Umění lásky 19

„Takže co se přesně tady včera stalo?“ zeptal se prozíravě Alex a těkal pohledem mezi mnou a Marcem.
„No víš synovečku ono je to težší, ale můžu tě ujistit, že tady se nestalo vůbec nic,“ prohlásil Marco vyhýbavě a dál si v klidu pil svojí ranní kávu.
„Fajn, můžeš mi aspoň ty říct, co jste včera dělali?“ zeptal se Alex přímo na mou osobu.
„Nech ho na pokoji, za to můžu já,“ ozval se Marco věnující se pořád své kávě. No aspoň že to přizná.

Ale Alexovi to nestačilo. „Včera jsme na sebe narazili v jedné restauraci a já potom pozval Tobiase na panáka, potom jsme zjistili, že máme společnou starou známou no a potom se to nějak vymklo kontrole,“ ukončil svůj proslov Marco. „To mě připomíná, pozdravuj svého otce Tobiasi a vyřiď mu, že se někdy stavím na kafe.“ Bože, jak může být člověk tak samolibý?
„Myslím, že by to nebyl moc dobrý nápad,“ podotkl jsem.
„Proč? Stačilo málo a mohl si, být můj syn,“řekl s úsměvem, ale mě to zas až tak vtipný nepřipadalo. Najednou zavládlo ticho.
„No i tak si myslím, že by to nebyl zrovna dobrý nápad, navíc táta bývá málokdy doma, takže ho není lehké zastihnout.“
„A to tě nechává bez dozoru?“ zeptal se Marco s nadějí.
„No více méně občas na mě dohlíží jedna kamarádka,“ řekl jsem vyhýbavě, Alex si při slově kamarádka odfrkl. Aha takže ji pořád nesnáší.
„Chlapče, tvoje léta bych chtěl mít jo, když já byl mladej…“ Ne hlavně už žádné historky, včera jich bylo až, až. Pořád mlel o tom, jaký to byl slastný život a pořád dokola omílal, že nechybělo málo a mohl být můj táta. Naštěstí mě s toho Alex vysvobodil.
„Ehm strýčku budeme muset jít, protože nám s Tobiasem za chvíli začíná škola,“upozornil ho Alex a kývl na mě, abych ho následoval. Rychle jsme se vytratili z velké jídelny a pak mě zavedl do svého pokoje.
„Asi my nevysvětlíš, proč si dneska běhal po chodbě skoro nahý, a proč se bavíš s tím ochlastou,“ řekl klidně, ale v jeho hlase byl znát kousavý podtón.
Pokrčil jsem rameny. „Co k tomu dodat včerejší večer byl hodně náročný…“
„Opravdu? A co to mělo znamenat „Stačilo málo a mohl si, být můj syn…?“ Seděli jsme naproti sobě v jeho pokoji a on mi nedovolil uhnout pohledem.
„To je stará historka… Včera večer pořád mlžil o jedné krásné ženě, do které byl hluboce zamilovaný, měla prej zelenomodré oči, dlouhé plavé vlasy a úsměv který lámal srdce každému muži. Byla to velká láska… no a potom se ukázalo, že tou ženou byla moje matka, toť celá záhada hlavolamu,“řekl jsem ve zkratce, vše co se včera událo, protože tu kocovinu nebylo třeba vysvětlovat.
„Fajn máme už docela zpoždění,“ konstatoval. „Pokud chceš, můžeme se stavit u tebe doma, ale bude to zbytečné zdržení,“ řekl chladně. Počkat tohle bylo až moc chladné i na něho. Přemýšlel jsem. Takže je pořád naštvaný kvůli tomu referátu. No ať je to jak chce, omlouvat se mu nebudu.
„To je v pohodě, dneska nemáme moc hodin, takže mi budou stačit věci ze včerejška…“ Sakra ale kde mám věci?
Alex si asi všiml mého bezradného výrazu. „Pokud hledáš svoji tašku, měla by být na chodbě u vstupních dveří,“ odpověděl mi na nevyřčenou otázku a hodil po mě jakousi mikinu.
„Hmm díky.“ Oblékl jsem si hnědou mikinu s károvaným vzorem na prsou a mohli jsme jít. Mé věci mi u vchodu předala Jolana i s kabátem a slíbila, že zbytek mi všechno opore. Ještě jednou jsem jí poděkoval a už jsem běžel k černému autu, kde už Alex nevrle přešlapoval.
Do školy jsme dorazili v polovině druhé hodiny. Fyzikářka se sice netvářila moc nadšeně, že jsme jí přerušily výklad, ale nakonec nám zapsala pozdní příchod. Sundal jsem si vypujčenou mikinu a lehl si na lavici, protože fyzika mě upřímně nudila.

Pomalu se mi začaly klížit oči. Proč musí být škola tak unavující? No, i když i staří učenci říkali, že špatné věci by se měli zaspat. Proto jsem dal na jejich rady a nerušeně usnul. Dneska jsme měli stejně jenom pořád teorie, takže nic zajímavého. Když jsem se probudil, bylo už poledne, takže i blahoslavená pauza na oběd. Sbalil jsem si věci a při balení si všiml že naboku v tašce mě něco tlačí. To něco jsem vytáhl a zjistil, že je to bílá obědová krabička. S nadějí jsem jí otevřel a před očima se mi otevřel zázrak všech zázraků. V krabičce byl úhledně naskládaný těstovinový salát a nějaké maso se šťávou. Všechno jsem to dal zase do tašky a utíkal do parku. Rychle jsem si sedl pod strom a rozbalil svůj skvostný oběd.
Všechno jsem to naráz zhltal a pak si spokojeně sednul na deku, kterou jsem si nosil sebou, když jsem šel do parku, protože takové prochladnutí není žádná sranda obzvlášť, když se po vás nutně vyžaduje aby, jste se dostavovali každý den do školy. A co bylo nejhorší, že ne kvůli druhým ale kvůli sobě, lenivost se dala přehlédnout, pokud nebyla striktně pro vlastní účely, ale povalečství ne. Aspoň tak to brala moje máma. Bože nostalgie je hrozná věc. Ještě chvíli jsem seděl pod zasněženým dubem a pozoroval zamrzlou krajinu.
Hmm všude bílo. Bílá nebyla špatná barva, ale na můj vkus poněkud fádní. Měl jsem radši veselejší barvy, zvláště teplé odstíny pokud to bylo možné, protože z nich vyzařovalo teplo a radost. V studených odstínech byla jen chlad a smutek, žádná hravá veselá myšlenka žádná radost jen chlad a stálá jednotvárnost. No na dnešek bylo filozofování až až.
Posbíral jsem si svých pár švestek a vyšel jsem vstříc víru tajů a záhad spojeným s dějinami umění. Už to slovo „dějiny“ znělo poněkud přemrštěně ale co naplat. Mlčky jsem si sedl do své třetí lavice u okna a čekal až začne hodina. „Čau Sky to je dost že ses taky ukázal, poslední dobou chodíš jak oživlá mrtvola,“zavolal někdo a já poznal Skota, který si sedl vedle mě a Teu která si zas sedla vedle něj.
Pokrčil jsem rameny. „Poslední dobou je toho dost.“
„To je fakt, včera jsme s Teou dělali na tom referátu ale nic moc, dělali jsme ho celý večer, ale stejně nejsme ani v půlce,“postěžoval si Skot a promnul si ztuhlý krk. „A jak jste na tom vy?“ zeptal se váhavě.
„Většinu toho máme udělanou. Chybí dodělat jen pár materiálů…“
„Ale jak hádám, všechno odedřeš ty,“ podotkla Tea která se taky přidala do konverzace.
„Co se dá dělat,“ odvětil jsem.
„Je to nespravedlnost,“ prohlásil Skot.
„Sám život je nespravedlivý,“podotkl jsem suše.
Potom už konečně začala hodina, jejíž výklad mi šel jedním uchem tam a druhým ven. Tak jsem si aspoň kreslil skici lidí, o kterých jsem si domýšlel smyšlené příběhy. Zrovna jsem kreslil matku s dcerou, které byli uvězněny v pevném obětí nějakého muže asi otce matky a všichni společně plakali.
„Pane Tobiasi můžete mi odpovědět na otázku?“zeptal se nevrlý hlas profesora a já se konečně odtrhl od svých obrázků.
„Promiňte, pane profesore, mohl by, jste zopakovat otázku?“
„Za pět!“
Skvělé. Na zbytek hodiny už jsem se úplně vykašlal, hlavu jsem si položil na lavici a skoro okamžitě jsem usnul.
„Hej Skyi, probuď se už je konec,“budil mě někdo. Zamžoural jsem na osobu, která se tyčila nademnou.
„Konečně,“hlesl jsem a začal si sbírat věci.
„Můžeš mi říct co s tebou v poslední době je? Chápu, že spolupráce s panem a Langem není kdovíjaký med a asi těžko bys našel někoho, kdo by s tebou měnil, jenže to není důvod, aby si úplně kašlal na školu,“vyčítala mi Tea a vsadil bych boty na to, že by mi teď jednu s chutí vrazila. „Už se konečně prober! Vzpomeň si na důvod, proč si sem přišel, proč to všechno děláš, nebyl snad tvůj cíl dělat to, co tě baví a v čem si dobrý?“

Smutně jsem se usmál a sklopil hlavu. „Víš, já nešel na tuhle školu, proto abych dělal, to v čem jsem dobrý, ani proto, abych se bavil, šel jsem sem… protože prostě proto,“řekl jsem s ledovým klidem. Potom jsem vzhlédl k Tee její oči se tak nějak divně leskly a tvář byla plná smutku, dřív než jsem si toho stihl všimnout, přistála mi taková facka, že mi to otočilo hlavu o 90°. Překvapeně jsem hleděl na Teu, která mezitím s brekem vyběhla na chodbu. Skot mi věnoval nesouhlasný pohled a šel za ní.
Hmm takže jsem zase zůstal sám. Sáhl jsem si na tvář, kde mě ještě stále štípala Teina facka, která mi vlastně dokonale umrtvila půlku tváře. Za takovou ránu by se ani Sam nestyděla, pomyslel jsem si. Ani nevím, jak jsem se nakonec dostal do parku, vím jenom, že mi nohy vypověděli službu sotva, co jsem došel k tomu velkému dubu. Klesl jsem nakolena a ruce jsem dal před sebe, abych nepřepadl. Potom jsem si ztěžka sedl konečně do přijatelné pozice a podíval se po okolí. Noci už se zkracovali, takže už byla tma jak v pytli. Nevím čím to, ale z té černo černé tmy jako by na mě koukali dvě světlomodré oči, tu světlomodrou jsem mohl přirovnat jen k jednomu jedinému člověku.
Víc jsem se přitiskl ke kmenu studeného stromu a hlavu skryl do dlaní. Takže nejen že se cítím jak kůl v plotě ale ještě mi do hlavy polezeš i "Ty" tak to je fakt super. Znovu jsem si připomněl okolnosti našeho odcizení. Ach ano, ta blbá hádka o nic nedělání. Možná bych se už dávno omluvil, jenže vlastní hrdost mi to nedovolovala, doslova na mě křičela: Ať se omluví On, když ty tady dřeš jako vůl! Ale záleželo vůbec na tom, kdo se omluví první? Chtělo se mi smát nad svou vlastí bláhovostí, ale nějak mi vyschlo v krku. Bylo to vůbec tak směšné, že mi scházeli jeho doteky a jeho chtivá ústa na mém krku? Ne, bylo to k pláči. Připomněl jsem si citát, který jsem kdysi četl na netu od neznámého autora. Tenkrát mě přišel až moc přitažený za vlasy, jenže teď mě připadal až moc skutečný.
Dnes večer neusnu a nebudu spát, slzy si neutřu a nebudu se smát.
Nepláču proto, že bys mě neměl rád, ale proto, že jsi mě naučil milovat.