Ukončení novým začátkem 10. Kaily

„Prosím, váš stůl už je připravený,“ oznámil nám mladší muž u recepce a v zápětí nás vedl ke stolu.
Tasuku, jako pravý gentleman mi přidržel židli, stejně tak i jeho otec jeho matce.
„Asi bychom se teda mohli první představit,“ hlubší hlas jeho otce, rozbouřil tuto pro mě trapnou atmosféru. Vůbec jsem se necítila ve své kůži, nehledě na to, že když jsme odcházeli, mi ještě v nutil dát na sebe tu hordu diamantů.
„Dobrý nápad drahý. Jsem Darla,“ oznámila jeho matka. Už jen z jejích blond pramenů a karamelově zlatých očí, mi bylo jasné, že spíš Američanka.
„Jsem otec, mé jméno je Katsuro,“ budil z něho velký respekt a já si nemyslela, jak moc je na tom můj otec s dědou, i když děda…
„Já se teda ještě jednou osobně představím, Aseno Ayumi, moc ráda vás poznávám,“ hlas jsem měla rozklepaný, a snažila jsme se působit, co nejvíc přirozeně, ale v tomto šatu a společnosti jeho mamky mi to moc nejde.
„Potěšení je na naší straně,“ její hlas byl něčím magnetický. Není divu, že ho má i Tasuku, taky tak kouzelný, obzvlášť, když v něm má i něco ze svého otce.
„Takže si se přistěhovala s rodiči?“ Vyzvídal jeho otec.
„Ne tak docela, už jsem tu nějakou dobu žila, ale hodně jsme cestovali a po dlouhé době jsme se rozhodili sem vrátit,“ vysvětlila jsem s větší úlevou. Menší kamínek z balvanu na srdci, co sem měla, spadl.
„A nehodláte se znovu odstěhovat,“ pokračoval, ale jeho způsob mluvy mělo něco skryté.
„Nemyslím si, pane,“ atmosféra se mi moc nezamlouvala. Oba jeho rodiče mě pozorně sledovali a jako by chtěli, aby ze mě vypadla nějaká špína, kterou vůči mě obrátí.
„Co tě táhne k mému synovi,“ tón jeho matky nebyl nijak přívětivý.
„Drahá, mami…,“ řekl Tasuku s jeho otcem najednou.
„Ale co, zajímá mě to,“ nevím, o co jí šlo, já že je psycholožka, ale spíš to vypadá na, raději si o ní nechci nic myslet. Ucítila jsem pod stolem hřejiví dotyk na mé noze a trošku se mi ulevilo.
„To je v pořádku,“ usmála jsem se a podívala se na Tasuka, který měl znepokojenou tvář z toho, co vidí. Na pohled bylo jasné, že si to představoval jinak. „Když mě všichni ze školy odsoudili a vymysleli si falešné pomluvu, on tomu jenom tak neuvěřil a snažil se mě poznat.“ Myslím, že mou odpovědí byla zaskočená, ale do tváře jsme se ji podívala až potom, co jsme lásky plné oči odtáhla od Tasuka, který se na mě taky mile usmíval. Vzpomněla jsme si na naše první setkání na střeše a pak i na ty zbylé, včetně toho konfliktu ve třídě, to mě donutilo se usmát mnohem víc a být přirozenější.
„Omlouvám se za vyrušení, tady vám nesu jídelní lístek,“ oznámil číšník, který přerušil onou chvilku klidu.
„Smím ti objednat?“ Přitáhl se ke mně Tasuku. Nechápala jsem proč, ale přikývla jsem.
„Dáme si naše víno, přines nám Silver Oak Trophy a k tomu specialitku dne,“ zavřela jídelníček paní Darla a podala zpět číšníkovi a pan Katsuro se k ní přidal.
„My si dáme, to oč jsem požádal kuchaře,“ všichni tři jsme na něj hleděli a nechápali.
„Překvapení oznámil,“ a zase jsem na něj pozorovala, ten jeho uličnický pohled.
„Dobrá tedy…, a teď zpět k tobě,“ oznámila jeho mamka, celkem bez zájmu.
„Co byste ráda věděla?“ Pohled jsem namířila jen a jen na ní, a ucítila nepříjemné napětí.
„Tvá rodina?“ Zeptala, jako by si myslela, že konečně našla můj bod zlomu.
„Mamka návrhářka, teď vzala práci pro Yohji Yamamoto a otec je více majitel firmy Mazda,“ oznámila jsem ji a myslím, že byla celkem zklamaná. Myslím tím, že vypadal spíš, jako by čekala, odkud že to jsem. „A můj děda, je Benjiro Anjizaku,“ pravda, že jsem to nechtěla hned říkat, ale nelíbila se mi ta její zahořklost, třeba se ji po tomto zlepší mínění.
"Ty si vnučka Anjizaku?“ Promluvil jeho otec, celkem s potěšeným výrazem.
„Jestli narážíte na to, že váš otec a můj děda, byli dobří přátelé tak ano. Zrovna jsem se to dozvěděla, také jsem byla velmi v šoku,“ usmála jsem se mile a Tasuku mě v téhle konverzaci podporoval.
„Takže když tu byl, tak…,“ chtěl něco povědět, ale Tasuku mu naznačil, aby nic neříkal.
„Dědeček tu byl?“ Zeptala jsem se nechápavě.
„To teď není podstatné,“ řekla jeho mamka a myslím, že se jí pořád, na mě něco nelíbilo.
„Takže Tasuku, tohle dívka se kterou chceš trávit svůj čas, ano?“ Její výraz by se dal i popsat jako by ji to vůbec nezajímalo, ale opak byl pravdou.
„Ano,“ řekl v klidu a zase se na mě usmál. Měla jsme ji strašnou chuť něco říct, ale nešlo to. Jeho otec byl celkem v klidu, ale působil dojmem, že se vždy a za každé okolnosti zastane své ženy. Něco takového mi říkal i Tasuku, ale v tomhle případě se on chce zastat mě. Nechci nijak urazit jeho rodinu a ani ho samotného.
„Máš nějaké plány, co se tvé budoucnosti týče? Práce, cestování, rodina, děti?“ Byla jako utržená ze řetězu, kdyby znala pravdu. Zabolelo mě u srdce a Tasuku to poznal.
„Myslím, že by těchto otázek bylo dost,“ jeho postoj se změnil a začal mě bránit, jako dudlík brání batole, které nikdy mít nebudu.
„Já jsem se jenom normálně zeptala. Působíš na mě velmi mile, ale upřímně ti musím říct, že jsem si tě takto nepředstavovala, to je důvod proč se tak vyptávám,“ připadala mi jako nějaká žena z telenovely, ještě nožku přes nožku dlouhou cigaretku do rukou a rudé rty. Ale ona nebyla tak umělá, světle růžové šaty a perly, dělali dojem mladistvý, ale i znalosti.
„Mami…,“ prohlásil trochu naštvaně Tasuku, a jejich pohledy se setkali.
„No co, prostě jsem jenom upřímná. Pokud vím, stejně si budeš dělat, co chceš,“ opravdu to jak Tasuku o ní mluvil, a to jaká je teď přede mnou, jakoby úplně jiné dvě osoby.
„Tohle už trošku přeháníš,“ řekl Tasuku a byl zklamaný a já pořád nešťastná, protože mi v hlavě běželo slovo s představou “budoucnost.“
„Omluvte mě,“ zvedla jsem se židličky a rovnou šla na toaletu, kterou jsem hned našla. Netuším, co se dělo u stolu, ale raději to ani nechci vědět.

Odraz v mém zrcadle jsem nepoznávala. Na to že jsem si nedala nijak výrazný make-up, tak všechny ty diamanty, šaty a neobvykle dnes krásné dlouhé jemně zavlněná vlasy dělali dojem, že jsem nějaká nafoukaná příživnice. Začalo mě bolet břicho, položila jsem si na něj břicho a jako blesk na nebi mi bleskla myšlenka, že bych jednou měla dítě. Dokud to neřekla, jsem nad tím nikdy neuvažovala. Možná před pár lety, kdy jsme nevěděla o své nemoci, jsem chtěla mít jednou krásnou rodinu, s krásným pohledným klukem, a mít dva kluky a holku. Teď se to nedá nazvat ani snem, protože i sen se dá uskutečnit.
Pustila jsem z kohoutku proud vlažné vody a ponořila si do ní ruce a vzápětí si opláchla trochu obličej, tak abych se nerozmazala a zbytečně nezamokřila. Když se mi udělalo trochu líp, tak jsme si to znovu namířila do toho pekla.
Jen co jsem opustila toaletu, uviděla jsem opřeného o zeď Tasuka.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se starostlivě.
„Asi jo, je to lepší,“ zašeptala jsem.
„Promiň, ona taková normálně není, tuto povahu u ní vidím prvně,“ byl velmi skleslý, „ani neví, že tě dnes propustili z nemocnice, nechtěl jsem o tom mluvit, možná jsem to měl říct,“ dostával se do nějaká deprese čím dal tím víc, a jako by byl naštvaný sám na sebe.
„Myslím, že jsi udělal správně,“ usmála jsem se na něj a položila dlaň na jeho tvář. „Věřím, že jednou s tvou maminkou budu dobře vycházet a doufám, že to bude dřív nežli později,“ snažila jsem utěšit ho i sebe samou.
„Děkuji,“ usmál se a pak se ke mně sklonil, aby mě políbil na rty. „Myslíš, že se můžeme vrátit?“ Zeptal se.
„Ano,“ přikývla jsem mu.

Akorát nám nesli hlavní chod. Gyoza?
„Mluvil jsem s tvou mamkou, usmál se na mě a já jsem nechápala, ostatně nechápali ani pohledy jeho rodičů, kteří měli nějaké divné francouzské jídlo. Pohled Tasuka značně říkal, aby už nic neříkali. Hlavně, že mi říkal, že nemají rádi takové to divné ticho. Nenapadalo mě nic, co bych se mohla zeptat jich, ale je určitě napadlo mnoho otázek.
Nebylo mi vůbec příjemně, chvilkami mi bylo trapně pak zas jsem cítila nějakou zlobu. Potom co jsme dojedli se atmosféra ani trochu nezměnila.
„tůt…,“ začal zvonit nějaký velmi nepříjemný krátký tón.
„Promiňte,“ řekla jeho mamka a vyhrabala si s kabelky pager. „Tohle je naléhavý případ, omluvte mě prosím, když tak se uvidíme na večeři,“ oznámila jeho mamka a skoro se na mě ani nepodívala.
„Dobře, tak se uvidíme potom,“ přidal se k ní její manžel a společně odešli.
„Na viděnou,“ řekla jsme trošku tiše a Tasuku jim jen přikývl.
Když odešli, konečně jsem byla uvolněná a v klidu.
„Nepůjdeme taky?“ Zeptala jsem se ho unaveně.
„Co tak trochu relaxuj?“ Zeptal se mě a já hned s nadšením přikývla.
„Ohromný nápad,“ únava se po jeho slovech změnila v plamenící touhu.

Šli jsme dlouhou chodbou někam dolů do přízemí a ještě níž.
„Kam mě to vedeš?“ Zeptala jsem se, protože už dávno tu nebyl ani živáček. Neodpověděl mi, jenom se nedbale usmál. Nakonec se zastavil před černými skoro třímetrovými dveří, na kterých bylo číslo 1563.
„Tajná komnata,“ vypustil přes ďábelský smích. Hlasitě jsem polkla a nechalas ať otevře.
„Co tento hotel ještě skrývá?“ Vykoktala jsem a nechápala to, co vidím. Tohle možná někde na Hawai nebo nějakých tropech, ale tady.
„Na dnešek jsem si to tu zarezervoval, jedno z mých nejmilejších místech. Dalo by se říct, že tu ztrácím nejvíc času, teda vlastně nahoře,“ a prstem ukázal na strop, který se stropem ani nazvat nedal. Byl z části normální beton podlaha, ale i místem sklo. Díky sklu se dalo vidět mnoho nádherných ryb a i delfínů z krásné tyrkysové záře.
„To nemůže být…,“ zakuckala jsem se, vešla na bíle kachličky a vnímala překvapivě příjemnou vůni chlóru z bazénu.
„Jak je to možné?“ pořád jsme nechápala, jak nám mohou nad hlavou plavat delfíni.
„Jsme…, vlastně by se dalo říct, že jsme ve sklepení.“ Usmál se a malými krůčky šel za mnou, protože jsme automaticky chtěla vidět každičký detail tady.
„Ty okna, které působí, že z nich jde denní svit, je dělané lampy, nejraději to mám, ale takto…,“ vysvětloval okna ve sklepě, ale tak se to nazývat asi nedalo. Poodešel ode mě kousek dál, a vešel za menší pult. Nechápala jsem, co tam dělá, ale nakonec jsme pochopila. Světlo z falešných oken se ztlumil. Obrovská místnost byla v černé atmosféře, a světlo vycházelo jen z bazénu a t stropu. Z toho bazén měl nádech oranžové barvy, které se míchala s tyrkysovou. Potom se ještě tlumeně na zdech rozsvítili malé boční lampičky.
„To je krásné,“ zašeptala jsem a pořád se dívala na tu krásu. Přišla jsem k jednomu s mohutných sloupů, co podepíral strop a pohladila jeho lesklou, hladkou strukturu. Mramor.
V rohách byla zeleň z rostlin, a i několik lehátek se stolečky. Pohled jsem stejně nejvíc věnovala té šumivé vodě.

Ucítila jsem, jak spojil své ruce na mém bříšku a pak si bradu opřel o mé rameno.
„Když tu nikdo, miluji to tady,“ zašeptal mi do ouška a z toho jak jsem se zachvěla, jsem naklonila hlavu na opačnou stranu. Povolil sevření rukou a já se k němu otočila čelem.
„Ale to není, že by tu nikdo nebyl, jsem tu já,“ zašeptala jsem a využila výšku podpatků, tak jsem se k němu nemusela tolik přitahovat. Políbit ho šlo zlehka.
„Je to kouzelné místo,“ zašeptala jsme do jeho úst a zaklonila hlavu, abych mohla pozorovat plovoucí ryby nad námi. Začala jsem se smát, když mi přiložil rty na krk a celkové do výstřihu. Mírně mě zaklonil a já jsme zavřela oči. Už jsem vnímala jen jeho neposedné dotyky a žhavé polibky.
„Nejvíc kouzelná jsi ty,“ líc složil na hrudní kost a tváří se ke mně podíval a pověděl mi ty nádherná slova.
„Co se mnou zamýšlíš?“ Zeptala jsem se váhavě.
„Nevím, jestli jsi oprávněná to vědět,“ zase ten jeho škádlivý úšklebek.
„Myslím, že ano,“ zaprotestovala jsem a hned na to mě přestal líbat.
„Jak chceš…,“ zašklebil se vítězně. On mi to opravdu dělá naschvál.
„Pusť mě,“ kňučela jsem v jeho náručí.
„Já že tě bolí nohy z těch bot,“ zasmál se a hned jsem uslyšela dva nárazy, jak lodičky dopadly na zem s doprovodem mírné ozvěny.
„Em…,“ zakňučela jsem, a měl trochu i pravdu, ulevilo se mi, když jsem měla nohy na svobodě.
„Kam jdeme?“ Řekla jsem nevrle, ale stejně to bylo jedno.
„Převléct se,“ usmál se a otevřel jedny z menších dveří. Šatna? Posadil mě na dlouhou lavčku a zašel za nějaký bledě modrý závěs. O chvilku později se vrátil s dvěma župany. Podal mi do rukou růžovofialový.
„Tam se můžeš převléct,“ oznámil mi a sám zašel do jedné z kabinky. Vážně, spíš jsem čekala, že se normálně bude chtít převléct se mnou, ne že by mi to takto nevyhovovalo, právě naopak.
Bavlněný župan byl hebký na dotyk, na to jsem se sebe sundala ty šaty a jsem ucítila příjemně hřejivý materiál na své těle.
„Už jsi hotová,“ ozvalo se zvenčí a já potom hned vyšla.
„Asi jo,“ usmála jsem se a prohlédla si ho v černomodrém županu, který z velké části odkrýval jeho hruď. Jako napůl oblečená socha.
„Bazén, sauna nebo vířivka?“ Zeptal se mě a byl celkem v klidu, skoro jako by ho něco žralo.
„Co se děje?“ Zeptala jsme se opatrně, abych něco nepokazila.
„Nic, promiň, tak co teda?“ Zase se vrátil ke své otázce.
„To je jedno,“ nemám ráda o věcech rozhodovat.
„Tak vířivku,“ usmál se a chytl mě za ruku. Přikývla jsem mu, vlastně mi to bylo jedno. Odvedl mě k vedlejším dveřím v chodbě a už se dalo slyšet šumění narážejících bublin. Po místnosti se nesla aroma, mělo dojem broskví.
„Plánoval jsi to, co?“ Zeptala jsem se, když jsem se rozhlédla do temnější atmosféry ozářenou svíčkami.
„Když jsme obědvali, tak jsem ještě předtím poprosil dobrého známého, aby tu jen zapálil ty svíčky. Jinak jsem všechno připravoval ještě včera.“ Usmál se medově.
„Šikovný,“ zasmála jsem se. Ta vůně byla opravdu skvostná.
„Jsi si jistý, že tu můžeme být a nikdo sem nepřijde?“ Ujistila jsem se nervózně, když jsem paleček na noze strčila do teploučké vody.
„Absolutně,“ ujistil mě a potom ruce položil na uzel županu, který rozvázal. Než jsem se nadála, už jsme byly ve vodě. Horkost se řinula po těle a ramenou, které byly nad vodou, vnímaly nepatrné kapičky, co na něj dopadali od nárazů malých vlnek. Bylo to uvolňující, osvěžující a slovo relaxace vystihl dokonale.

Přitáhla jsem se k němu a hlavou se opřela o jeho. Zavřela jsem oči a vnímala tu krásu. Romantické okolí v tmavé atmosféře ozářené svíčkami, aroma, šumění vody, jeho hebké tělo, celkově jeho přítomnost a k tomu se přidali o doteky na mých stehnech. Celá jsem se vzpružila a všechny svaly v těle se napnuly. Sjížděl výš a já už neudržela si nepovzdychnout a toho nesmírně pobavilo, nejvíc to, že jsem se to snažila skrýt. Opačnou rukou, než tu, kterou jsem se o něj opírala, jsem ho uchopila za tvář a otočila k sobě, abych ho mohla políbit.
Náš dech se stal jedním, naše jazyky se spojily, naše ruce se propletly a těla spojili hned potom, co jsem mu sedla do klína. Všech deset prstů jsem měla propletené s jeho a různě jsme s nimi manipulovali okolo nás. Když jsme se rozpojili, zabořila jsem je do jeho vlhkých pramenů vlasů a on si mě chytil za hýždě. Hlavu jsem zaklonila ne-li jak hadí žena a on mi usilovně začal líbat hruď. Oba jsme byli obklopeni vášní a úžasem, pohyby, doteky a slast.
Přes šepotající vodu se i tak dal dobře slyšet náš zrychlený dech a slaboučké sténání.
„Cítíš se dobře?“ Zeptal se opatrně, když jsem si znovu sedla vedle něj a znovu si opřela hlavu o jeho rameno.
„Jo jen jsem trošku unavená,“ přiznala jsem se, opravdu toho na mě bylo dneska hodně.
„Pojď sem,“ usmál se a vzal si mě opatrně do klína. Rukou si mě chytil kolem pasu a druhou ji přidržoval. Byla jsem tak trochu v klubíčku. Hlavu jsem nechala křivě na jeho rameni a jednu ruku jsem křečovitě avšak potom už pohodlně položila na jeho ruce a druhou dala na jeho hřejivou, mokrou hruď.
Jednu ruku povolil a natáhl se k podlaze u vířivky, kde něco zmáčkl.
„kolik tu těch tlačítek máte?“ Zeptala jsem se unaveně.
„Ani sám nevím,“ ale jen co to zmáčkl, se tma místnosti rozplynula díky tyrkysové záři. Všude se dalo vidět mnoho delfínu a krásných ryb, bylo to dno. Daly se vidět i nějací menší korýši, nádherné kameny, mnoho barevný řas.
„Toto snad už není ani možné. Jak to může žít v zimě?“ Zeptala jsem se.
„Je to speciálně vyhřívané a máme tu i pár zoologů. Vidíš tam toho, jak má jako by tu jizvičku na ploutvičce?“ Otázal se ke mně, a já unaveně zaostřila.
„uhm…,“ zamrčela jsem souhlasně.
„To je Kaily, byla zasažena harpunou, když ji chtěli chytit pytláci. Měla problémy a v moři by nepřežila, tak ji děda zachránil život a nechal zařídit toto, něco jako akvárium, pro tyto krásné tvory,“ dodal s úsměvem na rtech. Tak tímto se zabýval jeho děda.
„Tvoje favoritka?“ Zeptal jsem se a doposud netušila, že se delfíni umí tak krásně usmívat.
„nejmilejší už 5 let, jak ji tu máme,“ usmál se a v očích bylo jasně vidět, že je to pro něj, jako pro jiné třeba pes. Něco jako domácí mazlíček.
„Přece ses ptala, co dělám, když jsem tady. Proto mi můj byt nepřijde prázdný…, většinu času trávím tady.“ Vysvětlil mi a já byla zase o něco blíže k tomu, abych poznala každičkou jeho stránku.
„Páni,“ navíc jsem se nezmohla. „Plaveš i s nimi?“ Napadlo mě, když jsem si vzpomněla na několik dokumentů týkající se podmořského světa, na které jsem někdy náhodu narazila.
„Skoro pořád,“ přiznal a dál sledoval tyrkysovou plochu, které připomínala plazmu přes celou zeď v 3D prostoru.
„A plaveš, i když jsou tady lidí a mohou tě vidět?“ Vyzvídala jsem.
„Jestli narážíš na to, jestli se ukazuji polonahý, jak plavu s nejkrásnějšími savci na světě a hlavně před dívkami, které v kuse za mnou chodí, že si chtějí zaplavat taky, tak potom…,“ odmlčel se a v jeho výraze se nedala přečíst konečná odpověď.
„tak potom?“ Zapakovala jsem poslední slova, tak že jsme zdůraznila, že chci odpověď.
„Dříve ano, teď už ne… A nikdy si žádná se mnou ani s Kaily nezaplavala, budeš první,“ jeho výraz se mi nelíbil. Ale sotva to dořekl, zvedl mě a vyskočil se mnou z vířivky. Podal mi bavlněný ručník, do kterého mě zabalil a pak dalším se omotal kolem pasu.
„Pojď si dát plavky,“ oznámil mi a chytil mě za ruku.
„A to si mi je nemohl dát rovnou?“ Nechápala jsem jeho mysl, ale uměla jsme si ji představit. Zastavil se a ústa přiložil těsně k mým.
„Pak bych si s tebou, ale nemohl hrát ve vířivce,“ zašklebil se a podíval se za mě přímo k bublající vodě. Já jsem jen ucítila horkost na mých lících, které jsme uraženě nafoukla.
„Ďáble…,“ zakňourala jsem.
„Ne, já jsem dobrý, ale někdy jsem ďábel. Jenže ďábel, nikdy nebude dobrý.“ V jeho logice jsem se místy ztrácela, přiznávám.

V plavkách jsme vyšli několik schodů, kde už byla možnost jíst do obřího akvária. Působilo to dojmem jako bychom se ocitly v obrovské jeskyni. Ani si nechci představit, jakou má tento hotel cenu. A pořád nechápu, jak se mu povedlo, i když se syn majitele hotelu, že tento krásný prostor, je momentálně jenom pro nás.
„Drž se u mě, má to několik akrů, teď nevím přesně kolik, ale je to dost a je tu možnost vyplout přímo až ven za hotel. Toto je něco jako podzemí přímo na hraně hotelu a vedeto, jako by do zahrady, kde je další venkovní bazén a zahrady.“ Oznámil mi a potom povolil stisk ruky v mé ruce.
„Určitě mě napadlo, koumat jak je to tu velké se zadrženým dechem,“ řekla jsem sarkasticky.
„Tak já se většinou potápím s kyslíkem, ale takhle je to větší zábava. Umíš dobře zadržovat dech?“ Zeptal se, aby si ověřil, do čeho mě tahá.
„Myslím, že jo,“ odpověděla jsem mu s částečnou jistotou. Přikývl a potom si sedl na hranu a nohy ponořil do vody. Rukou udělal ve vodě pár šplouchavých zvuků a v cuku letu se k hladině připlavala Kaily s nějakým přáteli. S ozvěnou ve falešné jeskyni se dala slyšet ozvěna skřehotajícího se smíchu delfínů, a hlasité šplouchání ploutvý jak samým nadšením pleskaly do vody. Musela jsem se tomu smát, o takové věci se mi ani nezdálo.
„Chceš být nějaký mořský biolog, nebo co?“ Zeptala jsem se trošku výsměšně, přesto překvapeně Tasuka.
„To přímo ne, ale těmhle tvorům se chci věnovat, jak jen to půjde, něco jako chovatel, možná ochránce. Jen bych je měl rád ve své budoucnosti…, ostatně stejně jako tebe,“ s posledními slovy se na mě podíval a medově se usmál. A akorát to dořekl, jako by Kaily rozuměla jeho slovům, a pozadu se rozběhla po hladině na zadní ploutvi. Vau.
„Ale neboj se…,“ usmála jsem se na ni.
„Asano?“ Otázal se ke mně.
„Co pak?“ Tázala jsem se, aniž bych od Kaily odtáhla zrak.
„myslím, že se chce Kaily s tebou zaplavat,“ oznámil mi s úsměvem a dotoč Kaily udělala grimasu s vystrčenou hlavou do úsměvu otevřenou tlamičkou a rychlým pohyby ploutvý.
„Asi jsi u ní zabodovala,“ s každým jeho slovem, byla ještě víc, šťastnější.
„Tak jo.“ Řekla jsem jen obyčejné “tak jo“. Opravdu jsem to chtěla udělat, tohle se jenom tak nestává.
„A můžu si ji první pohladit?“ Zeptala jsme se opatrně a pak se podíval znova ne její usmívající se hlavičku.
„Určitě,“ usmál se stejně jako ona Tasuku. Pomalu jsem si sedla téže ke kraji a on ji šploucháním vody, které udělal rukou, přilákal. Připlavila pomalu a spokojeně.
„Neboj se, nekouše,“ znovu se usmál, ale pobaveněji. Nesvá jsem k ní natáhla ruku, do které hned drkla a jako by se sama hladila. Byl to úžasný pocit, na dotyk hřejivý a chladivý zároveň, to možná dělala to voda, ale studená aby se v ní plavat nedalo, nebyla.
„A šup tam s tebou,“ řekl a než jsem se nadála jeho ruce mě strčili do vody a samozřejmě že Kaily šťastná kymácela hlavou nahoru a dolů.
„Jste se proti mně spikly,“ řekla jsem uraženě.
„Možná jen trošičku,“ zase se provokativně zasmál, ale Kaily ke mně hned připlavala. Začala do mě postrkovat hlavou a značila, že si chce jít zaplavat.
„Chyť se ji za ploutev,“ řekl mi Tasuku a já jsem tak učinila. Hned jak to ucítila přidala na síle a ponořila se semnou. Byl to krásné. Se zadrženým dechem mi ukázala kouzlo jejího světa. Ostatní ryby, další delfíní, vše co jsem si předtím prohlížela z dálky. Když jsem chtěla kyslík, pustila jsem se ji a ona hned pochopila, jako by mi četla myšlenky. Znovu do mě strčil, abych se ji chytla. V tom okamžiku mé táhla k hladině. Smála jsem se na celé kolo a hlavně na Tasuka, který byl už obklopený dalšími delfíny.
„Můžeme znovu?“ Zeptal se a chytil se jednoho z delfínu.
„Určitě,“ řekla jsme nadšeně a udělala stejně tak jak on, ale s Kaily.
Oba jsme se najednou potopily a naši delfíni plavali těsně u sebe. Kdybych natáhla ruku i Tasuku, tak bychom se mohli za ně držet. Bylo to krásné, bylo to úžasné, ohromující naprosto dokonalé. Jako by to bylo mořské dno, taková nádhera, nejkrásnější narozeniny.

Všechno jednou končí a dnešní chvíle s Kaily taky. Neochotně jsme ji opustili a bylo to tak nepřirozené, že se mi zdálo, jako by i Kaily smutkem plakala. „Zase se vrátí…, my oba,“ řekla jsem ji a opravdu mi musela rozumět, byla znovu šťastná.
„Co pro mě plánuješ teď?“ Vyptávala jsem se zvědavě.
„Co tak trochu lenošení?“ Jeho návrh se mi opravdu zamlouval, voda dokáže jednoho opravdu hodně unavit.

„Převleč se v kabince třicet dva,“ oznámil mi, když jsme byli v šatně.
„Proč to?“ Nechápala jsem, není to snad jedno a co ty šaty.
„Jdi,“ znovu oznámil, a tak jsme se raději na nic už neptala.
Vešla jsem do kabinky, kde bylo nachystané konečně normální oblečení. Tričko, kalhoty a tenisky!!! Na tváři se mi hned objevil úsměv.

Hned na to jak jsem vyšla ven, opět na mě čekal. Držel v rukách mé šaty a i jeho oblek, on sám byl totiž taky obyčejně oblečený.
„ Tak co půjdeme,“ zůstala jsem v úžasu, jak daleko ještě zajde a jak moc mi umí číst v hlavě.
Přikývla jsem mu a odešli jsme.
Na chodbě na nás hlavně, na mě, zase padali ty odpuzující pohledy mladých žen a oplzlé pohledy starých mužů. Bylo to celkem vtipné, když si toho Tasuku všiml. Hned mě chytil za ruku, tiskl si mě k sobě a všude házel bránící pohled. Všichni nechápavě hleděli a já se jen culila.
„Moje,“ zašeptal chamtivě, jako bych byla nějaký moje, ale bylo to roztomilé.
„Jsi rozkošný,“ zašeptala jsem pořád pobavená.
„Co?“ Jeho tvář se změnila na trochu více vážnou, ale pořád jsem si stála za svým.
„Že si roztomilí,“ zaprorokovala jsem znovu.
„Odvolej,“ řekl nabručeně a tvář se z vážné opět změnila na tu jeho démonskou povahu.
„A když ne?“ Přimhouřila jsme oči.
„Nevím kolikrát to už bylo, ale jsi si jistá, že to chceš vědět?“ Jako by se jeho obočí na křivilo a zase myslel na ty svoje myšlenky.
„Tak fajn. Vím, kam tím míříš. Pak to tedy raději odvolávám,“ možná jsem to před ním odvolala, ale i tak je a byl roztomilí.
„I tak se to dozvíš.“ Ruku mi chytl silněji a přidal do kroku.
„Hej, to není fér,“ zakňučela jsem, „pak si tedy budu trvat na tom že, jsi roztomilí, rozkošný, jako malé dotčené děťátko s nafouklými líčky, prostě moc, moc roztomilí,“ volala jsem za ním jak mě táhl, a tak aby nás těch pár jedinců, co sem tam prošli neslyšeli.
„Tak to jsi přehnala,“ zase ten jeho roztomilí nafouklý kukuč.
„Nemyslím si, spíš jsem vystihla tvou stránku.“ A tak naše provokace pokračovaly, než jsme se ocitli v tom jeho bytovém apartmá.
„Mám mít strach tam vejít?“ Zeptala jsem se váhavě.
„Měla bys,“ usmál se lstivě. Chtěla jsem se otočit, a jakože odejdu, i když jsem nechtěla, ale chytl mě za ruku a přitiskl ke dveřím.
„Jsem pořád na chodbě,“ tep se mi zrychlil a začala jsem se rozhlížet po chodbě. Chytl mě za tvář a začal líbat velmi divoce. Oči jsem měla otevřené a dlaně přitisknuté ke zdi. Pořád jsme hledala očima, kdy někdo vejde. Ale bylo to odlehlá chodba, moc lidí tu nechodí.
Ruce si opřel vedle mojí hlavy od dveře, o které jsem se já taktéž spírala. Nějak jsem dokázala nahmatat kliku a pootevřít je, opravdu jsem to nechtěla riskovat.
„Tak přece,“ zašeptal vítězně. Hned za námi zavřel, a mohlo to připadat i jako bouchnutí. Znovu mě k těm dveřím přitlačil, ale jelikož jsme byli u něj v bytě, byla jsem trošku povolnější. Rukama jsem ho objala a trošku si ho ještě víc na sebe tiskla.
„Takže si chceš hrát?“ Zase provokoval. A já jeho myšlení potvrdila. Objala jsem ho kolem krku a nohu si omotala kolem jeho. Nadzvedl si ji a já mohla na něj vyskočit a obtočit si nohy kolem jeho pasu. Silněji mě chytil za hýždě a místo dveří, to teď byla zeď. Silněji, nikoliv bolestivě se mnou do té zdi narazil . Ruce jsem mu zabořila do vlasů a prohrabovala se v nich. Nepřestávala jsem mu oplácet polibky. Chytl si mě ještě silněji a už mě odnášel do ložnice.
Jemně mě položil na měkkou postel a koleno si dal mezi mé nohy, pak se ke mně sklonil. Jeho tvář byla kryta jeho hebkými medovými vlasy, která z části i mě lechtali na tváři.
„Jak mě teď hned nepolíbíš ty, udělám to já,“ oznámila jsem mu sebejistě, avšak on chtěl vědět, jak to udělám, nepolíbil mě. Chytla jsem ho za ruce, které jsem mu podrazila a tak ležel vedle mě. Nohu jsem si přehodila přes jeho, rukou ho objala kolem hrudi, natočila si jeho tvář k sobě a začala ho obdařovat mnoha krátkými polibky.
Rukou mi zajel až pod tričko a od studených prstů jsem se zachvěla. Dělala jsem to samé a kroužkovými pohyby ho ještě hladila po svalech na břiše.
„Miluji tě,“ zašeptal mi a znovu se mě převalil.
„Já tebe taky,“ odpověděla jsem mu s rozpačitým úsměvem. Hleděli jsme si upřeně do očí, najednou mi vše připadalo tak, tak romantické a něžné.
Naše horní dílce oblečení už dávno byli někde po pokoji a spodní dílce je brzo následovali. Celé tělo bylo obdařeno několika sladkými polibky a pod každým jeho dotykem jsem se pořád chvěla… dneska je to pokolikáté, třetí, čtvrté? Mé tělo si na něj pořád nezvyklo a myslím, že jenom tak nezvykne. Chvíle byla dlouhá a nabírala na intimitě.
Hladil mě po tvářích, hrál si s konečky mích vlasů, hladil mě po kůži, všude kde se mu zamanulo. Jeho rty byli tak příjemné a vždy ještě škádlivě na mě hřejivě dýchnul.
Nakonec jsme zůstali ležet vedle sebe v objeté toho druhého a já ho děkovně nehty hladila po hrudi, žebrech, bocích, krku. Věnoval mi polibek na čelo a vnímali jsme teplo toho druhého.
„Dneska už dost ano?“ Oznámil.
„Večer nic?“ Smutně jsem špitla.
„Neboj se, nic ti neuteče,“ zasmál se mým kukadlům. Avšak bylo to v pořádku, dneska toho už na mě bylo moc, a se ještě ani neschylovalo k západu.