Ukončení novým začátkem 7: Enriko na scéně

Snaha o vysmyknutí, byla opravdu jenom snahou. Každičký můj pokus byl zmařen jeho silou, která si mě ještě k sobě víc přitiskla. Chodba byla dlouhá a my dnes měli třídu až na jejím konci. Ti, co byli na chodbě nás sledovali s otevřenými pusy a ti co byli ve třídě, se buď dívali nalepení na okna do chodby, nebo koukali jen zvědavé hlavy ze dveří. Měl chvilkami namyšlený výraz, potom zase tajemný, který hned vystřídala ďábelský a nakonec to skončilo u sladkého úsměvu, ten, tak ten patřil vyloženě jenom mě. Většinou jsem se dívala na něj nebo do země. Mu pozornost vůbec nevadila a ty davy lidí už vůbec. Nejhorší moment byl už před nosem, kdy naši spolužáci o nás ještě nevěděli, protože větší polovina byla už ve třídě, tak nás neměli možnost vidět. Měla jsem v plánu ruce konečně rozpečetit, ale když otevřel dveře, tak už bylo pozdě. Ruku v ruce jsme překročili práh.
Holky si stouply z toho šoku takovou rychlostí, že se dal slyšet jen nepříjemný zvuk pískajících židlí. Někteří kluci, teda ti jeho kamarádi, jak mi o nich vyprávěl, začali pískat a tleskat a trochu pobaveně se usmívat, ti druzí zas zklamaně kroutili pusou.
„Co? Co?“ Koktal ten kluk, co mě zval někam ven. Tasuku s úsměvem zvedl do vzduchu naše propojené ruce, a šel se mnou směrem k němu.
„neříkal jsi žádné přetvářky?“ Zeptala jsem se trochu naštvaně a trochu překvapeně.
„To není přetvářka, to je to, že říkám, ať ty drby odtud zmizí a čistím pověst,“ sklonil se ke mně a řekl mi tišeji. Tak jsme si to zrovna nepředstavovala. „Užívání života, užívání života,“ jsme si pořád v duchu opakovala a dělala, že mi to nevadí.
„Co to má znamenat?“ Hleděl na nás ten kluk.
„Čau Akiro,“ řekl s klidem a já mu spíš zahanbeně stála za zády.
„Tasuku?“ Mluvil na něj jiný kluk s černými vlasy, které mu zakrývali půlku tváře a vzadu by si z nich mohl udělat malinký culíček.
„Copak Megumi?“ Udělal, jakože překvapenou grimasu.
„Myslíš to vážně?“ Zeptal se ho a celkem, jako by se mu to i snad hnusilo.
„Ne…, dělám si tu z vás všech prdel, a ona je jen panenka, kterou ovládám…,“ jeho tón zněl opravdu naštvaně, „…, jasně že to myslím vážně, pořiď si brýle,“ s pohledem na mě se jeho pobouřený výraz změnil opět na ohleduplný, až to dvakrát tolik všem znovu otevřelo pusu.
„Kdy?“ Ptal se Akira.
„Včera…,“ odpověděl mu, aniž by ode mě odtrhl zrak.
„A to?“ Vyzvídal dál. „Když jsme se náhodou potkali,“ řekla jsem Akirovi a podívala se mu do očí. „A chci se ti omluvit, že jsem předtím vůči tobě a ostatním byla nepřátelská,“ víc vtipnější už to nemohlo být. Má slova všem položila bradu až na zem. ŽÁDNÉ PŘETVÁŘKY.
Na prstech, které byly pořád propletené, jsem ucítila příjemný pocit, jak mě nepatrně pohladil.
„Co jsi s ní udělal?“ Nechápal Akira.
„Oba odedneška budeme ukazovat jen své pravé povahy,“ řekl a odtrhl ode mě zrak a podíval se do celé třídy, ve které mi už od doby, co jsme přišli něco chybělo.…
„TO – SNAD – NEMYSLÍTE –VÁÁÁŽNĚ!!!!“ Nepříjemný pisklavý hlas se linul od dveří, a všichni se otočili, kromě mě.
„Ty čarodějnice jedna!!!“ Ano, ten hlas mluvil ke mně.
„Mluvíš se mnou?“ Zeptal jsem se stále otočená zády, avšak Tasuku byl čelem ke dveřím.
„A s kým jiným ty malá dě***!“ Hlas začal snad všechny dohánět k šílenství, horší zvuk než skřípaní nehtů o tabuli.
„Enriko! To si přehnala!“ Tasuku hlas se nedal nazvat křikem, ale jeho hlas byl hodně mimo své míry.
„Co se s tebou stalo?“ Její hlas se změnil, jako by měla slzy na krajíčku.
„Našel jsem své staré ztracené pravé já,“ odpověděl ji.
„To ti nevěřím…“ hlas byl smutný a bolestný, jenže… „co jsi s ním udělala? Kolik jsi mu zaplatila za to divadlo? Kolik si účtuješ? Hm…?Jsi prostě lehká laciná…,“ nestihla to doříct a já škubnutím celého těla se rychle k ní musela otočit, abych věděla, co se stalo. Jelikož má ruka bylakonečně volná a mé oči v šoku. Přitlačená na zeď, o kterou se Tasuku opíral dlaní a ona mezi nimi.
Neslyšela jsem ho, protože opravdu tiše šeptal, kromě ní je nemohl slyšet fakt nikdo. Ale po dokončení jeho proslovu její výraz byl tak kyselý a velmi scary, že se skoro nedokázala posadit.
„Co jsi jí řekl?“ Vyzvídala jsem.
„Nic co by tě znepokojovalo,“ pověděl a šel znovu k Akirovi.
„Tak co, vyrazíme dnes ven?“ Zeptal se ho Tasuku a pak mrkl na mě.
„Jo jasně, proč ne. Máte mi o čem vyprávět,“ řekl klidně.
„Promiňte, dnes nemůžu,“ pověděla jsem jim trošku smutně. Možná by nebylo tak špatné si s nimi vyjít.
„Důvod?“ Zeptali se mě všichni tři naráz.
„Teď jsem nebyla doma, tak už tam dnes musím a ještě musím něco zařídit s otcem,“ se slovem otcem, jsem se podívala na Tasuka a velmi bolestně si ho prohlédla. Hned to pochopil.
„Dobře, tak jindy,“ řekl.
„Hej vysvětlete nám to,“ uraženým štěněčím kukučem doléhali a my se jejím tvářičkám jen smáli. Asi pořád chovají respekt k Tasuku, takže po pár chvil mě jak si trošku přijali.

Než začala hodina a než přišel učitel podívala jsem se ještě na Enriko, která smutným pohledem sledovala Tasuku a v momentě kdy si všimla, že ji pozoruji, její nenávist vzrostla.

Každou přestávku trávil u mé lavice, což pro mě nebývalo zvykem. Samozřejmě, že jsme ho chtěla poznat a neřekla bych, že mi to bylo nepříjemné, ale většinou se bavil s kluky ze třídy a já ho nechci omezovat. Vždy jsem se nějak vykroutila, záchod, učitel a nějaké dotazy nebo prostě cokoliv, co by mě přimělo odejít ze třídy. Převážně jsem byla někde na chodbě a koukala z okna. Sem tam jsem zaslechla nepříjemný komentář na mou osobu a i na Tasuku, který se podle nich zbláznil, teda oni to říkala v horším smyslu.
Nedokážu posoudit na kolik má víc odvah než Tsuki, ale myslím že je to i na stejno.

Polední přestávka

„Sraz na střeše?“ Zeptal se mě Tasuku nenápadně u lavice, aby nás nikdo neslyšel.
„Tak jo,“ kývla jsem a stejně chtěla někam vypadnout.
„Já přijdu trochu později, ještě cosi musím za učitelem. Tak mě tam počkej jo?“ Skoro to znělo jako by mi to až nakázal, ale velmi mile. Já jsem kývla hlavou a odešla.

Dveře jsem za sebou podložila, aby se úplně nezavřeli, kdyby náhodou. Stála jsem opřená o zábradlí a sledovala, hemžící se lidi, jak chodí po chodnících a cestách u školy.
„Tak tady se skrýváš?“ Vyštěkl na mě známí hlas.
„Neskrývám,“ řekl jsem a hleděla na bandu holek, v jejich čele stála jedině Enriko.
„Teď si to můžeme konečně vyřešit,“ řekla a její hlas zněl opravdu rozzuřený.
„Jak jsi mě tu našla?“ Zeptala jsem se ji klidným tónem. Prostě budu normál, teda prostě budu svá, nebudu ze sebe už víckrát dělat někoho jiného.
„Sledovala, jak jinak,“ řekla pobaveně, jako by vyhrála loterii.
„Nechci už dělat problémy,“ řekla jsem a podívala se na její harpie za ní.
„Na to už je pozdě, a ty problémy teď budeme dělat my. Tohle je naše škola,“ vrčela.
Šla jsem jim vstříc, s tím, že jsme je chtěla obejít a odejít, jenže se mi postavila do cesty a hned mě tak šťuchla, že jsem dopadla na zem.
„Nebudu se s tebou prát,“ řekla jsme a pomalu se zvedala. Věděla jsem, že bych je přeprala nebo aspoň ji, ale nechci a nebudu.
„Tak to je plus pro nás,“ znovu se vítězně zašklebila.
„Proč to děláš?“ Ptala jsem se, abych oddálila to, čemu se asi nevyhnu.
„Ty to nevíš?“ Smála se a dělala, jakože překvapený výraz. „Ty fakt nevíš, že jsem byla první Tasuka?“ Začala se smát, a holky se k ní přidali. „Nejsi jediná, koho okouzlil, jejich tady mraky a mraky.“ Začala se smát a já nevěděla, co dělat. Z toho jak mi říkal, že se jednou podíval do zrcadla a viděl narcise, nebo co, bych tomu i věřit mohla. Enriko mi teď lže, nebo ne?
„Vidíš, ty jsi byla první a já poslední, tak kdo z toho nejvíc vytěžil. Váš vztah skončil,“ zkusila jsem ji shodit, ale…
„Ty mrcha jsi a mrchou i zůstaneš!“ Začala křičet a má tvář se objevila v jednom ohni.
„To máš za to, že jsi mě ve třídě tak ztrapnila. Za to jak se mi vysmíváš. Za to, jak shodila Mai. Za to, že jsi přišla na tuto školu. A za to, že jsi svedla Tasuku.“ Její rány nebyli tak bolestivé, jako rány a jizvy, co už dávno mám na srdci. Pokojně jsem ležela a vnímala ostré štípání v rukách, tvářích, a hrudi. Ruce jsem měla v pěsti, a říkala si, kdy jí to mám vrátit, ale nevrátila. Na to jsem se nezmohla, nikdy jsem taková nebyla. A i když jsem měla nějaký ten kurz obrany za sebou, kvůli dědovi, který měl strach o únos a vydírání, tak jsem prostě nemohla. Myslím si, že i ona v bojových umění měla jisté zkušenosti, a pohled na krev ji taky očividně nevadil. Její přítelkyně hned po tom, co se přestaly smát, došlo jim, kam se to schyluje. Chytily ji kolem paží, boků a násilně ode mě odtrhly.
„Nech už toho, to jí stačí,“ uklidňovali ji. Zrcadlo jsem neměla, ale ta bolest po tváři a i v břiše se začala rozrůstat.
„To ti pro začátek bude stačit, drž se ode mě dál, od naší školy a i od Tasuka!“ Utřela si pot z čela a ruce si otřela kapesníkem. Nehýbala jsem se, ne že bych se pohnout nechtěla, ale prostě jsem jen pozorovala stále šedé nebe, které vypadaly, jako by hned potom, co přestalo pršet, mělo znovu začít.

Zaslechla jsem náraz dveří od nich, a bylo mi jasné, že pokud dveře budou zase protestovat, tak se odtud bez Tasuka nedostanu.

Mé očekávání bylo správné a začalo jemně poprchat. Nevěděla jsem, jestli mokrá tvář je od těch kapek nebo od slz bez vzlyku. Nelituji ničeho, nic mě nijak nebolí, že bych se nemohla zvednout a jít pod střížku, pár krvavých ranek mě taky nebolelo. Celé tohle divadlo je mnou považováno, za prožití života. Právě díky této zkušenosti, než jednou zemřu, tak jsem poznala, co je to být zmlácená, a cítila jinou bolest, než tu na duši.

Netuším, jak dlouho jsem tam jen tak ležela, ale všechno oblečení jsem už měla celé promoklé, akorát vhodné na ždímání. Přemýšlela jsem, že se opravdu zvednu a lehnu si pod přístřešek, jenže ten déšť, jako by smýval mou bolest a slzy, co padali spolu s ním. Prostě mi snižoval, zatěš, co nesu. Ten moment, zase to šedé nebe, nebe pláče spolu se mnou. Ne, nenazvala bych to užívání si života, spíš promarněný, ale zase nový zážitek, vše mi bylo jedno budoucnost, minulost i přítomnost.

Oči jsem začala mít unavené a počasí se ochladilo, aspoň, že déšť už nenabíral na síle. Vlasy už pomalu začali plavat v menších kalužích, co se začaly objevovat a tělo bylo tak promrzlé, že se mi spíš zdálo, že mi hoří.
„Asano,“ ozvalo se mile od dveří.
„ASANO!“ to už nebylo tak milé, spíš vyděšené. Ucítila jsem teplé ruce, jak mě podebírají pod hlavou a zády a potom teplou hruď, která mě hřála v bocích. „Au…,“ zavzdychla jsem.
„Promiň, už tam budeme,“ znovu zašeptal ten hlas. Rychlé zvuku jeho kroků, intenzivní houpání od spěchu a zrychlený dech na mé tváři, mě donutil oči pootevřít.
„Tsuki?“ Zašeptala jsem.
„Ne, to jsem já,“ jeho hlas byl velmi starostlivý a velmi vyděšený.
„Tasuku? Nikdo se nesmí dozvědět o mé nemoci, nikdo,“ se slzami v očích jsem ho začala prosit. „Nedozví,“ pověděl, jako by mě ani neposlouchal.
„Kam mě neseš?“ Snažila jsem se trochu komunikovat, ale bylo to velmi namáhavé. Přecenila jsem se, až moc mě tělo začalo bolest a únava už na mě taky doléhala.
„Na ošetřovnu,“ seskočil schody a potom jsem uslyšela nějaké divné hlasy, šepoty. Oči jsem měla zavřené a tělo uvolněné, nezmohla jsem se ani na to se ho chytit, musela jsem věřit jeho síle. Ty hlasy, jsem mohla vnímat jen celkem mizerně. Byly to hlasy kluků a hlasy dívek, většinou byli znepokojené. Čekala jsem, že když mě uvidí v takovém stavu, budou mnou pobaveni, ale asi ne.
Moje myšlení o okolí, přerušilo rozražení dveří.
„Sestro!“ zakřičel jeho starostlivý hlas.
„Co se stalo, hoří?“ Ptala se s klidem, dokud mě neuviděla.
„Co se jí stalo?“ Už taky začala panikařit.
„Našel jsem ji na střeše,“ řekl a pokládal mě na postel.
„Má vysokou horečku a moc modřin, musí do nemocnice,“ řekla, pak její hlas už volal ambulanci.
…
„Kdo to udělal?“ Její hlas byl hodně naštvaný, myslím, že by se mě zeptala sama, ale určitě ani nevěděli, že jsem schopna je vnímat. Přitom mi ošetřovala ranky a přidělávala obklady.
„Nevím,“ jeho hlas byl plný nenávisti.
„Ty víš kdo je ona, že jo?“ Řekla tázavě, ale přesto něco vycítila.
„Ano, Asano Ayumi,“ řekl nechápavě.
„Myslím to o její rodině?“ Zeptala se.
„Její rodiče nebo její děda?“ Zeptal se, a byl také přesvědčen, že už je dávno neposlouchám.
„Děda, jakmile se to dozví…,“ povzdychla si, „…tato škola bude toho mít hodně na svědomí, už kvůli tomu, že ji dál velkou finanční částku, jako dar,“ řekla, ale Tasuku o tom nevěděl.
„Jakou finanční částku?“ nechápal.
„20 milionů, tys o tom nevěděl?“ Zeptala se.
„Jak bych mohl?“ Hleděl na ni.
„Ty nejsi Tsuki-san?“ Ptala se ho.
„Já jsem Tasuku,“ řekl trošku uraženě, při vyslovení Tsukiho jména. Asi jsme ho taky neměla zmiňovat.
„Prosím, nikomu neříkej, že jsem ti to řekla,“ byla zděšená a já taky děda říkal, že dal sedmiciferné číslo, proč mi lhal.
„A jak o tom víte vy?“ Tázal se ji.
„To ti nemohu říct,“ řekla, tónem, že ji bylo jasné, že řekla už moc.
„Stejně mi to řekne ona,“ hlas mířil ke mně.
„Neřekne, ona o mě neví,“ její hlas byl utrápený.
„Kdo teda jste,“ domáhal se odpovědi.
„Až po tobě. Celkem máš o ní starost, na to, že jsi ji jen našel a nejsi Tsuki-san,“ její hlas byl prozíravý.
„Měli jsme tam sraz, ale opozdil jsem se. Jsem…, jsem její kluk,“ řekl a ucítila jsem teplý dotyk jeho dlaně na čele a dlani. Jeho slova zněla sice trochu hanbivě, ale nakonec je řekl s hrdostí.
„Vždyť jsi říkal, že nejsi Tsuki-san,“ jako by ho naschvál provokovala.
„Nejsem,“ byl poněkud pobouřený, musí se tu dohadovat… halóó
„Jak mám vědět, že jsi její přítel,“ cítila jsem na tváři nějaké další obklady.
„Promluvíme si potom ano? Za chvíli tu bude sanitka a musím ji převléct, z těch mokrých věcí,“ její hlas byl značně znepokojený a asi měla důvod, moje tělo bylo jak v ohni, ne jako v žhavém uhlí, ba i to bylo málo, láva.
„Její teplota značně stoupá,“ hlas byl zděšený a trochu matný.
„Asano…,Asano…,Asano…,…,“ slyšel jsem hlas, který se začal ztrácet v temnotě.

Probudila jsem se později v nemocnice. Všude byl ten známý pach čistoty.
„Dezinfekce,“ zabručela jsem si pod nosem. Po tváři se mi táhli hadičky a cítila jsem různé náplasti a obvazy skoro po celém těle. Horká tvář se umírnila, ale bolest těla ne tak moc. Dlaně jsem si položila na tváře a až po těch několika hrbolkách od nepříjemné látky, jsme si uvědomila, že snad nikde nemám odhalenou tvář. Natočila jsem hlavu na bok a zahleděla se z okna, kde stále pršelo. Zhluboka jsem si povzdychla a znovu začala přemýšlet nad tím, proč jsem se nebránila.
Znovu mi došlo, že nikdy nebudu litovat toho, co jsem v minulosti udělala, včetně promarněného času. Díky této zkušenosti, jsem pochopila, i jak to můžou mít lidé těžké, i ti co by se bránit nemohli. Nechci ztrácet čas, přemýšlení nad tím, co jsem mohla nebo nemohla udělat, jediné do mě zajímá je, co udělám. A to, že tu teď nehybně ležím a přemýšlím nad tím vším, určitě není promarněný čas.
„Tak co, už je vám líp?“ Objevila se ve dveřích sestra ze školní ošetřovny.
„Poslal vás děda, že?“ Všechno mi došlo. On sám řekl, že nikdo kromě ředitele o tom neví, a ona už tak říkala Tasuku příliš.
„Jak jsi to zjistila,“ ptala se nevěřícně.
„Nikdo jiný to být nemohl, a já jsem to slyšela, ten váš rozhovor s Tasuku,“ řekla jsem ji.
„Tys to slyšela?“ Hleděla dál na mě.
„ Slyšela jsem vás velmi matně, ale do bezvědomí jsem se dostala až potom,“ řekla jsem ji a znovu se zahleděla z okna.
„Chcete, abych vám ho sem zavolala?“ Zeptala se mě. „Koho?“ Nebyla jsme si jistá.
„Tasuku-san, přece“ řekla. Trošku jsem si myslela, že by to mohl být někdo jiný…
„Ne,“ odpověděla jsem rychle.
„Není to snad váš přítel?“ Pravda něco takového ji říkal, to že je můj kluk.
„Asi by se to tak dalo nazvat,…“ řekla jsem ji, „…, ale teď mě spíš zajímá, proč vás děda poslal. Je to jen kvůli tomu, aby jste mě hlídala, nebo abyste dělala špicla a nosila mu zprávy?“ Tázala jsem se ji.
„Nejsem oprávněna vám to říct, a jestli vás bude zajímat, jsou tu i vaši rodiče. Požádala jsem je, abych ve prosbu vašeho dědy s vámi promluvila dříve. Nechtěli, ale přemluvila jsem je. Prosím, vím, že jste velmi bystrá a proto i vím, že určité momenty rozhovoru, by se neměl dozvědět, jak Tasuku-san a ani Benjiro-sama.“ Řekla mi, když odcházela z pokoje, jen jsem ji na to přikývla. Šlo o peníze, a taky mě žádala, abych mlčela a neměla z toho problémy. Nejsem práskačka a toto je celkem jedno.
Hned na to se do pokoje v řítila ustaraná matka a otec. Hned mě začali objímat a líbat na části tváře, které nebyli zahalené.
„Ahoj zlatko, jak se cítíš?“ Ptala se matka a přitom si utírala slzy z očí.
„Kdo ti to udělal?“ Pobouřeně se ptal otec, ani mě nenechal odpovědět na otázku mamky.
„Cítím se líp. Popravdě mi nikdy nebylo lépe,“ začala jsem se umívat.
„To nezamluvíš. Kdo ti to udělal?“ Jeho hlas byl ještě víc nabručený. Podívala jsem se na mamku, která hned pochopila a začala ho uklidňovat.
„To není podstatné, třeba jsem spadla ze schodu, to je jedno,“ řekla jsem větu, která ve skutečnosti nedávala řádný smysl.
„Dle toho, co mi řekl ten mladý muž, ti toto moc nepomůže. Nevím, jak by si dokázala spadnout ze schodu, potom je vyšplhat, a zůstat ležet na střeše, kde lilo jako z konve,“ jeho hlas byl klidnější, vděčila jsem za to mamce, která ho objala kolem ramenou.
„Kde je vlastně Tasuku?“ Zeptala jsem se.
„To je jméno toho chlapce?“ Domýšlivě a lstivě si mě prohlížela mamka.
„No je, no,“ řekla jsem ji a nechtěla vědět na co myslí, ale nebylo těžké si to představit.
„Kdo to je?“ Zeptal se otec. „Moc s námi nekomunikoval,“ dopověděl.
„Je, je…, je to můj kluk,“ řekla jsem a přitom jsem se sama přesvědčovala. Mamka se štěstím zachichotala a otec jen přimhouřil oči.
„Kam šel? Nebo zůstal na chodbě?“ Ptala jsem se.
„Omluvil se nám, a když odcházel a já se ho ptal, kam jde. Řekl, že nemocnici neopouští, jen si musí něco zařídit,“ a sám přemýšlel nad čím.
„A jak dlouho tu vlastně ležím?“ Uvědomila jsem si, že jsme na tom byla asi hodně špatně, když jsme si všimla i těch přístrojů u mě.
„Třetí den,“ povzdychla si mamka.
„Já prospala narozeniny? Děda? Tsuki odjel? A Tasuku, to tu je pořád?“ Mnoho otázek z mé strany.
„Kde začít, děda měl nachystanou narozeninovou oslavu, která se přesouvá na příští víkend, škola oznámila týdenní prázdniny, myslím, že kvůli dědovi. Tsuki odjel velmi rozhořčen, ale neměl na vybranou, jiný termín mu dát nechtěli. No a Ten chlapec, i když na pokoji u tebe nebyl, asi se styděl…,“ zachichotala se,“…tak většinu času, ho vidím na chodbě.“ Dopověděla a celkem mě zabolelo, že jsme všem znovu udělala starosti a to je kvůli vlastní sobeckosti.
„Netrap se tím,“ pohladila mě jemňounce na hlavě a dala pusu na čelo.

Celou dobu tam se mnou seděli a povídali si. Chtěli vědět vše o mé škole, jak jsem se měla u dědy, o Tsukim, které ho taky znali velmi dobře, a teď taky i Tasuku.
Potom jsem uslyšela váhavé tiché zaklepání.
„Dále!“ Zavolala jsem a mamka přitom šla otevřít dveře.
„Dobrý den,… znovu,“ pozdravil mou matku, která ho s při blbým výrazem pustila dovnitř.
„Takže ty si Tasuku,“ řekl mu můj otec.
„Promiňte, že jsem se vám předtím nepředstavil, nevěděl jsem jak,“ byl trochu stydlivý, ale má matka si ho asi zamilovala hned.
„Ví to o tobě?“ Podíval se na mě otec. „Bylo by vůči němu fér, aby to věděl, nemyslíš? Když teda tvrdíš, že je tvůj kluk,“ chtěla jsem ho přerušit hned na začátku, ale s jeho rychlou mluvou to nejde. Fakt s tím nemusel hne začínat.
„Jasně, že to ví,“ řekla jsem smutně a Tasuku se na mě podíval.
„Pak mě teda zajímá, proč jsi s mou dcerou,“ otec byl vůči němu hodně nepřátelský a podezíravý.
„Chci ji poznat, nehledě na čas, který přední je. Celou dobu ve třídě se na nikoho neusmála, ale když jsem prvně uviděl její smích, měl jsem nutkání ho způsobovat. Opravdu je to krátká chvíle, co nastoupila do školy a co ji znám, ale troufale si odvážím říct, že mi na ní zaleží.“ Mluvil s ním přímo do očí. Můj otec měl vždy něco do sebe a to zdědil po dědovi. Jeho mohutná, vysoká postava a přísná tvář, budí respekt. V tento moment, se Tasuku, ale nezalekl.
„Hm…,“ zabručel taťka, “…teď bych jen chtěl vědět, jak ho seznámíš s dědou,“ začal se mi posmívat a chytil mamku kolem paží.
„Necháme je na chvilku? Skoro jsi vůbec nespala, dáme si kafe,“ namítl ji otec a ona pokorně přikývla. Při odchodu jsme oba na ně kývli a zavřeli za sebou dveře. Tak to bychom měli. Teda…
„Kdo ti to udělal?“ Zeptal se mě podobně jako hned otec.
„Nikdo,“ řekla jsem mu a odvrátila tvář.
„Prosím, nelži mi,“ řekl smutnějším tónem a přisedl si na kraj postele.
„Proč mě musíš vidět v takové stavu,“ špitla jsem a pořád na něj nedívala.
„To já jsem tě našel na střeše a odnesl na ošetřovnu, pamatuješ? Už jsem tě viděl,“ řekl mi a snažil se mě trochu uklidnit.
„Tak jsem to nemyslela,“ řekla jsem smutně.
„Vím, jak jsi to myslela,“ dodal. „Smím tě políbit?“ Zeptal se nesměle.
„Když slíbíš, že budeš mít pořád zavřené oči a nebudeš si mě nijak prohlížet, tak ano,“ řekla jsem celá rudá, kdyby to šlo vidět.
Jeho ruce si opřel o polštář, na kterém jsem měla hlavu, a pomalu se ke mně sklonil. Jeho rty se něžně dotkly těch mých. Rukou mě opatrně pohladil po tváři a já se donutila zvednout ruku a oplatit mu to.
„Nenamáhej se,“ zašeptal a odtáhl se.
„Chytíš mě aspoň za ruku?“ Zeptala jsem se nervózně, ale s ním jsem zapomněla na všechny bolesti a problémy. Nevím, čím to bylo, prostě jako kouzlem. Jako by byl můj lék, můj anděl, něco mě k němu velmi táhlo.
„Jistě,“ usmál se nad mým malým přáním a chytil mě za ruku, kterou si začal prohlížet.
„Ty ses nebránila, že ne,“ řekl trošku nahněvaně, a že znovu vytáhnul to téma, taky nebylo příjemné.
„Co tím myslíš?“ Dělala jsem nechápavou.
„Nemáš sebemenší oděrku na ruce,“ řekl a hladil mě po jejím hřbetu.
„Asi jsem šikovná,“ zalhala jsem.
„Proč sis to nechala líbit,“ doléhal a mě došlo, na to že jsem se s jeho matkou ještě nepotkala, asi ji začnu nenávidět. Nemá cenu zapírat.
„Utlumilo mi to bolest, a sami jsme se domluvili, že nebudou žádné přetvářky. Nejsem taková, že bych se s někým prala,“ vysvětlila jsem.
„Klukovi by si dala, aspoň facku ne?“ Je snad nějaký agent.
„Taky, že dala,“ řekla jsem a snažila se naznačit, že to byl kluk.
„Nikdo takový není, že ne. Kdo to byl.“Prokoukl mě, prostě to nejde.
Zvedla jsem se do sedu a rychle se k němu přitáhla. Ruce jsem mu položila na líce a políbila jeho rty.
„Nenuť mě, abych to řekla,“ zašeptala jsem a začala ho znovu opatrně líbat. Ucítila jsem, jak si mě podepřel na zádech a začal pokládat. „Nenamáhej se tolik a odpočívej,“ nakázal mi, ale jeho rtů jsem se nevzdala. Vše se mi s ním zdálo krásné a dokonalé, nehodlala jsme se toho vzdát.
„Prosím, …“ bezmyšlenkovitě jsem zašeptala, i když jsme nevěděla, co přesně chci.
„Co pak?“ Přes lehoučké polibky se tázal. „Neopouštěj mě,“ nevím, co ze mě mluvilo. Jestli touha, která s ním začala ve mně narůstat, nebo strach z toho, že budu zase sama.
„Už si nikdy nenecháš ubližovat,“ zašeptal. A místo odpovědi jsem ho znovu políbila.
Naši chvíli vyrušilo znovu zaklepání.
„Dále!“ Zavolala jsem.
„Dědečku?!“ Objevili se mi jiskřičky v očích z toho, jak jsem byla mile překvapená.
„Asanko moje,“ zavolal mírně znepokojený, ale s úlevou. Tasuku odstoupil a chtěl odejít.
„Nemusíš odcházet mladý muži. Chci ti poděkovat.“ Řekl děda velmi upřímně.
„Neudělal jsem nic zvláštního,“ odpověděl mu.
„Moje vnučka je velmi zvláštní a vše co se týká jí také,“ s úsměvem a několika radostných vrásek si mě prohlížel.
„Dědečku, to je můj přítel Tasuku,“ řekla jsem mu.
„Aha, tak to by to vysvětlovalo,“ řekl a začal si ho prohlížet.
„Co myslíš?“ Nechápala jsem se, ale dočkala jsem se jen: „Nic, nic…,“ a už dál nic neřekl.
„Tak posaď se mladý muži,“ ukázal na židličku a on sám si sedl k mojí posteli. Celé mi to připadalo jako při policejním výslechu. Otec měl pravdu, toto bude horší.
„Takže co tvoje rodina?“ Začal se vyptávat a Tasuku se jen na mě podíval a pak zpět na dědu. Já, že se bude ptát mě, jak se mám a že bude též doléhat na to, kdo to udělal.
„Otec má hotel Cameron a matka je psycholožka,“ odpověděl.
„Ty jsi vnuk Kazuyama Hideharu?“ Jeho tón byl celkem šokovaný. Kdo to jako má být?
„Děda,“ zakýval hlavou a potvrdil jeho otázku. „Vy jste ho znal?“ Zeptal se váhavě.
„Že znal, doteď je pro mě, jak můj bratr,“ řekl. „Znali jsme se už od dětství,“ dodal a mě to celkem i překvapilo. Vedli o něm hodně dlouhý rozhovor. Myslím, že už ani netušili, že jsem v místnosti, proto si ani nepostřehli, že jsem dávno usnula.