Umění lásky 25

„Jo a zítra to kreslení platí?“zeptal jsem se Tei když jsme se Sam konečně odpoutali od svého virtuálního světa.
„Určitě,“přisvědčila Tea. „Akorát Skot si zapomněl dokoupit barvy, takže teď chodí po papírnictví a hoby prodejnách aby vůbec něco udělal chudák.“
„No jo typickej Skot hlavu někde v oblacích a když ho někdo konečně stáhne dolů do reality zničeho nic se vyskytnou problémy. On je snad nepoučitelný,“dodal jsem pochybovačně.
„Tak to my ho někdy musíte ukázat, ráda přijmu parťáka,“přidala se Sam a všichni jsme se znovu rozesmáli. Bylo to skutečně příjemné pozdní dopoledne. V tom mi začala v kapse hrát neznámá melodie…

„And I was like
baby, baby, baby, oh
Like baby, baby, baby, no
Like baby, baby, baby, oh
I thought you'd always be mine, mine…“
„Nový song Tobiasi?“zeptala se s výbuchem smíchu Sam, když jsem se tu hrůzu marně snažil vypnout.
„Třeba se mu Justin líbí….“hájila mě naoko Tea. Ha ha moc vtipné. Alexi já tě uškrtím, pomyslel jsem si, když jsem konečně vypnul tu kvílící hrůzu.
„Ale no tak Tobiasi nestyď se. My to chápeme…“pošeptala mi Sam do ucha tak aby to slyšela i chichotající se Tea a začala na novo s tou šarádou. „Nemusíš se stydět za to, že se ti líbí Justin. Koneckonců komu by se nelíbil…“
„Ha ha moc vtipné dámy,“zarazil jsem je kousavě. „A co takhle Lady Gaga holky?“zeptal jsem se vyzývavě.
„Ta není tak hrozná,“zašeptala Tea provinile.
„A Miley Cyrus či Hannah Montana?“
„Dobrá dobrá,“ukončila to handrkování Sam. „Vyhrál jsi. Ale za trest myješ nádobí…“
„Hej na tom jsme se nedomluvili,“bránil jsem se.
„Fajn tak budem hlasovat. Takže kdo je pro to aby Tobias umýval nádobí?“zeptala se s úsměvem a ruka jí hned vystřelila vzhůru. Hmm super, pomyslel jsem si když i Tea zvedla s pokrčením ramen ruku. Zrádkyně.
„Blbá demokracie,“utrousil jsem poraženě na čež se obě dívky spokojeně usmály. „Ale vaříte vy.“
„Jak si přeješ ty věčný milovníku,“dodala Sam a s Teou ruku v ruce odkráčeli za rožek do kuchyně. Tiše jsem si povzdechl.

„A ono se říká: Spravedlnost je vlastností mužů, laskavost vlastností žen (Arthur Schopenhauer),“pronesl jsem tiše sám pro sebe.
„Domněnka ženy bývá přesnější než jistota muže (Rudyard Kipling),“zavolala Sam z kuchyně. Hergot ta slyší aj za roh, doplnil jsem si v duchu, aby mě neobdařila další uštěpačnou poznámkou na můj účet. Nepozorovaně jsem se vyplížil do svého pokoje a tam se konečně podíval na tu hrůzu, co mě udělal Alex s mobilem. Sakra musel mi ho vzít z kalhot, když jsem se převlékal, vzpomněl jsem si na jedinou chvilku, kdy jsem mu naskytla možnost mi nastavit tu hrůzu. Ovšem to hrozné vyzvánění nebylo všechno. Nevím, jak to udělal, ale na spořiči jsem měl Alexovu polonahou fotku a jako tapetu fotomontáž mě Alexe a „Justina“ jak se držíme za ruce.
„No to je hnus Velebnosti,“ulevil jsem si na hlas. První co mě napadlo to tomu bl**kovi vyčíst pěkně do ksichtu co si o něm myslím, ale pak mě napadlo něco lepšího.
Jinoch se stává mužem, když obejde kaluž, místo aby do ní vstoupil. (Platón)
„Ošklivý a chytrý muž má někdy úspěch u žen, ale vzhledný blbec je neodolatelný. (William Makepeace Thackeray)“
To je pravda, pomyslel jsem si, ale i s neodolatelného bl*ce lze udělat ještě většího v*la, doplnil jsem si pro sebe.

„Tobiasi večeře,“ozvalo se zdola.
„Ale jestli nechceš, nemusíš, nikdo tě nenutí…“
„Jo a kdo zaváhá, nežere.“
„Hej počkejte na mě,“křikl jsem na ty zrádkyně a už jsem běžel po schodech dolů. Zadýchaně jsem se opřel o rám dveří do kuchyně a vzhlédl před sebe na stůl, kde už se děvčata nenuceně ládovali špagetami.
„Á hlad je nejlepší kuchař co Tobiasi?“přivítala mě s plnou pusou Sam, která měla před sebou naložený takový kopec špaget, že by se z toho najedli tři dospělí chlapy.
„To všechno sníš?“zeptal jsem se pochybovačně, když jsem si sedl vedle Tei, která asi měla podobné předsudky.
„Jsem ve vývinu,“zahudrovala Sam, když konečně polkla.
„No jasně to bude ten důvod, proč se cpeš jako neotesánek. Proč si to zrovna nepřiznáš, že jsi nenažranec?“rýpnul jsem si.
„Hele do mého stravování ti nic není a jestli nechceš, nemusíš, neubude,“ohradila se a majetnicky si k sobě přisunula svoje "skrovné" jídlo.
„Jací bychom byli my, muži, bez žen? Vzácní, velmi vzácní! (Mark Twain),“nadhodil jsem pochybovačně zatím, co jsem si nabíral svůj poctivý díl špaget.
„To je pravda,“přitakala souhlasně Sam, nevšímajíc si mé ironie. „Dokážete si představit svět bez mužů? Žádná zločinnost a spousta šťastných a tlustých žen. (Nicole Hollanderová),“zarecitovala. No soudě podle tvého talíře bych usuzoval, že to bude spíš dřív než později, doplnil jsem si v duchu.
„Dobře o co že to nesníš.“
„Do poslední špagety a vylízání talíře,“přela se Sam a oči ji jen jiskřili vzrušením, nad blížící se sázkou, ale ani já jsem nechtěl prohrát.
„Fajn jestli to nesníš tak umýváš nádobí.“
„To umýváš ty tak jako tak, takže nevidím důvod, proč bys ho umýval dvakrát. Ale mám lepší nápad…“odmlčela se a věnovala mi významný pohled, který mě upřímně trochu děsil.
„Pokud to opravdu celé sním a ty tudíž prohraješ… budeš za trest před vaší školou přesně ve dvanáct hodin zpívat dokola půl hodiny v kuse…“teatrálně se odmlčela a mě přepadl ledový chlad, který se pomalu zmocňoval mých útrob a postupoval dál.
„…oh Like baby, baby, baby, no…“zanotovala. Už jenom nad tou představou mi zamrzl úsměv na tváři a ani připomínání, že nejhorší smrt je z vyplašení mi nepomohlo zahnat třas v kolenou.
„Takže to je moje podmínka, no a pokud vyhraješ ty, tak si můžeš říct, o cokoliv chceš,“nabídla mi.
Málokdy je muž v tak dobré náladě, jako když vypravuje o sobě (Marlene Dietrichová), připomněl jsem si a i přes třas, který se zmocnil dolní poloviny mého těla, jsem pozvedl hrdě hlavu s klidem pokerového hráče.
„Dobrá ale, pokud to nesníš… vyhodíš všechny své originální cédéčka Doors, Beatles a Mňágy a Žďorpa do popelnice,“upřesnil jsem. „To je zas moje podmínka,“postavil jsem si hlavu. Civěla na mě jako bacil do lékárny, když jsem vyjmenoval všechny její milované kapely. Byl to krutý trest, ale oponoval silné výzvě. Bojovně se napřímila.

„Ujednáno,“řekla a natáhla ke mně ruku. Rozhodně jsem ji stiskl.
„Jelito, kopyto, platí to,“pronesla nad námi Tea a tiše si povzdechla nad naším dětinským chováním. Ale to nám se Sam bylo jedno hned, jak jsem jak Tea dokončila stvrzení naší sázky, pustila se do jídla. Pokud jsem předtím někoho spatřil jak nenažraně jí, nebylo to nic proti Sam, hltala, ne ona se nacpávala té masy špaget, která neuvěřitelným tempem ubývala. Zhrozeně jsem se podíval na poslední špagetky které se chránili před velkou Saminou nenažranou tlamou jen velkým nánosem tvrdého sýra a tiše se modlil za jejich dlouhý život, který byl však brzo ukončen nemilosrbným strojem zvaným příhodným názvem „požíračka“ (tedy tak jsem začal přezdívat Sam, co bez problémů snědla půlku talíře).
„Myslím, že se ti bude zítra pěkně zpívat,“zafuněla ztěžka Sam, napichujíc přitom poslední špagety. Ach světe, jak můžeš být tak krutý?