SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Umění lásky 15

  • Soubor nelze vytvořit.
  • Soubor nelze vytvořit.

To si opravdu myslel? I když polovina s toho co řekl, na jeho popis dokonale seděla, ale i tak se mi to nezdálo tak jednoznačné. Potom jsem si vzpomněl na svůj obrázek, který jsem kreslil toho večera, co jsem byl u něj poprvé. Podíval jsem se na knihovnu. Pořád tam byl ukrytý mezi knížkami, kde neměl být objeven, ale dneska už na tom nezáleželo.
Přešel jsem ke knihovně a vytáhl jsem Rodinou bibli, kde jsem měl schované svoje dílo. Byl tam pořád ten stejný člověk s tváří anděla a s laskavým srdcem. Položil jsem ho na stůl a otočil ho směrem k Alexovi.
Chvíli na něj hleděl soustředěným pohledem a bylo vidět, že zkoumá každou linii své tváře. Pak začal vytahovat něco z tašky. Nakonec se ukázalo, že je to bílá A4. Podíval jsem se na ni pořádně. Byl to můj první obrázek, který jsem kreslil, abych mu ukázal rasy renesance.
Bylo to tak rozdílné dívat se na oba obrázky, i když vyobrazovali stejného člověka, protože na každém byla úplně jiná osobnost.

„Kdy jsi to kreslil?“ zeptal se náhle a prolomil tak ticho které mezi námi panovalo.
„Ten večer co jsem nakreslil ten první.“
„Je to tak skutečné ale přesto…“řekl nevěřícně.
„Jiné,“ doplnil jsem ho.
„Ano, jiné,“ přisvědčil.
„To protože vidíš sice stejného člověka na obou obrázcích ale různé vlastnosti," řekl jsem váhavě. "Ten první vypráví o pýše, namyšlenosti a o celkové povrchnosti. Ale ten druhý vypráví o člověku, který je milý, dobrosrdečný, pozorný a nemá nic společného s tím prvním,“podotkl jsem.
Překvapeně na mě hleděl. „Takový opravdu jsem?“ zeptal se nejistě až nevěřícně. Malinko jsem se pousmál.
„Ten první obrázek poukazuje na to, jak se jevíš ostatním lidem, jako nanicovatý floutek co si jen užívá všelijakých výhod. Ne že by na tom mělo být něco špatného, ale lidi se pak na tebe dívají přes prsty. Pokud bych ještě něco měl říct k tvému celkovému dojmu no… jevíš se jako dě***ř a záletník, takže o tobě kolují klepy po celé škole, navíc si hodně majetnický a trochu malicherný,"dodal jsem tiše a radši se odvrátil. "To by bylo asi všechno k tvé chladné masce pana dokonalého.“
„Takže tohle si o mě myslíš?“ zeptal se zájmem a pečlivě mě sledoval.
Sklonil jsem bezradně hlavu, protože tahle otázka mi nebyla moc příjemná, jelikož byla mířená přesně na tělo.

„Možná jsem měl ze začátku takový dojem… ale teď nevím,“přiznal jsem nejistě. „Ten druhý obrázek poukazuje na tvé klady a je to celkově všechno matoucí. Takže kdybych měl být upřímný, nevím co si o tom myslet. V soukromý působíš jako člověk, který je schopen citu a poznání, ale tam venku jsi úplně jiný. Nevím, jestli je to jen maska povrchnosti ale jak pravil Shakespeare: Já nejsem blázen, abych riskoval svůj život pro tu, které nejsem vhod.“
„Děkuju,“ zašeptal tiše. Váhavě jsem k němu vzhlédl. V jeho tváři nebyla zlost ani urážka bylo tam spíš smíření a uklidnění.
„Ty vždycky lidem říkáš to, co si o nich myslíš, proto si jiný. Pro lidi je přirozené se vykrucovat a lhát o všem možném, ale ty lidem říkáš pravdu, ať už je jakákoliv. Nejsi sobecký ani pokrytecký. Jsi sám sebou, to je na tobě tak jedinečné,“ prohlásil.
„Proto tě miluju,“ zašeptal se smutným úsměvem.
S úžasem jsem na něj hleděl, a dokola si přehrával v hlavě ty poslední tři slova, které mně doslova vzaly vítr z plachet. Mohl to myslet vážně? A i kdyby co by to pro mě znamenalo? Tyhle myšlenky mi vířili v hlavě, bylo to až nesnesitelné. Tohle všechno bylo zmatené, znal jsem toho kluka sotva pár dnů a i přes to… Ne že by se mi nelíbil nebo bych ho neměl rád, ale zkrátka jsem si ještě nebyl jistý, jestli je správné se do něj zamilovat.
Váhavě jsem na něj pohlédl. Díval se přímo na mě a asi čekal na odpověď, která však nepřicházela. „Nemusíš se do mě hned zamilovat,“ řekl klidně a jeho oči změkli, rukou si chytl moji bradu, abych mu zpříma hleděl do těch krásných modrých hvězd. „Ani mi hned odpovídat. Stačí mi, jen když mě pustíš do svého světa, to mi stačí, protože sám nevím co se to děje. Je to směšné ale… Nauč se naslouchat a věřit v sám sebe, to je to hlavní. Jo myslím, že tady to začalo. Tenkrát jsem si uvědomil rozdíl mezi tím, co vidím a tím co cítím,“řekl klidně. Byl upřímný a jeho pohled jakoby hřál, chtěl jsem mu uvěřit, ale nebyl jsem si jistý sám sebou tak, jsem na něj jen hleděl.

Přisunul se blíž a sedl si naproti mně. „Jak si zjistil, že tě přitahují kluci?“ zeptal se zkoumavě. Chtěl jsem se rozesmát na celé kolo, ale jeho oči mě včas zarazili svou vážností.
Pokrčil jsem rameny. „Nevím, v době dospívání… jsem byl poněkud zpožděnější než moji vrstevníci,“pousmál jsem se nad vzpomínkou, jak si kluci v osmé třídě donesli nějaký super porno časopis a celé vyučování to rozebírali. „A ani v době kdy skoro většina kluků už měli holku, jsem se moc nezajímal o nějaké něžné pohlaví. Když se mě někdo zeptal, jestli mám holku, beze studu jsem vždy odpověděl, že ne. Všem to připadalo divné a já nechápal proč, no a potom jsem si uvědomil, že mě holky vlastně nijak nepřitahují.
To bylo dost divné, ale potom jsem poznal Sam a už mi to divné tak ani nepřišlo. Když jsme šli jednou parkem, viděli jsme dva kluky, jak se drží za ruce, nepřipadalo mi to odporné naopak. Připadalo mi to přirozené a docela jsem s nimi sympatizoval. Potom jsem se svěřil Sam a ona mi řekla, že budu asi nejspíš na kluky a měla pravdu. Rodiče to naštěstí přijali v pohodě no a se Sam, se přátelíme dodnes,“ vysvětlil jsem.
„Asi je pro tebe hodně důležitá,“ pronesl s trpkostí.
„Asi ano,“ přisvědčil jsem a na tváři mi hrál lehký úsměv.
„Chtěl bych být tak klidný a pohodový… nemít starosti vycházet s ostatními,“ povzdychl si.
„Proč myslíš, že nemám starosti?“
Pokrčil rameny. „Vždy jsi klidný. Nic tě nerozhodí, z toho usuzuju, že nemáš starosti.“ Byl upřímný, ale zcela neporozuměl situaci.
„Každý si nese břímě svých starostí, má v sobě ukryté všelijaké bolesti a strasti života. Proč myslíš, že je to u mě jiné? Já jsem člověk jako každý jiný, jen neukazuju své slabosti a podrážděnost,“namítl jsem.
„Jsi zvláštní. Mluvíš o sobě s takovou lehkostí, jako by se tě to ani netýkalo. Jsi otevřený, ale něco skrýváš nějakou bolest, o které nechceš, aby někdo věděl.“
Trpce jsme, se usmál. „A ty zase váháš sám nad sebou, ale o ostatních máš jasno? To je mi pěkná spravedlnost,“povzdychl jsem si trpce.
„Vyhýbáš se otázce,“podotkl a víc se ke mně přiblížil.
„Možná… je toho moc a já… měl jsem ji rád, jenže odešla…“ Klekl si předemně aby byl a vyšší objal mě, moji hlavu si přitiskl na hrudník a já si mohl vychutnávat jeho příjemnou vůni a sálající teplo které z něho doslova vyzařovalo. Bylo to docela zvláštní, poslouchat tep jeho srdce a vnímat na tváři jeho horké tělo. Jeho srdce jakoby přímo ke mně promlouvalo a uklidňovalo mě ve svém klidném rytmu. Jakoby mi chtělo říct, že už všechno bude jen dobré, protože ono tu bude vždy pro mě, ať se děje co chce.
Nevím, jak dlouho jsem tak seděli. Vnímal jsem jen tlukot jeho srdce a ten mi udával čas. Odtáhli jsme se od sebe, až mi začalo kručet v břiše. Zvedl jsem se a zamířil do kuchyně. Ve dveřích jsem se otočil na Alexe, který pořád seděl na svém místě a se zájmem mě pozoroval. „Já se pudu najíst, no a ty by ses zatím mohl trochu zkulturnit a minimálně se obléct,“ řekl jsem váhavě a odpovědí mi byl zářivý úsměv možná až moc nevinný.
„Tvé přání je mi rozkazem,“ odvětil s menší úklonu a začal sbírat své poházené svršky.
Protočil jsem nad tím oči a šel do kuchyně, kde na mě čekala už naštvaná Lapis. „Vím, že nejsi moc ráda z Alexe, ale dej mu šanci, protože já mu jí dávám,“připadal jsem si jako bych té kočce promlouval do duše. Nakonec se na mě podívala výrazem „Zkusím to,“ a odešla. Vzal jsem si něco lehkého na zasycení a šel jsem do obýváku.

Alex seděl na gauči a znovu si prohlížel oba svoje portréty. Tentokrát už měl na sobě šedé triko s nějakým nápisem a tmavě zelené jeansy na které bych si asi vydělával celé pololetí včetně prázdnin. Sedl jsem si vedle něho a tiše jedl svou brzkou večeři těstoviny se sýrem nebo s čím to bylo zapečené, jo Sam se, zase vytáhla.
Když mi začal užírat těstoviny. Nejdřív jsem to přecházel jen nadzvednutým obočím, ale toho si nevšímal. „Ehmm to je moje večeře,“ podotkl jsem a pro jistotu si odsedl o kousek dál s cílem chránit svoji večeři až do roztrhání těla. „Možná to bude tím proč mi tak chutná, i když znám ještě něco lepšího, ale jsem ochotný se podělit…“ řekl záludně a víc se ke mně naklonil a políbil mě. Svým jazykem v mých ústech mě ochutnával a zároveň nutil, ať dělám to samé. Na chvíli jsem mu dovolil, ať si dělá, co chce, ale pak jsem se odtáhl. Protože jeden chytrý člověk jednou řekl: „Všeho s mírou“ a nebyl to zas tak špatný nápad.„Kdy máš v plánu přednést ten referát?“ zeptal se Alex. Znělo to nezaujatě a nenuceně. Až jsem se musel usmát.
Prohrábl jsem si vlasy, které mi padali do čela. „Nevím,“ přiznal jsem. „Podle toho jak mi půjde shánění posledního modelu.“
„Hmm a jak poznáš, že je to ta pravá osoba?“ Zkoumavě jsem se na něj podíval s nadzvednutým obočím. „No tedy myslel jsem, že si to promýšlíš, co si vybereš za osobu,“ řekl váhavě.
„Pokud máš, na mysli, jestli si prostě připravím dílo a pak jen vyhledávám tu správnou osobu tak se mýlíš. Když jsem začal malovat tebe tak jsem hledal vhodný obraz k inspiraci a napadl mě Loutnista. V případě naší milé profesorky mě stačil jediný pohled, abych v ní viděl Monu Lisu.“
„Takže osoby k obrazům přiřazuješ spontánně?“ nadhodil s úsměvem.
„Jo tak nějak, prostě to musíš cítit, aby sis řekl: jo to je on/a.“
„A co nakonec s těmi kostýmy?“ zeptal se Alex odměřeně. Asi se mu pořád nelíbila představa, že bude vypadat jako renesanční šlechtic, v duchu jsem se pousmál.
„Přemýšlel jsem, že bychom mohli zahrát malou scénku…“ zapřemýšlel jsem nahlas.
„Super, takže nejenom že budeme vypadat jak šašci my je i budeme předvádět,“ utrhl se na mě. Tohle už mi lezlo na nervy.
„Pokud tě napadá lepší nápad, tak sem s ním. Možná se mi to jenom zdá, ale zatím se tady snažím jenom já. Jedeme v tom společně, tak co kdyby si přestal kecat o tom co jak by mohlo být a začal už konečně něco dělat.“No tak tohle neznělo zrovna přívětivě.
„Hmm to je pravda, možná tu ani nemusím být že?“
Dotčeně se zvedl a odkráčel ke dveřím. Tam mi věnoval ještě jeden neurčitý pohled a byl pryč. A samozřejmě za sebou nezapomněl bouchnout dveřmi.

Možná to neznělo zrovna moc přívětivě, ale někdy si člověk musí vyslechnout i věci co mu zrovna po chuti nejsou a Alex tohle potřeboval. Nevadila mně ani tolik jeho nečinnost, ale ty poznámky to jsem prostě nepřekousl. Netěšilo mě se s Alexem hádat, ale na druhou stranu jednou to přijít muselo, takže možná je lepší, že to přišlo dřív než později.

Dodatek autora:: 

Tak konečně sem přidávám novou kapitolu Smile. Pokoušela jsem se co nejdřív dostat na počítač a najít si volný čas na psaní, ale holt někdy je volný čas luxus, který si ne každý může dovolit. Doufám že se bude líbit, těším se na komentáře Wink Smile

4.85
Průměr: 4.9 (20 hlasů)