Umění lásky 08

Na druhý den ve škole mě přepadla jakási ospalost nevím, čím to bylo, ale najednou jsem byl úplně nepoužitelný, dokonce i Skot s Teou si ze mě začali dělat srandu, že mám spavou nemoc. Ale to nebyl jediný problém, jak jsem se dozvěděl tak uzávěrka našeho referátu se blížila, protože profesor s dějin byl mým nápadem s kostýmy tak nadšen, že určil, abychom byli v pořadí první. No jak se říká: za dobrotu na žebrotu. Ale nedalo se nic dělat. Naštěstí už jsem zamluvil dva dobové kostýmy ve stylu renesance v blízkém divadlu a pujčovna mi dala dobrou cenu, takže teď už zbývala ta horší část, přemluvit Alexe, aby s tím nápadem souhlasil a vzhledem k tomu co se stalo minule, to bude ještě těžší. Tiše jsem si povzdechl.

O odpolední přestávce jsem musel na vzduch. Všechno jako by mě něčím svazovalo. Vyběhl jsem ze školy jako zajíc střelený brokovnicí a zamířil jsem si to rovnou k parku a o nic jiného se nestaral. Doběhl jsem tam celý udýchaný, a už jsem chtěl jít ke svému stromu, když jsem si všiml, že za ním někdo leží. Obešel jsem si proto strom a podíval se, kdo mi zabral místo. Byl tam nějaký kluk, kapuci měl staženou do čela a něco si četl. Přistoupil jsem blíž a sklonil se, abych mu viděl do tváře. Byl to Alex. Což mě docela překvapilo, protože bych ho netipoval jako vášnivého čtenáře.
Když si mě konečně všiml, prudce sebou trhl a kapuce mu spadla dolů. Vyjeveně na mě hleděl a v ruce svíral onu knížku, do které byl tak zahloubaný. Přečetl jsem si její titulek a na tváři se mi objevil vševědoucí úsměv. Alex trochu znejistěl.
„Co tady děláš?“ zeptal se.
No jo co tady dělám? „Šel jsem se nadýchat čerstvého vzduchu, prej je to prospěšné, ale jak vidím tady je obsazeno,“ opáčil jsem. „Nevěděl jsem, že jsi příznivec červené knihovny.“ Na obálce jeho knížky totiž stálo: Norské dřevo. Nejaponský román od Japonského autora.
Malinko se začervenal. „Povinná literatura,“ procedil potichu a být v jeho kůži tak se asi do země propadnu.
Nakonec jsem si sedl z opačné strany toho stromu a vychutnával si to ticho. Strom byl docela velký, takže to nebyl problém. Bylo sice chladno, ale v tlustém kabátu mi to nevadilo. Chvilku jsem se přehraboval v tažce a pak jsem konečně vytáhl skicák a tužku. „Chodíš sem kreslit?“ zeptal se někdo. Otočil jsem se tím směrem a viděl Alexe, jak se nenuceně opírá o strom.

Sedl si vedle mě a nic neříkal, bylo to docela divné. V tom mi zazvonil mobil a spustila se moje oblíbená písnička Iridescnet od Simple Plan. Rychle jsem zvedl telefon aniž bych se podíval kdo to je. „Haló.“
„Á Tobiasi konečně, nemohla jsem se ti dovolat, za půl hodinky budu u tebe, vydrž, lásko,“řekla hravě Sam. „Dobře budu se těšit, počkám na tebe před školou, lásko,“ řekl jsem a zavěsil.
„Zase ta otravná holka?“ zeptal se Alex nevrle a věnoval mi vražedný pohled.
„Není to jenom nějaká otravná holka, je to moje kamarádka,“ vysvětlil jsem.
„Nevypadala tak.“
„Jo to ale není tvoje věc, pane chytrý, spíš by ses měl starat o náš společný referát,“ připomněl jsem.
„Jo a co navrhuješ?“ zeptal se s neskrývaným zájmem.
„Dobové kostýmy,“ řekl jsem na rovinu.
„Tak to ne. Na tom jsme se nedomluvili,“ prohlásil vzdorovitě, ale já se nenechal odbýt.
„No tak se na tom domlouváme teď. Navíc renesance nebyla tak hrozná doba…“
„Kamašle? To ti nepřipadá tak hrozný!“ To chce klid a nohy v teple.
„Můžeš mít kožené kalhoty, už jsem všechno zařídil. Na to vyšívanou vestu a jsi urozený šlechtic,“ navrhl jsem.
„A co budeš mít ty?“ zeptal se prozíravě a přejížděl po mě pohledem.
„Prostou plátěnou košili a také kožené kalhoty.“
„Jo to se k tobě bude hodit,“ souhlasil. No aspoň na něčem jsme se shodli.
Potom se ke mně nebezpečně přiblížil. Chtěl jsem se odtáhnout, ale únikové cesty mi zablokovali jeho ruce. Chytl mě kolem ramen a jen na mě upřeně hleděl.
„Víš, že jsi docela zvláštní?“ zašeptal. „ Vypadáš, jako někdo kdo se nezajímá o okolí a je zahleděný sám do sebe, ale ve skutečnosti je tomu právě naopak,“ pokračoval tiše.
„I přesto že jsi samotářský a uzavřený si neskutečně všímavý a citlivý. Máš přirozený talent, viděl věci jinak než ostatní, i když jsou to jenom maličkosti a to se mi na tobě líbí ze všeho nejvíc,“ přiblížil se ke mně ještě blíž a nosy jsme se skoro dotýkali, ale bylo to jiné než obvykle. Teď mě připadal jiný, takový tajemný a nějak zvláště mě to tajemno přitahovalo, i když v hlavě na mě křičel hlásek rozumu ať s tama vypadnu.

Ještě víc se přiblížil a začal mě líbat na čele, z čela pak přešel na obočí a potom si dělal cestičku po mém nose, bylo to směšné ale strašně krásné. Nosem jsem mohl vdechovat jeho vůni, byl tam jasmín a ještě něco možná skořice. Když se konečně dostal k mým ústům, nejdřív lehce přejel jazykem po spodním rtu a zkusmo do něj kousl. Malinko jsem pootevřel rty, spodní ret se mi nejistě chvěl. Mile se usmál a pak mě políbil. Nejdřív lehce něžně a pak náš polibek prohloubil, když vnikl svým jazykem do mých úst. Bylo to neskutečné, tak hluboké a něžné ne jako jeho minulé naléhavé polibky, které v sobě nesly neskrývanou hrubost a vášeň.
Teď byl úplně jiný. Užasle jsem na něj hleděl a ke svému překvapení jsem mu po chvilce začal polibky oplácet. Nejdřív opatrně a pak už se stejnou vervou jako on. Nevím, co mě to popadlo, možná by se tomu dalo říkat poblouznění nebo něco v tom smyslu.
Když se odemně konečně odtrhl, společně jsme lapali po dechu. Jo kyslík je někdy velice užitečná věc zvláště když se bez něj nedá žít. Potom vzal pramínek mých vlasů a žmoulal ho v ruce. V očích měl takový ten soustředěný pohled, jako kdyby v nich něco hledal. Pak se od nich odvrátil a znovu se podíval na mě. Jeho oči už nespalovali, ale hřáli jako to jarní sluníčko, které dává všemu živému své teplo a jas. Potom se malinko odtáhl a rukou přejel po mé tváři a jeho úsměv a hřejivé oči potemněli.
„Ta holka cos jí volal a co za tebou pořád dolejzá… chodíte spolu?“ zeptal se nejistě. Cože? Nejdřív po jeho tváři přeběhl smutný stín, ale pak v jeho očích bylo zase to neochvějné odhodlání. Vzal si mou hlavu do svých dlaní a zpříma mi hleděl do očí, takže jsem nemohl odvrátit pohled.
„Je to kamarádka,“ hlesl jsem, ale nevypadal na to, že by ho to uspokojilo, ještě blíž se ke mně naklonil, takže jsem mohl cítit jeho přerývaný dech na svých ústech.
„Kamarád taky rád, kamarádku na lehátku…“ odsekl. Nechápu, o co mu jde?
„Hele nevím, o co ti jde a co ti přelítlo přes nos, ale já už musím na hodinu,“ řekl jsem výmluvně a chtěl jsem odejít. Ale nepustil mě.
„Hej co to děláš? Alexi pusť mě, přijdeme pozdě na hodinu.“ Chtěl jsem se mu vyškubnout, ale můj záměr měl přesně opačný výsledek. Takže jsem se mu svalil do náruče. Využil toho a ruce pevně obtočil kolem mého pasu.
„Alexi…“ začal jsem, ale byl jsem rychle umlčen.
„Ne! Nikam tě nepustím,“ prohlásil rozhodně a přitáhl si mě k sobě tak že mě uvěznil ve svém pevném objetí. Ale jeho hlas se chvěl, bylo v něm cosi bolestného. Proč?
„Fajn tak tady budeme sedět až do skonání věků,“ odsekl jsem kousavě.
„To není tak špatná představa,“ zašeptal mi do ucha a pak mě políbil na krk. Celkem to lechtalo, takže jsem se malinko ošil.
Ale on nepřestával, svými polibky se prodral až k lemu mého kabátu a pak ho začal pomalu rozepínat. „Alexi nech toho je zima, nechci kvůli tvým choutkám nastydnout,“ řekl jsem vyčítavě. Ne že bych se bál o svoje zdraví, ale nechtěl jsem, aby to takhle pokračovalo.
„Já tě zahřeju,“ zašeptal svůdně, když už jsem měl kabát skoro dole. Použil jsem všechny síly a najednou sebou trhl. Štěstí mi přálo, protože to nečekal a v prázdných rukou mu nakonec zůstal jen můj kabát, zatím co já jsem utíkal do školy, kde bylo sucho a teplo.

Naštěstí jsme měli supla a profesor co nás měl mít si někam „na chvilku“ odskočil. Snažil jsem se nemyslet na Alexe, ale moc se mi to nedařilo. Pořád jsem nemohl přijít na to proč tak žárlí, stejně jsem pro něj jen další školní flirt. Mohl mít na škole, koho si zamanul a proč taky ne se svou tváří a postavením si prakticky mohl dělat, co chtěl. Radši jsem to hodil za hlavu a už to dál nerozváděl. Profesor konečně přišel do třídy a já upřel svou pozornost k tabuli. Alex se do konce hodiny neukázal.
Další hodinu už mi to bylo jedno, protože jsme měli dělat portrét a na to jsem byl strašně zvědavý. Nachystal jsem si prkno a papíry a čekal, až mistr přijde. Chvilku to trvalo, ale když se za dveřmi ozvali dunivé kroky a tiché klení tak to bylo jasné, kdo přichází. Mistr si nesl plnou náruč výkresů a hned je rozdával po třídě.
„Tak jak jsem slíbil, dneska si zkusíte portrét, původně jsem měl v úmyslu sem někoho přivést, aby vám dělal model, ale nikdo vhodný se nakonec nenašel,“ dodal mistr vyhýbavě a začal se rozhlížet po třídě. Potom se ozvalo tiché zaklepání a do dveří vstoupila malá brýlatá dívka a já v ní hned poznal Sam. Co ta tady dělá?