Umění lásky 24

„Á Tobiasi jen se posaďte,“řekl přívětivě a pokynul mi na křeslo před velkým konferenčním stolem, za kterým si seděl jako král. Na sucho jsem polkl, ale udělal jsem, co chtěl a s nejistotou čekal. „Slyšel jsem o vás…“ A je to tady. „Od kolegů samou chválu,“dodal a mně se na chvilku ulevilo. „Říkají o vás, že jste neobyčejně nadaný, dokonce mi váš pan mistr pověděl, že pokud byste o to stál, on by nebyl proti tomu, abych vás pustit o ročník víš, mezi své věkové vrstevníky…“Užasle jsem na něj hleděl.
„Děkuji, je to skutečně velkorysá nabídka, ale já osobně si nemyslím, že bych měl na tak rychlí přestup. S malbou to není nejhorší, ale s kresbou jsem daleko pozadu.“
„Jste až příliš skromný mladý muž,“podotkl ředitel s úsměvem. „Ale abych pravdu řekl, možná je to tak lepší. Sám mám vnuka ve vašem ročníku, a proto doufám, že mu budete jenom příkladem. Už vás dál nebudu zdržovat, jistě máte svůj program.“
„Děkuji a nashledanou,“poděkoval jsem a rychle spěchal na chodbu.

Takže ani jsem neregistroval, když se zamnou, ozvaly rychlé kroky a potom na mě někdo z nenadání skočil.
„Který de**l…“ zanadával jsem a chtěl se otočit na toho, kdo mě přepadl. Ale dřív než jsem tak stačil, udělat se kolem mě obtočili dvě ruce a uvěznili mě ve svém sevření stejně jako moje ústa, na které se přisály nedočkavé rty tajemného útočníka. Z počátku jsem byl překvapený, ale nakonec jsem se polibku poddal stejně jako jeho majiteli. Tohle už dneska poněkud přehání, pomyslel jsem si.
„Já s tebe jednoho krásného dne budu mít infarkt…“zašeptal jsem mezi polibky. „A vůbec někdo si nás všimne…“
„To je mi jedno,“prohlásil samolibě Alex, ale dřív než se mohl dát znovu do dobývání mých úst, jsem se odtáhl do bezpečné vzdálenosti.
„Ale mě ne. Navíc máme dohodu,“připomněl jsem mu na tabu ve škole a na veřejnosti, které mi slavnostně odsouhlasil.
„Takže kam vyrazíme?“zeptal se nakonec smířeně, za což si vysloužil jeden z mých zářivých úsměvů.
„Přímo za nosem do půjčovny vedle divadla.“
„A jsi si tím jistý?“poukázal Alex nesouhlasně na svůj kostým, který si právě sundával v první kabince. Tiše jsem si povzdechl.
„Sluší ti a k našemu tématu je jako stvořený,“namítl jsem z druhé kabinky zatím, co jsem si sám oblékal svůj kostým skládající se s prosté bílé haleny a kožených kalhot. Sotva jsem si došněroval volnou halenu dvě ruce šmátralky rozevřeli provizorní závěs a dali se do tápání úzkých prostor kabinky. „Alexi říkal jsem ti, ať počkáš,“napomenul jsem ho. Jako malý Jarda…

„No jo vždyť… „zabrblal, ale závěs roztáhl ještě víc a jeho blonďatá kštice se prodrala dovnitř. „Lháři,“osočil mě. „Prej mně to sluší, už si se viděl v zrcadle?“zeptal se pobaveně. V otázce jsem nadzvedl obočí a podíval se dle jeho napomenutí do zrcadla, ale neviděl jsem tam nic zvláštního. Jen vysokého muže s jasnými modrozelenýma očima, s dlouhými rozpuštěnými vlasy, které mu volně spadali na ramena. Na sobě měl volnou bílou košili, která byla asi šitá na poněkud robustnějšího muže, k tomu hnědé kožené kalhoty.
„Nevidím nic zvláštního…“namítl jsem, ale byl jsem přerušen jeho naléhavými polibky.
„Podívej se pořádně,“nabádal mě mezi polibky a potom se malinko poodtáhl a obrátil mě znovu k velkému zrcadlu. „Já vidím dokonalého muže. Mužného dost nato aby si získal srdce každé ženy a přitom čestného aby si zachoval čistotu před každou dě**ou, která mu roztáhne nohy…“ při posledních slovech si mě k sobě hrubě přitáhl a hladově mě začal líbat na krk, jeho ruce mu klouzali po mém těle a hráli si s každým slabým místečkem, které mě donutilo přivřít slastí oči.
„Jsi hrubý,“napomenul jsem ho a odtáhl jsem se, ovšem ne kvůli jeho dotykům, které se mnou dělali divy, ale za tu mluvu která odpovídala venkovskému balíkovy a ne princi na bílém koni.
Zkoumavě si mě přeměřil „Ne jen majetnický,“přiznal s úsměvem, když mě pohladil po zadku.
„Fajn tak teď zase běž, už nemáme moc času,“pronesl jsem jízlivě a odehnal jeho ruku vlezlou ruku, která se chtěla dostat k mému soukromému majetku. Bože jak může být někdo tak… tak chtivý, ptal jsem se sám sebe.
„Já ti pomůžu,“nabídl mi, když jsem si chystal vysléct košili. Měl jsem chuť mu říct ať si ty svoje paprče strčí… Ale na to jsem měl dost soudnosti tak jsem ho jen odehnal se slovy, že to zvládnu sám.
„Co jsi to za muže? Čím to že člověka vždy hned usadíš?“ zeptal se s chodbičky Alex.
Pochybovačně jsem se pousmál a na stejnou notu mu odvětil. „Čím ho usadím? Zadkem, abych si ochránil předek. Vtipem, abych si ochránil čest, a škraboškou, abych si uchránil své… půvaby. Vás ovšem usadím jenom tak, abych si ochránil všechno ostatní. To je má ochranná linie.“ (W.
Potom jsem se znovu vrátil k postarší ženě, která nám ochotně a za slušnou cenu oba kostými propučila. Vděčně jsem jí poděkoval a oba obleky si vzal a sebejistě vykročil na ulici, když se mi kolem pasu obtočili něčí ruce, ale rozhodl jsem se to ignorovat.
„Ignoruješ mě?“zeptal se vševědoucně, když jsem se mu lehce vymanil.
„Jak si na to přišel?“zeptal jsem se na oplátku.
„Ani nevím jen tak se mi zdálo, že jsi svou okázalou nevšímavostí zpochybnil můj neodolatelný šarm,“řekl dotčeně a ukřivděně na mě po očku pokukoval.
Ach jo. „Fajn a co takhle zajít někam jinam kde by jsme mohly probrat ten referát,“navrhl jsem a zase se obrátil směrem do ulice. „Samozřejmě v rámci čistě studijních důvodů,“dodal jsem tiše a rozešel se jistým krokem k městu. Po chvilce mě dohnal a s úsměvem jako měsíček na hnoji si se samozřejmostí propletl svou ruku s mou.
„Co takhle zajít k tobě,“navrhl.
„To není ten nejlepší nápad,“procedil jsem, když jsem si vzpomněl, že Sam je už doma a dat ty k sobě to by bylo asi stejné jako dráždit hada bosou nohou. Navíc jsem Sam řekl, že přijdu o něco později a kdybychom se tam s Alexem hned nahrnuli… no asi by to nedopadlo dobře. „Sam je doma.“
„Ha tak to je super. Řeknu ti, ty jsi pěkný zvrhlík. Strávíš noc se mnou a doma máš přitom ženskou no nevím nevím, jestli bych neměl být uražený…“
„Se Sam nic nemám,“namítl jsem bezestudu.
„Dobrá, ale víš bylo by docela nevychované ji aspoň nepozdravit.“Sakra něco má za lubem, pomyslel jsem si jen, co to dořekl a nasadil úsměv já nic já muzikant. No to ti tak budu věřit to víš, že jo. Ale ten hlupák si to nechtěl nechat vymluvit a už mě táhl k autu, kde si poručil jedné s goril co nejkratší cestu ke mně dom.
„Alexi fakt to není dobrý nápad…“přesvědčoval jsem ho naposledy, když si násilím bral moje klíčky od domu.
„Ale prosím tě jen se s ní pozdravím a vypadnu. Co by se mohlo stát?“ mumlal si pod vousy zatím, co odemykal dveře. U dveřích nás uvítala rozespalá Lapis a vztekle mrskala ocasem. Hmm to není dobré znamení, pomysle jsem si. Ale i přesto jsme vešli, jako myšky do předsíně kde se najednou ozval rachot. Opatrně jsem nakoukl a to co jsem spatřil mi, vzalo vítr z plachet.

Neboť na gauči v obyváku seděli dvě děvčata a líbali se. No to by asi na první pohled překvapilo každého, ale mě překvapila ta druhá dívka, kterou Sam ochraňovala svým tělem jako malé kotě. Alex si tiše odkašlal. A podepsal si tím ortel, doplnil jsem si pro sebe. Děvčata od sebe okamžitě odskočili a kdyby se pohledem mohlo vraždit já s Alexem by jsme v Saminých očích zhynuli bídnou smrtí, malinko jsem se otřásl přitom krutém pomyšlení.
„Promiňte, že jdeme nevhod, ale zapomněl jsem si tu nějaké papíry,“vykoktal jsem ze sebe chabou výmluvu, kterou by mi neuvěřilo ani děcko v mateřské školce.
„Pokud se chceš vymlouvat tak si vymysli něco lepšího,“doporučila mi Sam a pokynula mi na křeslo vedle gauče, Alexem se radši nezabývala.
„Takže jaký je plán C?“zeptal se Alex zatím, který si šel zatím pro židli.
„Nemáme plán C,“upozornil jsem ho tiše zatím, co si nás Sam nedůvěřivě měřila. Snažil jsem se jejímu pronikavému pohledu uhýbat, a proto jsem zabloudil pohledem k druhé dívce, která by dala asi cokoliv za to, aby mohla nepozorovaně zmizet. „Ahoj Teo,“pozdravil jsem jí a povzbudivě se na ni usmál. Alex si přisunul židli těsně vedle mě a se zájmem hleděl na tu trapnou situaci, při které se náramně bavil, za což bych nejraději zliskal a myslím, že bych nebyl sám. Přihlížející Lapis si mě líně vyskočila na klín a pohodlně se usadila jako by přesně věděla, co se bude dít.

„No dobře nemá smysl tady hrát nějaké divadélko,“pronesla rozhodně myšlenku nás všech. „Myslím, že nikdo jak se tak dívám není hetero takže je to v pohodě.“Načež jsme si všichni oddechli teda všichni až na Alexe, který si koledoval. „Jestli se nepřestaneš blbě tlemit tak ti rozmlátím ciferník,“pronesla Sam výhružně.
„Jakou myslíš, že mám šanci?“zašeptal mi Alex do ucha.
Pokrčil jsem rameny. „V stupnici od jedné do desíti… tak žádná celá pět procent,“řekl jsem nezaujatě.
„To je tak dobrá?“zeptal se s poslední nadějí a s psími očky.
„Černý pásek je černý pásek,“potvrdil jsem mu. „A zapomeň na to, že tě povezu do nemocnice.“ Na to jsme se všichni krom mrzutého Alexe rozesmáli.
Byl jsem rád, že se ty dvě našly, i když samotného by mě to asi nikdy nenapadlo. Tea byla taková jemná spřízněná duše, duchaplná a za všech okolností milá i na člověka, který si to vůbec nezasloužil. Malinko jsem se zastyděl při vzpomínce jak jsem na tu skvělou osůbku co se teď smála předemnou byl nepříjemný jen kvůli své zatrpklosti. A Sam? Byla prostě Sam. Svéhlavá malinko odrzlá a obhroublá, ale v nitru správná společnice a přítelkyně pro všechny své blízké. Z hlouby duše jsem jim to přál, protože ony byli pro sebe jako stvořené. Po tomhle malinkém „fópa“ se Alex vymluvil, že vlastně touhle dobou měl být úplně někde jinde a normálně si zdrhl. Na rozloučenou mě ještě letmo políbil do vlasů a byl pryč zbabělec.

„Máš poněkud prchlavého přítele,“poznamenala Sam po Alexově „nenápadném“ odchodu.
„Inu každý jsme nějaký.“
„Já nejsem blázen, abych riskoval svůj život pro tu, které nejsem vhod?“ zeptala se popichovačně. Ach a zase je tady ta stará dobrá Sam, pomyslel jsem si.
„Lidský život je jedno zamotané klubko, ve kterém dobro od zla rozpleteš tuze těžko. Naše ctnosti by zářili, kdyby je nezakrývali naše chyby, a naše hříchy by byly zoufalé, kdybychom je nedokázaly vykoupit dobrými skutky,“namítl jsem na stejnou notu.
„Hmm víš, vzpomínám si na jednoho mého kamaráda…“A sakra tohle se mi vůbec nelíbí, pomyslel jsem si, když jsem viděl Samin tajemný úsměv, který jako by mi říkal: Co sis nadrobil, to si taky sněz. „Je to podivuhodné ale zrovna řešil obdobný problém jako možná ty,“pokračovala klidně. „Jo myslím, že na začátku taky říkal něco v tom smyslu jako: …momentálně mám svých starostí dost a nepotřebuju si něco začínat s frajírkem, který může mít každý zadek na škole…“Odinterpretovala mě přesně slovo od slova. V tu chvíli jsem musel být rudý jak rak. Ne jenom kvůli tomu jaké použila přesně poslední slova, ale i kvůli celé té stupiditě, která s toho vzešla. V tuto chvíli jsem měl ji sto chutí uškrtit, ale zarazil mě hlásek v hlavě, který mi napověděl, že bych se jí stejně nedokázal ani dotknout. Takže jsem nakonec tiše trpěl zabořený v měkém křesle.
„Ó bohové,“pronesl jsem nakonec teatrálně. „Myslí vám si, nač máme vůbec přátele, kdybychom jich nikdy nepotřebovali? Bylo by ti nejzbytečnější tvorové na světě, kdybychom jich nikdy neužili, a podobni líbezným nástrojům zavěšeným ve skříni, kde chovají své zvuky jen pro sebe.“
„Ale můžu ti říct jedno,“pokračoval jsem. „Já toho přítele taky znal.“
„Až ponížení přineslo mu štěstí, teprve pád, ne vzestup, dá mu poznat jak blažené je být sám sebou.
Tak obdarován poctou vyšší, než jakou kdy získal, zesnul v pokoře.“
„No lepší dobrá oprátka než špatné manželství,“dodala stroze Sam a dál už k tomu nic nenamítala. Jediná Tea na nás hleděla nechápavě jako bacil do lékárny a těkala pohledem z jednoho na druhého. Holt bude si muset začít zvykat. Pamatuju si, že nám se Sam často říkávali, když jsme byli malí, ať přestaneme s tou „hatmatilkou.“Nikdy jsem to tak docela nechápal, ale někteří lidé prostě někdy jakoby si četly myšlenky, jako by byli naladěni na stejnou vlnu, jakoby mysleli jedním mozkem. Stručně řečeno chtělo to dost práce a úsilí vydržet s pochodem myšlenek mě a Sam. No ne nadarmo se neříká, že většina géniů zůstává nepochopených.