Umění lásky 02

Ráno jsem se probudil celkem brzo, nebylo ani sedm ale nechtělo se mi polehávat v posteli. Do brašny jsem si hodil nějaké sešity, učebnice a svůj oblíbený skicák, kde jsem si různě čmáral. Hodil jsem na sebe hnědou košili a tmavé kalhoty a chvátal jsem dolů. V koupelně jsem se pokusil ze sebe aspoň udělat trochu člověka. Dopřál si ranní sprchu, která byla velmi osvěžující. Ale radost, mi zkazili moje vlasy, které se rozhodly, že si budou trčet do všech stran, takže jsem je jako vždy stáhl poslušně do černé gumičky, kde už tolik nepřekáželi. Tohle jsme měli s otcem společné.
Tvrdé kudrnaté vlasy, které si za každou cenu dělají, co se jim zlíbí. Moje měli uhlově černou barvu a na rozdíl od otce jsem si je nechal dorůst, takže při normální skudrnatělé délce mi sahaly pod ramena. Obvykle jsem si je jako teď stáhl do ohonu, protože jinak s něma nebyla kloudná domluva. Pamatuju si, že jednou na školním výletě ještě na základce se holky hecly a zkusili mi je vyžehlit vlasy, ale podle očekávání neuspěli. Moje vlasy byly prostě živel.
Krom vlasů po otci na mém obličeji nebylo nic moc k vidění. Snad jen zářivě zelenomodré oči, které s kontrastem černých vlasů budili dojem, jakoby zářili. To jediné mi zbylo po mámě, jinak jsem byl celý po tátovi, vysoký čahoun, který má sklony k samotářství, ale nikdy mi to nevadilo.

Jo máma byla pravý opak. Měla karamelově hnědé vlasy, byla menší postavy a pořád se usmívala. Nedokázala se prostě na člověka mračit nebo být nepříjemná, proto byla hodně oblíbená a ve společnosti vždy vítaná.
Hodinky ukazovaly už 7:30, takže jsem sebou musel hodit. V kuchyni jsem si vzal něco lehkého na svačinu, navlíkl na sebe dlouhý tmavě hnědý kabát, kolem krku si hodil zelenou arafatku a běžel jsem na autobus. Autobus jsem stihl tak, tak ale řidič byl hodný a svoje poznámky si nechal pro sebe, takže jsem nastoupil bez problémů.
Asi patnáct minut jel autobus takovým tím pomalím tempem charakteristickým pro pouličku a nakonec mi zastavil před školou. Stála předemnou velká žlutá budova, na první pohled budila docela. Na vstupních dveřích stál nápis SUPŠ, takže jsem byl tady asi správně. Otevřel jsem velké vstupní dveře a pak se poptal po kanceláři. Na chodbách bylo docela rušno, sice ne tak rušno jako na mojí bývalé škole ale i tak jsem si připadal cize. Pořád někdo někam lítal z velkými, složkami, nebo s papíry a nebo, kolem někdo, jen tak uvolněně procházel.

Když už jsem konečně našel správný směr ke kanceláři, někdo do mě prudce vrazil tak že jsem skoro až upadl. Sakra, které nemehlo si neumí dávat pozor, kam jde? Rozhořčeně jsem se podíval na osobu, která se před mnou válela na zemi a dost hlasitě nadávala.
Byl to kluk asi o hlavu a půl menší než já, zhruba ve stejném věku. Měl na krátko ostřihanou blonďatou kštici a z dola se na mně dívaly dvě nenávistné očka, které měli nádhernou azurovou barvu. Natáhl jsem k němu ruku, ale odmítl mě odfrknutím. Ruku jsem stáhl opět k boku a počkal, až se uráčí zvednout. Jen co tak udělal, hned na mě začal chrlit nadávky. Počkal jsem, až vyčerpá svou zásobu sprostých slov a pak jsem mu s klidem odpověděl.
„ Já za to nemůžu, že pro oči nevidíš.“ Zůstal na mě ohromeně hledět a já si zatím šel v klidu po svých.

V kanceláři jsem se obrátil na jednu milou paní tak v nejlepších letech, která mě všechno kolem školy vysvětlila. Kde se chodí na obědy, kde můžu hledat kde jakého profesora a komu se mám hlásit na svůj předmět. Ani jsem si nevšiml, ale už dávno zvonilo. Paní byla dokonce tak hodná, že mě dovedla na příští hodinu a předala třídní profesorce. Sice jsem si trochu připadal jak v mateřské školce ale v tu chvíli mi to nevadilo. Profesorka mě krátce představila třídě a zeptala se u čeho, jsme skončili ve škole. Potom mě poslala sednout. Sedl jsem si ob jedno místo vedle dredatého kluka s kozí bradkou. Seděl jsem ve čtvrté lavici u okna. To místo mi vyhovovalo jednak, že bylo u okna a taky protože svou polohou nevzbuzovalo žádnou pozornost profesora, takže jsem si prakticky mohl dělat, co jsem chtěl. Tohle učivo už jsem měl dávno probrané, protože předtím jsem chodil pět roků na víceleté gymnáziu, takže to pro mě nebyl žádný problém.
Jediné co jsem zatím celou dobu nepochopil, bylo proč ten otravný kluk, co mě srazil na chodbě, sedí o dvě lavice dál a tak se na mě divně šklebí. Ale pro mě za mě ať se de třeba, bodnout když mu to vylepší ten jeho domýšlivej ksicht.

Zatímco učitelka vysvětlovala novou látku a všichni se na ní nechápavě dívali, jakoby spadla s Marsu zhodnotil jsem zatím stav třídy. V první lavici sedělo několik málo lidí, co učitelčin výklad poslouchali a dokonce se ho snažili i pochopit. Potom v další části třídy seděli ti co sotva prolézali a probraná látka jim šla jedním uchem tam a druhým zase ven. Dále se tam našlo pár jedinců jako já, kteří látce rozuměli už s předešlých zkušeností a dění okolo jim bylo úplně ukradené. No a v konečné fázi tady byli v posledních dvou řadách ti, co se neustále bavili a zdejší studium měli zajištěné zřejmě s peněz rodičů. Takové lidi jsem nesnášel ze všeho nejvíc, protože si mysleli, kdo ví, co nejsou, ale ve skutečnosti to byli úplné nuly, co se jen umí přetvařovat.

Po hodině si mě učitelka zavolala. Bylo jí asi tak kolem třicítky a působila mile a vstřícně. Zeptala se, na jakou školu jsem předtím chodil. Když jsem odpověděl, že pět let gymplu už mám za sebou, zatvářila se vděčně a hádal bych, že si i docela oddechla. Potom se jen tak mimochodem zeptala, jak se mi líbí škola a už mě propustila na další hodinu.

Ve třídě už zbyl jenom ten dredař s kozí bradkou tak mi nic jiného nezbývalo než se jím odvést na příští hodinu. Došel jsem k jeho lavici a počkal, až si mě všimne. „Čau ty seš ten novej. Já jsem … no to je jedno říkej mi Skot, všichni mi tady tak říkají,“ představil se dost neohrabaně. Podíval jsem se na jeho bradku a vlasy a hned mi bylo jasné proč mu tak říkají. Kývl jsem na souhlas, že si to budu pamatovat.
„Já jsem Tobias, rád tě poznávám. Moc se tady zatím neorientuju, mohl bys mi ukázat, kde máme další hodinu?“ kývl na souhlas a rozešel se na chodbu, já mu byl v patách. Prošli jsme dlouhou chodbou. Skot se pozdravil s pár staršíma klukama a zase pokračoval v cestě. Někdy poukázal na nějakou třídu a vysvětlil kde se, co učí. Snažil jsem si všechno zapamatovat, ale měl hodně rázný krok. Co jsem za ním tak jsem si ho pořádně prohlédl. Byl asi skoro stejně vysoký jak já, měl dlouhé tlusté dredy zbarvené do špinavého blondu, dredy mu sahali do půlky zad a měl je stáhlé velkou šedou gumičkou. Na sobě měl zelenou mikinu s klokaní kapsou, přes rameno hadráckou tašku a tmavě hnědé roztrhané rifle.
Dovedl mě do třídy, kde jsme měli mít hodinu a sám si ještě někam odběhl a za rohem už si vytahoval krabičku cigaret „a že prej kdyby se profesor ptal kde je, tak má zácpu,“ to určitě. Sedl jsem si znovu k volnému místu k oknu a zahleděl jsem se na školní pozemky. Potom krátce zazvonilo a vešel do třídy profesor. Když mě zpozoroval, zeptal se na jméno a zapsal mě do kartotéky.
Jen co jsem si sedl zpátky na své místo rozrazily se dveře, až to bouchlo a v nich si v pohodě vykračoval ten otravný kluk. Učitel ho zpražil nenávistným pohledem a vyzval ho, ať mu vysvětlí své chování. Ten jen pokrčil rameny a šel k posledním lavicím.

„Pane Langu, dneska budete sedět vedle Tobiase,“ zazněl klidný, ale ostrý hlas profesora.
Tiše jsem si povzdychl. Ten domýšlivý spratek se jen otočil, přeměřil si profesora od hlavy až k patě pohledem, jako by mu chtěl říct „ toho budete litovat“ a pak si uraženě hodil věci vedle mě. Podíval jsem se, jak na to reaguje třída. Většina lidí měli jiné „záležitosti“ na práci a předstírali, že se nic neděje. V zadních lavicích se sem tam někdo pousmíval, ale to bylo asi tak všechno. Aha takže takové chování je tu na denním pořádku. Pomyslel jsem si. Znovu jakoby mimoděk jsem zabloudil pohledem na místo vedle sebe.
Ten kluk byl už od pohledu takový malý problém. A nejen kvůli výšce. Momentálně byl odsunutý co nejdál odemně, nohy měl opřené zlehka o lavici a pohupoval se na židli. Jakoby se nechumelilo. Na sobě měl černé upnuté jeansy, které byli určitě od nějakého slavného módního návrháře a seděli mu na míru stejně jako světle modrá košile. Už od prvního pohledu to byl namyšlený frajírek. Co si hraje na něco, co není. Ale rozhodl jsem se ho ignorovat. Přece jenom hned první den si nemusím dělat problémy s někým, kdo mi za to nestojí.

Celou hodinu jsme rýsovali nějaké náčrty. Docela by mě to i bavilo, kdyby se hned co jsem vzal do ruky tužku, nerozhodl někdo, že mi bude znepříjemňovat život. Ten někdo byl můj spolusedící a už mi dost pil krev. Na tváři mu hrál škodolibý úšklebek a bylo vidět, že ho to vyloženě baví. Když jsem se tak na něj díval, jak se v klidu houpe na židli, lehce si opírá nohy o lavici a vždy když jsem přiložil tužku k papíru, mi do ní malinko drcnul. Napadla mě malá pomstička.
Přihlásil jsem se, že chci jít na záchod a profesor mě beze všeho pustil. Když jsem se zvedal ze svého místa, odsunul jsem lavici, o kousek dopředu, můj milí spolu sedící se momentálně obdivoval krásu šedivého okna, takže si ničeho nevšiml až do té doby než se nebezpečně začal naklánět dozadu, ale to už jsem byl skoro u dveří. Zabouchl jsem rychle dveře a jen co jsem je zabouchl, se ozvala hlasitá rána a hlasité klení. To už jsem ale pádil na konec chodby pro případ, že by ho to tak vytočilo a pustil by se za mnou.

Do konce hodiny jsem radši počkal na chodbě o patro výš. Po zazvonění jsem se vydal druhou stranou ke třídě. A počkal jsem si za skříní na chodbě, než dotyčný vyjde s učebny. Ale nikdo nešel. Opatrně jsem nakoukl do učebny. Celá třída už byla pryč, takže jsem tam našel jen profesora, který si balil jehlan a krychli. Opatrně jsem se kolem něho proplížil, ale můj pokus byl zmařen po dvou krocích.
„Můžete jít klidně, už odešel,“ řekl profesor klidným hlasem a opřel se o katedru. Provinile jsem se obrátil ke katedře.
„Promiňte, nechtěl jsem…“začal jsem se omlouvat, ale profesor mě zastavil.
„Nemusíte se omlouvat, tomu spratkovy by pár takových lekcí rozhodně nezaškodilo, koneckonců mohl jste vidět sám,“ opáčil. „Já sám bych mu neváhal uštědřit pár facek, ale stálo by mě to místo a za to by mi nestál,“ vysvětlil prostě. Jen jsem přikývl a sbalil jsem si věci. Profesor na mě počkal u dveří. „Kdyby, jste něco potřeboval, kabinet mám o patro výš.“Potom mě propustil.

Byla zrovna přestávka na oběd, tak jsem se rozhodl, že se půjdu projít. Pětačtyřicet minut sice není moc, ale aspoň si člověk může na chvíli pročistit hlavu. Hned za školou byl malý parčík, tak jsem se uchýlil tam. Sedl jsem si pod vysokou lípy a otevřel knížku. Potom jsem něco poobědval ze svačiny, kterou jsem si ráno nachystal a pomalu jsem se vracel zpátky ke kolébce vědění.
Odpoledne jsme měli být podle rozvrhu rozdělení podle svého zaměření. Já si vybral malbu. Bylo tu sice ještě dalších pár předmětů, které mě zajímali, ale malba mi přišla jako nejlepší východisko. Za rohem školy jsem potkal Skota, jak si zakuřuje za školou.
„Koukám, že zácpa se ti trochu protáhla,“ prohodil jsem jen tak a šel jsem k němu. Uchechtl se a nabídl mi. Zdvořile jsem ho odmítl a opřel se o zeď.
„To víš, takové věci nejde uspěchat,…navíc slyšel jsem, že taky nejsi zrovna moc velký andílek,“ nadhodil a loupl po mě zkoumavým pohledem, ale oči mu jiskřily pobavením. Měl je čokoládově hnědé a byla v nich upřímnost a pobavení, tak jsem jenom pokrčil rameny. Jeho úsměv se ještě rozšířil a přátelsky mě poplácal po rameni.
„No pěkný začátek, hned první den to se musí uznat. A teď sis udělal problém s ředitelovým vnukem,“ dodal jakoby nic. Tak od tud vítr fouká. Takže takhle to myslel ten profesor. No nic nedalo se to vrátit a na druhou strynu jsem toho stejně nelitoval.

Po zazvonění jsme se rozešli každý po svém. Oborový mistr si mě odchytil přímo na chodbě a uvedl mě do hodiny. Vyzval mě, ať si sednu zatím na lavečku. Tahle učebna byla jiná, než jsem zatím viděl. Byla velká asi jako vstupní hala. V místnosti byli dva kruhy utvořené z kreslících stojanů, na nichž byla už připravena prkna. Pár studentů už netrpělivě postávalo u svých stojanů jiní, jako já seděli na lavičkách. Mohl jsem vidět pár známých tváří, které jsem poznával z dřívějších hodin, ale bohužel tady byla jedna, na kterou jsem si pamatoval velice dobře. Ale nevěnoval jsem mu pozornost a radši se zaměřil na gestikulujícího mistra. Byl to postarší pán už s prořídlými vlasy na temeni hlavy, a s bílým plnovousem. Vyzval nás, abychom každý zaujali své místo u stojanu a pak nám vysvětlil, co bude náplní dnešní hodiny.
Mě si nechal až nakonec. Zeptal se mě, jestli jsem už předtím měl nějaké zkušenosti v rámci výtvarného oboru a jaký se mi, líbí malíř. Na to jsem mu odpověděl, že jsem předtím pár roků chodil střídavě do lidovky a z malířů se mi líbí asi nejvíc Da Vinci. „Proč právě ten?“ zeptal se zkušeně. V jeho otázce se skládalo víc, než se na první pohled zdálo, dobře jsem si toho všimnul v jeho úsměvu. Chtěl prověřit, jestli nejsem jen další nadutý hlupák, který vypálí hned první jméno, které ho napadne, ale já měl dobré odůvodnění pro svou volbu.

„I přes svůj život levobočka, to byl moudrý a všestraně nadaný člověk. Viděl svět jinýma očima než jeho vrstevníci a právě takový se ho snažil zachytit ve svých dílech, ať už na plátně nebo v bájném vynálezu. Jeho díla jsou sice obdivuhodná,“ odůvodnil jsem, ale to nebylo všechno.
„Ale myslím, že to nejsou tak díla jako člověk samý. Dřív než se podívám na obraz a mám- li se rozhodnout jestli je dobrý nebo špatný, dejte mi nejdřív poznat ruku, která ho vytvářela a pak až díla na posouzení,“ prohlásil jsem směle.

Učitel si mě spokojeně přeměřoval. Potom na mě uznale kývl a poslal mě zpátky ke stojanu. Když jsem začal kreslit, jakoby svět kolem mě přestal existovat. Před sebou jsem viděl, jen bílí papír a moje ruka se samovolně pohybovala po papíru. Nevím, jestli to bylo normální, ale vždy když jsem se na něco soustředil, upadl jsem do takového transu, že jsem nevnímal nic okolo a mnohdy ani sám sebe. Ani jsem si to neuvědomila, bylo konec vyučování. Sbalil jsem si věci, prkno dal na příslušné místo a šel, kam mě nohy nesly.

Ale jen co jsem vyšel ze třídy, mě někdo strhl na stranu. Neviděl jsem mu do tváře, ale podle výšky nebylo těžké odhadnout kdo předemnou stojí. Vytrhl jsem se z jeho sevření a čelil ostrému pohledu modrých očí.
„Co chceš?“ zeptal jsem se nezaujatě a opřel se o zeď.
„To bych se měl spíš já. Přijde si sem nějaký přivandrovalec a myslí si Bůh ví co, ale tady to funguje trochu jinak, milej zlatej,“řekl výhružně a nepřestával si mě měřit tím svým pronikavým pohledem. Jen jsem nad tím protočil oči, a zato jsem si vysloužil další přiražení ke zdi a kopanec do nohy. Tenhle kluk už mě vážně štval. Znovu jsem se mu vytrhl a tentokrát jsem mu zkroutil ruce a přitlačil ho ke zdi, ruce jsem mu dal vysoko nad hlavu a sklonil jsem se na výšku jeho očí.
„Podívej, je mi jedno kdo jsi a jak to tady v téhle škole chodí. Je mi jedno, že ředitelův vnouček, protože já se z toho na prdel neposadím. S tím si běž oslňovat někoho jiného, mě si úplně ukradenej. Ale nestrpím, když někdo dělá ze života peklo druhým jen proto, že se mu chce.“
Potom jsem ho konečně pustil a šel pryč.