl učitel už trochu otráveně.
„Jo, no, já bych se chtěl omluvit. Jsem šel z intru a jak je už trochu led, tak jsem uklouzl, a jak jsem měl v ruce klíče, tak mi vylítly z ruky a já je pak hledal.“ Teď už se ve třídě smáli všichni. Jen učitel byl docela naštvaný, ale jako vždy jen prohodil něco o tom, že to řekne třídní a tím věc skončila.
„Ahoj, tak klíče, jo?“ zeptal jsem se ho pobaveně, když si sedal vedle mě. „Hopíku,“ dodal jsem s úsměvem, tohle ho vždycky spolehlivě naštvalo.

KEI
Když jsem došel do školy, nezbývalo už moc času do zvonění. Ředitel už dokonce stál na schodech a všem, co kolem něj prošli, říkal, aby příště přišli dřív, jen na skupinku holek se smál.
„Copak? Zase se to protáhlo na snídani? To už nikdy neplánujete přijít dřív jak za minutu osm?“
„Náhodou to máme přesně načasovaný.“ Odpověděla mu se smíchem jedna z nich.
‚Tahle škola je zvláštní, opravdu zvláštní.‘ Napadlo mě, když jsem procházel kolem nich.
Zrovna, když jsem míjel třídu, kde by měl být, neodpustil jsem si to a nenápadně se podíval dovnitř. Nikde jsem ho tam nezahlédl, ale všiml jsem si, že tam šli ty holky, co se bavili s ředitelem. Na poslední chvíli mě napadlo, podívat se, do jaké třídy vlastně chodí.
„2.C,“ přečetl jsem si polohlasně, to mi něco připomínalo.

______________________________________________________________

Nejen mé překlady a povídky ^_^

Dodatek autora:: 

Přidávám další díl, který psala Joko781.Smile Omlouváme se za veliké zpoždění, ale nebyl čas na psaní.

4.9
Průměr: 4.9 (20 hlasů)