Umění lásky 12

Nabídl mi odvoz do školy, ale odmítl jsem, na to jen pokrčil rameny a odjel, v dáli jsem mohl už vidět jen mizící černé auto. Tak jsem jel autobusem, dneska mi to ani nevadilo, hleděl jsem z okna, kolem mě se míhá krajina. Líně jsem vystoupil, protože jsem ještě sebou musel vláčet velké desky s kreslícím prknem, tiše jsem si povzdychl, ale co se dalo dělat. Když jsem se došoural do třídy, konečně jsem si oddechl, že už to nemusím vláčet sebou. Ale napadla mě spásná myšlenka a už jsem běžel za mistrem. „Promiňte, že otravuji, ale mám referát do dějin na téma renesance a potřeboval bych si k tomu udělat pár portrétů,“ řekl jsem výmluvně, když jsem vešel do mistrova kabinetu.

„A co máte konkrétně na mysli?“ zeptal se zájmem mistr, který seděl za velkým stolem a něco si četl.
„Chtěl bych udělat pohybové kompozice a samotné portréty ve stylu renesančních mistrů chci napodobit jejich díla ovšem ve svém podání, vy sám jste nám říkal, že mnozí umělci se inspirují právě renesancí,“ namítl jsem.
„Ano to je pravda máte velice dobrý postřeh, milý chlapče a myslím, že bych ani já sám nenašel ve vašem ročníku schopnějšího studenta, který by se jenom pokusil uskutečnit tento nápad, jen popřemýšlejte o tom, jestli to zvládnete, na pohybové kompozice máte ještě dost času.“
„Děkuji, určitě to zvážím, ale pokud to není, až moc troufalé měl bych ještě jedno přání, pokud by to bylo možné v rámci tohoto tématu nemohl na hodiny kreslení udělat svůj vlastní plán, šlo by jenom o pár hodin, samozřejmě zameškanou práci bych dodělal doma. Normálně bych vás s tím vůbec neobtěžoval, ale tlačí mě termín odevzdání. Něco už vím o anatomii člověka a tak bych se rád pokusil o portréty, podle modelů,“vysvětlil jsem.
„Dobrá tedy a máte něco, konkrétního namysli?“zeptal se mistr zvědavě.
„Chtěl bych se především inspirovat z díl Da Vinciho, jestli mi rozumíte.“
„Velmi dobrá volba máte už nějaké návrhy?“
„Zatím ne ale včera jsem se pokusil za spolupráci pana Langa vytvořit Caravaggiova Loutnistu.“
„Ano? A jak se vám to dařilo?“
„Původní myšlenka byla se inspirovat tímto dílem a stvořit svůj vlastní obraz s názvem Kytarista. Model sedí ve stejné pozici a rozpoložení ale v rukou drží kytaru, pozadí je v mírném šeru a halí tak onoho neznámého muže do tajemna.“
„No už se nemůžu dočkat, až to uvidím. Kdy máte uzávěrku té renesance, rád bych se přišel podívat, až to budete prezentovat. A nebojte, kolegu přesvědčím, aby vám to ještě posunul, pokud budete potřebovat, protože jak se říká: Práce kvapná málo platná.“Potom mě propustil.

Na další hodinu jsem sice přišel pozdě, ale nic jsem si nedělal z profesorových slov, které mě vybízeli k větší píli a poslušnosti. O přestávce jsem začal s novými návrhy na svou práci. Sepsal jsem si všechny umělce renesanční, které jsem s toho období znal a vypsal jsem si jejich díla, které bych mohl eventuálně interpretovat ve své formě.
Byl jsem do své práce tak zabrán že jsem si ani nevšiml profesorky, která vešla do třídy. Z mého soustředění mě až vytrhlo poklepání na rameni. Podíval jsem se nahoru a tam ji spatřil. Byla to celkem mladá učitelka tak kolem třicítky možná o chlup víc, měla krásné dlouhé černé vlasy, které se jí na zádech mírně vlnily. Obličej měla milý, do oválného tvaru, zdobili ho dvě krásné černé oči s učitelskými zkušenostmi lehce vyzrálé a už zralejší, malí nos a něžně tvarované ústa. Když jsem se tak na ni díval, napadlo mě jediné jméno. „Mona Lisa“ zašeptal jsem nahlas a obdivně na ni hleděl.
„Promiňte, ale asi jste si spletl hodinu,“ řekla klidně a její úsměv se ještě rozšířil. „Teď máme totiž hodinu občanského základu, nikoli dějin,“ napomenula mě mírně. Kývl jsem na souhlas, že si to uvědomuji.

Opravdu jí byla podobná. A proto jsem se odhodlal k riskantnímu kroku ji přesvědčit, aby mi byla modelem. Proto po hodině jsem si počkal, až všichni odejdou a přišel jsem ke katedře. „Paní profesorko, mohl bych vás o něco požádat… víte, dělám takový renesanční projekt a inspiruji se významnými malíři a jejich tvorbou. A proto bych vás chtěl požádat, jestli by, jste mi nebyla modelem,“ řekl jsem směle.
„No nevím, jestli zrovna já budu dobrý modelem...“ odpověděla úsečně, ale já se nemínil odradit.
„Promiňte, pokud to bude znít troufale, ale dosud jsem nepoznal ženu která by se líp ztotožňovala s Da Vinciho Monou Lisou,“ dodal jsem sebejistě.
„Dobrá tedy ale mám omezený čas,“připomněla vyhýbavě.
„To nevadí, řekněte, kdy máte čas a já si nakreslím aspoň vaše rysy, nebude to trvat dlouho,“ ujistil jsem ji.
„Dneska po druhé hodině mám čas,“ navrhla.
„Děkuji, to by bylo skvělé, moha by, jste prosím přijít do třídy prvního ročníku, v tu dobu tam nikdo nebude a je tam klid a ticho.“
„Dobrá tedy.“ Docela mě překvapilo, jak ochotně souhlasila. Vsadil bych se, že jiná profesorka by to brala v nejhorším případě jako sexuální obtěžování, ale to byla naprostá blbost.

Ještě jsem jí jednou poděkoval a pak jsem běžel na obor a cestou jsem málem do někoho vrazil. „Krucinál, který… si neumí dávat pozor, kam jde?!“ ozvala se osoba předemnou do které jsem právě málem narazil.
„Moc se omlouvám…“ začal jsem, ale pak jsem se zasekl, když se ke mně nadávající osoba otočila.
„Tobiasi? Tohle mi prosím tě nedělej,“ pokárala mě Sam a lehce políbila na tvář. Bylo to skoro mezi dveřmi učebny, takže si to vyžádalo pár kradmých pohledů a tiché klepy okolních čumilů ale ani já ani Sam jsme tomu nevěnovali pozornost. Jen jeden pohled mě ostře pálil na zádech, když jsem vešel se Sam ruku v ruce, ale i tyk jsem tomu nevěnoval pozornost. Sam si sedla vedle mě a vyptávala se, co jsem včera dělal.
„Nic moc zajímavého, na večeři jsem si dal tvé speciální brambory a celý večer jsem maloval a Lapis mi seděla na klíně." No nebyla to sice úplná pravda, ale aspoň jsem se držel faktů.
„Podle tady pana mrzutého bych hádala, že si jenom nemaloval,“ poukázala na Alexe a spiklenecky se usmála. Na to jsem jen protočil oči a dál si toho nevšímal, protože Sam myšlenky byli někdy docela dost skreslené, zvláště když měla obvykle tendenci je vyslovovat nahlas.

Potom se znovu po očku podívala na Alexův vraždící pohled a víc se ke mně natiskla. Tohle byla její oblíbená hra, když chtěla někoho z mé blízkosti vytočit nebo mě ztrapnit. Ale myslím, že momentálně se snažila o tu první možnost a neodpustil jsem si malý úsměv, když jsem viděl, jak to na Alexe hezky působí. Kdyby se pohledem mohlo zabíjet tak Sam už je zabitá na tisíc způsobů, zatím co ona se na něj sladce usmívala. Na mě byla nalepená, co nejvíc to šlo. Sedla si mi na jedno stehno a na druhé si přehodila nohy, zlehka se opřela se zády o mou nataženou ruku, která byla zapřená o stůl a mou druhou ruku si ovinula nenápadně kolem pasu, aby její fingovaná romantika fungovala ještě líp. Svoje ruce si obtočila kolem mého krku, takže to vypadalo jakoby, jsme se co nevidět měli začít zuřivě líbat.
„Ehmm hodina už začala, vy slečno si prosím sedněte si na židli vedle Tobiase,“ naštěstí jiné poznámky si mistr odpustil, takže jsem byl ušetřen nežádoucí pozornosti. „A vy Tobiasi pokud chcete, běžte si pracovat, na čem jsme se domluvili,“ povzbudil mě mistr. Všichni na mě upřeli překvapené pohledy, protože bylo nemyslitelné odejít z hodiny s mistrovým dovolením a dělat si svoji práci.
„Až od dvou hodin mám domluvené předběžné skici,“odvětil jsem. Mistr spokojeně přikývl a potom nám zadal práci. Zkusil jsem se plně soustředit a nevšímat si střídavých pohledů Sam a Alexe. Ti dva by mohli jít do Neváhej a toč nebo do jiného podobného pořadu jejich vražednost hraničicí až skoro s nenávistí by se dala cítit na kilometry. Tiše jsem si povzdech a své poznámky k jejich dětinskému chování si nechal radši pro sebe.

V přestávce na oběd jsem se zašil na půdu, abych unikl Sam a Alexovi, vsadím se, že teď mě hledají oba ze stejného důvodu, aby mě odvlekli od toho druhého, byli jak sever a jih za americké revoluce. Do dvou zbývalo asi ještě půl hodiny tak jsem se rozhodl to tady prozkoumat. Na školní půdě sice bylo špinavo, protože tam nikdo neuklízel, ale bylo tam ticho a klid. Kolem stáli různé krabice a všemožné harampádí co tady kdo odhodil. Ale sem tam skrz skříně probleskovalo světlo. Odstranil jsem skříně na bok a to co mi přišlo, pod nohy jsem dal do nejtemnějšího rohu až do zadu místnosti. Takže se předemnou uvolnilo aspoň trochu toho volného prostoru a já mohl vidět světlo, které sem probleskovalo s pár střešních oken. Otevřel jsem jedno z nich a nakoukl jsem ven. Do tváře mě ptaštila svěží vůně čerstvého vzduchu a také zimy. Ale v porovnání s tím puchem, který se držel na půdě kvůli nánosům prachu, jsem si radši vybral zimu.
Chvíli jsem nechal ještě okno otevřené a pak ho zavřel, protože už jsem musel jít, byli skoro dvě hodiny a bylo by blbé nechat dámu čekat. Sešel jsem proto dolů a nachystal si věci. O něco později se váhavě otevřely dveře a v nich stála moje Mona Lisa. Zvedl jsem se ze židle a pokynul mladé profesorce na židli předemnou. Usadila se na židli a odložila si věci. „Promiňte, že vás obtěžuji a okrádám vás o váš volný čas,“ještě jednou jsem se omluvil a ona se usmála a ujistila mě, že jí to nevadí.
„Ale pořád nechápu, na co chcete malovat či kreslit můj obraz jako zjevení Mony Lisi,“řekla upřímně.
„Pracuji ještě s jedním spolužákem na referátu do dějin na téma renesance. A s tímto tématem jsem se rozhodl, že se pokusím napodobit nebo aspoň inspirovat pro své vlastní takzvané obrazy spojené s tímto tématem. Proto jsem si vás dovolil pozvat. Nejde totiž o přesné napodobování obrazů ale o takovou nějakou inspiraci. Proto jsem chtěl aby, jste přišla a byla mým modelem pro Monu Lisu, protože výsledné dílo nebude kopie originálu ale úplně nový obraz,“vysvětlil jsem.
„Dobrá jak je vidět, máte dobré nápady a hledáte prostředky jak je zrealizovat,“ konstatovala s úsměvem. „Takže jak se mám posadit?“
„Prosím posaďte se co nejvíc přirozeně, uvolněte se… ruce mírně zkřižte tak aby se opírali o klín a natočte se ke mně trochu z buku.“

A potom jsem začal kreslit. Tentokrát jsem se víc osmělil a vybral si větší formát papíru. Tužkou jsem si naznačil linie mladé ženy. Snažil jsem se spíš vyjádřit kouzlo osobu a její povahu, ze které zářila dobrosrdečnost a upřímnost. Když jsem pak přidal barvy, jakoby ona žena na papíru ožila. Mile se usmívala a v očích měla lásku a laskavost. Teď jsem pochopil proč všechny národy a lidé světa obdivují Da Vinciho Monu Lisu. Neobdivovali obraz, ale tajemnou ženu na něm jak řekl Da Vinci: „Měla mnoho tajemství a já jsem namaloval jedno z nich.“
Ve čtyři hodiny jsme skončili, obraz sice nebyl ještě dokončený, ale svého kouzla dosahoval už teď a o to šlo. Poděkoval jsem profesorce a domluvil si s ní další schůzku. Potom jsme se každý rozešli po své práci. Já jsem zamířil do dílny. Na obor už se mi nechtělo vracet tak jsem šel za Skotem a Teou, kteří byli dneska celý den v keramické dílně. Keramici měli budovu odděleně, která končila na konci školního pozemku a na sušárnu a proto se škola raději rozhodla, že jim nechá vystavět novou budovu, což bylo rozumné rozhodnutí pro obě strany. Zamířil jsem do druhé budovy, a tam se poptal, kde můžu najít prváky. Nějaký postarší profesor mě odkázal na kruhárnu tak jsem nakoukl tam.
V místnosti bylo pět keramických kruhů uspořádaných do půl kruhu. Za kruhama seděli čtyři lidi, Tea, Skot a ještě dvě holky které už to trochu uměli. Chvilku jsem se jenom tak díval. „Vy přestupujete?“ ozval se za mnou hluboký hlas a já se překvapeně otočil. Za mnou stál vysoký trochu robustný muž s rukama jak lopaty. No tak toho bych někdy v noci v temné uličce potkat tedy nechtěl.
„Ne, jsem z malby a zatím se mi tam líbí. Promiňte, že ruším, chtěl jsem se jenom podívat,“vykoktal jsem ze sebe. Ale ten si z toho nic nedělal, poplácal mě svou medvědí tlapou přátelsky po rameni, až jsem se prohnul v zádech a doširoka se usmál.
„Á takže jste tady na výzvědy, no tak se podívejte, že tady nelelkujeme… a vůbec hochu točil jste někdy na kruhu?“ zeptal se mě se zájmem.
„No někdy hodně dávno jsem to zkoušel, ale jsou to už roky.“
„Skvělé tak já vám donesu něco na převlečení a ukážete nám, jak to dělají malíři.“ A už mě hnal do malé šatny.

Položil jsem si své věci a oblékl si, co mě nachystal. Byli to tmavě zelené montérky už všemožně vytahané a roztrhané a hlavně šité na chlapa dvakrát tak širokého. Mistr mě počkal u vchodu do třídy a ještě jednou mě přátelsky poklepal na rameno a ukázal mi na kruh úplně v rohu, kde nikdo nebyl. Do ruky mi vtiskl dva kusy hlíny už trochu zpracované a počkal, až se usadím. Tea se Skotem na mě překvapeně hleděli a litovali zároveň. Protože jen co se kruh roztočil, začal chrčet a smrdět. Plácl jsem na něho kus hlíny a zkusil, jak se bude točit.
No byla to bída ale, co se dalo dělat. Ale alespoň jsem to zkusil. Tělem jsem se skoro položil na kruh a rukama jsem pevně zajistil hlínu. Chvilku to semnou sice házelo, ale nedal jsem se odradit a nakonec jsem hlínu a kruh ustálil tak jak jsem potřeboval. Mistr na mě uznale kývnul a dál mě pozoroval v mojem počínání. Ještě chvíli jsem si z hlínou tak všemožně pohrával a potom jsem hmotu tvarovat do většího hrnku na polévku nebo na pořádný šálek čaje. Trvalo to sice dlouho, ale výsledek stál nakonec za to. A já mohl z kruhu sundávat krásný hrnek, už jen ucho chybělo.
„No jak je vidět asi jste si vybral špatný obor, kolego. Obvykle učení nepadají z nebe tohle tedy… no kdyby, jste chtěl přestoupit tak je vám jasné kde je vaše místo,“ řekl uznale mistr.
„Zatím jsem spokojený,“ přesvědčil jsem.