SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Třiadevadesát dní (7.)

YOSHI

Uložil jsem si sako na věšák, z kterého následovně spadlo. Probodl jsem ho vražedným pohledem, který však v duchu byl směrován naprosto opačným směrem.
Dvěma jediným osobám v domě krom mé maličkosti. A to tedy Ianovi a Ikutovi.
Ianovi - protože mě jeho přítomnost tak bezostyšně iritovala.
Ikutovi - protože ho sem vůbec vodil.

S předstíraným klidem jsem si to odcupital do kuchyně, napustil si vodu a s tazktéž hranným upíjením jsem se opřel o linku a pozoroval je. (Dětinské, ale účinné.)
Modrovlasec seděl v tureckém sedu zády k televizi a Ikuto něco čmáral do papírů skrčený nad konferenčním stolkem.
S tvrdým pocitem chladu v žaludku jsem si uvědomil, že mě Iku vůbec nepozdravil. Vlastně jsem se takzvaného "pozdravení" dočkal jen od toho bas*****.
V nejslušnějším slova smyslu.

Po vylití nevypité vody do dřezu jsem se vydal loudavým krokem k nim a sehnul se nad Ikutem. Položil jsem mu ruku na ramenu v jasném gestu důvěrnosti. Taky jsem chtěl dát Modrovlasci dopředu za vyučenou. Iku je můj!
Ian si nás však nevšímal a jen si na klíně četl nějakou encyklopedii. Iku se pod mýma rukama nervózně ošil až zvedl hlavu a spražil mě pohledem. Mlčky a zklamaně jsem z něj ruku sundal.

"Na čem děláte?" zeptal jsem se jasným, učitelským hlasem. Hlasem, který předstírá klid a vstřícnost, i když to uvnitř vře. Dokonale naučeným hlasem.
"Iku nedával pozor na hodině historie tak mu pomáhám s projektem co dostal..." zazubil se na mě Modrovlasec.
"Uhm. A když to měl být trest, neměl by to náhodou dělat sám?" usmál jsem se na něj jako by nic. Takový ten úsměv, jsi sice hodný, ale když mu budeš dělat věci, nic se nenaučí.
"Učitelka sama řekla, že mu mám pomoct." zazubil se znovu ten parch*nt.
"Vlastně ji spíš přemluvil, aby na tom mohl dělat se mnou. Dvouměsíční projekt, no nemyslíš, že je to přehnaný?! Kdyby tam I. nebyl, asi bych to nepřežil." usmál se mile a přívětivě Ikuto na Iana.
Já je zpražil chápavým pohledem a s dodatkem: "Musím jít opravovat sešity." jsem se odploužil do svého pokoje.

Sedl jsem si za stůl a skutečně se jal do opravování. Jenže jsem málem co chvíli protrhl stránku jak silně a naštvaně jsem ryl známky do tenkého papíru.
Co chvíli jsem se díval na hodiny a doufal, že co chvíli uslyším pozdrav a bouchnutí dveří.
Toho jsem se nedočkal ještě dobré tři hodiny, které pro mě byly peklem. Taky jsem se, ale už dostatečně vynervil, takže když Iku zaklepal, otevřel jsem dveře (které s bouchnutím vrazily do zdi) a přitáhl ho dovnitř.

Nikdy jsem se příliš necítil dobře v otevřeném prostoru a tak jsem i přes prázdnotu domu zavřel, stále ho držíc za košili a zamkl. Suverénně jsem ho hodil na postel.
"Y-Yoshi?" zrudl najednou jak rak. Jenže místo, abych se na něj vrhl jsem na něj spíš uvrhl znechucený pohled. Sedl jsem si na židli od stolu a přitáhl ji k posteli.
"Co to mělo znamenat?!" zařval jsem na něj.
"Co?" zeptal se zmateně, v očích měl šok, ale i něco jiného. Strach.
"To s Ianem." zašeptal jsem znaveně a protřel si oči rukou a rovnou si ji na očích nechal. Nechtěl jsem, aby na mě viděl.
"Co s Ianem?"
"Co tady dělal."
"Vždyť víš. Úkol."
Sundal jsem si ruku z očí a prohlédl si ho. Už v nich ten prvotní zábřesk bojácnosti nebyl. Jen ten zmatek.

"Ale co tu dělal doopravdy?"
"Jak doopravdy?"
"Víš, šlo to tak trochu vidět. Vždycky jak jste spolu. Iku-" začal jsem tichounce a díval se na podlahu:
"Iku, Iku, Iku, Iku, Iku-"
"No?!"
"Iku řekni mi - chodíte spolu?"
V ten moment se mi oči zalili slzami, ale nechal jsem si vlasy přepadnout přes hlavu, aby mi do nich nebylo vidět, když mám sklopenou hlavu.
"Cože?!!! Jak - jak to myslíš?! Chodit?! S Ianem?! Yoshi!!!" vykřikoval šokovaně slova a já se bál, že najednou ztichne a řekne: "Ano, chodíme spolu. Promiň."
Že já byl jen žert a hezký kus na ocucávání. A možná ani to ne. Jen si třeba chtěl vyzkoušet jaké to s Ianem bude...

"Yoshi." zamumlal mi něžně u ucha a já si uvědomil, že ani neslyším vrzání postele jak si na ni klekl a přišoural se blíž ke mě. Nezvedl jsem hlavu ani nereagoval. Co jsem měl taky dělat?
"Yoshi. Podívej se na mě." odhrnul mi pár pramínků za ucho. Ihned však přepadly zpět.
Nic jsem nedělal. Bolestně zaskučel.
"Noták. Yoshi Suzuki! Podívej se na mě!" zavrčel a pevně mě chytl za bradu, vykroutil mi hlavu do jeho úrovně.
Slzy se mi vylily v ten moment z očí a já se jak děcko rozbečel.
"Yoshi?" vykulil na mě oči překvapeně a když jsem se mu snažil vycuknout, jen se usmál.

Povzdechl si, po kolenech na posteli se přiblížil ještě víc - shrnul u toho přikrývku - a obejmul mě. S veškerou jeho silou se s mnou odrazil a dopadl do postele. Muselo ho to bolet jak na něj dopadlo osmdesát kilo živé váhy, ale ani necekl. Rukama na mých zádech vyjel výš, vyvlékl si je a upravil mi vlasy a neskutečně dlouho se v nich laskal prsty.
"Miluju tě." zašeptal zničeho nic. Ztuhl jsem. Na jeho tvář dopadaly slzy, ale on je nebral navědomí. Díval jsem se do těch zářivých hvězd jasnějších než oblohy a on pravil:

"Miluju tě. Miluju tě. Miluju tě. Miluju tvoje oříškové oči, které mají tak něžný výraz, když vaříš a ten nestoudný, když mě líbáš. Miluju tvoje vlasy. Bože, zbožňuju tvoje vlasy! Jsou tak krásné, tak hebké, připomínají mi anděla. Miluju tvoji postavu, ježiš, jakou postavu chlape máš! Miluju tvoje chování - to jak dokážeš být něžný, jak dokážeš být zmatený, navztekaný, citlivý a zapálený (do učiva) jak dokážeš vyzařovat svou živost. Miluju celou tvou osobnost a i když toho o tobě ještě spoustu nevím, určitě s jistotou vím, že i vše na tobě budu milovat. Chápeš mě už konečně? Rozumíš mi? Miluju tě. Tebe. Ne někoho jinýho. Chápeš?"

Bylo to neskutečně dlouhé a neskutečně krásné. Než jsem stačil cokoli říct, natáhl se a jemňounce mě políbil. Rukama se mi chvilku ještě vrtal ve vlasech a pak je posunul zpátky nad pás kalhot.Hladil mě k lopatkám a zpátky a stále dělal takové konejšivé pohyby. I jeho líbání bylo příjemně rytmické, pomalé a něžné.
Když skončil, jen jsem se na něj nechápavě podíval.
"No, co? Utěšenej už jsi. Nemám důvod olizovat chlapa, kdybys nebrečel, nic bych neudělal." pokrčil rameny a dobíral si mě s drsňáckým výrazem. Cítil jsem jak mi cestičky od kapek slané vody schnou.
"Hmmmm. Vážně?" zašeptal jsem mu vemlouvavě do rtů a on je s výdechem žadoucně pootevřel.

Se spokojeností najezeného lva jsem mu jazykem lehce vjel mezi rty a pak ihned zpět. Nechápavě otevřel a já se jen spokojeně ušklíbal.
"Co? Vždyť by sis nic nezačal."
"Na to, žes mě ráno neuvěřitelně naštval a teď si mi tu tropil romantický zamilovaný scény jsi neuvěřitelně sexy." povzdechl, jednou rukou mi přejel po zadku, rychle a prudce až jsem šokovaně zalapal po dechu a s využitím toho momentu se zmocnil mých úst.
Nechal jsem se dovedně svádět jeho touhou a užíval jsem si své pozice. Víc než jeho ústa jsem však cítil jak mi rukou pomaličku jede po vnitřní straně stehna nahoru. Místo, aby se dotkl toho místa, které už jsem měl rozhodně v ohni, ale přeskočil na zadek a po něm mi jezdil kruhovitým pohybem, ochmatával si ho jako nic.

Nesouhlasně jsem zamručel a snažil se stále v polibcích ruku přesunout na to správné místo. Když už jsem ho měl už už přímo v bodě mého ohně, vytrhl se mi.
"Nm." zamručel mi do rtů a s doplácnutím se mi chytl košile a odtrhl mě od sebe.
"Tak to ne můj milý. Dnes nic takového nebude." zatočil nesouhlasně, pobaveně hlavou.
Zamračil jsem se na něj.
"Jsi nefér, takhle mě rozpálit a pak..." zahučel jsem na něj a asi jsem musel vypadat doopravdy zklamaně, protože zrudl a zároveň se zasmál.
"Kdo si počká, ten se dočká." ušklíbl se a odstrčil mě od sebe úplně. Slezl z postele.
"To už nic nebude?!" zavrčel jsem na něj šokovaně.
"Musím se převléct a jít spát." pokrčil rameny.
"Pojď spát se mnou."
"Ne." zasmál se rozhodně.
"Aspoň tedy vedle mě."
"No, dobře."

O deset minut později jsme vedle sebe leželi, dávali si polibky na dobrou noc, chvílemi něžné, chvílemi vášnivé a já měl co dělat, abych ho nestrhl pod sebe a nezneužil situace. Ale vydržel jsem to.

Co nebude dnes, třeba bude zítra.

Dodatek autora:: 

Huháááá. Je to tu.

4.95652
Průměr: 5 (23 hlasy)