Ukončení novým začátkem 9. Narozeninový dárek

Chvíli jsem ho ještě objímala, pak jsme si dlouhou chvíli povídali a já ho znovu poznávala o něco víc. Jsem ráda, že jsme v naši šarvátkách přestaly, protože zanedlouho přišlo znovu zaťukání a ve dveřích se objevili rodiče s dědou.
„Ahojte,“ řekla nadšeně mamka, a ve tváři měla zklamaní, že nás při ničem nenachytala.
„Dobrý den, rád vás zase vidím,“ řekl mile Tasuku a pak si potřásl rukou s otcem i dědou.
„Taky tě rádi vidíme, všechno proběhlo v pořádku,“ vyptával se taťka.
Tasuku se na mě podezíravě podíval a pak se podívat zpátky na otce.
„Jo, řekl bych, že to bylo v pohodě,“ jeho hlas byl vyrovnaný, takže nikdo nic nepoznal.
„Tak jo, eh... Tasuku-san chtěl bys s tebou něco probrat, jestli by to šlo,“ obrátil se k němu děda.
„Samozřejmě pane,“ přikývl. „Říkal jsem ti, abys mě normálně oslovoval jménem,“ nabručeně mu řekl, když otvíral dveře. „Promiňte Benjiro...-sama,“ zastyděl se trošku. „Aspoň, tak,“ vzdychl si děda a i Tasuku.
„Jo, chtěl jsem se zeptat Asano, byl tu Tsuki, poslal jsem ho za tebou,“ přímo se zeptal před Tasuku, který se na mě ublíženě podíval.
„Jo byl,“ povzdychla jsem si teď já ale smutně a nechtěla na to myslet.
„A říkal ti to?“ Vyptával se.
„A co mi měl říct?“ Náš rozhovor, byl úplně o něčem jiném.
„Dobře, nevadí,“ řekl a odešel s Tasuku, který si mě ještě prohlížel. Super, hlavně, že něco nakousl a už to děda nedopověděl.
„Zlato máš nějaké červené oči, stalo se něco,“ změnila mi myšlení máma.
„Nic, opravdu už se cítím líp. Ty tati, Tasuku říkal, že prý mu pověděl doktor, pokud se budu cítit zítra už dobře, mohly by mě propustit, ale že to záleží na vás,“ zeptal jsem se s psími (červenými) oči.
„Tak pokud, se fakt budeš už cítit, dobře, tak proč ne. Budeme s maminkou rádi, když už budeš konečně doma,“ usmál se.
„Ty mami, jak ti dopadli ty tvé pochůzku,“ prohlédla jsem si ji s nadšením, a provokativním výraze.
„Dostala jsem dvě nabídky v jejich spolupráci, ale ještě nevím pro kterou se rozhodnout, jestli vůbec,“ zavzdychla si.
„To nemyslíš vážně, to musíš vzít, vždycky jsi to chtěla,“ hlas jsem měla o pár tónů výš.
„Jenže to by znamenalo, že už bych nebyla tak často doma, a musela být pořád někde zavřená a nemohla být s tebou,“ znovu si povzdychla, ale víc osamoceně.
„Jsi se mnou pořád a stále osmnáct let. Toto neznamená, že se budeme vídat méně, že se odcizíme,“ opravdu mě mrzelo, že ji tak omezuji.
„Ale já chci být prostě teď s tebou, co nejvíc,“ řekla dychtivě.
„A jak si myslíš, že se budu cítit já? Chci, abys to vzala,“ byla jsem už rozhořčená a taťka jen pokrucoval hlavou.
„Není to tak lehké,“ smutně si vzdychla.
„Neznamená, že jsem nemocná, že se mnou musíš být pořád, to není nemoc, kdybych potřebovala speciální péči. To, že se bojíš říct, že umírám, nic neznamená. Já chci možná svůj poslední čas vidět, že jsi šťastná, a že tvůj smích ti dělá věc, pro kterou se narodila, co se práce týče,“ nehodlám nikoho omezovat!! Bručela jsem si pro sebe.
„Tak budu častěji doma já, naše auta už jsou skoro dodělaná, a brzo přijdou do prodeje, do té doby by měl být klid,“ zasáhl taťka a mě se objevil úsměv na tváři.
„Tak vidíš,“ dodala jsem.
„Ale…,“ chtěla protestovat.
„Ne! Prosím kvůli mně...,“ přerušila jsem ji a doléhala dál. Podívala jsem se spokojeně na taťku, který to asi chápal.
„Dobře, ale budeme si pořád volat, a vždy kdy by se jen něco dělo, i kdyby to bylo jen obyčejné bolení břicha, hned se mi ozveš, nebo skončím. Hm…?“ Její podmínky byli trochu starostlivější, než bylo nutné, ale nakonec jsem přikývla.
„Takže domluveno,“ dodal taťka.
Pak jsme si stále povídaly a mamka začali i víc požadovat detaily o mém seznámení s Tasuku.
Byli tam se mnou skoro do devíti včetně dědy a Tasuka, a jelikož za mnou přišel pěšky ze školy, dostal od otce nabídku, že ho odvezou. Chvilku váhal, ale nakonec souhlasil. Celá nervní jsem zůstala sama v nemocnici a chystala se na večerku. Doufám, že mi zítra už budu tak skvěle, že mě propustí.

Ráno jsem se probudila kolem deváté a Tasuku mi už balil věci.
„Co děláš?“ Zeptala jsem se udiveně.
„Dobré ráno i tobě,“ pousmál se a dával mi poslední kousek kravin, které zbytečně dotáhla mamka, do tašky.
„Promiň…, tobě taky,“ opravila jsem se, „a co se děje?“ Dodala jsem.
„Tvá mamka šla vzít tu nabídku k práci a tvůj taťka se šel domluvit o víc volna, tak mě ještě včera v autě požádali, jestli bych pro tebe nemohl přijet,“ vysvětlil a zatáhl zip.
„A škola?“ Nechápala jsem, vždyť je všední den.
„Přece je týden volna, kvůli náhlému incidentu, co se stal ve škole, tak se to řeší“ díval se na mě těmi oči, ty starostlivé a lásky plné oči.
„Jo vlastně, kdo si cosi takového říkal, ale jak řeší?“ To slovo mi celkem přivodilo nepříjemný pocit.
„Nikdo se nepřiznal a všichni z toho byly v šoku a myslím, že do toho byla zatažena i policie, jako těžké ublížení na zdraví. Pro to se chtělo vědět, kdo ti to udělal, a ještě proto, abych mu udělal ze života peklo,“ při jeho posledních slovem mi přejel mráz po zádech.
„V tomto případě, už bych to neřekla, i kdybych chtěla,“ podotkla jsem a celkem naštvaně se na mě podíval.
„Jelikož se tvůj děda s otcem postarali a vyšetřování, myslím, že budeš o tom ještě mluvit muset. Jen tě na to připravuji,“ takhle jsem to nechtěla. Takové důsledky by mě nenapadli ani ve snech.
„Nechceš mě spíš svými rty uvítat do nového dnes, než mě připravovat na něco, co stejně zapřu?“ Andělsky jsem se na něj podívala, a prstem jsem nepatrně naznačila ať ke mně dojde. Zakroutil hlavou a mile se usmíval.
„Ty jsi tedy číslo, to ti řeknu“ a přisedl si ke kraji postele.
„Jsem no,“ pousmála jsem se a nechala se, aby mi chytl tvář do svých rukou. Přitáhla jsem se k němu a nechala jeho rty přilnout k mým.
„Přeji ti pěkný nový den,“ zašeptal k mým rtíkům a odtáhl se.
„Děkuji, já tobě taky,“ také jsem mu pověděla šepotem.
„Měla bych se asi převléknout,“ podotkla jsem, a tušila jeho slova.
„Já ti s tím pomůžu,“ přesně to jsem předvídala.
„Myslím, že to zvládnu sama,“ s úsměvem na rtech jsem ho od sebe provokativně odtáhla.
„Dobře počkám venku,“ oznámil mi směšně, s tím že dělal jak není uražený, ještě mě políbil a odešel na chodbu. Musela jsme se začít chichotat.
Štěstím jsem vyskočila z postele a šťastně si trochu jukla. Oblečená jsem byla v cuku letu, chytře mi nezabalil věci, které chtěl, abych si vzala. Hnědé plátěné kalhoty s bočními kapsy, a žlutí tričko s černou mikinou na zip. Ještě jsem na sebe hodila tenisky, rozhlédla se, že všechno mám, včetně hodinek ze šuplíku a s taškou v ruce jsem otevřela dveře.
Vykoukla jsem a už ho viděla opřeného o zeď.
„Máš všechno?“ Zeptal se mě opatrovnicky.
„Myslím. že jo,“ naposledy jsem se podívala do pokoje a rozhlédla se. Aspoň, že venku už neprší. Napadlo mě, když jsem se zastavila u okna, ze kterého jsem převážný čas hleděla.
„Ukaž, já ti tu tašku vezmu,“ podíval se a na mé ještě trošku unavené tělo, ale za to už zdravé, z určitého pohledu. Pak se ke mně přiklonil, a aniž bych mu dala souhlas, už mi tu tašku nesl.

„Chci se zeptat,“ řekl, když mi otvíral dveře ven z nemocnice.
„A to?“ Čekala jsem, co zase poví.
„Proč jsi mi neřekla, že tam včera byl Tsuki, to kvůli němu jsi se zase tak zhroutila?“ Jeho tón byl hodně podrážděný a opět zklamaný, že jsem mu zase nic neřekla.
„Nechci o tom mluvit,“ i s takovou odpovědí mi byla jasná jeho reakce.
„Asi tě to hodně baví, že?“ Pro změnu byl uražený, ale proč prostě nechápe, že o tom nechci mluvit. Nepotřebuji, aby to bylo horší, než je. Stačí, že má duše i srdce je rozervané a po slovech, co mi Tsuki, řekl, co si mám myslet.
„Nebaví a ani mě nebaví o tom mluvit. Prostě jsou věci, které je lepší, když si je nechám pro sebe a zapomenu na ně,“ s ním mi nešlo moc dobře vykrucovat.
„Už jen z toho důvodu, že věc která tě tak rozhodí se zapomenout jen tak nedá, spíš se člověku uleví, když se svěří,“ nemám, nemám ráda jeho mamku.
„Nejraději bych řekla, proč se mám svěřovat zrovna tobě, ale já tě chápu a už jen z toho důvodu, že předvídám tvou rozrušenou a naštvanou tvář, mě nutí, abych ti to neřekla.“ Aspoň jsme se zmohla,a bych mu řekla, co cítím.

Nejhorší na tom je, že mě to k němu tak moc táhne, ale jak se říká? „I jede člověk, může změnit celý svět.“ Bojím se, že i jediný hlásek v mé hlavě, mě může donutit pochybovat o tomto vztahu a chtít ho ukončit. Jediné co způsobuji, je boj, hádky a okolí bolest, a když se tomu snažím zabránit, tak se to ještě víc zkomplikuje.

„Chci, aby ses seznámila s mými rodiči,“ jeho změna téma mě až zaskočila.
„C-C-C-O-Ž-E???“ Zakoktala jsem.
„A proč ne, já už jsem se s tvými seznámil a už jsem doma říkal, že mám přítelkyni,“ mluvil upřímně, nelhal, ale i tak to byla přetvářka. Nebyla to jen obyčejná změna tématu, byla to přetvářku, že nechá Tsukiho tak a chce odreagovat to napětí.
„A jak reagovali na to, že tvá přítelkyně umírá?“ Vyjela jsem bezmyšlenkovitě.
„Tak se hned nečerti. Když to bereš takto, zkus to brát tak, že chci, aby poznali pro mě nejbáječnější holku,“ jeho slova byla dojímavá. Těžko říct, jestli se víc bojím jejich reakce na mojí nemoc, nebo jestli by mě normálně přijali. Sakra, proč se mi jeho slova o užívání života, tak hluboko zaryla do paměti.
„Fajn. Jen otázku, říkal jsi, kdo jsou mí rodiče a děda?“
„Nemluvil jsem podrobně, chtěl jsem to nechat na tobě. Já o tomto moc nemluvím, a k tomu nemají moc času.“ Doprovázel mě dál k autu.
„Nechtěla bych, aby mě brali jen pro známosti rodičů a dědy,“ zesmutněla jsem trochu.
„Toho se nemusíš bát, jsi skvělá,“ usmál se a propletl si se mnou ruku. I přesto jsem věděla, že ho pořád něco žere, a to něco, byl někdo a ten někdo…, je Tsuki.
„Čím a kam vlastně jedeme?“ Zeptala jsem se.
„Jak jsem říkal, tvůj otec mě požádal abych tě vyzvedl, no a já ho taky o něco požádal.“ Jeho škodolibí úsměvem s ďábelskými myšlenky, se mi nelíbil.
„O co ti jde,“ přimhouřila jsme oči a trošku jsme se usmála.
„O to, že mi tvůj otec dovolil, tě dneska pozvat k nám na večeři a do desíti budeš doma,“ oznámil mi.
„On nebude doma?“ Než aby mě první rozrušilo, že jdu k němu, jsem nechápala to, že taťka říkal, že bude teď se mnou on.
„Jsem ti říkal, že se dneska musí domluvit, že bude mít méně práce, tak jsem mu nabídl, až si to zařídí dnes a zbytek týdne budeš doma,“ vysvětlil.
„Aha, jen jsme si myslela, že už dnes s ním budu..., a teď zpět k tvým rodičům. Proč dneska!“ Trošku jsem vyštěkla.
„Promluvíme si o tom v autě,“ řekl a podíval se před sebe a já jeho směr následovala.
„Tím pojedeme?“ Zeptal jsem se.
„A proč ne?“ Usmíval se. „Dovol, abych ti představil Daisy,“ dodal. A já se jen začala smát jako blázen.
„Tvoje auto, ještě k tomu Camaro, se jmenuje kopretina?“ Tak jo, bylo to ode mě trochu sprostý, ale nemohla jsem jinak.
„Chceš, aby se jmenovala Iris?“ Zasmál se.
„Myslím, že to přežiji,“ oba jsme se zasmáli a pak mi šel otevřít dveře spolujezdce, tašku hodil do kufru, sedl se za volant a pootočil klíčky.

Za chvíli jsme se ocitli před opravdu obrovským luxusním hotelem Cameron. Jel zaparkovat do obřích garáží, kde bylo přímo pro něj vyhrazené místo.
„Ale ty nejezdíš autem do školy, že ne?“ Hleděla jsem na něj a na zbylých několik aut v garáži, které všechny nesli jména jeho rodiny.
„Je to zbytečné, jezdíval jsem, ale omrzelo mě to, a zbytečně kolem toho byl rozruch,“ vysvětlil.
„Máme asi ještě dvě hodiny, řekl jsem mamce, že první poobědváme, takže zbytek dne je náš, a pak máme mít ještě na tu večeři. Z toho vyplývá, že od oběda do večeře budeme jenom spolu.“ Jeho lstivý výraz se mi ani trošku nelíbil, ale zároveň mě jeho nabídka hodně lákala.
„To zní dobře,“ usmála jsem se a mířili si to k velkému výtahu.
Jakmile zazněl výtahový tón, dveře se roztáhly. Nikdy jsem v tomto hotelu nebyla, jen jsem ho viděla zvenčí a hodně o něm slyšela, ale bylo to naprosto, naprosto dokonalé. Vysoké stropy, ohromující lustry se zlatým světlem. Barvy stěn, podlah, doplňků a různých vzorů byli převážně v bílých, šedých, hnědých a žlutých. Vysoké stropy, které podepírali krásné mramorové sloupce, po pravici a levici mírně obloukové schodiště s tmavě hnědým zábradlí, černou kovovou zdobenou výplní. V žlutém odstínu kamenné sloupce a na schodech orientálním kobercem.
Všude bylo mnoho lidí a obsluha měla pořád, co na práci.
„Vítejte zpátky Tasuku-sama,“ oslovovali lidé Tasuku, když jsme zrovna kráčeli po nádherném schodišti. Asi k němu chovají velký respekt, už jen z důvodu, že tento hotel jeho otec vlastní.
„Proč si mi nechal tyto věci, ať je si obleču?“ Zeptala jsme se, když jsem se podívala na okolní krásné ženy, v drahých šatech s vyčesanými vlasy a ozdobeny krásnými šperky. Kdyby mě aspoň první odvezl k dědovi, ani doma nemám takové věci, moc si na to nepotrpím.
„Protože se mi tak líbíš,“ usmál se pobaveně.
„Jo jenže, teď oproti tobě vypadám směšně, nevidíš? Každý si mě prohlíží a moc milé výrazy u toho nemají,“ poněkud jsem zrudla. Opravdu jsem si nepředstavovala, že mě takto jeho rodiče poznají.
„Neboj se, ještě jdeme ke mně do pokoje,“ oznámil s úsměvem na tváři.
„Teď se začnu bát asi ještě víc,“ přiznala jsem se.
„Máme své bydlení v odděleném křídle, a myslím, že by bylo hezké se trošku projít,“ oznámil mi a chytl mě za ruku. Když jsem zahlédla znovu pár nepříjemných pohledů na mou maličkost, byla jsem nucena se otočit, kdo mě to vlastně sledoval. Většinou se otočili taky, a když si všimli, že je sleduji, namyšleně švihli hlavou. Většinou to dělali opravdu krásné dívky i mého věku.
„To chceš udělat, to co jsem si udělala ve škole. Přijít prvně oškubaně, a potom ze mě udělat bůhví co?“ Zeptal jsem se a trošku k němu přiskočila, když jsme procházeli dlouhou zdobenou chodbou po rudém koberci.
„Tak nedělám to úmyslně, ale už se mi nechtělo nikam zastavovat a mít tě tady, co nejdřív,“ jeho úsměv se mi ani trošku nelíbil, bylo v něm něco,... nemravného.
„Důvod?“ Váhavě jsem se zeptala.
„Už jsme tady,“ oznámil, když jsme se objevili před nádhernými zdobenými křídlovými dveřmi z tmavě hnědého dřeva.
„Co máš přesně na mysli,“ popravdě jsem to ani nechtěla vědět. Sáhl do kapsy a vyndal klíče, kterými dveře otevřel.
„Vítej u mě v pokoji,“ oznámil lhostejně. Spíš byl rád, že je tu se mnou, nebo to tak aspoň vyznělo.

Jak Tasuku žije?
Hned když se dveře otevřely proti nám, rozvalilo se světlo s několika prosklených oken od stropu k zemi s výhledem na město. V dáli se dala vidět voda odrážející mrakodrapy, částečně se dal vidět park. Už jen díky těm oken celé prostor působil velkým nádechem modernizace. Kousek od nich byl jeden větší sloup, který byl zároveň i jako krb. Dále obrovská plazma, ještě větší rohová, hranatá, kožená, béžová pohovka, k tomu dvě křesla do sady a uprostřed černý konferenční stolek. Nalevo od toho všeho byli tři schodky, dělané do šířky a ty vedli k větší kuchyni. Barva byla převážně v černé stříbrné, béžové, kachličky měli trošku hnědý nádech. Nevím na co, ale i ten jídelní stůl nebyl zrovna nejmenší.
Toto vše by se dalo nazvat jako jedna obrovská místnost, tolik prostoru, možná by se to dalo srovnat i jako můj pokoj u dědy se šatníkem a obřím botníkem dohromady. Jenže mi tu pořád něco chybělo.
„ložnice,“ řekl tišeji a ukázal do chodby v černých a bílých tóninách s obrazy a mnoha doplňky. Otevřela jsem dveře a čekala jsem víc černé, když už má takové bydlení. Vysoká postel s mnoha polštáři v šedých a červených barvách, červená pokrývka, nad postelí široký obraz se tří článků v červených, žlutých až hnědých odstínech, podlaha byla hnědá a zdi bílé, kávové závěsy a stejné barvy obrovské skříně s velkým zrcadlem. Pracovní stul, židle a další dveře?
Ty, tak ty skrývali nádhernou koupelnu. Asi jako u dědy, velká vany, sprchový kout, umyvadlo, skřínky, a další doplňky, v barvách zelenošedé.

„Tak ty očividně žiješ budoucností,“ zasmála jsem se, když jsem si snad každou věc ohmatala.
„Ani ne, mě je to celkem jedno,“ usmál se a dál pozoroval moje nadšení. Je pravda, že máme taky hodně moderní dům a mamka si na tom hodně potrpí, ale pro nás je to zbytečné, nikdy nevíme, kdy se zase přestěhujeme. A děda víc uznává trochu staromódní, přesto velmi krásnou dobu.
„A tví rodiče?“ Víc místností jsem tu nenašla, tak jsem trochu nechápala.
„Mají vesměs to samé, co je tady, ale na opačné straně chodby. Toto je něco, jako vlastní byt zadarmo, abych se neodstěhoval. Už tak se vídáme málo, tak mám takto vlastní prostor.
„Nevím jak ty, ale už jen díky těm barvám, bych se tu cítila hodně osamoceně.“ Ložnice byla opravdu moc krásná, ale zbytek kromě ještě koupelny byl spíše smutný, až na některé prvky, jako třeba pohovka.
„Ještě máme do oběda nějaký čas, opravdu se chceš zabývat tím, jak bydlím, něco tím, že jsme konečně sami?“ Jeho hlas byl tak svůdný a každé jeho slovo mě magneticky přitahovalo.
„Asi tím druhým,“ přiznala jsem nervózně.
„Tak pojď sem,“ řekl znovu tím hlasem a já pomalu k němu přistupovala. Stál zády k posteli.
„Co teď přijde,“ zeptala jsem se potichu.
„Na co myslíš?“ Chtěl, chtěl, abych to řekla já, ale to mu tak snadno neprojde.
„Na tebe,“ zašeptala jsme nesměle. „Já na tebe pořád a už se …,“ jeho slova byla umlčena mými rty.
„Pšš…,“ přiložila jsem mu prst na jeho plný ret, který hned vystřídali mé droboučké ústa.
„Jsi si jistá,“ ještě mě přerušil. „Aspoň budu před tvými rodiči uvolněná,“ zasmála jsem se a on taky, asi to byla pro něj velmi zábavná představa.
„Bude moc náhlé, když řeknu, že tě mám nesmírně rád,“ dostal další větu přes polibky, kterými mě začal zahrnovat. „Nebude,“ zašeptala jsem. Nevím, jestli ze mě mluvilo to vzrušení, které nabíralo na síle, nebo to, že ho mám taky velmi ráda.Už žádné pochybnosti. (doufám)
„Pak snad nebude vadit, když řeknu, že jsem se do tebe na první pohled zamiloval,“ poslední slovo se mi odráželo v uších jako ozvěna a mě se roztřepala kolena. Popadl mě takový pocit, že kdybych mu slova měla oplatit, jako by mi měl upadnout jazyk, jako by mě to bolelo, ale velmi jsem to chtěla říct, a taky řekla. Ten pocit zněl a vypal hrůzostrašně, ale byl krásný a hřejivý,
„Miluji tě,“ poprvé jsem si svými pocity byla jistá, i když jsem to řekla i se zlomeným hlasem.
„Taky tě miluji, a jak,“ zašeptal mi k lalůčku a byla další ozvěna v mé hlavě.
Přes polibky mi zajel pod mikinu, kterou mi pak svlékl, to samé udělal i s mým tričkem a já se před ním ocitla jen v podprsence. Když já on taky, následovala jsem jeho kroky a za chvíli jsme byli oblečení do půl pasu. Musela jsem být rudá jak rak, ale nějak se mi to zdálo přirozené. Jeho tělo bylo naprosto dokonalé, pokožka, břišní polštářky, prsní svaly, bicepsy, boky, tvář a vlasy, kterému padali do očí, co mě pozorně sledovali. Přitáhla jsem se k němu a objala ho, hladila jsem ho po lopatkách, páteři, žebrech a pořádně jsem si i ohmatala každičký kousek jeho hebké kůže. Při tom všem jsem vnímala jeho lechtivé dotyky po mých zádech, polibky na krku, klíční kosti a vnímala jeho konečky prstů jak od hýždích směřují k rozepínaní podprsenky. Teď jsme byly doslova jen do půl těla. Trochu, tedy hodně jsem zčervenala a odvrátila od něj tvář, kterou si stejně hned chytil do rukou a políbil mě.
„Neboj se ano?“ Zašeptal a já se pousmála.
„Jen se nechci změnit ve tvých očích,“ zašeptala jsem nejistě.
„Jsi chytrá, jsi krásná, jsi úžasná, a jestli se někdy změníš, tak pro mě vždy jen k lepšímu,“ jeho slova byla melodií pro srdce. Chytila jsem ho kolem krku, stoupla si na špičky, zabořila ruce do jeho vlasů, přitáhla se k němu a začala ho líbat. Naše jazyky se proplétaly a navzájem jsme se ochutnávali. Jeho dechy byl horký a mé tělo se objevovalo ve velkém plamenu lásky.
Ani ne do minutky mě povalil na postel a vložil koleno mezi má stehna, to mě donutilo si velmi nahlas vzdychnout. Má reakce mu přivodila uspokojivý úsměv na rtech a do další minutky, už ani jeden z nás na sobě neměl menší kousek oblečení. Všechno se totiž válelo po místnosti. Každý jeho dotyk ve mně rozpaloval velkou touhu a jeho provokativní hrátky ve mně budily velkou rozkoš.
V tom největším momentě jsem si tak silně povzdychla, skoro až vykřikla, že mě musel umlčet dalšími polibky. Nakonec to bylo místo výkřiků, zaryté nehty v jeho lopatkách. Jeho výraz byl spokojený, šťastný, milostný, vášnivý vše ve mně vyvolávalo ještě větší tužbu. Vše se pro nás začalo zrychlovat a okolní čas zpomalovat.
Začal od líbaní rtů sestupovat dolů po bradě, krku, prsů, kde se zastavil, a pak jazykem sjel k bříšku. Mé sténání ho provokovalo, a když už jsem se konečně nemohla udržet, musela jsem se na něj převalit. Přehodila jsem přes něj nohu a sedla jsem si na něj. Dlouhé rozpuštěné vlasy se táhly po mém těle a on s hlavou opřený o jeden z mnoha polštářku, mě pozoroval.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se ustaraně.
„Ano,“ řekla jsem tichým hlasem a sklonila se k němu, abych ho mohla začít líbat a taky si vychutnávat jeho horké tělo. Jeho velké ruce mi sjížděli po žebrech a bocích, kde jsem byla nejvíc lechtivá a velmi brzo přišel na to, co mě velmi rozesměji. Začala jsem sebou cukat, dokud jsem nespadla vedle něj. Dal mi sladký polibek na rty a přikryl lehoučkou pokrývkou, abychom nenachladli. Poté mě objal a hladil po vlasech.
„Řekl bych, že brzo na tebe dolehne únava,“ zašeptal a měl pravdu, unavená jsem byla, ale spát se mi nechtělo.
„Co tak chvilku odpočinku, sprcha a oběd?“ Navrhla jsem a už jsem nebyla tolik v rozpacích, což mi dodalo kuráž.
„K té sprše patří společná nabídka?“ Jeho úsměv byl zase lstivý a něco vymýšlí.
„Možná,“ usmála jsem se.
„ah…,“ povzdychla jsem si při jedné víkendové vzpomínce.
„Copak?“ Zeptal se vystrašeně.
„Víkendový narozeniny, jak jsem je teď prošvihla a děda, prý něco pořádá. Nevím, jestli se mám těšit,“ přiznala jsem. Samozřejmě jsme si na to vzpomněla díky, tomu že pořád nosím na rukou ty hodinky od Tsukiho a Tasuku si toho samozřejmě všiml.
„Počkej, vlastně proč jsem tě tu přivedl, bylo…,“ nedopověděl, protože opustil mou přítomnost a vylezl z postele. Opravdu krásné pozadí, pomyslela jsme si nemravně a zasmála se svým myšlenkám. Hodil kolem sebe župan, ukončil můj pohled, a potom přiskočil k jednomu šuplíku.
Když se vrátil ke mně do postele, oba jsme se opřeli o zeď a já sledovala velkou, červenou, obdélníkovou krabičku v jeho ruce. Přimhouřila jsme oči a nechápala.
„Chtěl jsem ti to dát, jak jsem tě zval prvně ven na tvé narozeniny, ale bohužel…, tak bych ti to chtěl dát teď,“ usmál se podal mi tu krabičku.
„Co to je?“ Zeptal jsem se a koumala její hebký povrch.
„Otevři to,“ pobídl mě s úsměvem.
V té krabičce byly náušnice, náhrdelník a náramek, byla to sada, celkový jejich obsah tvořili spojované X kolem kterých byli průzračné lesklé kameny.
„Ses zbláznil? To muselo stát…“
„To nemusíš řešit,“ přerušil mě.
„Proč si všichni myslí, že stojím jen o diamanty, a všichni mě rozmazlují. Neber to špatně, je to nádherné, moc ti děkuji, je to prostě…, nemám slov. Jen první dostanu pokoj snad celý ze zlata, ne doslova, potom Versace a nakonec sadu od … od Tiffany & Co. ???“ Když jsme uviděla vyrytí štítek značky, tak bych asi omdlela, naštěstí jsem ležela opřená.
„Kde jsi na to vzal?“
„Velké kapesné, a pomáhám v hotelu, jako brigáda.“ Vysvětlil.
Absolutně jsme nechápala, jako kdybych něco takového chtěla doma, tak mi to koupí, ale nikdy jsem to neměla a ani nemám zapotřebí, nikdy jsem po tom netoužila. Jediné po čem toužím, je to, co si za peníze nekoupím…, zdraví. Do očí se mi vlily maličké slzičky.
„Promiň, jen mě to dojalo,“ dostala jsem ze sebe a políbila ho na rty, „děkuji,“ zašeptala jsem a sledovala jeho úsměv. V tomto momentě nemohl tušit, že to nejsou jenom slzy radosti. Nemůžu mít obojí, krásu a zdraví, tak jsem prostě dostala jenom něco z bohatství.
„Původně jsem chtěl koupit jeden malí kroužek, ale ten by se asi špatně vysvětlila,“ zasmál se a já se tomu musela taky zasmát, když jsem si představila, že bych objevila v té krabičce jeden prsten po tak krátké době, co se známe, určitě bych si to špatně vyložila.
„Kdyby toto byli mé poslední narozeniny, díky tobě jsou ty nejhezčí,“ usmála jsme se a znovu ho políbila.
„A díky čemu přesně? Jinak dáme tu sprchu?“ Zase ten jeho výraz.
„Nejhezčí dárek, cos mi dal byla možnost jít do tvého pokoji a valit se s tebou na postel a asi ... no mohli bychom,“ odpověděla jsem mu a šel mi podat ručník, do kterého jsem se mohla omotat.
Ještě než jsem se stihla pořádně napřímit, už jsem byla v jeho náručí.
„Já mám svoje nohy,“ zaprotestovala jsem.
„A já svoje ruce,“ zasmál se a už mě pokládal ne zem v koupelně.
„Vidíš, ani tě to nebolelo,“ zasmál se a pustil teplou vodu do sprchy, pod kterou mě hned hodil.
„Héj…,“ zakňučela jsem, když jsem tam vletěla i s ručníkem. „Kvůli tobě je teď mokrý,“ chytla jsem ho a využila, toho a nechala si ho na těle.
„Tak si ho sundej ať se muže vysušit,“ jeho svůdný pohled byl velmi spokojený, už jen z důvodu, že ve sprše ještě nebyl. Udělala jsem k němu krok, mokrá ho objala.
„Hej,“ teď zaprotestoval on.
„Ale běž, snad nejsi z cukru,“ zasmála jsem se a cítila, jak mě pohlcuje pocit jistoty a sebedůvěry.
„A co když jsem,“ usmál se. Aniž bych mu odpověděla, tak jsem rukama vjela pod jeho župan na hruď a pak k ramenům, kde jsem mu ho stáhla do půl pasu. Rty jsem přilnula na jeho pokožku a jazykem jsem sjela po jeho horké hrudi.
„Ne, ty fakt z cukru nejsi,“ zasmála jsem se a on taky.
„Pak tedy,“ zase ten jeho vychytralý úšklebek na tváři, to nevěstilo nic dobrého, a taky že ne. V sekundě se rozplácl můj mokrý ručník na zemi a za chvilku ho následoval i jeho vlhký župan.
„Ty si zvíře, konečně se ukazuje tvoje pravá stránka,“ zasmála jsem se, když mě přitlačil na kachličky sprchy.
„Konečně sis to uvědomila,“ zasmál se a začal mě líbat.
Padala na nás horká voda, která nám uhlazovala vlasy. Rukou jsem mu je přehodila dozadu, aby se dala vidět celá jeho tvář. On mi taky vlasy hodil dozadu, ale z jiného důvodu, aby se odhalili mé přední partie.

Chutnal moje rty a chutnal i vodu, která stékala po mém těle. Stisk jedno z tlačítek na paletě sprchy a pustila se na nás velká hora páry. Chytl si mě pod hýžděmi a zvedl si mě. Nohy jsem mu omotala kolem a pasu a znovu mě přitlačil ke zdi. Rukama jsem ho objala kolem krku a prsty zabořila do vodopádu jeho vlasů. Aniž bych čekala, znovu jsem musela hlasitěji zavzdychat. Nechtěla jsem vydat ani hlásku, tak jsem se sama umlčela jeho jazykem, ale i tak to místy bylo tak těžké, že stejně musel slyšet mou uspokojenou žízeň. Na plexiskle se později dali vidět i otisky mých dlaní, když jsem rozpažila ruce.
„Takhle jsem si sprchu nepředstavovala,“ přiznávám, zalhala jsem mu.
„Jo? Já jo,“ začal mě pomalu líbal po páteři k šiji, kde trošku naznačili, že má zuby. Otočila jsem se k němu a po tokové dni, jsem ho chtěla už jen a jen líbat.
„Že mě to nepřekvapuje." Špitla jsem.
"Kolik máme asi času,“zeptal jsem se přes šumot vody.
„Asi hodinku a něco,“ oznámil mi a znovu mě začal líbat.
„A co tak se převléct, a ukázat mi ještě trochu hotel?“ Navrhla jsem mu, když zastavil už vodu.
„Cítíš se dobře?“ Zeptal se ustaraně, asi viděl pár vrásek na mém čele.
„Jo, jen trošku unavená,“ přiznala jsem.
„Dobře,“ jako by mě pochválil, že jsem to nezapřela. Vyšel první a podal mi jeden z mnoha suchých ručníků ze skříňky.
„Škoda, že tu nemám dámský župánek,“ zašeptal zklamaně.
„Ale prosím tě, na co bys ho tu chtěl,“ kdyby ho tu měl, určitě by mě napadlo, na co, když žije svým způsobem sám.
„Abych si tě měl do čeho zabalit,“ řekl normálně, asi nechápal, jak jsem to myslela, ale tím líp.
„Dobré,“ zbytečné řešení. Omotala jsem kolem sebe ručník a společně vešly do ložnice, kde jsem se vyvalila na postel.
„Tak teď by mě zajímalo, co si vezmu na sebe,“ řekla jsme do stropu.
„Přímo tady tohle,“oznámil mi a když jsme hlavu namířila k němu a podívala se, co drží v ruce, čelist mi spadla snad až k zemi.
„To vypadám opravdu, jako rozmazlená princezna,“ řekla jsem si spíš pro sebe, při pohledu na šaty, co držel.
„To si nemyslím, ale pomáhala mi je vybírat mamka,“ jeho slovo mě celkem překvapila, ale musí se uznat, že styl měla úžasný.

Když jsem si je oblékla, vypadala to opravdu nádherně. Byly tmavě fialové dlouhé až k zemi, trochu užší, k stehnům měli dlouhý rozparek a od pasu jim vlála stejné barvy, akorát průhledná druhá vrstva. Byli ramínkové ze silnějšího proužku s velkým výstřihem ´V´, který byl zdobený zářivými kameny. Kolem rukou jsme měla omotanou šálu ze stejného síťkovaného materiálu a boty byli taktéž fialové lodičky na vysokém podpatku a pásky u kotníčků.
„A to si vážně myslíš, vzhledem k tomu, že převážně nosím jen tenisky, se na tomto nezabiji?“ Zeptala jsem se a vystihla celou situaci.
„Až budeš padat, aspoň budeš mít větší důvod se o mě opřít,“ zasmál se.
„Ha ha, moc vtipné, čím to je, že se ale nesměji,“ byla jsem trošku oprsklá.
„Ale no ták,“ usmál se. A když jsem se na něj otočila, vypadal jinak, upraveně. Měl na sobě černé šedé leklé sako, bílou košili a pral se fialovou kravatou, která dokonale ladila k mým šatům.
„Ukaž, pomůžu ti s tím,“ zasmála jsem se pobaveně a pár lehkými pohyby jsem mu vykouzlila správný uzel.
„Kolika klukům, už jsi ji vázala,“ byl velmi překvapený.
„Jen taťkovi, když už jsem začala dospívat, zakázal mamce, aby mu ji vázala a vždy nutil jenom mě, abych se to naučila. Že prý do budoucna, pro mého manžela,“ pobavila jsem se svou vlastní větou a on si mě jen prohlédl bolestným pohledem, který hned zmizel. Určitě si musel myslet, že jsem to nepoznala, ale poznala.
„Tak a hotovo,“ prohlásila jsem, když jsem dodělala poslední úpravy.
„Děkuji,“ pousmál se a děkovně mě políbil na rty.
„Jestli chceš, nechal jsem se donést nějakou kosmetiku, osobně si mi, ale líbí, tak jak jsi,“ řekl sladce a prohrábl se už v suchých rozpuštěných a zvlněných vlasů.
„Děkuji,“ usmála jsem se na oplátku a šla směrem, kterým mě navigoval, kde jsem si trošku zvýraznila oči a dala světle růžové lesk.
Vyšel z koupelny a vlasy měl vyčesané dozadu a dělalo mu to celkem na objem, jenom několik málo pramínku mu padalo do tváře.
„Tebe se budu držet, i kdybych nepadala,“ byl skvostný.
„Tak teď se budu červenat,“ oba jsme se zasmály a uvědomili si, že už můžeme vyrazit.

Pomalu jsme vyšli z jeho, dalo nazvat hotelového bytu a kráčeli chodbou. Ruku jsem mu propletla kolem loktu a snažila se ho co nejpevněji držet.
„A boty vybíral kdo?“ Otázala jsem se, když už jsem si po několika metrech trošku na ně zvykla a uvědomila si, jak nejlíp na nich chodit.
„To bylo s vzájemné,“ já na něco ukázala a mamka to odkývala. Zasmál se.
„Tak potom děkuji,“ našpulila jsem rty a zkusila jít víc s jistotou.
„Tvým tempem, už nebude muset být žádná prohlídka, protože tam dojdeme, akorát na oběd,“ zaprovokoval a já opačnou rukou, než jsem se ho držela, mu položila na zápěstí, které jsem trochu plácla.
„Neriskuj,“ zašeptala jsem, když už jsme vešli do haly, kde bylo mnoho lidí a většinou měli pohledy upřené na nás. „Je tu někdo, kdo tě nezná?“ Dodala jsem o chvilku později, když jsme scházeli schody.
„Nevím, možná se tu pár jedinců najde,“ zasmál se. Ta rodina byla velmi oblíbená a při každé společenské akce nesměl chybět.
„Tak to jsem hned klidnější,“ řekla jsem sarkasticky. „A kam tedy vůbec jdeme?“ Zeptala jsem se, když jsme si to mířili k recepci.
„Musím si vzít jedny klíčky na potom,“ jeho škádlivý pohled se mi moc nelíbil.
„Dobrý den Tasuku-sama, jaký jste měl den?“ Zeptal se mile recepční a pak se na nás na oba usmál.
„Děkuji měl jsem se dobře a myslím, že se budu mít ještě líp,“ úsměv na jeho tváří byl až k neuvěření, a jak se na mě podíval, hned to recepčnímu došlo.
„Oh, zajisté, takže na to jste chtěl klíče 1563?“ zeptal se trošku nezdvořile.
„Popravdě řečeno ano,“ usmál se lstivě a pak si položil prst na rty a ukázal tak, že to má zůstat v tichosti.
„Ty mě začínáš děsit,“ zašeptala jsem, když jsme odcházeli nějakým pro mě neznámým směrem.
„To je účel,“ podotkl a znovu se usmál tím svým prozíravým výrazem, „jinak, teď už jdeme do restaurace. Jo a asi jsem ti zapomněl říct, že všechno bude na veřejnosti, moje rodina je na to zvyklá a nemá rada, takové to ticho. Většinou chodí i oni dřív, tak to nebude tolik vadit,“ oznámil a mě se začala třepat víc kolena. Víc jsem se k němu přisunula a o to víc jsem se mohla přilnout k jeho paži.
„To se tak bojíš,“ znovu zaprovokoval.
„Proč jsi pořád takový? Beztak řeknou, že pro tebe nejsem dost dobrá, na to že umírám,“ zavzdychla jsem a to velmi zhluboka.
„Tak o to jde,“ jeho výraz už vykázal vážnou tvář.
„Skus to pochopit. Třeba já na místě tvé mamky, bych nechtěla, aby nějaká holka, brala čas mému synu, když se nemusí dožít ani tří let.“ Nechtěla jsem na to myslet, nechtěla jsem mít červené a rozmazané oči od slz, jelikož bychom pak museli oddálit oběd a to jsem nechtěla. Co by si pak o mě pomysleli.
„I kdyby, nepotřebuji jejich souhlas. Tohle je můj život, moje rozhodnutí a i kdybych měl udělat bůhví co, proto abych s tebou zůstal, tak to udělám. A ještě, nenechám nikoho, aby nás rozdělil,“ jeho slova mi dodala zase tu jistotu, jako vždy. Ale co na mě tak vidí, pořád to nechápu.

Kolem nás prošlo několik krásných dam v drahých šatech, protože už jsme skoro byli i té restaurace, vlastně už byla na dohled. A neprocházeli jenom dámy, i muži všeho věku, přiznám se, že nevím jestli mi bylo příjemné jak na mě ti mladí pěkní kluci koukali. Možná na to nemám dost sebeúcty.
„Už se cítíš líp?“ Zeptal se a já si ještě jednou povzdychla a chtěla říct, že „jo,“ ale…
Chytil mě za ramena a něžně mě políbil na chodbě mezi těmi všemi lidmi. Cítila jsem na zádech vražedné pohledy okolních žen a udivené pohledy mužů.
„Ehm…,“ vyrušilo nás výrazné zakašlání pronikavého ženského hlasu, a mužského hlubokého.
„Ahoj, tati…, mami,“ zasmál se Tasukua prohrábl si vlasy. Já jsem jenom v šoku hleděla a uvědomovali si v hlavě trapnou chvilku.
„Tohle je moje přítelkyně Asano,“ oznámil jim sladce Tasuku a já jsem zrudla, jako rajče.
„Těší mě,“ nakonec jsem ze sebe dostala.
Nevím jestli bych po té události, co se stane, znovu řekla, ´´že mě těší,´´ ale jsem ráda, že se to tak nakonec vyvinulo.