SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Umění lásky 20

Dnes večer neusnu a nebudu spát, slzy si neutřu a nebudu se smát. Nepláču proto, že bys mě neměl rád, ale proto, že jsi mě naučil milovat.

Jo takové to je. Konečně jsem se zvedl s té chladné země a kráčel jsem dál do světa povinností, rovnou za nosem k restauraci kde už mně Ivet netrpělivě očekávala.
„Ach konečně,“přivítal mě netrpělivý hlas Ivet. „Dneska to budeme muset zapíchnout dřív,“oznamovala mi zatím, co jsem se převlékal do bílé pracovní košile a kolem pasu si vázal zástěru.
„Jo a proč?“ zeptal se.
„Ále máma má zase noční a nechci, aby nechávala Tadeáše zase doma samotného, protože Týna se o něj vůbec nezajímá,“hudrovala zatím, co uklízela prázdné sklenice z baru. Podle toho co jsem pochopil a co mi řekla tak, Týna byla její o rok starší sestra, která se před třemi lety bláznivě zamilovala do nějakého kluka, se kterým pak otěhotněla, a on se potom z ničeho nic vypařil. Ivet měla 20, takže ta její sestra musela mít 21, ale i přes to starání o dítě přenechala své matce a jako výmluvu samozřejmě použila dostudování výšky.
„Není problém,“ujistil jsem jí. „Po práci stejně nemám co dělat takže pokud bys chtěla, klidně bych ti s hlídáním Tadeáše pomohl,“nabídl jsem se.
„Děkuju, to bys byl opravdu hodný, je to takový malý nezbeda a pevnou ruku chlapa by potřeboval jako sůl.“ O půl šesté jsme zavřeli restauraci. Pomohl jsem Ivet uklidit věci a mohli jsme vyrazit. „No víš, doma není moc uklizeno tak se nelekni…“varovala mě Ivet, když otevírala dveře od bytu.
„Mluvíš, jako kdybych nikdy neviděl nepořádek, navíc pokud je v domě dítě je to přirozené,“podotkl jsem.

„Jdeš pozdě,“ozval se nepříjemný ženský hlas se kterého tuhla krev v žilách.
„Promiň, říkala jsem ti, že musím zavřít restauraci,“omlouvala se Ivet spěšně, zatím co nám věšela kabáty na věšák, který už měl ty nejlepší léta dávno za sebou. Potom se z pokoje vynořila žena. Měla delší tmavé vlasy stejně jako Iveta a stejný hrdý výraz.
„Kdo je to?“pronesla znechuceně směrem ke mně.
„Můj nový brigádník, nabídl mi, že mi dneska pomůže hlídat Tadeáše,“odpověděla Iveta za mě.
„Máte nějaké sourozence,“zeptala se žena odměřeným hlasem.
„Ne jsem jedináček, ale rád pomůžu.“ Kývla na souhlas a pak se sama vyprovodila.
„Uff, tak to bylo o fous, upřímně bych se nedivila, kdyby tě nechala podstoupit křížový výslech,“stěžovala si Ivet.Podíval jsem se kolem. Byt byl zhruba o velikosti větší garsonky, takže jsem si nedokázal představit, jak tu můžou vychovávat malé dítě. „Prosím pokračuj do obýváku,“pobídla mě Ivet a rukou ukázala k protějším dveřím. Nesměle jsem nakoukl do dveří, které označila jako obývák. U stěny se krčil tmavě modrý gauč, který už ňáká léta pamatoval, protože jak bylo vidět, v jeho rozložené poloze asi sloužil jako každodenní postel. Když jsem se porozhlédl dál, viděl jsem malou knihovničku, na které byli rodinné fotky. Na první z nich byly tři ženy, držící se kolem ramen jak se šťastně smáli na další dvou, byli dvě malé holčičky, o jedné jsem s jistotou mohl říct, že na ní byla Iveta, měla zapletené tmavé vlásky ve dvou copech a usmívala se od ucha k uchu. Na druhé fotce byla další dívka o něco starší, asi Ivet sestra. Obývák byl podle potřeby spojen ještě s kuchyní, která taky zrovna nově nevypadala zrovna nově.
Potom jsem ucítil, jak mi někdo tahá za nohavici, podíval jsem se dolů, kde se na mě upírali dvě velké hnědé oči sotva tříletého chlapečka, který se usmíval od ucha k uchu.
„Prosím tě, hlavně ho neber na ruky, otravoval by celý večer,“upozornila mě Ivet, která stála ve dveřích. Bezradně jsem na chlapce pokrčil rameny, trochu se zakabonil a přesunul se na místo vedle gauče, kde měl ve velké barevné krabici schované všemožné hračky. „Dáš si večeři?“zeptala se Ivet s malé kuchyně, kde se ozýval tichý řinkot nádobí.

„Ne děkuju,“odpověděl jsem jí, aby si nepřidělávala starosti.
„Ale prosím tě taky jsem byla ve tvých letech, určitě musíš mít hlad jak vlk.“ Nevím čím, to bylo, ale většina žen v mém okolí mě zřejmě měla dokonale přečteného. Sedl jsem si tedy na gauč vedle malého Tadeáše, který kramařil mezi autíčky. Když si všiml mé nohavice, hned mě za ní začal tahat. Ach jo některé děti jsou prostě neodbytné. Posadil jsem si ho tedy na klín a nechal ho, ať si dělá s mojima rukama co chce, protože z jeho tváře jsem vyčet, že přesně tohle ho nejvíc zajímá. Jednu mou ruku si nechal položenou na svém klíně a svých malinkých ručičkami ji začal, všemožně žmoulal a mačkat.
„Jo zapomněla jsem ti říct, že ho děsně zajímají cizí ruce,“vykládala mi Ivet, která byla otočená k plotně a něco tak kutila.
„Dobré už jsem si všiml. A jak tak asi dlouho ho ty cizí ruce zajímají?“zeptal jsem se bezradně, když jsem viděl Tadeáškovu pusinku otevřenou proti mému palci. Věru moc se mi to nezamlouvalo.
„No pokud ti začal žužlat prsty…“mumlala si mezi vařením Ivet a potom se na mě konečně podívala. „Tak máš problém,“dořekla, když viděla moje nadělení. „Ale neboj, v osm usne, je přesný jako hodinky,“ujišťovala mě.
Dali jsme si všichni společně lehkou večeři. Tadeáš seděl pyšně v čele stolu na dětské židličce a jedl… no spíš se pokoušel jíst dětskou přesnídávku. Ale moc mu to stejně nejelo, ani jsem se mu nedivil, já jsem je taky nesnášel. Pro mě a pro sebe Ivet nachystala chleba ve vajíčku s hořčicí a s cibulí. S malým Tadeášem jsem si hrál celý večer nevím kde se ve mně vzala ta ochota a trpělivost, ale tak nějak mi to nevadilo, že mi žmoulal ruce, tahal za vlasy. Až o půl deváté konečně usnul. Sedli jsme si s Ivet na gauč společně unavení tím malým raubířek, kterého Ivet chovala ve své náruči.

„Teď je to nejskvělejší dítě na světě,“podotkla Ivet tiše, aby ho nevzbudila. Lehce jsem přikývl. Se spícím Tadeášem vypadala nádherně. Černé vlasy, které jí dosahovaly k ramenům, měla volně rozpuštěné a zastřeným pohledem se dívala na spící dítě. Něco mi to připomínalo, něco co už jsem někde viděl. „Dáš si pivo?“nabídla mi a už se zvedala, že dojde k ledničce.
„Ne prosím, zůstaň tak,“naléhal jsem a chytl jí za ruku, aby nikam nešla. Vyjeveně na mě hleděla a já si konečně vzpomněl, koho mi připomínala. Rukou jsem jí naznačil, aby zůstala tak jak je a ze složek jsem si zatím vytáhl skicák. Na zemi ležela tmavomodrá deka, kterou jsem přes ně oba přehodil, aby byli ještě ve větším souladu. Pak jsem si sedl naproti nim do tureckého sedu a skicák si položil na kolena a začal kreslit.

Dodatek autora:: 

Omlouvám se že jsem tak otálela ale čas je nekompromisní. Ale co můžu slíbit k tomu to dílu tak aspoň trochu poodkryje třetí a poslední s tajů renesančních mistrů. A proto budu velmi ráda když mě k tomuto dílu napíšete svoje názory o co by tak mohlo jít. Wink Moc děkuju za trpělivost, protože jak se tak dívám dvacátý díl je podle mě úctyhodné číslo a přiznám se na začátku když jsem psala první větu k této povídce ani vesnu mě nenapadlo že se vůbec dostanu k takovému číslu. No nic už nebudu zdržovat přeju pěkné čtení a těším se na komentáře. Smile

5
Průměr: 5 (12 hlasů)