Ukončení novým začítkem 3: Bratr, přítel nebo milenec??

Všichni se po škole odebrali pryč stejně tak, jako já, která zmizela mezi prvními. Ze školy jsem doslova vyletěla a to jen z toho důvodu, že jsem doufala, že nikdo nebude na parkovišti, abych se mohla převléct. Jo no, došlo mi to trochu později, hold nikdo není dokonalý a já teprve ne. V běhu jsem nebyla nejrychlejší, tak už se nějaké tváře studentů naší školy též objevili na chodníku mým směrem.

Vyjela jsem výtahem, a od samé nervozity, se mi i kolena začala klepat. Když se rozevřely dveře, mé očekávání bylo bohužel správné. Už nebylo z polovičky zaplněné, teď si nejsem jistá, jestli tu vůbec nějaké volné místo je. Poskočila jsem se zrychleným tepem, když výtah vydal upozorňující tón při zavírání dveří.
„To je ono!“ Řekla jsem si pod nosem a šla si nejrychlejším krokem do motorky pro oblečení.
S kompletkem a helmou pod paží jsem čekala, než znovu ten výtah přijede, abych se mohla převléct. Když se tak stalo, šťastná jsem si oddechla, že je prázdný.
„Chvála bohu za to, že tu nejsou kamery,“ zasmála jsem se, a co nejrychleji jsem na sebe hodila bundu a kalhoty.
Trapas všech výtahů byl ten, když se rozevřely dveře a já měla na sobě pouze jednu nohavici.
„Pardon,“ řekl hlas a hned zmizel. Celá rudá, jsem na sebe švihla helmu a pokračovala v práci. „Příště si nekoupím tak úplné kalhoty,“ zanadávala jsem a mírně jsem poskakovala, abych si je pořádně mohla vytáhnout. Jakmile vyhrál boj kalhoty vs. sukně, kalhoty jako vítězky, povyhrnula jsem si sukni, kterou jsem narvala pod větší bundu. „Hlavně, že ta bunda div na mě nevlaje,“ znovu jsem si zanadávala.
Po těžké práci jsem se vrátila zpět do druhého patra, a abych nemusela přes skoro celé parkoviště lozit s tou helmou na hlavě, tak jsme si ji ještě sundala, jenom než jsem došla k Suzuki. Naskočila jsem na ni už znovu s helmou a jemně pootočila klíčkem. Vycouvala jsem a přidala na plyn. I když parkovací plocha byla plná aut, ozvěna tu byla jako v tunelu a zvuk motoru odrážející od stěn byl melodií, kterou si snad každý večer, představuji před spaním.

V kapse jsem začala cítit vibrace mobilu a cestu domů jsem měla daleko, jelikož jsem se rozhodla jet navštívit dědečka, což způsobem mojí jízdy bude o víc jak polovinu kratší.
Přistavila jsem k okraji cesty a sundala si helmu.
„Prosím,“ nestihla jsem se podívat, kdo volá, tak jsem se musela zeptat.
„Ahoj zlato, kde jsi? Mám tě dneska zase vyzvednout?“ Zeptal se mě hlas, který jsem hned zaregistrovala.
„Ne to je v pohodě. Ty tati, já jedu teď za dědou, takže se domů vrátím asi až k večeru. Ale za světla!“ Řekla jsem trochu nervózně, ale taťka měl svého otce velmi rád, a vždy ho bral s velkou loajalitou, takže myslím, že zmínka o něm ho mohla potěšit.
„A jak za ním jedeš?“ Zeptal jsem podezíravě.
„No, ehm…, na motorce?“ Jako bych se ptala sama sebe.
„A ty už jsi byla doma?“ Vyptával se. Sak**, co když už doma byl a ví to, že jsem jela na motorce a teď chce zjistit, jestli budu lhát…, protože jsem nedostala jeho svolení.
„Jo..., já jsem měla volnou hodinu, tak jsem si pro ni zašla a pak jela na poslední hodinu do školy,“ falešná pravda, ale co mi zbylo.
„Dobře no, tak jak za ním dojedeš, napiš mi SMS. A to samé platí i na to, jak odjedeš, ať tě můžu čekat,“ nakázal mi.
„Tak jo, dobře a dneska budeš doma dřív?“ Zeptala jsem se.
„Za včerejšek se ještě omlouvám a měl bych skončit dřív.“ Vysvětloval sklíčeným hlasem, který se potom vyjasnil.
„To je dobré. Jo a mohl bys prosím ještě zavolat mamce, že jedu za tím dědou, mě to napadlo na rychlo, tak jsem ji to zapomněla povědět.“ Zasmála jsem se do telefonu ospravedlňujíc.
„Jo stejně jsem s ní chtěl ještě mluvit,“ řekl s klidem.
„Dobře tak já jedu, ať z toho něco mám a nemusím tam jet jen na otočku,“ zaštěbetala jsem.
„Jeď opatrně,“ přikázal ustaraným hlasem.
„To je to nejmenší, o to se musíš bát,“ až potom mi došlo, že ta slova nebyla moc uklidňující.
„No právě,“ řekl znovu zklíčeným hlasem.
„Tak já jedu, mám tě ráda,“ poslala jsem sladký smích, který mi oplatil stejnými slovy.
Hodila jsem na sebe helmu, nastartovala jedním škubnutím nohy, přidala plyn a nechala za sebou pěknou čáru spálené gumy. Miluji to.

Z části jsem cestou vnímala, jak mi na zádech velkou rychlostí, díky větru poskakují prameny vlasů, které vypadly zpoza helmy a věnují mi jemné nárazy do lopatek.
Celá cesta byla bez jakéhokoliv problému, žádné kolony, pomalé náklaďáky, jiný vražední motorkáři a nic dalšího.

Přesně jak jsem si propočítala, byla jsem u jeho vili skoro dvakrát, tak rychlejší než kdybych jela pomaleji a skoro třikrát rychleji než autem.
Černá železná brána, které se otvírá vsunutím do betónové zdi ve mně vždy budila hrůzu, už jenom z těch špičatý hrotů na vrcholku. Anglický trávní se táhl přes několik stovek metrů. Jenom dostat se přes ten plot, který byl taktéž ohrocený, a běžet přes to velké území k domu bylo nemožné. I tak byl dědeček fanatik do ochrany majetku. Je velký uznávaný investor a majitel, či spolumajitel desítek firem a společností. I když naše peníze jsou oproti němu jenom hrstka zrní vůči několik měchům, nemáme od něj ani vindru, jelikož si rodiče usmysleli, že chtějí jít vlastní cestou a dokázat si vydělat na své živobytí sami a on je velice podporoval stejně jako já.
Ve společnosti je děda velmi uznávaný, ale i přesto by se našlo pár lidí plných záští a žárlivostí a to vyvolává u dědy pocit, že by jeho vlastnictví nemuselo být v bezpečí. Bezpečností systémy, kamery, poplašné zařízení, vycvičení pitbul teriéři a s pár hlídačů, i tak ho to pořád v klidu neudrží. Nadarmo o něm rodina neříká, že je to senilní páprda.

Najela jsem ke sloupu u brány, abych mohla zazvonit.
„Kdo je,“ ozval se hlídač.
„Santa Claus,“ hlasitě jsem se zasmála a podívala se do kamery.
„Ahoj Aseno, rychlo pojeď se mi ukázat, ale u pana Benjira ohlášená nejsi, že?“ Zeptal se mě hlídač, tedy Tsuki, byl to můj opravdu dobrý přítel, který tu dělá už roky.
„Nejsem, ale hrozně se mi zastesklo,“ k štěněčím očím, které asi přes monitor u něj nešli moc vidět, jsem se pokusila aspoň o štěněčí kňučení.
„To nevadí, na tebe si čas udělá každý,“ řekl radostně a brána se mi už otevírala. Rychle jsem nastartovala a natěšená vjela na kamenitou cestou, kterou doprovázeli krásní nízké osvětlení až do velkého dovoru.
Motorku jsem dala na stojan a rozběhla se obejmout Tsukiho.
„Tak tebe jsem opravdu dlouho neviděla,“ špitla jsem mu do jeho černého kabátku.
„Ukaž se mi,“ pověděl a nechal mě odstoupit. Ruku si podepřel o složenou ruku na hrudi a dlaní si podepíral bradu.
„Hm…, vyrostla jsi opravdu do krásy,“ řekl mi s jeho svůdným pohledem, který jsem milovala už jako malá holka. Je to sirotek, jeho rodiče byli známí dědečka, ale po autonehodě přežil jenom on a tak se ho děda ujal v jeho sedmnácti letech, a nechal ho u sebe bydlet a pracovat. Nechtěl na školu za jeho peníze, ale poslední tři roky studuje dálkově jednu z univerzit v Americe, na kterou byl přinucen přistoupit.
„Ukaž se mi pořádně,“ zaškemral a já se začala točit na patě s úsměvem malé opičky.
„Nevím, jestli si mě zrovna můžeš prohlédnout v té kombinéze, ale budiš,“ zasmála jsem se, stejně tak i on.
„Co pak se to tu děje,“ řekl pobaveně starší ponurý hlas, který jsem uslyšela od dřevěných a ozdobně prosklených dveří se zlatými kliky. Jeho oči se upřeli na mě.
„Hoho, Aseno…,“ jeho hlas se proměnil v setině na potěšený, miloučký a lásky plný.
„Dědečku!“ Zavolala jsem a rozběhla se ho obejmout.
„Co tu děláš?“ Byl opravdu překvapený, takže bylo jasné, že Tsuki můj příchod neohlásil.
„Zastesklo se mi, tak jsem za tebou přijela,“ řekla jsem mu štěstím bez sebe. Koukl mi přes rameno a zahlédl mou krásnou Suzuki.
„Takže tvůj otec mě poslouchá,“ řekl s povýšeně.
„A tak jo,“ zastala jsem se ho.
„A co nová škola?“ Vyptával se.
„Nestojí to ani za řeč,“ otrávený tón mluvil za vše.
„Tak pojď, nebudeme tu otálet a dáme si aspoň čaj, nebo pořád si vychutnáváš horkou čokoládu?“ Ano, to je můj nejmilejší dědeček, čte mi myšlenky.
„Vždy a všude,“ usmála jsem se a následovala ho.
„Pane Benjiro, mohl bych navrhnou, aby se Aseno převlékla a nemusela chodit po domě v jejím současném oděvu,“ řekl důstojně Tsuki.
„Och, ano. Rychle jdi, Tsuki tě zavede do tvého pokoje, já si mezitím odskočím do pracovny a nechám udělat tu čokoládu,“ oznámil a já jen přikývla.

„Tak co pořád děláš, jako vždy si držíš od všech odstup?“ Zeptal se mě rovnou, vždy to tak dělal. Můj ztrápený pohled jeho karamelové oči rozeznali, jako jazyk rozezná sůl od cekru a já jeho popelavě hnědým vlasům, dokonalé tváři, propracované postavě s užasnou výškou, vždy všechno řekla.
„V tom to životě nemám moc na vybranou,“ řekla jsem smutně, když jsme procházeli dlouhou chodbou plnou obrazů, soch, květin a závěsů u obrovských krásných oken.
„Rozhodnutí záleží vždy a jen na tobě,“ dával mi rady, které už jsem mnohokrát slyšela.
„Ta škola ti leze na mozek,“ řekla jsem výsměšně a trošku ho plácla do ramene. Rychlostí mě přehodil přes to rameno a rozběhnul se mnou.
„Tvým tempem by nám to trvalo ještě hodiny,“ zvolal a nakonec otevřel o něco menší dveře než ty vchodové a z celé místnoti se vynořila oslepující záře.
„Za prvé naposledy jsi mě nosil, když jsme se seznámili a to mi bylo deset a za druhé,… KDE TO JSME?“ Oči vyvalené, pusa dokořán, asi jsem vyletěla do nebe.
„To je tvůj pokoj,“ řekl s klidným hlasem.
„To není možný!!“ Zvolala jsem a začala se procházet po pokoji, který byl možná poloviční jako naše tenisové hřiště u školy.
„Je, tvůj minulý je v domě stále, ale přece jen byl moc růžový a sladký a pan Benjiro usoudil, že k dívce s motorkou a řádné dámě to bylo až moc kawai.“Zasmál se a podíval se na metrového medvídka na posteli.
„Gonki!!!“ Zakřičela jsem na něj a rozběhla se proti posteli se zlatými nebesy, na kterou jsem skočila, a méďu objala. Od dveří se linul sametový smích.
„No co je, on je moje všechno,“ zrudla jsem a našpulila uraženě rty, že se baví na můj účet.
„Měl ti nechat ten předchozí pokoj,“ smál se a vedl mě ke dveřím v pokoji, které byli jako ty, jež otevíraly bránu do těch to nebes.
„Co to je?“ Zeptala jsem se s méďou, kterého jsem si držela na bříšku.
„Prosím vstupte,“ pověděl mi služebně, mírně se poklonil a otevřel mi dveře. Dveře se rozevřely a všude byli samé skříně, věšáky a plno krásných a určitě drahých šatů a různých oblečků.
„Štípni mě,“ dotýkala jsem se hebkých druhů látek a procházela se jako v nějakém obchodě.
„Není vše,“ řekl a pyšně se usmál.
„Mé srdce víc neunese." Pořád jsem nemohla věřit vlastním očím.
„Roztáhni ten závěs,“ řekl celý nedočkavý na mou reakci.A ukázal na smetanově stříbrný závěs, kterého 1jsem si fakt nevšimla. Přesto vše jsme učinila, jak mi řekl. Přede mnou se rozlehli police plné pot od lodiček po tenisky a všechny dokonale vyleštěné.
„Proč to mám?“ Šok ustal a přišla ke mně zklamanost a zármutek.
„Zasloužíš si to nejlepší,“ řekl s tím, že dobře věděl, na co narážím.
„Ty víš jak to myslím. Na jak dlouho to budu mít, na rok na tři?“ Rozhlédla jsem se kolem a všeho mi bylo smutno, kolik to stálo a kolik toho stihnu použít.
„Mysli pozitivně,…“
„Ne!“ přerušila jsem ho.
„Aseno, zkus pochopit, že v tom nejsi sama, proč si myslíš, že tvůj děda měl ten výraz ve tváři, když tě uviděl. My tě všichni máme rádi. A hlavně já.“ Oči, které jsem si zakryla dlaněmi se při jeho posledních slov podívali na něj.
„Nevím, co přesně cítíš, ale když jsem se to tenkrát dozvěděl, tím že jsem nechtěně uslyšel telefonovat tvého dědu, tak mě to div nepoložilo na nohy. Tenkrát jsem dostal tu nabídku, abych šel studovat. Potom, co jsem ji odmítl, jsem se rozmyslel, abych se postavil na vlastní nohy a mohl vše tvému dědovi splatit a tak jsem to chtěl nabídku přijat a udělat budoucnost pro mě a jednou pro tu, kterou mám velmi rád. Jenže po tom, co jsme se to dozvěděl, nechtěl jsme ztratit vzácný čas a chtěl tě nadále vídat. Jenže ty ses začala stěhovat.“ Jeho oči se upřeně dívaly na mě a jeho způsob vyjadřování byl naprosto klidný. Velmi jsem ho měla ráda, ne kvůli vzhledu, ale hlavně povahu, jenže nevím…
„Nemusíš odpovídat, tvůj děda dozajista čeká. Tak se obleč, já tě počkám u dveří.“ Se stejným klidem mi pověděl a stejně tak zmizel.
„Proč?“ Špitla jsem pod nosem. A dveře, které jsem za ním uslyšela zavřít, byli jako ty v mé duši. Jenže tam dělili samotu a společnost. Já zůstala v té samotě.
"Proč chce, abych se tak cítila, když ví, že dřív nebo později se tak díky mě bude cítit i on." Tázala jsme se sama sebe.
Stekla mi jediná slza po tváři a jak dopadla na zem, mi došlo, že děda už musí opravdu čekat.
Vzala jsem si na sebe kratší šaty z měsíční stříbrné a zlatými pigmenty a po několika minutách jsem k nim našla i lodičky na menším podpatku. Vím, že děda má hodně rád šaty, co se společnosti týče a k tomu tyto dokonale ladili k mému druhému pokoji. Ještě než jsem opustila šatník, všimla jsem si velkého zrcadla, které muselo měnit odrážející osobu, protože jsem byla skutečně krásná. Asi to bylo i ve vzduchu, ale zvlněné vlasy působili, jako kdyby obsahovali diamantový prach a i přes trošku zarudlé oči a kapku slzy se dala pořad vidět má růž na tváři.

Znovu jsem se ocitla v sametovém pokoji, který dýchal samám teplem. Roztočila jsem se po něm, jako víla a vykouzlila šťastný výraz na tváři.
„Půjdeme?“ Přerušil mě jeho vlídný hlas, který si ponechával stále svůj klid. Musela jsem ho ranit.
„Ano,“ změna mojí nálady jen při pohleud na něj se změnila tak ryhcle, jako nastala.
Po chvíli jsme došli do společenské haly, kde už v křesle na mě čekal děda.
„Bylo mi hned jasné, že se zdržíš,“ řekl a jeho úsměv na rtech vyčaroval i úsměv i na těch mích.
„Nechám vás o samotě,“ řekl Tsuki s vážnou tváří a děda přikývl a ignoroval jeho odchod, protože veškerá jeho pozornost patřila mě.
„Tak co, jak se máme doma, a maminka?“ Začal se vyptávat na rodinu.
„Vidíš, ještě musím napsat taťkovi, že jsem dorazila a potom mu musím napsat, že odjíždím. Chce na mě počkat.“
„Tak co kdybys tu dnes přespala,a já bych mu zavolal? A odvezeme tě i zítra do školy, aby neměl starosti," nadšeně navrhl svůj plán.
„Nemusíš si kvůli tomu dělat starosti, však já znovu přijedu,“ nabídla jsem mu.
„Aspoň můžeš vyzkoušet postel s nebesy a Gonki by byl tak šťastný,“ psí oči, které tak ráda provádím na mamku a vůbec celkově mám jistě z jeho strany.
„Aspoň si můžeme dlouho povídat,“ řekla jsem mu srdečně a s hlavou na boku se na něj usmála.
„Tak počkáš tu, to bude minutka.“ V jeho letech jsem se nestačila divit, s jakým elánem vyskočil z křesla.

Procházela jsem se po místnosti, která byla ještě o něco víc, co o něco, o hodně víc větší, než můj pokoj a zastavila jsem se u krbové římsy, která byla plná mích fotek. Ostatně všude po místnosti bylo mnoho fotek, ale největší plocha s lidskou tváří byl babičky obraz, který vysel nad krbem samotným.
„Ze všech jsi ji nejvíc podobná ty,“ řekl děda a též na ni hleděl s bolestí, ale i láskou.
„Ona byla krásnější,“ řekla jsem smutně.
„Nikdy nemluv o lidech, kteří tu s námi nejsou v minulém čase, protože oni jsou v našich srdcích,“ řekl dědeček, když ke mně došel a chytil mě za ramena.
„Všechny vás miluji,“ sklíčeně jsem pověděla do jeho hrudi, když jsem ho objala.
„Víš co je na životě nejhorší?“ Zeptal se mě s vážností a zlobou na svět.
„Netuším, co máš přesně na mysli,“ odpověděla jsem s tím, že jsem naznačila, že je toho mnoho víc.
„Vidět umírat lidi ať příbuzné, známé, či neznámé.A vědět, že pro ně nemůžeš nic udělat,“ hlas se mu zlomil a pohladil mě po vlasech.
„Slibuji, že tu budu ještě dlouhou dobu,“ pro někoho dlouhou, pro někoho krátkou. Políbil mě na čelo a podobně, jak v oblibě dělají mojí rodiče i já, rychle se mění téma.
„Tak si dáme tu čokoládu,“ namítl a tak se i učinilo.
„Jinak tvůj taťka s tím souhlasil a mamince to prý taky nevadí, a mám ještě někoho poslat pro tvoje věci do školy, co máš doma?“ Zeptal se mě a usrkl si čokolády.
„Ne, já jsem nechala něco ve škole a něco mám ještě v motorce,“ pověděla jsem mu a olízla lžičku.
„Vidíš,“ řekl náhle a zmáčkl nějaké tlačítko u té černé krabičky po jeho pravici.
„Přejete si,“ ozvalo se zní.
„Schovejte prosím motorku mojí vnučky,“ oznámil hlasu.
„Ano pane,“ ozvalo se na zpět a potom se znovu otočil ke mně.
„Takže když jsme u té školy, tak povídej, spolužáci, učitelé, předměty?“ Vyptával se, přece jenom je to doba, co on navštěvoval nějakou tu školu.
„A tak jak jsem řekl prvně, nic zajímavého. Spolužáci škoda mluvit, učitelé velcí pohodáři, kteří před studenty mají přísné tváře, ale jedna správná odpověď už jsou na měkko. A co se předmětů týče…, zatím mě ani na jedné z navštěvovaných škol žádný předmět nezaskočil tak, že bych se ho nenaučila.“ Zklamaným tónem jsem se zahleděla do anglického hrníčku, plné harmonie.
„Tak tě začnu učit sám,“ nabídl mi pobaveně.
„A tak to zas ne, to já ráda poznám nové věci,“ vyhrkla jsem nedopovězenou větu. Měla pokračovat, „i když nechci, aby nové věci poznali mě,“ ale na to už jsem se nezmohla.
„Asi máš pravdu,“ usmál se a naše konverzace pokračovala ještě dlouho.

Později jsme si všimli, že do oranžova zabarvené paprsky se dotýkají záclon a přes některé větvičky dělají na zdi místnosti různé stinné ornamenty.
„Myslím, že je čas na večeři,“ řekl a podíval se na hodiny, které ukazovali něco před osmou.
„Máš velmi zajímavý stravovací režim,“ zasmála jsem se, když jsem si představila, že jsou rodiče už nějakou dobu po jídle.

Jídelna taktéž obrovská, jako předchozí místnosti a stůl plných různých pochoutek. Od sladkého po slané, od planého po kyselé, masité a zdravé, teplé či studené, výběr byl úchvatný, jako pro padesát lidí.
„Jak je to dlouho, co jsem u tebe byla přes noc?“ Zeptala jsem se jen, co jsem spolkla sousto rýže.
„Tři roky určitě,“ řekl smutným hlasem, který hned vyjasnila šťastná tvář.
„Byly to těžké dny, ale aspoň jsme se tu párkrát na rychlo stavily,“ vysvětlila jsem, co bylo již dávno vysvětleno.
„Aspoň, že tak. Ale jsem velmi rád, že tu budeš dnes spát a že ses vůbec ukázala, naposledy jsi tu byla před čtvrt rokem a to nebylo ani na hodinu,“ pověděl a trochu se nad tím zasmál. Tehdy jsem opravdu vyletěla, jak raketa, stačilo šlápnout na plyn a už jsme sní nechtěla slézt.
„Děkuji za jídlo,“ řekla jsem poslušně a rozhlédla se po prázdné místnosti. To je tu pořád tak sám? Tsuki, několik hlídačů, služebny a to je vše?
„Myslíš, že bych za tebou mohla jezdit častěji?“ Zeptala jsem se lítostně. Aspoň budu moct opět rozmazlovat pitbuli, už dávné bych si psa pořídila, kdyby na ně mamka nebyla alergická.
„Samo sebou, to bych byl velmi rád,“ řekl mi nadšeným hlasem a potom taky dojedl.
„Nevadí, jsem už celkem unavená, ještě bych si chtěla prohlédnou ten božský pokoj a asi půjdu spát,“ zmoženě jsem se omluvila.
„Nevadí, já jsem na tom stejně.“
„Ty dědo, přece je to jen doba a těch místností je tu opravdu příliš, myslíš, že by mě mohl někdo ukázat kde to je,“ rozpačitě jsem se zeptala, při pohledu do dlouhé chodby.
„Tsuki!“ Zavolal a ten hned přiběhl.
„Ano?“ Jeho hlas byl pořád tak klidný. Od té chvíle, jak mi řekl, že mě má rád je pořád takový, nebo je takový normálně a jen předtím než mi to řekl byl s přetvářkou? Kde je ten, co mě před několika hodin vítal i bránya ten z mého dětství?
„Zaveď Aseno do pokoje,“ řekl pobaveně a on sám si to namířil do své pracovny.
„Dobrou noc dědečku,“ zavolala jsme na něj.
„Dobrou mé dítě,“ ozvalo se od něj na zpět a jeho slova mě zahřála na srdci.

Nevím, jak si myslel, že to myslím já, ale když jsem chtěla, aby mi někdo ukázal znovu, kde mám ten pokoj, nemyslela jsem Tsukiho. Kdybych chtěla, aby mi ho ukázal on, tak bych přímo vyslovila jméno.

Oba jsme mlčky šli dál a já přemýšlela, jestli je uražený, dotčený nebo jen opravdu náladový.
„Ty ses taky změnil,“ špitla jsem.
„Hm…,“ zabručel. Co se mu asi honí hlavou.
„Hej nech už toho, prosím,“ otočila jsem se zády k našemu směru a stoupla si přímo do jeho cesty čelem.
„Sobecky řečeno, potom jak ses ke mně předtím mile choval a potom poté ukázce šatníku, jak si myslíš, že dnes usnu,“ můj hlas byl tvrdší a neústupný a jeho karamelky skrývali něco, co jsem nemohla přesně definovat.
„Nevím, co ti mám na to říct,“ věděl.
„Řekl jsi, že jsi mě měl vždy rád. Člověk, který má rád by tohle nedělal.“ Autorita v roztřepených hlasivek značně poklesla, a ani jsem nevěděla, co říkám. Líce byli horké a netušila jsem, co nastane.
„Nejsem naštvaný a ani nelituji svých slov. Jenom nevím, co jsem od toho očekával.“ Díky mami a tati, díky vám poznám lež na sto honů.
„Znám tě už dlouho a taky jsem tu dlouho nebyla, nebo aspoň ne s tebou, ale jistě vím, že ty přesně víš, co jsi čekal.“ Do slov jsem dala trochu toho myšlení a částečné nerozumnosti.
„Vždy jsem tě za tvou předvídavost obdivoval,“ usmál se. Chtěl mě objetít, udělal krok do strany, ale já si před něj zase hned stoupla.
„Co chceš ode mě slyšet ty, když víš, že vím, že jsem něco čekal a jistě taky víš, co by to mohlo být,“ obrátil vše proti mě.
„A toto jsem zase na tobě obdivovala já.“ Zalhala jsem, protože tuto jeho stránku nepoznávám. Byly jsme jako zrcadla, která navzájem obraceli svá slova proti sobě. Jenže stejně jednou jeden udělá chybu a nerada bych to byla já.
„Víš, co teď přijde?“ Zeptal se mě s podezřívavým úsměvem. A jeho pohled směřoval někam za mnou, a já se za tím směrem otočila. Než jsem se stihla otočit nazpět, už mě držel za zápěstí a táhl mě dál.
„Počkej,“ volala jsem na něho, když se mi div nevymkly oba kotníky na teď podpatkách. Otočil se a podíval se na mé nohy, rychlostí blesku už jsem byla v jeho náručí a nesl mě, jako nevěstu přes práh. „Kam tohle povede?“ Tázala jsem se sebe samé a nevěděla kam s ruky. Aby si něco nemyslel, musela jsem je nechat složené na své hrudi a doufat, že mě nepustí, i když to nehrozilo s jeho svaly a mužností. A přesně díky tomu, se mé podvědomí neubránilo, hlavu jsem si víc opřela o jeho rameno a bokem jsem vnímala příjemné teplo s jeho hrudi. Cítila jsem, jak mě z vrchu pozoruje, ale abych obličej namířila na něj, jsem taky neplánovala. Jeho kroky byli dlouhé, a pomalými by se zrovna nazývat nedali, ale taky to nevypadalo, že by nějak uháněl.
Chodbičkou jsem si prohlížela obrazy, na kterých byli květiny, krajiny i naši předkové nebo momentální rodinní příslušníci.

Otočil se ke dveřím zády, u kterých zastavil a loktem zatlačil na kliku. Znovu se v místnosti objevila oslepující záře a až teď jsem si všimla toho velkého skleněného lustru. Došel k posteli a posadil mě na její kraj. Ve tváři měl pokoru a klid, jako by se teď nic nestalo a na čela se mu objevila menší vráska, která jasně říkala, že nad nečím rozmýšlí.
Přiklekl si ke mně a zdělal mi lodičky, které pěkně vedle sebe položil k rohu postele.
„Proč to děláš?“ Zeptal jsem se a chtěla se podívat na tvář, která byla zakryta několika lehce zvlněnými delšími prameny vlasů.
„Už jsem ti to přece řekl. Záleží mi na tobě a je mi jedno, co se v budoucnu stane, s tebou mě zajímá jenom přítomnost,“ hlas měl vyrovnaný a jeho slova měla nějakou magickou sílu, která pode mnou bortila ledy.
„Na to jsme se neptala. Ale jinak nevím, jestli bych mohla unést pomyšlení, že ti za pár let způsobím tolik bolesti,“ pověděla jsem tak tiše, že jsem si nebyla jistá, jestli to vůbec slyšel.
„Jsem silnější na rozdíl od tebe,“ jeho oči mě začali probodávat, až jsem se celá zachvěla.
„Ale srdce máš, jako každý jiný. Nikdy jsem nevěřila na něco, jako je srdce z kamene, nebo jako kus ledu,“ odpověděla jsem mu pravdivou větu, která mi někoho připomněla. Tasuku Kazuyama