SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Umění lásky 05

  • Soubor nelze vytvořit.
  • Soubor nelze vytvořit.

Dojeli jsme k obrovské bílé vile, kterou si staví jen takový ti zbohatlíci kteří o sobě tvrdí, že mají peněz na rozdávání, ale jinak nepropustí navíc ani grešli. No co se dá dělat. Triko jsem měl celé propocené a tchoř byl oproti mně navoněnej frajer ale, když si to Pan Alexandr přeje. Jen co jsem vystoupil z auta, postavily se za mě ty dvě gorily a ta třetí šla rádoby vpředu a házela na mě výhružné pohledy. Skvělé tomu se říká pohostinnost, no jako doma.
Dovedli mě do velké chodby, kde nás zastavila jakási žena. Normálně bych typoval, že je trochu nalitá ale radši jsem nic neříkal.

„Ale koho to tady máme, ty seš mi ale fešák,“ řekla s úlisným pohledem a změřila si mě od hlavy až k patě. Byla to vysoká blondýna, no s dobře vytvarovaným tělem (ale podle toho kde žije, bych soudil, že jí v tom dopomohla plastická operace). Vypadala tak něco po třicítce ale typoval bych jí spíš pětatřicet možná sedmatřicet. Přišla ke mně a chytla mě za tváře a dělala takové ty kravinky co se dělají malým dětem, takové to „cukroušku, ty si nám krásnej klučík,...“
A nenápadně mě začala osahávat. Bylo mi to nepříjemný a tak jsem jí chtěl odstrčit, ale byla na to příliš nalitá a do slova se na mě lepila.

„Matko, mohla bys laskavě přestat obtěžovat moji návštěvu,“ ozval se ostrý povýšený hlas, ve kterém bylo poznat neskrývané pohrdání a potlačované znechucení. Ale svůj účinek to splnilo. Ta žena se odemně odlepila a podívala se na schodiště, kde kráčel její nevychovaný synáček.
„Ale copak drahoušku, dneska jsme se nějak špatně vyspinkali, takhle se mluví se svou milovanou matkou, která pro tebe udělá první poslední?“ řekla vyčítavě.
„Tobiasi prosím pojď, půjdeme do mého pokoje,“řekl a zatvářil se omluvně.
Pokrčil jsem rameny a na rozloučenou zamával gorilám. Vyšli jsme do prvního patra a pak jsem si vzpomněl na to, co jsem dělal předtím.
„Prosím Alexandře mohl bych nejdřív použít vaší sprchu. Víš, než jsme sem přijeli tak jsem byl běhat a ty gorily mě hned odvlekli do auta, takže jsem neměl možnost se umýt a převléct,…“ sakra to bylo trapný.
Zkoumavě se na mě zadíval a pokynul mi na vedlejší dveře. „ Vem si ručník, jaký chceš, služka ti donese nějaké oblečení,“ řekl prostě a s tím mě opustil.

Rychle jsem ze sebe svlékl oblečení a rychle se osprchoval. Popravdě bylo to dost divné. Sprchovat se v cizím domě v cizí sprše. Na poličce vedle sprchy jsem našel nějaký sprchový gel s vůní máty. Propocené tričko a kraťasy jsem nechal na prádelním koši.
Zrovna když jsem se doutíral, ozvalo se tiché zaklepání. „Pane, nesu vám čisté oblečení,“ podle hlasu to byla žena, tak jsem jí pootevřel. V rukou nesla nějaké tmavé kalhoty a hnědé tričko adidas. Poděkoval jsem jí a ona mlčky odešla.
Když jsem byl hotov, vyšel jsem na tu obrovskou chodbu, v patře muselo být tak deset dveří. Pořádně jsem si to tady prohlédl a snažil se odhadnout, které dveře patřili Alexandrovi.

Jedny byli pootevřené, tak jsem tam nahlédl. Za velkým stolem zády ke mně seděl Alexandr a něco řešil. Zdálo se mi slušný na sebe upozornit tak jsem zaklepal. Mírně sebou škubnul a otočil se mým směrem. Zkoumavě si mě prohlédl a pokynul mi, ať jdu k němu. „Takže co to máme za téma?“ zeptal se s klidem a já jen nevěřícně koukal. Ale rozhodl jsem se, že ho budu ignorovat.
„14. až 17. století období renesance. Vyznačovalo se individualismem a návratem k antice. Největší rozkvět byl v Itálii kolem 15. a 16. století působili tam významní umělci jako například Leonardo Da Vinci, Caravaggio, Michelangelo a další. Tito muži udali směr pro malířství, ale samotná renesance přeložená z italského slova rinascita neboli zrození v sobě nesla víc než jen malířství. Také sochařství, architekturu a literaturu.“
„To jsou jen kecy z internetu a knížek, to si můžu přečíst taky,“ navrhl otráveně. Popravdě už jsem trochu ztrácel s tím otravou nervy, ale slušné vychování je slušné vychování.

Na stole měl nějaké prázdné papíry. Vzal jsem si ještě tužku, podložku a onen jeden papír a sedl jsem si na židli naproti němu. Už mě to unavovalo. Na papír jsem si nanesl pomyslné linie pro lidskou tvář a začal jsem vkreslovat.
„Hej, co to děláš?“ zeptal se podrážděně když zjistil že ho ledabyle ignoruju . Bože to je fakt nedůtklivý člověk.
„Když nechceš přijmout renesanci z knih a z internetu ukážu ti jí v praxi. Seď rovně, ruku si dej, jak byla pod bradu… ano tak je to správně a hlavně se nehýbej,“ nasměřoval jsem si ho, jak jsem potřeboval a dál vkresloval do jeho tváře a rysů renesanční charakteristiku. Ano docela by se na tu dobu hodil. Měl takový ten povýšený pohled namyšleného šlechtického floutka, který si dělá, co chce a přesně takového jsem se ho snažil zachytit. Tužka mi jen jezdila po papíře a pomalu se začal rýsovat portrét pohledného mladíka.
Měl o něco delší vlasy na tu dobu typické, hladce oholenou tvář ještě s mladickými rysy, uhrančivé oči, které směřovali přesně na pomyslného diváka a spalovali ho svým ostrým pohledem. Dokreslil jsem mu ještě vysoký límec skoro až k bradě a nóbl šaty pro tu dobu pestře vyšívané zlatou nití jinak tmavé barvy.
„Už to bude?“ ptal se pořád dokola. Dokreslil jsem ještě poslední stíny a obrátil obrázek směrem k němu.
„Fajn, tady to je, renesance jak vyšitá, sice ne s biblickými motivy ale jinak by se to za renesanci dalo považovat,“prohlásil jsem suše.
„To jsem vážně já?“ řekl nevěřícně a nespouštěl oči s papíru.
„A koho si čekal? Ježíška? No těsně vedle, ale příště to snad vyjde.“
„Chci říct ne. Je to dokonalé vážně nic lepšího jsem neviděl,“ blekotal a pořád nespouštěl oči sám ze sebe.

Potom jsme zpracovali ještě pár materiálů týkající se italské renesance a jejich představitelů a už jsem pomalu musel. Ale co mě nejvíc překvapilo, bylo jeho celkové chování. Ze začátku se sice tvářil jako ten namyšlenej spratek, ale rychle se otřepal a potom normálně spolupracoval. Až mě to udivovalo, myslel jsem, že vím toho o italské renesanci docela hodně, ale Alexandr mi prozradil pár postřehů, kterých jsem si nikdy nevšiml. Když to tak beru, tak to byla celkem příjemná společnost.
„Víš Alexandře, že je s tebou docela kloudná řeč, když se přestaneš chovat jak namyšlenej frajírek,“ přiznal jsem a nespouštěl ho s očí. Krátce se něčemu zasmál a pak mi vysvětlil situaci.
„Jo díky, moc lidí mi tohle neřekne a prosím říkej mi Alexi, je to tak lepší, nepřipomíná mi to tolik mého zatraceného otce.“
Moc jsem tomu nerozuměl, ale asi to v rodině neměli zrovna lehký. No soudě podle jeho mámy to bylo pěkně komplikovaný. „Nechci se v ničem rýpat ale,… proč tady tvoje máma pobýhá jak no… nějaká laciná dívka volných mravů opitá až pod obraz?“zeptal jsem se opatrně. Chvilku se na mě nevěřícně díval a pak se zase začal smát.

„Všiml sis někdy, že máš docela zajímavý vyjadřování. Abych pravdu řek, nikdy jsem neslyšel méně nezdvořilejší popis chování mojí matky. Ano je to přesně tak jak říkáš, i když tady všeci v tomhle domě předstírají, že se nic neděje. Je to ve skutečnosti jedna velká lež, pravda je ta, že otec odjel na takzvanou „služební cestu“, aby si užíval s jednou ze svých milenek, myslím, že tahle je zrovna zhruba tak stejně stará jako já, ale matka si z toho nic nedělá. Zve si na každou noc si do baráku jiného chlapa a jinak je celý den nalitá.“
„Promiň, nechtěl jsem ti nějak lézt do soukromí…“ snažil jsem se vysvětlit, ale zastavil mě.
„Nemusíš se omlouvat, na historii mojí rodiny není pranic hezkého. To spíš já bych se měl omluvit za chování mojí matky jak si viděl je úplně na mol,“přiznal a povzdychl si. Hleděl jsem zahanbeně do země a nevěděl co říct, nebyl jsem zvyklý takhle s někým otevřeně mluvit, takže jsem tam jenom tak mlčky seděl.
„A co ty, máš taky nějaké veselé zážitky s rodiči? Nebo proč jste se sem přestěhovali?“ jeho hlas nic nenaznačoval, ale ve mně najednou hrklo.

Od té doby co máma umřela, jsem se nikomu nesvěřoval ani tátovi ne a nechtěl jsem to měnit.
„Kvůli tátově práci jsme se hodně stěhovali, no a teď jsme tady,“ vysvětlil jsem prostě s náznakem, že nechci, aby tahle konverzace dál pokračovala.
„Pokud nechceš, nemusíš mi nic vysvětlovat, jenom mě zajímalo, kde ses naučil tak kreslit a malovat. Máš úplně jiný styl výtvarného pojetí než ostatní,“ řekl zadumaně a já se při jeho slovech malinko ošil.
„Předtím jsem chodil na normální gympl nic extra, ale byl tam jeden profesor, který mi dával výtvarné hodiny navíc a mohl jsem si zkusit v jeho dílně pár technik a taky mi vysvětlil jak je to s kresbou a malbou. A ano mám odlišné práce, můj profesor říkával, že jak se člověk na určitou věc dívá, tak ji vnímá a tvoří jí podle toho. Říkával taky, že umění nevychází z ruky, mozku ani s oka, ale vychází z nás samotných. Proto jsou některé umělecké díla tak neocenitelná, protože s toho obrazu nebo s jiného díla cítíš toho autora, musíš tomu dílu věnovat něco ze sebe něco, co jiný člověk nemá něco ze své podstaty a tak tomu dílu dát jedinečnost. Říkával, že měl tu čest se poznat s pár lidmi, kteří dokázali tvořit srdcem, aniž by poznali nějakých škol a to je dělalo jedinečné.“

„Už je moc hodin měl bych jít,“ řekl jsem a zvedal jsem se k odchodu. Ale u dveří mě zastavil. Zabouchl dveře a z příma na mě hleděl. A potom mě políbil. Než jsem si to stihl uvědomit, měl jsem svoje rty přitisknuté k těm jeho. Sakra co to dělá? Odtrhl jsem se od něho a čelil jeho pohledu. Byl neurčitý ,bylo v něm překvapení smíchané s nejistotou a ještě něco.
„Co to děláš?“ zeptal jsem se a nepřestával jsem ho sledovat. O krok ustoupil a zase si mě přeměřoval tím pronikavým pohledem.
„Sám jsi říkal: Nauč se naslouchat a věřit v sám sebe. Jenže ono to nejde,“ přiznal se.
„Aha no, to je super. Ale já bych už měl fakt jít,“ řekl jsem ve spěchu. Chtěl jsem co nejdřív vypadnout, protože tahle situace se mi ani trochu nelíbila. Teda ne že by se mi nelíbilo to, jak mě políbil, ale celé to bylo divné, vždyť ten kluk mohl mít celou školu pod palcem, mohl mít kohokoliv, ať už kluka nebo holku, tak proč to zkouší na mě?

Dodatek autora:: 

Tenhle díl je sice trochu kratší, ale výhoda kratších dílů je ta, že aspoň jsou dřív napsané a o to napínavější.
(Nebo to bych zhruba dodala na svou obranu) Wink Smile
Moc děkuju za komentáře. Smile

4.916665
Průměr: 4.9 (24 hlasy)