Umění lásky 26

Ráno bylo hodně krušné.
Včera večer to vypadalo ještě nadějně, ale poté co jsem si vyslechl tajný rozhovor Sam a Tei, že mě při těch ódách má Tea natáčet tak mi bylo ještě hůř. Ale nač stahovat kalhoty když brod je ještě daleko. Když jsem si tímto mottem dodal kuráže, odhodlal jsem se k dalšímu kroku, který jsem si včerejšího večera při slíbil, jako pomstu Alexovi. No když už mám před celou školou hrát šaška tak aspoň tuplovaného, pomyslel jsem si. A začal se hrabat ve své skříni.

Až asi po půl hodině jsem našel, co jsem potřeboval. Vítězoslavně jsem vytáhl s pod šatníku ty černé kožené kalhoty. Ze předu možná nepůsobili moc výrazně krom tedy černé kůže, ale z boku… Už předem jsem se proklínal za tohle vnuklé bláznovství a ostudu, která bude následovat z pohledu profesorů... Dal jsem se tedy do pracného oblékání, které mě zabralo snad polovinu času co hledání oněch zmíněných kalhot. Když už jsem měl konečně tu zatracenou kůži na sobě, letmo jsem se podíval do zrcadla, které vyselo na skříni. Uplé černé kalhoty se mi doslova nalepili na tělo, takže bylo vidět skoro úplně všechno… ještě jsem si na sebe hodil, bílí nátělník který byl na mnoha místech stylově roztrhaný, takže spíš odhaloval, než zahaloval a můj vzhled byl dokonalí. Už jen si sčesat vlasy dozadu trochu se nagelovat aby to drželo, vzít si černé Lenonky které jsem měl jako pozůstatek retra a mohl jsem jít za d*vku. Ale i přes to jsem se odhodlal sejít schody. Když jsem vešel do kuchyně, Lapis i Sam mě sjeli znechuceným pohledem jako by tím chtěli říct: „my víme, že jsi gay ale takhle nám to na jevo dávat nemusíš..“ Kdy si ty dvě padly tak do oka? Zeptal jsem se sám sebe, když jsem si připravoval vydatný oběd, protože jít v tomhle oblečení do školní jídelny to by bylo jako trest smrti.

„Jak vidím na splnění svého trestu se nějak těšíš,“zkonstatovala Sam popíjející u stolu pravidelní ranní kávu.
„Inu. Opravdový muž se pozná, dokonce i když je nahý. (Stanislaw Jerzy Lec).“
„No když si tak věříš...“poznamenala s úsměvem, který se mi ani za mák nezamlouval. Něco kuje, uvědomil jsem si. „Víš říkala jsem si že aby sis tam před tou školou nepřipadal tak sám, že bych byla tak laskavá a doprovodila tě, aby ses nebál,“ pronesla starostlivě z štěněčími očima. To si ze mě dělá srandu? Nebo to myslí skutečně vážně. No ale u Sam člověk nikdy neví.
„To bude v pohodě Sam, já se nebojím, můžeš zůstat klidně doma…“
„Ale já se o tebe bojím,“prohlásila rozhodně a už mě drtila v masivním sevření.
„Sam nemůžu dýchat…“procedil jsem lapajíc po blahodárném kyslíku, kterého se mě v tom medvědím sevření dostávalo pramálo.
„Och promiň.“

Rychle jsem si sbalil svůj oběd a potichu a hlavně nepozorovaně jsem se snažil vyplížit z domu a děkoval Bohu za to, že na mě požíračka nepřišla. Doběhl jsem na zastávku a podíval se na hodinky. Ještě má pět minut doufám, že to nestihne, pomyslel jsem si. Naštěstí už přijížděl autobus. Spása je tady. Rychle jsem nastoupila a zachumlal se do dlouhého kabátu, aby moc nebylo vidět co je pod ním i tak mi stačilo, že se na mě jedna babička ob dvě sedadla zepředu dívala jako na satana a k hrudi si tiskla ukřižovaného Ježíše. No pozdrav pánbůh, to bude jízda.
„Prosím počkejte,“křičel někdo z ulice na pomalu odjíždějícího autobusáka. Zpoza rohu se kosmickou rychlostí vyřítila malá brýlatá dívka a hrnula si to k autobusu. Zhnusený autobusák tedy zastavil, aby se nemusel dívat na tu řítící se bestii, která se dovnitř nahrnula jako uragán rychle zaplatila jízdenku a mašírovala si to mým směrem. A sakra, pomyslel jsem si, když byla odemně ani ne metr.
„Nechtěl jsi mi zdrhnout, že ne?“zeptala se výhružně.
„Jak tě to vůbec mohlo napadnout?“zeptal jsem se nevině.
„Ani nevím. Najednou jsem se otočila a ty nikde.“ No dobře tak tohle nevyšlo, přiznal jsem si.
Do školy jsme dorazili za pět minut osm. Ne že by to bylo kvůli autobusákovi a té zapřísáhlé babičce ale Sam si jaksi usmyslela, že mi najde vhodné místo na to moje odpolední vystoupení. Pořád si brblal něco o tom že to musí být místo se skvělou akustikou a výhledem, jinak že prej to nemá smysl. Popravdě šel jsem s ní jenom kvůli tomu, abych si našel, potom co nejzapadlejší kout a tam se ukryl. Už stačili jenom ty vyjevené pohledy kolemjdoucích, kteří se na mě dívali. Jejich pohledy byli různé. Někdy vyjevené, jindy znechucené, urážlivé, pobavené, zálibné až v poslední řadě spiklenecké. Tento jediný pohled mi věnovala Tea když jsem vcházel s plnou parádou do třídy dějin.
Sedl jsem si samozřejmostí vedle ní a nechal tak udiveného Skota samotného ve výru svých myšlenek.

„Skote zavři ústa, když se divíš,“napomenula ho kamarádsky Tea.
„Nebo ti do nich vlítne moucha,“přidal jsem se a společně jsme se s Teou rozesmáli. Úsměv mě ale přešel, když do dveří vešel Alex. Na tváři mu hrál ze začátku lehký úsměv, ale jen co se na mě podíval jako by zkameněl.
„Pane Langu, budete tady stát až do skonání světů?“ zeptal se ho nevrlí, profesor, který asi nebyl moc nadšený z nečekaného suplování. Alex si tedy sedl na své místo v zadu u okna a vytáhl mobil. Když mi zavibrovala v kapse esemeska, letmo jsem se na něj podíval. V lavici, kterou měl jenom sám pro sebe, seděl jako na hodech a upřeně mě doslova spaloval pohledem, kterého bych zařadil něco mezi: vyjeveným, svůdným a bohem pomsty.
„A:Takže Justin ti přišel k chuti.“Stálo v esemesce. Co to má být, problesklo mi hlavou, když jsem odepisoval, ale i tak jsem přistoupil na jeho hru.
„T: Je to úžasný talentovaný zpěvák,“odepsal jsem mu a poočku pozoroval jeho reakci. Šibalsky se pousmál.
„A: Když myslíš.“ Hmm dál nic dobrá budu hrát taky blbého, pomyslel jsem si.
„Takže chce nám ty představitele vypsat někdo na tabuli… třeba vy Tobiasi,“ozval se profesor. A kruci.
„Řečtí sochaři kasicismus,“napověděla mi Tea. No samé lepší.
„Nenapovídáme,“napomenul Teu profesor. „Tak pojďte, pane Tobiasi,“vybídl mě nevrle. Neochotně jsem se došoural k tabuli. Polykletos a Feidias, napsal jsem váhavě.
„Ano a ještě jeden vám tam chybí ze slavné trojice. Jeho dílo určitě znáte, že jste to vy tak vám napovím, nedochovalo se,“dodal uštěpačně profesor. No to jsi mi tedy pomohl, pomyslel jsem si. Hlavně když se z Řecka nedochovalo originálně skoro nic.
„Mirón?“zkusil jsem jediné jméno, které mě napadlo jako blesk s čistého nebe.
„A věděl by jste ono slavné dílo které vytvořil?“
„Diskobolos,“uhrál jsem na jistotu.
„Příště dávejte pozor. A abych nezapomněl, jste si vědom, že s panem Langem máte poslední týden na prezentování vašeho referátu?“
„Ano jistě,“řekl jsem s klidem, aby nepoznal, že blafuju.
„Dobrá můžete se posadit.“

Když jsem se usadil na své místo znovu mě zavibrovala v kapse esemeska. To nemá co na práci?
„A: Dneska po škole.“
„T: Nemám čas,“odepsal jsem mu.
„A: Tak si to nějak zařiď.“ Bože co zas chce?
„T: Co chceš?“ přešel jsem rovnou k věci. Chvilku pauza.
„A: V těch kalhotách vypadáš… k nakousnutí.“ Vyvaleně jsem na to hleděl. Takže rybka se chytila na návnadu, ale tak snadno to nepůjde můj milý, pomyslel jsem si. Pro nic za nic jsem se jako maškara neohákl. Jedno mé já by se sice do země propadlo ale tomu jsem teď nevěnoval pozornost. Mobil mi ještě jednou zavibroval. Další esemeska byla od Sam: ve dvanáct v atriu! Tiše jsem si povzdechl a odepsal Alexovi.
„T: Čekej v 12: 05 v atriu.“ Tak a show může začít. Zazvonilo na přestávku a všichni se nahrnuli na chodbu.
„Proč ses takhle vůbec ohákl,“nedal se odbýt Skot, kterému furt vrtala hlavou kožená bunda a Lenonky. „To jdeš balit holky?“zeptal se na první věc, která ho napadla. Myslel jsem, že s Teou vybuchneme smíchy.
„Ne Skote, ale vidíš, to není špatný nápad,“zauvažoval jsem, když jsem si vlastně uvědomil smysl mého obleku, tedy značka: „Jsem k mání.“
„Počkat já myslel, že si gay?“ vzpamatoval se Skot. Bože ten kluk by měl dostat metál.
„To sice jo, na dnešní večer budu klidně hetero,“navrhl jsem mu dost nahlas, když jsem si všimnul, jak kolem nás prochází Alex. Mírně nadzvedl obočí. Teď jsme měli obor, takže se naše cesty rozcházely. Už jsem chtěl vejít do třídy, když mě ve dveřích zastavil mistr.
„Á Tobiasi vás právě hledám. Tak jak pokračuje vaše dílo?“ptal se hned, naznačujíc mi ať ho doprovodím do kabinetu.
„Chybí mi dokončit poslední obraz.“
„Dobrá. Tedy ne že bych vás podezíral, že se zašíváte, ale to víte, pár kolegů si mi stěžovalo, že poslední dobou chybíte v jejich předmětech a jestli o tom něco nevím…“řekl výmluvně mistr.
„Pokud se chcete podívat, na hoře na půdě mám ten poslední nedokončený…“nevrhl jsem mu.
„Ne děkuji. Rád se podívám, až to bude dokončené, nechci si zkazit iluzi. Na jaké téma teď pracujete?“
„Madona s dítětem.“
„Skutečně znamenitý výběr. No sám se nemůžu dočkat, až to uvidím, neotálejte s prezentací. Teď jsem viděl pana profesora Richtera a moc nadšeně se netvářil.“
„Budu se snažit práci uspíšit,“slíbil jsem. „Když mě tedy omluvíte…“
„Jistě jděte si po svých.“ No měl bych si s tím asi pohnout, pomyslel jsem si na prvním schodu na půdu. Sedl jsem si tedy na vratkou stoličku před stojan a odkryl starou zaprášenou hadru, pod níž bylo ukryté mé celé úsilí. Vše bylo dokonalé… ale stále něco jako tam chybělo. Něco podstatného. Něco co mi unikalo. Dlouhé chvíli jsem tak jenom seděl a pokoušel se přijít na to, co moje oči nevidí, když mi v kapse zazvonil mobil.
„Kde se zase zašíváš?“ozval se nevrlý hlas s telefonu. No jasně Sam.
„Na zemi zaslíbené, zvěře a ptáků plné, medem oplývající…“
„Lichotky si nech pro toho svého… přítele? Nebo či co on je, no mě do toho nic není. Ale Tea se strachovala kde si, prej si hned po dějinách někam zmizel a nikdo nevěděl kam.“
„Jo promiň, měl jsem jinou práci. Pro tvé čisté svědomí jsem teď na půdě a v žádném případě si nechci podřezat žíly ani nic podobného. Potřeboval jsem čas na přemýšlení, teď dělám takový projekt do dějin na téma renesance...“
„Fajn hned jsem tam,“přerušila mě a položila to. No to jsou mi způsoby. Tiše jsem si povzdechl a obraz zase zakryl. Zanedlouho se na schodišti ozvali těžké kroky a tiché přerývavé funění.
„Krucinál takhle zazobaná škola a nemá ani na výtah,“odfrkla si přicházející Sam, která momentálně se svou uraženou chůzí připomínala spíš pojízdní buldozer než milou v rámci možností slušnou dívku. „Tak co pro mě máš?“ ptala se hned a nakukujíc přitom za mé záda kde jsem ukrýval svůj poklad.

„Nic zvláštního je to jen taková patlanina a navíc ani nedokončená,“pokusil jsem se vymluvit, než se jí konečně podařilo mě odstrčit. Se zlomyslným úšklebkem vítězství strhla bez obtíží hadru a odkryla plátno.
„Není to nic moc ale…“
„Pšššt,“zasyčela na mě a stále upřeně se dívala na obraz. Po chvíli se ke mně znovu obrátila z vážným výrazem. „Máš pravdu, není to nic moc,“konstatovala bez obalu. „Je to totiž přímo dokonalé, takže to opravdu není nic moc,“dodala už s úsměvem a jedním krokem překonala vzdálenost mezi námi a uvěznila mě v medvědím objetí. „Jsem na tebe tak hrdá,“brumlala si s dojetím zatím co mě něžně škrtila.
„Sam, škrtíš mě,“upozornil jsem ji na její nadměrnou sílu, která by se spíš hodila k wrestlingovému zápasníkovy a ne k drobné vysokoškolačce.
„Promiň. Vždy zapomenu. Ale je to skutečně nádhera,“pochválila mě.
„Jo ale něco tomu chybí…“
„Ten obraz… znázorňuje lásku, ale jen jednostrannou,“pronesla hlasem, který jako by ani nepatřil do tohoto světa. Zadíval jsem se na obraz.

Byla na něm žena držící spící dítě. Spící dítě… ano to je ono. Chybělo tam štěstí.
Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme. (Romain Rolland)
Rychle jsem tu malou osůbku co stála předemnou políbil lehce na tvář a už jsem sedal do rozmíchávání barev. Štěstí, ta malá chvilka blaženosti bez starostnosti, co si tak ráda hraje s životem nás prostých a obyčejných lidí. Ale stojí i za tak krátký okamžik žít? Tentokrát jsem volil jemnější barvy a soustředil se spíš na detaily obou tvářích. Marie. Svatá matka boží. Zadíval jsem se znovu na tu obdivuhodnou ženu. Její šat byl potrhán a na tváři se jí leskly kapky potu. Jistě si prošla strastiplnou cestu, ale i přes viditelné stopy únavy, útrap a bolesti působila šťastně. Nebyla šťastná pro své bezpečí ale pro to dítě, které svírala v náručích. Vztáhl jsem ruku k matce a zahleděl se na ni, jako by právě ona byla záchytný bod, který jsem hledal pro svůj klid a jistotu. Udělala by pro své dítě vše na světě. Ač sama toho neměla mnoho třeba i svůj život by pro něj obětovala. Každá máma by radši sama dala, než vzala. Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl zatuchlého vzduchu, který se mísil s pachem barev a starého dřeva. V hlavě se mi mlžili rozmazané vzpomínky, které jsem myslel, že už jsou dávno ztraceny.

Mladá plavovlasá žena seděla u plápolajícího krbu. K nohám se jí tulil sotva pětiletý chlapec a poslouchal, jak mu matka zpívá ukolébavku. Chlapeček spokojeně žmoulal cíp matčiných modrých šatů a bezbranně si zýval nad přicházející únavou. Potom mu ruka klesla a on se nevině schoulil k matčiným nohám. „Spinkej můj maličký,“zašeptala matka a opatrně vzala usmívajícího se synka do náručí.
Další vzpomínka byla o něco méně rozmazanější, rozradostněný chlapec běhal kolem bílého domovního plotku za kterým stála plavovlasá žena, která se dívala na hrající se ho chlapce, který se marně snažil chytit pestrobarevného motýla. Najednou ale chlapec zakopl a spadl. Opatrně se zvedl a rozkoukával se kolem. Kolena a lokty měl trochu odřené, ale neplakal. Žena k němu hned přiběhla.
„Tobiasi není ti nic?“strachovala se, když viděla svého synka, jak spadl.
„Maminko kde je ten motýl?“zeptal se chlapec.

Ucítil jsem zvláštní pocit, jako kdyby se ve mně něco probudilo. Nevěděl jsem přesně, s kama se to line ale ten pocit byl jako přílivová vlna… přijde a pak zase odejde….